úterý 15. ledna 2019

Esence roztomilosti

Nebudu zapírat, občas mám chuť Lottynku někam zavřít. Nebo ještě líp někam zavřít sebe. Nejlíp do zvukotěsné místnosti a tam do sebe cpát Milku. Ale v těch ostatních případech je úplně k sežrání. Je teď tak strašně roztomilá! Ani nevím, čím mám začít.
Tak zaprvé. Strašně ráda si hraje na to, že je nějaké zvířátko. Nejčastěji kočička (leze po čtyřech a mňouká), slepička (přikrčeně běhá, mává křídlama a vykřikuje "kokokokokááá") nebo žába (skáče a kváká). Někdy si ale i zařehtá jako kůň, štěká nebo vymyslí něco jiného.
Od doby, co nemá dudlík, je potřeba s ní ležet v posteli, dokud neusne. Na jednu stranu mě to trochu štve, ale zase když se ke mě přitulí, lehne si na mě a usíná mi na prsou jako miminko, tak je to krása.
Strašně ráda zdraví. Kromě ahoj, pápá a čau, se občas povede i dobrý den ("blýben") a při odchodu vykřikuje nashledanou ("dadaou"). Taky ji vždycky potěší, když dospělí, s kterými se bavíme, nezapomenou ani na ni a podají jí ruku.
Když někdo odchází z domu, chystá a podává bundy, čepice, batohy a boty. Stačí, aby se návštěva zmínila, že už půjdou a za pár vteřin jim Lottynka cpe pod nos bundu.
Panenka, co dostala k Vánocům, je pořád v kurzu. Chová ji, vozí v kočárku, dává do postýlky (pokud do ní zrovna nevleze sama) a nutí všechny okolo, aby ji krmili. Sem tam s ní práskne o zem nebo jí praští hlavou o stůl, ale jinak to je vzorná maminka.
Při každém použití nočníku si prohlíží knížku o Krtkovi a komentuje "Kde je zajíc? Kde je zajíc? Tady je!". Taky už ráda chodí na záchod jako velká "hošiška".
Vaří si v kuchyňce a pak mi dává ochutnat všechny ty kaštany a kusy plyšové zeleniny. Když dost nadšeně říkám "mňam mňam", tak mi strčí pod nos zase znovu to samé s tím, že "chceš eště".
...Když zrovna neřve, nevěší se na mě nebo nepředvádí scény s válením po zemi v obchodě (případně kdekoli jinde), je mi s ní moc dobře. Doufám, že nám to takhle vydrží a užijeme si ten jedinečný holčičí vztah.

středa 2. ledna 2019

Předvánoční, vánoční i povánoční

Tyhle Vánoce se vydařily. Nestalo se nic extra velkého, ale to vůbec nevadí. Jsme spolu, děti byly a stále jsou nadšené z dárků i cukroví (Lottynka se několik posledních dnů živí převážně perníčky, Bertík do sebe cpe jeden včelí úl za druhým a Prokop bere všechno) a všichni jsme skoro nebo úplně zdraví. Co víc si přát. Před Vánoci mi bylo trochu těžko (možná se o tom někdy ještě víc rozepíšu), ale lepší se to a časem to určitě bude dávat smysl. Ale i díky tomu jsem si snad víc než kdy jindy užila všechny ty vánoční maličkosti. Příprava cukroví s klukama, zdobení stromečku, radost z dárků, večerní klid s mým milým mužem a domácím vaječňákem, setkání s rodinou, svítící Praha... Bylo to zkrátka moc hezké. Teď si užíváme opravdovou zimu na Šumavě. Jezdíme na bobech, pereme se s vánicí, přesvědčujeme Lottynku, že se nemusí pořád nosit na rukách a děláme andělíčky do sněhu.  Já mám trochu času na to udělat si vyhlídky a přání na další rok. Bertík půjde do školy, mě bude třicet, s mužem oslavíme deset let spolu a mám spoustu plánů. Jestli se mi podaří je uskutečnit nebo ne, samozřejmě nemůžu vědět, ale jestli na tom budu na konci roku stejně jako teď, tak budu spokojená.

