pátek 25. května 2018

Lotta - jeden rok

Už je to tady! Lottynčiny první narozeniny. Sobě, jí i všem ostatním sice pořád říkám, že je miminko, ale věří se tomu čím dál hůř. Zdatně obchází nábytek a vydrží stát pár vteřin bez držení, takže je možné, že samostatná chůze už není moc daleko. Pomalu ale jistě začíná mluvit-říká táta, mňam, Bebe (=Bertík, ale i další děti), bác a občas se povede i něco dalšího. Chápe, která část oblečení patří na kterou část těla. Miluje děti a je docela samostatná a nebojácná. Aktuální míry nemám, ale pořád je to taková dlouhá žížala, už je vyšší než stůl a míst, kam nedosáhne, začíná být dost málo. Ty její oči! Každý den poslouchám od neznámých lidí v tramvaji, na hřišti, v obchodě nebo kdekoli jinde, kam zrovna přijdeme, jak je má obrovské. Má teda taky poměrně velké odstáté uši (teď jsem ráda, že jsme jí nedali náušnice), ale oproti těm očím si jich nikdo nevšimne. A i kdyby, mě se líbí. Miluje dělat bubu-kuk, vyndává a uklízí kostky, ráda hraje na xylofon a bubínek, shazuje věci ze stolu... Strašně ráda se mazlí a blbne s klukama, nejšťastnější je, když s ní jdou na postel, ona se po nás všech může válet, lézt jim po hlavách, hladit/tahat za vlasy a chechtat se s nimi. Připomíná mi to dobu, kdy byla ještě v břiše a jakmile začali kluci podobně řádit, hned kopala jak divá. Teď se k nim může přidat :). Občas se mě někdo ptá, jestli je to rozdíl mít po těch klukách holčičku. Přiznám se, že kromě možnosti vyřádit se v oblečení, zatím nic speciálního nepozoruju. Ale těším se na to, až povyroste a budeme moct spolu dělat všechny ty holčičí věci, řešit správnou barvu sukně, lakovat si nehty a zapalovat voňavé svíčky. Už teď je ale jasné, že to je a bude naše opečovávaná princezna a benjamínek, i když má v lecčem drsnější zacházení než první nebo i druhé dítě. Užíváme si ji moc a jsme rádi, že ji máme už rok!

neděle 6. května 2018

Rychle

Čas ubíhá nějak moc rychle. Den je pryč ani nevím jak, většinou stihnu jen půlku toho, co jsem si naplánovala (a že si toho rozhodně neplánuju nějak moc). Před chvíli jsem byla nadšená z toho, že konečně začalo jaro a už to vypadá na léto. A Lottynka?! Jako by to bylo včera, co jsem funěla s obřím břichem a za pár dní jí bude rok. Čím víc se to blíží, tím  víc se mi vybavují všechny ty vzpomínky, zážitky a pocity, co jsem před rokem měla. Těšila jsem se na ni a pak jsem byla tak ráda, že už ji mám a že jsme obě (více méně) v pořádku, ale vrátit bych to nechtěla ani za nic. Novorozené miminko má tu krásnou vůni a je neuvěřitelně roztomilé, ale v těch dnech kolem porodu mi fakt nebylo hej... Teď se cítím daleko uvolněnější a je mi se všemi třemi líp než kdy dřív. Tohle roční období, tohle počasí a tyhle vývojové fáze všech našich dětí se mi vážně líbí. Bertík je už tak velký! Nechápu, že tak velký kluk patří doopravdy ke mě. Prokop se zrovna dostal do období "proč?" a je to fakt sranda, ikdyž mi z toho občas tečou nervy ("Proč jsou tady záchody?" "Aby se tu mohlo čůrat." "A taky kakat...Ale já to nepotřebuju, tak proč tu jsou?"). A Lottynka je roztomilost sama. Pidi človíček, ještě napůl miminko a napůl už samostatnosti se dožadující batole. Baví mě to všechno. Občas často je to docela síla, ale je to super. Škoda jen, že to nejde zpomalit. Za chvilku bude mít Lottynka narozeniny, pak vyrazíme na dovolenou (naše první cesta do Chorvatska a rovnou se třemi dětmi...uf uf, už teď mám z té jízdy hrůzu-nějaké tipy, jak to přežít?), pak prázdniny a poslední rok před Bertíkovým nástupem do školy. Nemohli bychom v tomhle domácně-školkovém stavu zůstat déle?

čtvrtek 12. dubna 2018

Jaro!

