sobota 22. dubna 2017

Těšení

Od chvíle, kdy jsme do světa vypustili zprávu, že čekáme miminko, se na naše kluky sypou dotazy, jak se na sourozence těší. Až do nedávna nebylo nadšení ani zdaleka takové, jaké tázající očekávali. Když se jedna moje kamarádka snažila s Bertíkem zavést řeč na to, že až bude sestřička větší, asi jí pořídíme nějaké panenky a hračky pro holky, protože teď žádné nemáme, on jen suše odvětil: "Nemáme. Nepotřebujeme." Prokop docela často řešil, kde bude miminko sedět u stolu a Bertíka zajímalo, jak je zrovna asi velké, ale to bylo tak nějak všechno. Jak ale moje břicho roste a v bytě přibývá miminčích věcí, začíná být pro kluky představa sourozence reálnější a víc se o něj zajímají. Chvilky, kdy rukama zkoumají pohyby miminka, mě fakt dojímají. A Bertík už má přesně naplánované, jak bude sestřičku učit jezdit na motorce, hlavně teda brzdit, prý aby se nám nerozmlátila. Nejvíc ze všech se ale pochopitelně těším já. Tohle těhotenství mi opravdu dává zabrat od začátku do konce. Neustále mě něco bolí, tlačí, píchá, jediné slušné těhotenské kalhoty na mě pomalu ale jistě začínají praskat ve švech, nemůžu pořádně jíst, spát, chodit. Zkrátka je mi moje tělo už strašně nepohodlné a já se nemůžu dočkat, až se zase začnu vracet do normálu a miminko si budu užívat i s klukama a manželem.

středa 12. dubna 2017

Můj malý

I když mě dokáže vytočit na nejvyšší obrátky, v naprosté většině času, si Prokopovu přítomnost moc užívám. Intenzivně vnímám, že teď si můžeme užít poslední chvíle "ve dvou". Když je Bertík ve školce, jsme spolu doma, vaříme, hrajeme si, čteme, uklízíme, povídáme si a je nám spolu moc dobře. Pořád mě překvapuje, co všechno dokáže vymyslet a jak skvěle si může člověk pokecat s dvouletým dítětem. Zatímco Bertík je taková vytáhlá žížala, Prokop je (a vždycky byl) spíš menší, robustnější a kulatější. Díky tomu vypadá pořád trošku miminkovsky a já ho tak chtě nechtě vnímám. Je mi ale jasné, že jakmile se doma objeví opravdové malé miminko, najednou mi dojde, že už i on je velký kluk, jak o sobě rád prohlašuje. Ale v těch pár zbývajících týdnech si ho chci užít a vymazlit do zásoby, protože benjamínek může být jen jeden a Prokopův čas nejmladšího člena rodiny se chýlí ke konci...

středa 5. dubna 2017

Pomalu



33.týden 
Kromě bolestí zad a únavy se cítím výborně. Snad nejlíp za celé těhotenství. Hrozně mi pomáhá sluníčko a teplo a taky to, že už tomu těhotenství vidím na konec. Jenom jednou otočím list v kalendáři a budeme mít miminko! Teprve teď se doopravdy začínám těšit, představovat si tu svou malinkou holčičku (ikdyž to stejně moc nejde) a pomalu se chystat. Vyprala jsem oblečeníčko, postupně dávám dohromady věci do porodnice, chystáme se složit postýlku, kolébku a přebalovací pult, vyprat pleny a poskládat je na novosklad, vytáhnout ze sklepa kočárek a pořádně ho vyčistit, dokoupit poslední drobnosti... Celkově jsem se teď zklidnila a miminko v bříšku si docela užívám. Ještě aby ne, když je tak hodné! Sem tam dokáže pěkně řádit, ale obvykle jen tak lehce šťouchá, abych věděla, že tam doopravdy je. A hlavně pořád mě nechá spát celou noc. Už teda přestávám mít ten super-tvrdý spánek, na který jsem byla zvyklá, ale usínám rychle a stále nemusím v noci chodit na záchod, což v osmém měsíci fakt nechápu, ale rozhodně si nestěžuju :)