středa 5. prosince 2018

Adventně

Myslím, že letos to bude fajn. Mám pocit, že všechno, co bych chtěla, celkem stíhám, kluci jsou do vánočních příprav úplně nadšení a celkově to vypadá relativně klidně. Jako obvykle to nepřeháníme s výzdobou, pečením, uklízením a sháněním dárků a snažím se (aspoň tak, jak to ve shonu všedních dnů s malými dětmi jde) soustředit na to nejdůležitější, o čem advent a Vánoce jsou. Letos mi to možná neuteče mezi prsty jako obvykle, protože některé okolnosti mě nutí k zamyšlení nad věcmi, o kterých normálně nepřemýšlím... Ale taky trochu k tomu konkrétnímu. Máme upečené perníčky a tmavé linecké, co by se mělo slepit slaným karamelovým krémem (aaach, na to se těším!), na zdobení se teprve chystáme, protože už teď je mi jasné, že bude půlka bytu zapatlaná od polevy. Kluci si oblíbili louskání ořechů, za což jsem vděčná. Sice to znamená kusy ořechů a skořápek v okruhu pěti metrů čtverečních, ale beru to jako přijatelnou daň za to, že to nemusím dělat já, protože louskání mě fakt nebaví. Poctivě zapalujeme svíčku na adventním věnci a pořídila jsem si aromalampu, do které si kapu olejíčky a muž si pak stěžuje, co to tady smrdí :D Adventní kalendář letos neobsahuje dobrůtky jako v minulých letech, ale jen papírek s nápovědou, kde hledat. Kapsičky jsou totiž tak malinké, že by každý mohl dostat denně tak maximálně dvě rozinky a tohle kluky hodně baví a já jsem ráda, že jsem to nemusela chystat všechno najednou, ale stačí vždycky večer něco schovat na to správné místo (zatím jsem ještě ani jednou nezapomněla). Vánoční kaktus už je skoro odkvetlý. A tím asi adventní hlášení končí :)

středa 28. listopadu 2018

Lotta - rok a půl

Tohle je snad to nejroztomilejší období. Lettynka je ještě "mimi" a zároveň už to je "hošiška". Pořád je ze všech tří našich dětí nejdelší a nejhubenější, prostě žížala po mamince :). S bráchama už jsou skvělá parta, Lottynka se musí přidat úplně ke všemu co dělají a je jí jedno, že nerozumí tomu, co se děje, proč vlastně běhá po bytě a houká jako hasiči, ale strašně nutně to potřebuje dělat taky. Pěkně mluví a už se s ní dá relativně rozumně domluvit. S nočníkem má celkem slušné úspěchy, i když na sundání plen to ještě není, ale nijak zvlášť mi to nevadí - až bude její čas, tak to půjde. S Lottynkou poprvé zažívám takové ty klasické hysterické záchvaty, kdy se dítě válí po zemi, řve a kope kolem sebe, ale k mému vlastnímu překvapení mě to nechává docela v klidu. Buď chvilku počkám nebo ji vezmu do náruče a mluvím na ni a dřív nebo později se vždycky uklidní :) Dokonce mi nevadí ani když tohle začne předvádět v obchodě mezi hromadou lidí; za ty roky s dětmi už mi je totiž úplně ukradené, co si o mě kdo myslí, takže vždycky řeším jenom ji a ne to, jak na mě kdo kouká. To je docela úleva. Kromě toho je ale Lottynka naprosto pohodová, veselá, společenská, odvážná a samostatná holčička (i když taky zároveň někdy dost mamánek) a mě i zbytku rodiny je s ní prostě dobře. Krásně nám roste a my z ní máme radost!

