pondělí 11. prosince 2017

Střípky adventní

Nic velkého se neděje, na nic velkého ani není síla. Jedu v režimu školka- jídlo- prádlo - úklid (rozuměj zbavování se té nejhorší špíny). Lottynka slintá jako bernardýn, vykoukly ji dva zuby a na bříšku se vzteká, že se ještě nedokáže plazit. Prokop má nejspíš zánět spojivek.  Jako obvykle to jsou drobnosti, co tvoří život. Snažím se všímat si těch hezkých a milých, protože ty jsou většinou vidět míň. Ale jsou! Každý den.

Náš adventní věnec. Za povšimnutí stojí Bertíkova "ozdobná větvička" - ten klacek, co z toho čouhá vlevo dole.

Stromeček na balkoně. Letos jsme připravení neobvykle brzo!

Perníčky malovali kluci. Jsem za to vážně ráda, protože mě to baví čím dál tím míň. A takhle to má kouzlo, kterého já nemůžu nikdy dosáhnout.

Náš klasický adventní kalendář, letos naplněný datlovými bonbony, hořkou čokoládou, melasovými a kokosovými sušenkami a sušenými banány. Nebýt toho, že 7. prosince měl Prokop obří zásek, protože chtěl to, co bylo je ve 12, tak funguje perfektně.

Konečně zase čteme večer něco, co neznám zpaměti i pozpátku! Takhle knížka už toho hodně pamatuje, dost se rozpadá, ale o to je krásnější. Hrozně se mi líbí, že ten text i obrázky baví už několikátou generaci.

středa 29. listopadu 2017

Méně

Vánoční dárky pro naše tři děti. Pokud IKEA doplní zásoby, tak přibude ještě pro kluky větší stůl, jinak to bude takhle komplet. Málo? Moc? Akorát?
Do Vánoc zbývají necelé čtyři týdny, takže se to na nás valí ze všech stran. Co bychom měly (co si budeme nalhávat, tohle je většinou ženská záležitost) uklidit, nakoupit, uvařit, upéct, připravit, vyrobit, ozdobit... A teď nemluvím o plastových hračkách vyhrávajících otravné melodie, tunách cukroví z tuku pochybné kvality a zběsilém lítání po bytě s hadrem v ruce. Mám na mysli něco  jiného, krásnějšího. Ručně vyrobený adventní kalendář s úkoly stmelujícími celou rodinu. Spousta druhů nádherného a přitom zdravého cukroví. Designové dřevěné rozvíjející hračky a hry. Hromada knih s úžasnými ilustracemi.S dětmi vytvořené ozdoby na stromeček. Překrásně nazdobený byt provoněný přírodním esenciálním olejem. A tak dále a tak podobně. Aby bylo jasno, já proti tomu vůbec nic nemám, naopak obdivuju každého (každou), kdo tohle všechno dokáže s úsměvem na tváři realizovat. Ale mě to zas tak nebaví a nemyslím si, že to je pro nás potřeba. Nechci dělat nic jen kvůli pocitu, že musím nebo že bez toho bych děti o něco ošidila. Je to všechno hezké a něco doopravdy udělám (třeba s kluky upeču pár druhů cukroví, protože Prokop mě k tomu nutí už do října), ale ne, nebude to u nás doma vypadat jako na fotkách z lifestylového blogu, kde je každý detail vyladěný k dokonalosti. A ne, naše děti nedostanou všechny ty úžasně edukativní hračky, na které je radost pohledět. Nepotřebují je. O něco z té vánoční atmosféry je opravdu připravit nechci, budeme mít barevná světýlka, budeme zdobit stromeček, štědorovečerní tabule bude vypadat trošku slavnostněji než stůl prostřený pro obyčejnou večeři. Vím, že to ocení a pro mě to není nic nemožného. Ale myslím, že všeho stačí daleko méně, než se ukazuje. Ostatně v době, kdy jsme ještě neměli děti, jsme s mužem uvažovali o tom, že bychom se vlastně bez všech těch dárků, stromečků a všeho možného klidně obešli. Že by nám stačila dobrá večeře s dobrým vínem (bez toho se teda neobejdeme ;)) a slavnostní nálada. S malými dětmi tuhle vizi uskutečňovat nebudeme, ale až vyrostou, případně odejdou z domu, stálo by za to se k téhle myšlence vrátit. Do té doby se budu snažit Vánoce udělat tak minimalistické, jak nám to bude vyhovovat.

