úterý 26. září 2017

Čas ve dvou

V pětičlenné rodině se dá vytvořit už poměrně velké množství různých dvojic. Ovšem čas ve dvou je (kromě dvojice já a Lottynka) docela vzácnost. Proto jsme se rozhodli ho klukům aspoň někdy dopřát a zařadit ho do našich plánů. První pokus proběhl předminulou neděli, kdy jsem s Prokopem vyrazila ven jenom já. Nevymýšlela jsem žádný extra složitý program. Dojeli jsme metrem k Vltavě, prohlídli si zakotvené lodě, nakrmili kachny a labutě, dali si něco dobrého v kavárně a nakoupili pár drobností. Nebylo to nic moc zvláštního, ale přesto jsme z toho odpoledne měli oba velký zážitek. Prokop byl nadšený, že děláme jen to, co on chce, že poslouchám jen jeho a on je jediný, komu se věnuju. A pro mě byla hrozná pohoda být venku jenom s jedním dítětem, vnímat ho na 100%, nemuset hledat kompromisy mezi potřebami všech tří a opravdu si ho užívat. Minulou sobotu byl na řadě zase Bertík. Ten jel s mužem do IQ parku v Liberci a taky si to oba moc chválili. V plném počtu bychom si na takovou akci netroufli, ale ve dvou to zvládli hezky. A já jsem doma se zbývajícími dětmi měla více méně taky docela klídek. Příště vyrazí zase Prokop s tátou a pak budu na řadě já s Bertíkem. Mít víc sourozenců je z mnoha důvodů super, ale je to něco za něco. Rodič, ať se snaží sebevíc, se prostě nemůže neustále věnovat všem tak, jako kdyby měl jen jedno dítě. Neřekla bych, že tím naše děti nějak výrazně trpí, ale trocha kompenzace jim určitě udělá jen dobře. A nám vlastně taky.

čtvrtek 21. září 2017

Co kdyby...

Když mám špatnou náladu, někdy mi probíhají hlavou různé katastrofické scénáře zahrnující snad všechny oblasti mého života. Opravdu mě napadá ledacos, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, co by se stalo, kdybych vážně onemocněla. Až do nedávna. Krátce po porodu se mi objevila v prsu boulička. Když jsem to říkala laktační poradkyni, kterou jsem měla pozvanou domů, čekala jsem, že mi řekne, že je to normální a možná mi vynadá, že jsem hypochondr. Místo toho se zatvářila vážně a kladla mi na srdce, ať se nechám prohlídnout v porodnici. Tak jsem tam šla a zase jsem čekala, že se doktor bude divit, co tam s takovou blbostí dělám. Nedivil. Prohlásil, že to asi bude retence mléka, ale ať si s tím zajdu na ultrazvuk. Tam jsem se dostala až na začátku září (a tentokrát to nebylo způsobenou jen mou liknavostí, ale neuvěřitelnou objednací dobou). Když jsem šla do instituce s názvem "Centrum pro nemoci prsu", cítila jsem se dost nepatřičně, protože mi přece nic nebylo a opět jsem čekala, že mě nějaká místní kapacita vyhodí. Překvapivě se tak nestalo. Kapacita řekla, že to pravděpodobně nebude nic vážného, ale objednala mě na biopsii. A v tu chvíli mě snad poprvé napadlo, že i já bych třeba mohla být nemocná. A nebo tu taky někdy nebýt. Samozřejmě že jsem vždycky tak nějak tušila, že asi nebudu nesmrtelná, ale když jsem si před ordinací prohlížela nástěnky s informacemi o volnočasovém vyžití pacientek s rakovinou prsu, nějak to na mě padlo. Co děti? Co muž? Co by dělali? Ačkoli samotná biopsie o několik dní později nebyla nijak super zážitek (modřinu mám doteď), tyhle myšlenky byly o dost nepříjemnější. Díky Bohu jsem se ale za další týden dozvěděla, že za všechno mohly hormony poblázněné po porodu a jsem úplně zdravá. Jak lehce se mi pak šlo domů! Doufám, že žádný podobný zážitek zase hodně dlouho nebudu muset absolvovat...

