sobota 17. června 2017

Řev a pohoda

Čím víc dětí, tím větší pohoda...
S každým dalším dítětem utíká čas rychleji. Za chvíli bude Lottynce měsíc, nemůžu tomu uvěřit... Od chvíle, kdy jsem se vzpamatovala z porodu a přežila ty první dny, které vůbec nebyly jednoduché, si to fakt užívám. Mít třetí dítě je totiž super. Konečně jsem totiž pochopila, že jakýkoli problém trvá jen chvilku a vůbec nemá smysl se jím znepokojovat. Například u nás bývají odpoledne a večery dost náročné. Kluci jsou už unavení (obzvlášť Prokop, který přestává spát přes den) a Lottka řve, řve a řve. V noci obvykle spí hezky, dopoledne ji stačí pochovat a je v klidu. ale k večeru je to síla. To pak na ni zkouším všechno možné, jen aby se uklidnila a konečně usnula. Jsou to takové ty okamžiky zoufalství, kdy už prostě nevím, co dělat, ale právě v těch chvílích si vždycky vzpomenu na to, že 1)dřív nebo později každé dítě přestane brečet a 2)tohle je maximálně na pár měsíců, které utečou neuvěřitelně rychle. Takže jsem vlastně v klidu (i když už bych si konečně ráda došla na záchod/najedla se/vysprchovala se...) a to mě baví. Snad to tak půjde i dál.

neděle 11. června 2017

Velcí bráchové

Skoro až do konce těhotenství jsem byla přesvědčená o tom, že klukům Lottynčino narození nebude dělat žádný zásadní problém. Bertík už přece jednou tuhle situaci zažil (a zvládnul ji docela v pohodě) a Prokop je zvyklý se o pozornost dělit už od malička. Poslední dny před porodem jsem ale začala trochu pochybovat. Kluci vycítili moji nervozitu a začali se chovat jinak. Prokop byl vzpurnější a uřvanější a Bertík zase ještě citlivější než obvykle. První setkání se sestřičkou proběhlo docela dobře, oba byli trošku zaražení, ale líbila se jim a dokonce se nelekli ani toho, jak vypadám (druhý den po císaři v obří bílé erární košili a s hodně nezdravou barvou v obličeji jsem se bála, že jim pohled na mě způsobí šok). Bertík byl zdrženlivější, zato Prokop si ji hned chtěl hladit a zkoumat. Tohle jim vydrželo i po návratu z porodnice. Bohužel ale ty tendence, co měli před porodem, pokračovaly dál a ještě intenzivněji. Prokop opravdu hodně křičel a vynucoval si pozornost v těch nejnevhodnějších chvílích. Bertík se tvářil docela rozumně a samostatně, ale stačilo jediné neuvážené slovo a okamžitě se rozbrečel. I díky tomu byly ty první dny doma opravdu hodně náročné. Já jsem měla dost co dělat sama se sebou, bojovala s kojením a do toho viděla, jak kluci nezvládají, že se jim nevěnuju, což mi samozřejmě nijak nepřidalo. Věřím ale, že teď už máme nejhorší za sebou. Všichni jsme se uklidnili, nacházíme přijatelný režim pro pětičlennou rodinu, Lotta je většinu času opravdu moc hodné miminko a kluci jsou spokojení, že už zase mají více méně funkční mámu. Uvidíme, jak se jejich vztahy budou vyvíjet dál, ale v tuhle chvíli to vidím docela optimisticky :)