Letos to vypadalo, že snad ani nepřijde, ale teď je tady! Fusak a nosící zimní bunda zahrabané kdoví kam. Naopak opalovací krém a kšiltovky v pohotovosti (Bertík nutně chtěl novou červenou, tak jsem půl hodiny prolézala celé Sportisimo a pak mu tu nejčervenější předložila s obavou, jestli pro něj bude dost červená...naštěstí jo). Na balkoně zasazené pelargonie, řeřicha a rukola, na hrášek, rajčátka a bylinky se ještě chystám, levandule nevyklíčila. Lottynka poprvé na písku, na trávě a v lese na jehličí. Po delší době Bertík na kole - přísahám, že do té doby, než se to pořádně naučí, to s ním znovu absolvovat nebudu. Prokop se mi na odrážedle motal pod nohama, Lottynku jsem tlačila jednou rukou v kočárku a Bertíka druhou přidržovala na kole. Kdo tvrdí, že jízda na kole se nedá zapomenout, ten neviděl našeho Bertíka (před rokem už to zvládal docela obstojně). Spousty nových bot, mám pocit, že budeme brzo potřebovat další botník. Odpoledne strávená na hřištích. Výlety. Kvetoucí stromy. Svačiny na balkoně. Zase běhám. Je toho tolik! Hurá!

pátek 23. března 2018

Nemusím

Vždycky mě bavilo si psát seznamy (nejen) úkolů, dělat si plány a vůbec mám ráda jasno v tom, co chci, potřebuju a musím udělat. V mé současné životní situaci to samozřejmě nejsou žádné "velké" věci, ale takové záležitosti jako vyluxovat, vyrobit další várku domácího musli, koupit separační vložky na plíny a vyměnit povlečení. Většinou nic extra náročného, jenže to neznamená, že to vždycky zvládnu levou zadní. Když Prokop vstane špatnou nohou, Bertík se na něčem zasekne a Lottynka půlku odpoledne prořve kvůli zubům (zrovna teď jí rostou minimálně tři najednou), venku prší, sněží a fouká a já mám tak akorát náladu na to zalézt do postele a cpát se malinovou čokoládou, je i taková věc jako poskládat koš vypraného prádla náročný úkol. A pak si vzpomenu, že podobných činností musím udělat ještě deset. V tu chvíli se už už začíná roztáčet kolečko myšlenek Mám toho moc. Nestíhám to. Nezvládám to. Jsem neschopná. Jenže nic z toho není pravda. Naprostou většinu z těch věcí, co musím udělat, vlastně dělat nemusím. Kromě toho, abych vyzvedla kluky ze školky (to by bylo vážně blbý, kdybych tam pro ně nepřišla), nemusím klidně vůbec nic. Nepořádek vydrží do dalšího dne. Když místo vaření oběda koupím pizzu, nestane se,kromě všeobecného nadšení,vůbec nic. Lottynce je úplně ukradené, jestli dostane doma uvařenou zeleninu nebo jí ohřeju skleničku. Nákup si můžu nechat přivézt až ke dveřím nebo taky nemusím nakoupit vůbec a den se nějak uživíme z toho, co najdeme doma. A tak dále. Neříkám, že to tak dělám a chci dělat pořád, naopak mám radost, když je uklizeno, navařeno, děti si smysluplně hrají a všechno klape tak jak má. Snažím se nebýt líná, dělat věci pořádně a zbytečně se neflákat. Ale když se to sejde a pokoušet se splnit svou představu o tom, co bych měla udělat, by znamenalo se akorát stresovat, tak si klidně dopřeju odpočinkový den, kdy si budu usnadňovat život všemi možnými způsoby a nebudu se cítit nijak provinile. Kdy jindy než teď, když jsem doma s dětmi a záleží jenom na mě, jak si celý den uspořádám? Takže bez problémů si udělám den, kdy je můj největší kuchařský výkon chleba se sýrem, úklid spočívá v utření těch největších louží slin a maximum výchovného působení je to, že se kluci nebudou dívat na tři díly Statečných autíček za sebou, ale jen na dva (mimochodem, tohle je fakt příšerná pohádka, ale oni ji milujou...). A pak si řeknu no a co? Vím totiž, že po takovém dnu zase přijdou jiné, kdy budu plnit všechny úkoly, co jsem si naplánovala a navrch přidám ještě hromadu další práce, kterou jsem ani neměla odvahu do nějakých plánu zařadit. A tak to má být. Teda u aspoň u mě.

středa 7. března 2018

Milion chvilek

O tomhle by se mělo vědět. A těší mě, že se o tom skutečně ví čím dál tím víc. Když jsem v neděli večer Milion chvilek pro demokracii podepsala, udělalo to přede mnou asi 59 000 lidí. V tuhle chvíli už má Milion chvilek přes 115 000 podpisů. Věřím, že to má smysl.