sobota 9. září 2017

Školkáčci

Od pondělí chodí do školky Bertík i Prokop. Bertík je už oficiálně předškolák, ačkoli je nám i paním učitelkám jasné, že příští rok ještě do školky určitě nepůjde. Kromě toho, že omluvy musíme psát pouze mailem, má možnost zúčastnit se kurzu angličtiny a bude si víc procvičovat grafomotoriku (což potřebuje jako sůl  a já na to s ním doma nemám čas ani nervy), se celkem nic nemění. Má pořád stejné skvělé učitelky, stejného kamaráda a stejnou zálibu ve stavění kolejí. Pro Prokopa přinesl nový školní rok větší změnu. K našemu velkému nadšení ho nakonec přijali do Bertíkovy školky a tak tam chodí s ním. V pondělí ráno byl celý natěšený a prohlásil, že "rozhodně půjde do školky". Vidím, jak vekou výhodou má, že ji díky Bertíkovi už důvěrně zná. Dopředu jsme mu mohli říct, co přesně ho tam čeká a na co se může těšit. A z nového kapsáře s mašinkou byl úplně na větvi :) První dny zvládl úplně v pohodě, v pátek si tam ale prý ráno trochu pobrečel. Po obědě ale už byl zase veselý, tak věřím, že to po víkendu bude zase v klidu. Paní učitelky vypadají moc mile a Prokop vděčně přijímá program, který si pro děti připravují. Konečně se taky dozvídám, co se ve školce dělá - Bertík mi totiž nikdy nic moc nevypráví. Maximálně ty nejzajímavější momenty, jako že někdo rozbil hrnek nebo Bertíkovi spadl chleba pomazánkou na stůl. Zato když pomáhám Prokopovi v šatně s oblékáním, vypráví a odpovídá i na otázky cizích rodičů. Určitě ještě přijdou rána, kdy jeden nebo druhý nebo oba budou kňourat, že do školky nechtějí, ale myslím, že se jim tam líbí a bude líbit. A já mám dopoledne takovou pohodičku jen s Lottynkou, že tomu ani nemůžu věřit :)

neděle 3. září 2017

Bertík 5 let

Tentokrát se budu držet a vynechám obvyklé řeči o tom, jak to letí a že nemůžu uvěřit tomu, že už je tak velký :) Ve středu jsme s Bertíkem oslavili páté narozeniny a od té chvíle jsem se ještě nestihla zastavit, abych k tomu něco napsala. Dlouho a těžce jsme vymýšleli vhodný dárek, protože Bertík v mnoha ohledech není typické dítě. Kromě vláčkodráhy ho hračky totiž vlastně nebaví. Nakonec jsme mu dali dětský foťák a zatím to vypadá, že to byla dobrá volba. Každou chvíli si něco fotí, zkoumá různé funkce, promazává nepovedené fotky a vůbec si a ním užije spoustu zábavy. Když chce - a to většinou chce - dokáže se už chovat fakt rozumně, až si chvílemi úplně živě umím představit, jaké to bude, až bude dospělý. Větší, silnější, rychlejší a dost možná chytřejší než já. Zvláštní pocit. Pak jsou ale momenty, kdy zase naopak vnímám, jak moc mě ještě pořád potřebuje. Je hodně citlivý, bojí se tmy (ikdyž se to snažíme překonávat), rád se mazlí... Sám od sebe mě nebo manželovi často říká, že nás má rád a je vidět, že to myslí opravdu upřímně. S Prokopem mívají různé spory, kdy dochází i k násilí, ale stejně jeden bez druhého nedá ani ránu. Jeho vztah k Lottynce byl ze začátku spíš chladnější. Nějak moc ho nezajímala sestřička jako taková, ale spíš to, co, jak a proč se v péči o miminko dělá. Jak ale Lotta roste a víc reaguje, už si s ní rád přijde povídat, má radost, když se na něj směje a líbí se mu, když se o ni může starat. Celkově rád a často pomáhá (a ta pomoc už je fakt pomoc!) - myje a utírá nádobí, uklízí myčku, utírá linku (to dělává sám od sebe), věší prádlo, zametá, připravuje příbory, zalévá kytky... Má neuvěřitelnou paměť a nasává všechno, co kdo kolem něj řekne. Člověk si před ním musí dávat pozor na jazyk :) Pořád ho baví dopravní prostředky, hlavně metro a tramvaje (my bychom se asi fakt nemohli odstěhovat na venkov:)). Celé dny si prozpěvuje písničky s vlastními vymyšlenými nesmyslnými slovy. Večer z toho mívám hlavu jak balon. Když ho nechám, bez problémů stráví několik hodin povalováním na pohovce a omíláním jednoho popěvku. Na jednu stranu jsem ráda, že má natolik bohatý vnitřní svět, že se tak dlouho dokáže sám zabavit, na druhou stranu já sama přes den moc neposedím a mám nutkání ho nutit k nějaké aktivitě. Když se mu ale nechce, tak se stejně nenechá. Vlastně poslední dobou, když se mu nechce, tak se nenechá donutit nebo přemluvit k ničemu. Začal prvotřídně odmlouvat a dokáže být pěkně paličatý. Často člověka chytí do různých pastí otázek a hypotéz - někdy je to otravné, někdy zábavné, někdy oboje. Asi ve školce se naučil vymýšlet hádanky a umí tím bavit širokou společnost (např. "Je to v lahvi, je to tekutý a je to bílý. Co je to?" Mléko? Ne! Bílá voda.). Teď po narození Lottynky vidím, že s Bertíkem už je to úplně jiný level. Často jsem z jeho výchovy zoufalá a bezradná, mívám pocit, že to dělám úplně špatně, ale nevím, jak jinak. Kamarádky mě vždycky obdivují, jaká jsem trpělivá a klidná, ale já sama vím, že to vůbec není pravda. Jen mě nevytáčí věci, co obvykle rodiče vytáčí. Ale často na Bertíka i Prokopa doma vybouchnu. A pak mě to strašně mrzí a večer se jim omlouvám. Utěšuju se tím, že sice nepoznají dokonalou mámu (kterou bych podle všech těch časopisů, webinářů a internetových stránek o výchově měla být), ale uvidí, že je normální dělat chyby a je normální se za ně umět omluvit a snažit se z nich poučit. Občas už dokonce vidím výsledky téhle snahy. Bertík si už totiž někdy dokáže uvědomit, co udělal špatně a upřímně se za to omluvit. Myslím, doufám a věřím tomu, že z něj vyroste dobrý člověk.