pátek 16. listopadu 2018

Otázky

Bertík nám už zase roste před očima. Nejen do výšky, ale tak strašně teď dospívá! Až mě to skoro děsí, ale zároveň samozřejmě těší a fascinuje. Je čím dál zvídavější, všechno potřebuje vysvětlit a já si často připadám jako chodící encyklopedie a kalkulačka dohromady. Takže spolu řešíme brzdnou dráhu tramvaje, jestli má Slovinsko málo nebo hodně obyvatel, kolik je 3x10+10, jak dlouho žije had,  kam vede která dálnice, kdy začaly v Praze jezdit nízkopodlažní autobusy, jak se v motoru spaluje benzín, proč se Říp jmenuje Říp a spoustu a spoustu dalšího. Přiznám se, že na všechny otázky nemám odpovědi, někdy pomůže manžel, někdy Google a někdy prostě nevíme. Je mi ale jasné, že to nebude trvat dlouho,  karta se obrátí a on bude poučovat mě. Všechny informace totiž do sebe nasává jako houba, má skvělou paměť a v některých oblastech je očividně o dost nadanější než já. Třeba matematickou představivost má na rozdíl ode mě nadprůměrnou a orientační smysl určitě taky nepodědil po mě. Nejen že všude trefí a každou cestu si pamatuje, ale vyzná se i na mapě (aniž by ho to nějak cíleně někdo učil). Prostě už to není malý chlapeček a mě nezbývá než se s tím smířit. Ještě že mám dva další menší :)

pondělí 12. listopadu 2018

Od rána do večera

Po delší době delší příspěvek. Přece jen mi to tu už chybělo :-) Takže další ze série "jak vypadá normální den na mateřské" (viz rok 2015 tady a rok 2017 tady . Tentokrát to byl pátek 9.11.


asi 6:00?
Přibíhá k nám do postele Bertík, po chvilce se probouzí Lottynka a vykřikuje "Bebe Popo! Bebe Popo!"(= Bertík, Prokop; proč je volá, to netuším). Beru ji z postýlky k nám, dostává dudlík a chvilku ještě pospáváme. Pak ji to ale přestává bavit a dožaduje se mléka, které dostane od muže. Přichází Prokop, lehá si ke mě a Bertíkovi a vyjednávám s ním o tom, co bude k snídani.

6:30
Vstáváme, okamžitě musím hladovému Prokopovi připravit snídani. Dáváme si čaj a pečivo s medem, lučinou, burákovým máslem nebo marmeládou (jo, každý potřebuje něco jiného :)). Muž dává vařit brambory k obědu. Dohlížím na čištění zubů, oblékání a všechno ostatní, co je potřeba, aby mohli kluci do školky a do toho ještě to samé provádím s Lottynkou a se sebou. Pouštím dětem jeden díl Prasátka Peppy a u toho nechávám jednoho z nich preventivně nainhalovat Vincentku. Balím manželovi oběd do práce.

7:45
Muž a kluci odchází do školky a do práce. Já si ještě dám pár minut v koupelně, obě se s Lottynkou učešeme (ona o něco víc nadšeně než já) a rychle poklízím ten nejhorší nepořádek.

8:00
Obouváme se (já svoje milované Leguana) a odházíme s Lottynkou ven. Dneska potřebuju zajít k naší dětské doktorce, protože po hooodně dlouhé době, co jsem o tom jen mluvila, jsem se rozhoupala k tomu ji změnit, takže si od ní musím vyzvednout zdravotní dokumentaci všech dětí (je to pěkně tlustý svazek). Lottynku to v kočárku moc nebaví, většinu cesty ťape, dokonce poprvé v životě sedí v tramvaji na klíně a chvíli i na vlastní sedačce. Jakto že už je tak velká?!

9:30
Vracíme se domů. Dávám prát prádlo, stelu postele, uklízím myčku a nepořádek z rána. Dneska nemusím nic moc dělat a ani se mi nechce, takže si dáváme hrušku k svačině, hrajeme si, mazlíme se a nejsme nijak zvlášť produktivní.


11:45
Lottynka je unavená, tak si dáváme oběd dřív, aby pak mohla jít spát. Máme květákový mozeček a brambory, oběma nám to chutná.