pondělí 27. listopadu 2017

Lotta půl roku

Půl roku s naší holčičkou! Opakuju se, ale nemůžu jinak - je úžasná. Krásná, roztomilá, veselá, hodná. Každého dostane na ty svoje obrovské oči. Do rodiny zapadla perfektně, kluci ji mají moc rádi a ona zase je. Nejnadšenější je, když kolem ní skáčou, dělají blbosti, zpívají nebo když ji Prokop prakticky zalehne a vysokým hlasem jí něco povídá. Pokud nemá zrovna nějaký problém, tak s ní není vlastně žádná práce navíc (to zní blbě, ale víte, jak to myslím), leží na zemi, s něčím si hraje, ožužlává si ruce a kouká na mě nebo bráchy. Pořád ještě hodně spí, nemá žádné zuby a celkově je taková ještě hodně miminkovská, což mi náramně vyhovuje, protože si tohle kraťoučké období můžu užít co nejdéle. Po dvou měsících intenzivního tréninku se předminulý týden naučila otočit na bříško, ale po prvotním nadšení asi zjistila, že to není nic zas tak skvělého, a moc často to nedělá :). Příkrmy zkoušíme už měsíc, ale vypadá to, že Lottynka nebude takový jedlík jako kluci. Za tu dobu se jen dvakrát podařilo, že by toho snědla tolik, aby nepotřebovala dokrmit mlíčkem. Ale pomaličku začíná jíst víc, zdá se, že jí celkem chutná, takže to neřeším. Roste hezky, je spokojená a my taky. Co víc si přát?

pondělí 20. listopadu 2017

Na hranici možností... a kousek za ní

Mít tři děti je super. Obzvlášť když to třetí je tak úžasné jako naše Lottynka. Pořád nechápu, jak se mohlo stát, že se nám narodilo tak pohodové, veselé a bezproblémové miminko. Kluci ji milujou a ona zase je. A já, zocelená zkušenostmi s dvěma předchozími dětmi, neřeším každou blbost (vlastně neřeším skoro nic) a jsem v klidu. Našli jsme si vyhovující režim a přestože k dokonalé matce mám daleko, většinu času mám pocit, že to docela zvládám. Vlastně si to celkem užívám. Tady bych mohla skončit, ale budu upřímná a neudělám to. Ono to totiž má i druhou stránku. A tou je v mém případě znatelný pokles mentálních schopností. Zkrátka z těch dětí blbnu. Uvědomuju si to, ale nedokážu s tím nic dělat. Zdá se mi, že tím, jak neustále dělám víc věcí najednou a moje pozornost je pořád roztříštěná na několik míst, se vůbec nedokážu soustředit. Hrozně zapomínám, v rozhovoru s cizím člověkem nejsem schopná dát dohromady kloudnou větu, vypadávají mi slova a prostě mi to nemyslí. Ty roky s dětmi mě toho strašně moc naučily a ve spoustě ohledech jsem se posunula, ale sociální izolace, omezené možnosti s zúžené spektrum zájmů se na mě podepsaly. Někdy si říkám, že by bylo hezké mít ještě další dítě, ale když pominu všechny ostatní problémy, které by to s sebou neslo, je mi jasné, že bych tím dost překročila hranici svých mentálních kapacit. Už teď na ní balancuju a obávám se, že až z té své mateřské bubliny trochu povylezu, budu už dávno za ní. Vždycky jsem věděla, že mít děti vyžaduje nějaké oběti, ale nikdy mě nenapadlo, že nebudu muset obětovat hezkou postavu (na první pohled mi tři děti vážně nikdo nehádá), ale něco ze své hlavy. Naštěstí mám naději, že se to zase jednou zlepší, ale i kdyby ne, stálo by to za to. Ono by to totiž stálo za cokoli.