úterý 6. března 2018

Bertík - pět a půl

30. únor nebyl, takže nevím, kdy přesně se to stalo, ale je jisté, že Bertíkovi už bylo pět a půl. Nemůžu uvěřit tomu, že by měl jít za půl roku do školy. S téměř 100% jistotou ho čeká odklad, takže si relativně bezstarostné školkové období ještě trochu prodloužíme, ale jak to, že už je tak veliký?! Někdy se dokáže pěkně zaseknout, ale často je s ním už dost rozumná řeč a baví mě, že se s ním dá povídat o všem možném i mimo klasická dětská konverzační témata. Probíráme spolu třeba kvalitu a zpracování kávy nebo problematiku klecového chovu slepic. Pochopitelně přiměřeně jeho věku a možnostem, ale mám radost, že se zajímá o věci kolem sebe. S výslovností pořád hodně bojujeme, ale po půl roce tréningu už začíná zvládat L (jen na začátku slova a jen když se na to cíleně soustředí), takže hurá hurá! Přimět ho k logopedickým cvičením je někdy dost těžké a já se děsím chvíle, kdy s ním budu muset řešit domácí úkoly. Kéž by se nám podařilo najít osvícenou školu, která žádné nedává! Rád mi pomáhá se všemi domácími pracemi i vařením, ale často dá přednost hraní nebo povídání s Prokopem. Dokážou třeba hodinu sedět v pokoji a kecat a kecat. Jeden něco vymyslí, druhý se toho chytí a ještě přidá a už to jede. Od září chodí na plavání- dost ho to baví a podle paní učitelky mu to i dobře jde. Jsem za to hodně ráda, protože jinak je pohybově trochu neobratný a pohyb moc nevyhledává. Stává se z něj překvapivě velký estét. Když jsme si na dovolené pustili v televizi krasobruslení, byl z toho celý paf a nemohl se vynadívat, jaká je to krása a "to snad ani není možný, jak se točí". Při čtení Hrubínových veršů se spokojeně usmíval a pak mi šťastně řekl, že to bylo moc krásný. Je ale taky hodně citlivý, někdy až moc. Jednou se skoro rozbrečel při čtení pohádky, protože se bál, že to s hlavním hrdinou dopadne špatně. (Naštěstí to nakonec nedopadlo špatně, ale měla jsem nahnáno.) Bertík je originál, druhého takového bych nenašla. Nese to s sebou i jisté problémy, ale my ho takhle máme rádi. Přesně takhle.

pondělí 26. února 2018

Lotta - 9 měsíců

Včera jí bylo tři čtvrtě roku. Nemůžu tomu uvěřit. Za chvilku už to nebude miminko. Poslední měsíce si dost vyžírá všechny nemoci, co se u nás doma objeví. Měla už dvakrát zánět průdušek, pořád se jí vrací infekce do očí a teď se jí zase spustila rýma. Nesnáší to zrovna moc dobře, takže chvílemi to s ní není až taková pohoda. Ale když má zrovna dobrou náladu, je až překvapivě samostatná a nebojácná, o nějaké separační úzkosti (aspoň zatím) nemůže být vůbec řeč. Klidně se odplazí do dětského pokoje a tam si beze mě čtvrt hodiny v klidu hraje. Mám pocit, že vzhledem k počtu sourozenců, dokáže ocenit klid a samotu :). To ale neznamená, že by z kluků nebyla na větvi. Naopak. Ve školce, když je jdeme vyzvednout, se už na schodech nadšeně mrská v nosítku a pak na nich může oči nechat. Prokop je stále její nejoblíbenější bavič, směje se, ať udělá cokoli. Bertík o ni zase hezky pečuje a snaží se ji naučit nové kousky. Plazí se rychlostí blesku, už asi měsíc je schopná se dostat na kolena a houpat se na všech čtyřech, ale zatím neleze. Má pořád takovou žížalí postavu, je hodně dlouhá a docela hubená. Hlavně nohy má až nepřiměřeně dlouhé - včera jsem jí vytáhla tepláky s označením 9-12 měsíců a zjistila, že jí jsou krátké. Umí dělat paci paci a berany duc (v jejím podání to znamená, že člověka plácne dlaní do čela :)). Po období, kdy kromě mléka prakticky nejedla, teď papá krásně a obvykle spořádá všechno, co jí připravím. Ráda si sama bere malé kousíčky chleba nebo čehokoli jiného (bohužel vyjídá i všechny drobečky a smítka, co najde na zemi) a vyloženě jí baví používat pinzetový úchop. Nějaký čas hezky říkala slabiky jako mama, baba a podobně, ale posledních pár týdnů zase jen neartikulovaně hučí. Má ráda vlasy - kdybychom se nebránili, jsme už dávno všichni plešatí, ale baví ji i její vlastní vlásky a miluje, když ji češu. Už to není tak bezúdržbové dítě jako v prvních měsících, ale o to větší legrace s ní je a celá rodina z ní jsme úplně paf, protože je to naše nádherná okatá holčička.