12:00
Dávám Lottynku spát. Poslední dobou to jde dost snadno, stačí položit do postýlky, dát dudlík, pusu a ahoj. Já si dávám kafe a kousek (no dobře, nakonec byly ty kousky tři, protože nemělo smysl tam nechávat takový malý zbyteček ;)) čokolády. Dívám se maily a na internet, dávám prádlo do sušičky a nechávám v domácí pekárně udělat těsto na pizzu, kterou si muž (za vydatné podpory kluků) vyžádal k večeři.

14:30
Protože Lottynka pořád spí, musím ji probudit, naštěstí to bere dobře. Oblékám ji i sebe a odcházíme pro kluky do školky. Není moc hezky, takže ani nejdeme na hřiště, akorát se cestou domů stavujeme na nákup v Bille.

16:00
Přicházíme domů. Dáváme si k svačině jogurt a jablíčko (a klukům je úplně jedno, že před chvílí jednu svačinu měli ve školce, stejně doma sní ještě další dvě). Lehce s Bertíkem trénujeme logopedii a začínámě vyrábět pizzu. Jde to dost ztuha, protože Lottynka je nějaká ubrečená.

17:00
Vrací se domů muž. Nečekaně a neobvykle brzo, ale jsme za to samozřejmě všichni rádi. Část pomocníků odvádí do pokoje, kde si hrajou s vláčky, takže pizzu už dělám jenom já s Bertíkem.

18:00
Pizza je upečená a večeříme. Byla moc dobrá, hlavně Bertík byl nadšený, jak se nám (jemu) povedla. Uklízím po večeři, dávám prát plíny, manžel s Prokopem hrají pexeso, pak ještě na chvíli hrajeme všichni (kromě Lottynky, která se ale taky snaží zapojit) dětskou verzi jengy. Skončí to špatně, protože Bertík s Prokopem si věž navzájem zboří a oba se rozbrečí.

19:00
Děti se jdou koupat. Lottynka dobrovolně a ráda, kluci nejsou zrovna ve stavu, kdy by dobrovolně a rádi dělali cokoli, tak jim musíme trochu víc pomoct. Umýt, do pyžama, zuby, Pat a Mat.

19:30
Lottynka jde spát. My si hrajeme ještě jednou jengu, čteme kousek dětské Bible.

19:50
Kluci jdou do postele a já jim čtu další z knížky Kuchyňských pohádek. Chvilku tam s nimi zůstávám a pak odcházím. Dávám plíny do sušičky. Dneska výjimečně jde manžel večer pryč, tak se rozloučíme a já zůstávám s dětmi doma sama. Prokop hlásí, že má strašnou chuť na jablíčko. Přemluvím ho, že teď ho nedostane, ale jestli ho tam chuť nepřejde, až budu umytá, tak mu ho dám potom. Jdu se sprchovat a doufám, že mezitím Prokop usne. Najdu ho v obýváku na pohovce s úsměvem a chutí na jablíčko. Dostane kousek jablka, sní ho a jde spát. Já si pouštím sice ne nějak zvlášť kvalitní, ale oddechový film, zachumlám se do županu a užívám si klid.

22:40
Čistím si zuby, vyndávám plíny ze sušičky a jdu spát. Maličko později než obvykle, ale zítra je víkend (haha, jako bych mohla o víkendu spát dýl!). Manžel se vrací prý po jedenácté, ale moc ho už nevnímám.






sobota 29. září 2018

(Ne)mám co psát

Poslední dobou se mi nějak nechce do psaní blogu. Nápadů by bylo dost, ale dostat se k tomu a napsat něco smysluplného, co by mělo víc než dva řádky, je pro mě čím dál těžší. Přesto ale nechci virtuální prostor opouštět úplně, protože přece jen pořád mám nutkání něco do světa vysílat. Místo blogu mě teď dost začíná bavit Instagram. Cvaknout fotku, napsat popisek a hotovo. Někdy to řekne víc než sáhodlouhý článek. Trvá to chviličku a zvládám to i z mobilu, což se o datlování článků říct nedá. Takže kdo by stál o to sledovat mou (nejen) mateřskou kariéru intenzivně i dál, ať se podívá sem: https://www.instagram.com/magdaschi/  Těm ostatním můžu slíbit, že čas od času sem určitě ještě něco sesmolím :)