pátek 10. listopadu 2017

Dobré ráno

Znáte ty obrázky z obalů s corflaky? Šťastná rodinka sedí u sluncem zalitého stolu a v dokonalé harmonii nabírá plné lžíce zlatých lupínků. Já je taky znám a musím říct, že máloco je tak daleko od pravdy. Občas se povede klidné ráno, kdy (skoro) nikdo (skoro) neřve. To je úplný balzám pro duši. Ale častěji je u nás doma po ránu křik, řev a pláč. A nemůže za to miminko, jak by se dalo čekat, naopak Lottynka leží na zemi, hraje si, nevěřícně kouká kolem sebe, brouká si nebo se dokonce směje. Kluci se většinou probudí vesele, přijdou se k nám do postele pomazlit a popovídat a vypadá to nadějně. Jenže pak začne příprava snídaně a je to v háji. "Já chci přinést prostírání! Neber mi to! Já donesu lupínky! Ne, já! Táto, dej mi to! Mámo, já chci svůj modrej kapesník! Bertík mi to nechce dát! Prokop mi to bere! On mě mlátí! Táto! Mámo! MÁÁÁÁMOOO!!!" A tak dále, a tak podobně ještě dvacet minut než konečně všichni jakž takž v klidu sedí a jí. Tohle prostě nedávám. Nejsem žádné ranní ptáče a vylézt z teplé postele ještě za tmy by pro mě byl výkon i kdyby na mě u stolu čekaly ty perfektní umělohmotné děti z reklamy na corflaky. Takže tohle je pro mě peklo na druhou. Pokusy o to zamezit klukům v přípravách snídaně (ať je to jakkoli nevýchovné) se bohužel taky nesetkaly s úspěchem. To pak zase řvou kvůli tomu, že jsme jim zakázali nám pomáhat. Nevidím východisko. Jen pokusit se přežít a ty dva při tom nepřerazit. Máte nějaké tipy pro klidnější rána?

pondělí 30. října 2017

Před rokem...

Tohle už dávno není pravda :)
V posledních dnech se často v myšlenkách vracím k tomu, co a jak bylo před rokem. Ne že bych si od rána do večera prohlížela fotky (stejně z té doby skoro žádné nemáme), ale hodně se mi vybavují ty pocity a nálady. Možná to je tím počasím a podzimem, možná tím, že kluci každou chvíli vytáhnou ze skříně žlutou deku, po kterou jsem lehávala, a hrají si s ní. Úplně dokonale si to vybavuju. Jak jsem byla neustále unavená, byla mi zima, bylo mi špatně. Jak překlepat dopoledne s Prokopem doma a dojít pro Bertíka do školky bylo neuvěřitelně vyčerpávající. Jak mi bylo ze všeho blbě, měla jsem hlad, ale na nic chuť a jediné "jídlo", ze kterého jsem měla dobrý pocit, byla instatní polívka. Jak jsem každé ráno uklízela, vařila a nakupovala, protože mi vždycky kolem desáté začalo být mizerně a táhlo se to až do večera. Jak jsem ležela na pohovce a byla ráda za každou vteřinu, kdy po mě nikdo nic nechce. Jak jsem jenom čekala, kdy tohle období skončí... Samozřejmě nakonec skončilo. A začala jiná období. To poslední těhotenství jsem si prostě nějak moc neužívala. Ale ten výsledek! Kdyby mi někdo před rokem řekl, jak krásná, hodná, úžasná, veselá holčička (!) se mi narodí, hned by mi bylo líp. Stejně jsem ráda, že už mám "splněno" a další zážitky tohoto druhu už nejsou (aspoň zatím) v plánu.

středa 25. října 2017

Obyčejný den

Před dvěma lety jsem si zaznamenala, co dělám celý jeden všední den. Od té doby se toho docela dost změnilo, hlavně teda přibylo další dítě :) a tak mě napadlo to udělat znovu. Tady je jeden můj obyčejný den- úterý 24.října.

asi 5:25
Probouzí mě kňourání Lottynky a zjišťuju, že vedle mě leží Prokop. Chvíli L. zkouším dudlíkem přemluvit k dalšímu spaní, ale dneska nechce. Vstáváme, muž Lottynku přebaluje, já zatím chystám mléko, pak ji nakrmím.

5:50
Dostávám se na chvíli zpátky do postele, Lottynka spokojeně odpočívá, přichází k nám i Bertík. Pospáváme, mazlíme se s klukama.

6:30
Doopravdy vstáváme, snídáme tvarožník a čaj, po chvilce se budí i Lottynka, hraje si na zemi a kouká na nás. Kluci se s mou pomocí převlékají a čistí si zuby.

7:45
Kluci s mužem odcházejí do školky. Převlékám sebe a Lottynku z pyžama (zvládla nás obě poblinkat), přebaluju ji, dávám prát plíny a pokouším se trochu upravit. Lottynka leží na dece mezi dveřmi koupelny, kouká na mě a je v klidu, tak toho na sebe dneska patlám víc než jindy, když vůbec nestíhám.