neděle 4. června 2017

Zotavování

Před porodem jsem si naplánovala, že minimálně první týden nevylezu z postele. Abych si pořádně odpočinula a pak mohla v pohodě fungovat. To jsem ale netušila, že to nebude jen moje přání nebo rozmar ale naprostá nutnost. Stejně jako pro mě bylo třetí těhotenství daleko náročnější než předcházející dvě, i poporodní období mi dává mnohem víc zabrat. Nejde ani tak o bolavé břicho a jizvu, ale o celkové vyčerpání. Několik dní po návratu z porodnice jsem měla co dělat, abych při sebemenší námaze neomdlela, naspala jsem toho skoro stejně jako Lottynka     (tj. prakticky celý den i noc) a musela se nechat kompletně obsluhovat. Zatímco s Bertíkem jsem už druhý den doma v pohodě vyrazila na procházku s kočárkem, teď jsem se jen nechala dovézt autem k dětské doktorce a zpátky (a byl to pro mě velký výkon) a na procházku sbírám odvahu až dneska, desátý den po porodu. Nevím, jestli to je tím, že jsem už o něco starší nebo prostě moje tělo nezvládá tři císaře během relativně krátké doby, nebo něčím jiným, ale nebýt muže a mé maminky, naprosto by to nešlo. Teď už začínám pozorovat postupné zlepšování a pomaličku se snad začnu vracet do normálu. Zatím se teda moje dny skládají převážně ze spánku, krmení miminka a odsávání, ale věřím, že zanedlouho budu schopná dělat i něco jiného. Dost by mi pomohlo, kdyby se mi přecejen podařilo normálně kojit, což zatím nejde, ale mám domluvenou návštěvu laktační poradkyně a doufám, že mi pomůže. Kojící čaje piju po litrech, odsávačka si neodpočine, s Lottynkou se mazlíme kůže na kůži, snažím se udržovat pozitivní přístup, hodně odpočívám... Zkrátka dělám všechno, co by se mělo, ale pokud se nám to během následujících dnů nepovede, budu muset polevit, protože až budu mít na starost i domácnost a kluky, na tohle všechno už nebude prostor. I tak jsem ale na sebe hrdá, že jsem tentokrát sebrala sílu na to, abych o kojení bojovala a i kdyby to nakonec nestačilo, budu mít čisté svědomí, že jsem se fakt snažila.

úterý 30. května 2017

Lotta

25.5. v 10:58 se nám narodila naše holčička. Vážila 2,8kg a měřila 49cm, takže nakonec vůbec nebyla tak malinká, jak mě doktoři strašili. Porod proběhl plánovaným císařským řezem ve spinální anestezii a bohužel (stejně jako s klukama) to nešlo úplně hladce-cítila jsem hodně nepříjemné a bolestivé věci, takže jsem během operace dostala ještě další oblbováky rovnou do žíly a některé chvíle si vůbec nepamatuju. Až teď potřetí jsem se dozvěděla, že to není (jen) tím, že bych byla hysterka, ale jsem moc vysoká a kvůli tomu mi anestezie nedosáhne až pod prsa, jak by měla. Ale trauma z toho nemám :) Dokonce jsem si užila i krátké přiložení rovnou na sále. Teď už jsme doma a já se snažím dát nějak dohromady, i když to asi půjde dost pomalu. Jsem strašně bolavá, vyčerpaná, rozbitá, po chvíli na nohách se mi chce omdlívat... Opět bojujeme s kojením-jak já bych si přála, aby to aspoň jednou šlo normálně a bez problémů! No, v nejhorším ale mám dvakrát potvrzeno, že i na umělém mléku vyrostou krásné děti. Klukům se sestřička moc líbí, obzvlášť Prokop je z ní nadšený a každou chvíli ji chodí okukovat a hladit. A jako správní znalci ocenili, jak umí brečet :)
Je mi mizerně, ale stojí to za to-ty ručičky, ty nožičky, ta vůně!

středa 17. května 2017

Za pár dnů...