pátek 31. března 2017

Sezona zahájena

Jedna z mála věcí, které mě na našem současném bytě mrzí, je absence zahrady. V Praze si ale člověk nemůže moc vybírat, takže jsem fakt vděčná i za balkon. Zatímco minulou zimu mi tam spousta kytek krásně přežila, letos všechno zmrzlo (nebo uschlo?). Tak jsme se vydali do OBI pro hlínu a pelargonie (tentokrát zkouším převislé) a na trh pro bylinky (máme mátu, dobromysl, koriandr, tymián a bazalku), s klukama pořádně celý balkon vyčistili a pustili se do přesazování. Teď už se každý den dožadují toho, aby mohli na kytky stříkat z rozprašovačů a zalívat, takže nedostatku vody se bát nemusím. Spíš naopak :) Časem ještě zasadíme hrášek a rajčata, možná přibude nějaká kvetoucí paráda a pak už si to budeme jen užívat.

úterý 21. března 2017

Kde, kdy, jak?

Břicho roste a roste, týdny ubíhají (moc rychle a zároveň i moc pomalu) a já cítím, že začíná jít do tuhého. Jsem opravdu ráda, že veškeré závažnější těhotenské potíže se mi stále vyhýbají, přesto mi ale i ty běžné už dost ztrpčují život. Žáha, únava a hlavně záda. Ach ta záda! V posledních dnech bolí nonstop, jen se během dne mění intenzita z otravné přes nesnesitelnou až po paralyzující. Není se co divit, že už se nemůžu dočkat, až to budu mít za sebou. Jenže, ono to taky nebude jen tak. Po mnoha a mnoha hodinách přemýšlení, googlování, pročítání a přispívání do různých internetových diskuzí jsem došla k závěru, že pokoušet se o přirozený porod po dvou sekcích je mimo mé možnosti. Důvodů je víc, radost z toho nemám, ale celkem jsem se smířila a už se v tom nechci moc patlat. Teď ovšem přichází na řadu otázka, kde teda to dítě přivést na svět. Stejně jako u předchozích těhotenství jsem se (v tom absurdním 14.týdnu) zaregistrovala do Podolí. To mi ale nebrání pohrávat si s myšlenkou, že někde jinde by to třeba bylo lepší. Nejbližší alternativou jsou Neratovice, kde jsem se byla i podívat. Porodnice je příjemně malinká, porodní asistentka byla milá, nadstandardní pokoje o poznání levnější než v Podolí a určitě i dostupnější, a možnost být hned po operaci s miminkem a mužem na pokoji. Přesto si ale pořád nejsem jistá, jestli se radši zase nevrátit na "místo činu". Podolskou porodnici mám o dost blíž, manžel tam může být se mnou na operačním sále (v Neratovicích by musel čekat vedle),vím, že tam jsou jedni z nejlepších doktorů u nás a že z lékařského hlediska určitě udělají císaře perfektně, kdyby se něco dělo s miminkem, jsou tam na to vybavení, znám to tam a vím, do čeho jdu a říkám si, že když jsem to tam zvládla dvakrát, tak proč ne potřetí. Takže nakonec teď vím akorát to, že nevím. Do termínu mi zbývají dva měsíce, což je ještě pořád docela dost, ale ráda bych v tom už měla jasno, což zatím rozhodně nemám... Manžel po dlouhé debatě nakonec prohlásil, že mi toho císaře udělá doma sám a bude klid :D