8:30
Lottynka je unavená, pokládám ji do postýlky, dávám dudlík a nechám spát. Uklízím ranní nepořádek, sedám si k počítači a objednávám dárek pro L. k Vánocům. Připravuju věci na ven.

9:30
L. se budí, dávám jí mlíko. Má rýmu, špatně se jí to jí, v průběhu krmení jí odsávám nos. Přebaluju ji, oblékám nás.

10:15
Odcházíme ven. Lottynku beru do kočárku, docela dlouho kouká, asi po hodině usíná. Nejdřív jdu na poštu vyzvednout botičky pro L., pak tramvají dojedu na farmářský trh. Dávám nákup do kočárku, takže je hodně těžký. Žádná nízkopodlažní tramvaj během dalších 20 minut nejede, tak jdu domů pěšky.

11:45
Vracíme se domů, dávám plíny do sušičky, vybaluju nákup L. se probouzí.




12:15
Dávám Lottynce oběd. Nejdřív pár lžiček dýně ze včerejška, ale po chvíli jí to teče víc ven než dovnitř, tak toho nechám. Jako obvykle musím uprostřed jídla přebalit, pak jí dávám mlíko.

12:45
Dávám si oběd - zbytek včerejší večeře: černá čočka s mrkví, celozrnný kuskus a polníček. Miluju černou čočku :) Pak vytáhnu plíny ze sušičky a jen pro zajímavost počítám, kolik L. poblinkala za dva dny čvtercovek. 17. Uklízím co je potřeba a stříhám Lottynce nehty.

13:45
Dávám Lottynku spát a skládám obrovskou hromadu prádla. Po chvíli L. jemně probouzím, naštěstí to bere dobře. Přebaluju ji, dávám jí nové botičky a kuklu, vážu do šátku a přes nás obě přehodím zavinovací svetřík.

14:15
Odcházíme do školky.


14:35
Vyzvedávám ve školce Prokopa, Bertíka dneska už po obědě vyzvedl děda a šel s ním na plavání. Prokop mi nadšeně vypráví zážitky ze školky a dává mi obrázky - mámu a vodu. 

15:05
Jsme doma, Lottynka se po chvilce probouzí. Prokop si hraje s kolejemi a vláčky, L. ho zaujatě sleduje. Já uklízím složené prádlo.

15:30
Lottynka si dává mlíko. Prokop si vyškemrá Prasátko Peppu, tak u toho aspoň inhaluje Vincentku. Čteme si s Prokopem dvě leporela o Krtkovi, Lottynka poslouchá na zemi a já u toho piju kafe s mlíkem. Přebaluju Lottynku.


16:30
Bertík se s dědou vrací z plavání, moc se mu tam líbilo. Hned se vrhá na koleje a staví vychytanější dráhu. Dáváme si k svačině několik jablíček z trhu, jsou výborná. Cvičím s Bertíkem logopedii, L. na to kouká, P. si střídavě hraje v pokoji a přidává se k nám. Začínáme pomalu dělat večeři - fazolky na kyselo (v sobotu chtěl Prokop koupit fazolky, ale zrovna se to nehodilo, tak je bude mít dneska) s bramborem a vajíčkem.

17:15
Lottynka si dává posledního šlofíka před večeří, já s klukama vařím. Dělám toho víc, aby zbylo na zítřejší oběd pro mě a pro muže.

17:45
Lottynka se probouzí.

18:00
Muž se vrací z práce, všechny děti se s ním vítají a mazlí. Já dodělávám večeři.

18:15
Začínáme večeřet. Všem chutná. Lottynka nás chvíli pozoruje, pak ale taky dostává hlad.

18:15
Krmím Lottynku, nedojedenou večeři si nechávám na později. Koupeme L. Naháníme kluky na úklid pokoje a do vany.

19:00
Dávám Lottynku spát, kluci lezou z vany, za naší asistence si oblékají pyžama a čistí zuby, já ve volných chviličkách uklízím a dojídám večeři. Kluci se koukají na Bořka stavitele, pak čteme dětskou Bibli a modlitbičky.

19:45
Kluci jdou do postele, čtu jim pohádku o mašince Kolozubce. Prokop jde naposledy na záchod, pak ho nechám prohlížet knížku v posteli, s oběma se loučím a odcházím.

20:00
Vracím se do obýváku, povídáme si s mužem, koukám na internet. Bertík ještě jednou přiběhne, odvedu ho zpátky do pokoje. 

21:00
Sprchuju se, díváme se na Big Bang Theory.

22:30
Kontrolujeme děti a jdeme spát.