39.týden
...nás už bude pět. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že vážně budeme mít další miminko. V pondělí jsem byla na kontrole v porodnici (naštěstí už poslední, protože se vším všudy to byla zábava na čtyři hodiny) a všechno vypadá docela dobře. Miminko je teda docela malé a moje jizva hodně tenká, ale prý je to v pohodě, tak tomu budu věřit. Pokud se děťátku nebude chtít dřív, příští čtvrtek ho už uvidíme. Je to zvláštní, vědět předem přesné datum a musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem se smířila s tím, že to fakt přijde a že už můžu odpočítávat dny, ale v tuhle chvíli jsem zase v klidu a moc se těším. Vím, že to nebude sranda a je mi jasné, že noc před akcí asi nebudu spát, ale konečně si tu svoji malinkou holčičku (jestli z ní nakonec bude chlapeček, tak asi budu trochu v šoku:)) pochovám, očuchám, pohladím... To stojí za všechny nervy, nepříjemnosti i bolesti.

pondělí 8. května 2017

Poslední příležitosti

Porodem dítěte samozřejmě život nekončí, naopak nový začíná, ale s novorozencem se spousta věcí dost dobře dělat nedá nebo na to nejsou síly. Ještě nedávno jsem se bála, že se před porodem budu nudit a teď najednou nevím, kam dřív skočit. Už jsme stihli poslední víkend ve dvou, večeři v dobré restauraci, divadelní představení, několik setkání a před pár hodinami jsme se vrátili z prodlouženého víkendu v Krkonoších, kde jsem překvapivě v pohodě vyšlápla i nějaký ten kopec. Na seznamu je toho ale pořád ještě hodně-zajít do knihovny, zasadit sazenice rajčat a lilku, vyřídit cosi v pojišťovně, vyvézt se s klukama lanovkou na Petřín, sejít se minimálně s dvěma kamarádkami a jejich dětmi, dopřipravovat drobnosti pro miminko, využít s Bertíkem a Prokopem poslední volný vstup do solné jeskyně, užít si o samotě den a noc, jít na besídku ke dni matek, kterou pořádá Bertíkova školka, zúčastnit se holčičího mejdanu spojeného s výměnou nepotřebného oblečení, navařit jídla do mrazáku (v šestinedělí jako když najdeš) a do toho všeho chodit už do porodnice na kontroly... Sice se po dlouhé době najednou cítím, že mám energie na rozdávání, ale i tak je mi jasné, že za ty tři týdny (ve skutečnosti teda ještě míň), které mi do příchodu miminka zbývají, nemám šanci všechno stihnout. Ale to nevadí, co stihnu, to stihnu a už se těším, jak budu po porodu jen ležet v posteli a mazlit se s tou mou malinkou holčičkou.

sobota 22. dubna 2017

Těšení

Od chvíle, kdy jsme do světa vypustili zprávu, že čekáme miminko, se na naše kluky sypou dotazy, jak se na sourozence těší. Až do nedávna nebylo nadšení ani zdaleka takové, jaké tázající očekávali. Když se jedna moje kamarádka snažila s Bertíkem zavést řeč na to, že až bude sestřička větší, asi jí pořídíme nějaké panenky a hračky pro holky, protože teď žádné nemáme, on jen suše odvětil: "Nemáme. Nepotřebujeme." Prokop docela často řešil, kde bude miminko sedět u stolu a Bertíka zajímalo, jak je zrovna asi velké, ale to bylo tak nějak všechno. Jak ale moje břicho roste a v bytě přibývá miminčích věcí, začíná být pro kluky představa sourozence reálnější a víc se o něj zajímají. Chvilky, kdy rukama zkoumají pohyby miminka, mě fakt dojímají. A Bertík už má přesně naplánované, jak bude sestřičku učit jezdit na motorce, hlavně teda brzdit, prý aby se nám nerozmlátila. Nejvíc ze všech se ale pochopitelně těším já. Tohle těhotenství mi opravdu dává zabrat od začátku do konce. Neustále mě něco bolí, tlačí, píchá, jediné slušné těhotenské kalhoty na mě pomalu ale jistě začínají praskat ve švech, nemůžu pořádně jíst, spát, chodit. Zkrátka je mi moje tělo už strašně nepohodlné a já se nemůžu dočkat, až se zase začnu vracet do normálu a miminko si budu užívat i s klukama a manželem.