pátek 10. března 2017

Nový život

Minulou středu se nám narodil synovec. Krása. Tak dlouho jsem neměla v ruce novorozence, až jsem zapomněla, jak je to malinké. Ikdyž oproti našim ani ne tříkilovým chlapečkům byl veliký... Konečně přichází jaro. Raduju se z každého stupně na teploměru, z rašících pupenů, ze všeho, co už je na spadnutí. Jsem čím dál víc těžká, velká, neohrabaná, unavená a neschopná, ale pomalu tomu začínám vidět na konec. Bříško zase povyrostlo a já z něj mám radost. Trochu se uklidňuju (ikdyž představa porodu mi pořád na náladě moc nepřidává) a mám pocit, že ty zbývající dva a půl měsíce bych si v rámci možností mohla docela užít. Možnosti mám teda poměrně omezené, ale snažím se nevyčítat si, co všechno nezvládám a věřit tomu, že to všichni přežijeme ve zdraví... Nesystematicky nakupuju šatičky a růžová trička a těším se na tu naši (už třikrát potvrzenou :)) holčičku.

sobota 4. března 2017

Bertík - čtyři a půl

Za "chvíli" mu bude pět, nemůžu tomu uvěřit! Už je tak velký, že mi občas přijde hrozně divné mu říkat, co má/nemá dělat. Jako bych to říkala dospělému. (Vždycky ale brzo pochopím, že dospělý ještě fakt není ;)) Někdy to s ním není lehké - je tak jedinečný a svůj, že se to často vymyká běžným výchovným i komunikačním postupům. Na druhou stranu, ale spoustu problémů, které běžně rodiče takhle starých dětí řeší, já vůbec neznám. Má opravdu bohatou fantazii, úplně mě to fascinuje. Dokáže třeba hodinu někde stát nebo sedět a zaujatě vyprávět příhody ze svého vnitřního světa. Nejčastěji se v nich vyskytují tramvaje, případně další dopravní prostředky. Tramvaje celkově jsou u nás doma téma číslo jedna. Z hraček ho baví vláčkodráha a nově taky geoboard (ten dostal už v listopadu k svátku, ale samostatně se s ním naučil pracovat až nedávno). Nadšení z vaření a dalších domácích prací se ho stále drží a už mi opravdu dokáže pomoct (třeba vypne pračku a vyndá z ní prádlo do sušičky, utře špinavou linku atd.). Pozná všechna čísla (už začíná rozmět i dvouciferným) a většinu písmen. Některá čísla nebo písmena dokáže napsat, ale celkově to s psaním, resp. kreslením moc slavné není - tužku pořád drží v pěsti a výtvarně tvoří jen ve školce, doma si k tomu sám od sebe nesedne a ani ho to moc nebaví. K většině svých her nepotřebuje nic kromě Prokopa. Bertík vymýšlí a vymýšlí, Prokop se toho chytí  a už to jede. Kromě toho, že si často hrají na tramvaje nebo vláčky, míváme doma potopu, při které se musí zapnout barvy a rámus (neptejte se mě, co to znamená a jak na to přišel) nebo pořádá "koncert", na který zve všechny přátele a já pak musím sedět na gauči a sledovat jeho vystoupení (obvykle se skládá z dlouhého úvodu, ve kterém přátelům ukazuje, kde jsou záchody, usazuje je na místa a odnáší miminko do kolíbky, aby nebrečelo, pak se řeší Kvak a Žbluňk, potom čaruje a nakonec pouští pohádky-Mašinku Tomáše). Ve školce je pořád spokojený, ikdyž málokdy z něj dostanu, co tam dělal. Pravděpodobně tam nemá moc kamarádů (i paní učitelka mi potvrdila, že většina ostatních kluků je na Bertíka moc divokých), ale nevadí mu to. Když potkáme venku nějaké dítě ze třídy, vždycky Bertíka nadšeně zdraví, on ale bývá myšlenkami tak mimo, že si toho většinou ani nevšimne, natož aby na pozdrav odpověděl. Zato když kolem jede tramvaj, tak si ví o každém detailu :). S Prokopem se samozřejmě často hádají a mlátí, ale jeden bez druhého nedá ani ránu a mají se opravdu rádi. Doufám, že stejné to bude brzo i s dalším sourozencem.