sobota 26. srpna 2017

Lotta tříměsíční

Je úžasná! Třetí těhotenství i porod pro mě byly nejhorší, ale teď mi to Lottynka všechno vynahrazuje. Pokud zrovna nemá nějaký problém, tak skoro nebrečí, hezky jí, usíná sama, spí celou noc, nepotřebuje moc nějakého cíleného zabavování a celkově je taková "bezúdržbová" :) Největší zábava pro ni je sledovat kluky, jak si hrajou a když si s ní začnou povídat, tak je úplně šťastná. Ráda se koupe, nerada se převléká (což je vzhledem k tomu, jak moc blinká, trochu nepříjemné) a má hroznou legraci z toho, jak si já nebo muž čistíme zuby. Reakce na zrcadlo jsou zatím trochu rozporuplné - někdy se směje (spíš teda na můj než na svůj odraz), jindy ale vypadá trochu vyděšeně z toho, kdo to na ní kouká. Už má docela pravidelný režim, svůj den začíná v šest ráno a končí mezi sedmou a osmou večer. Líbí se jí v kočárku i v nosítku, to ale zatím moc nevyužívám, protože jsme se v něm teď v létě obě vždycky děsně zpotily a kočárek má pro mě velkou výhodu v tom, kolik věcí se do něj vejde a já nemusím už tahat nic dalšího. Kluci ji milujou a ona na ně kouká jak na svatý obrázek. Prostě si to s ní užívám!

pátek 11. srpna 2017

Uvidíme se za týden!

První týden bez rodičů, první cesta letadlem, první výlet do zahraničí, první koupání v moři. Kluci dneska brzy ráno odletěli s babičkou a dědou na dovolenou do Bulharska. Těšili se, trochu se báli (hlavně Bertík), ale všichni věříme tomu, že to zvládnou dobře a užijou si to. Přiznám se ale, že nejvíc jsem se nejspíš těšila já. Mít na starost nonstop tři malé děti je pro mě chvílemi fakt náročné. V posledních dnech jsem z kluků dostávala lehkou ponorku, takže jsem vážně ráda, že si od sebe můžeme dát pauzu. Lottynka je čím dál hodnější - skoro nebrečí, hezky jí, už se umí zabavit, večer usíná sama a často vydrží spát bez probuzení až do šesti ráno. Ona je prostě za odměnu. A já si jí teď budu moct celý týden v klidu užívat. A to ani nemluvím o tom, že budu mít čas i pro sebe!

úterý 8. srpna 2017

Prokop tři roky

Už jsme s ním tři roky! I když je na výšku docela malý, je už tak velký! Hlavně vedle Lottynky. Mazlíček, bojovník, odpůrce, pomocník, uřvánek, koumák, zpěvák, tanečník... Na všechno má vlastní názor a umí ho dát jasně najevo. Sveřepě prohlašuje, že má rád jenom maminku a Lottynku, ve skutečnosti jsou ale s Bertíkem skvělá dvojka. Sice se každou chvíli hádají a mlátí (kdo za co může a kdo si začal už dávno neřeším), úžasně se doplňují, krásně si spolu hrají, navzájem rozvíjejí nápady jednoho nebo druhého, vymýšlí hlouposti a pak se můžou potrhat smíchy. Rád si hraje, že je něco nebo někdo jiný (prasátko, slůňátko, vláček, metro, mašinka...), miluje autíčka a vláčky, rád si prohlíží knížky a nechává si číst, baví ho i kreslení. Přestože mi právě on často dává zabrat nejvíc ze všech tří, jsem nepopsatelně ráda, že ho mám a že je právě takový, jaký je. Úžasný. A teď už tříletý.