pondělí 27. května 2019

Lotta - dva roky

Někdy si ráda hraje na miminko - nechá se nosit v náručí a směje se, že je "mimi Lotta", ale všichni včetně ní víme, že žádné miminko už rozhodně není. Lottynka oslavila v sobotu dva roky. Cizí jí většinou hádají víc, je to stejný dlouhán a hubeňour jako Bertík. Ale ve skutečnosti se obvykle k odhadování věku vůbec nedostaneme, protože se každý zasekne na tom, jak má obrovské krásné oči, případně ještě nádherně kudrnaté vlásky. Jo, oči má fakt velké a jo, slyšely jsme to spolu už aspoň tisíckrát. Ale mě to nevadí poslouchat pořád dokola, protože chápu, že tohle se jen tak nevidí :). Celkově je úplně super roztomilá a myslím, že už si to moc dobře uvědomuje a umí toho využívat. Je to prostě nejmladší dítě a ještě k tomu jediná holčička, takže jí ledacos projde. Umí být totiž taky pěkně tvrdohlavá a umanutá, někdy si neuvěřitelně vymýšlí, dokáže ztropit ukázkovou scénu v obchodě včetně válení po zemi a když se naštve, vztekle dupe nožičkou nebo mlátí všechny kolem sebe. Taky často nechce jíst (poslední dobou za celý den sní třeba jeden kousek bábovky, dvě lžíce těstovin, hrst kešu oříšků a půl litru mléka) a večer nechce usínat (někdy chodí do postele až se mnou)...ale tak co. Ono to všechno zase přejde (a objeví se něco jiného, co mě bude vytáčet) a na žádné z těch věcí svět nestojí. Lottynka je totiž taky moc šikovná, milá, hodná... Bez plen je už od Vánoc, teď více méně i přes noc. Hezky mluví, běžně používá první osobu, celkem pěkně skloňuje i časuje, ráda používá zdrobněliny (jako jediná z rodiny zásadně říká Bertíček a Popíček, já jsem někdy mamička, metrem jezdíme na další staničku a místo vypínače máme svítičku). Umí pár písniček a říkanek, ráda kreslí (většinou ryby - proč, to netuším), staví kostky, hraje se s panenkami i autíčky a nejradši blbne s bráchy. Má je opravdu moc ráda, dopoledne o nich mluví a jakmile je přivedeme ze školky, já už jí vůbec nezajímám. Dokonce se s nimi i sama od sebe dokáže rozdělit, když někdo z nich brečí, chodí je utěšovat a hladit, obdivuje jejich obrázky a stavby, běhá jim ukazovat různé legrácky a tak dále a tak dále. Kluci jsou na ní taky hodní (pokud jim zrovna něco - většinou omylem - nezbourá), Prokop jí předvádí šaškárny a ona se může uchechtat, Bertík ji vodí za ruku (s ním jde daleko radši než se mnou) a stará se o ni. Je to prostě paráda (pokud nepočítám ty chvíle, kdy řvou všichni najednou nebo se mlátí). Lottynka je zkrátka skvělá, perfektně doplňuje naši rodinu a my všichni jsme šťastní, že ji máme.

pátek 17. května 2019

Nic se neděje...

Když se mě někdo zeptá, jak se máme a co je nového, odpovídám poslední dobou vždycky stejně. Máme se dobře a vlastně se nic neděje. Dostala jsem se teď do takového stavu, kdy všechno plyne tak nějak samo, s dětmi jsme v takové přijatelné harmonii (rozuměj, počet chvil, kdy mě vytáčí k nepříčetnosti, je shodný s počtem chvil, kdy bych je samou láskou sežrala) a s mužem je nám prostě dobře. Na balkóně začínají kvést hrášky a my se začínáme chystat a těšit na dovolenou. Pojedeme stejně jako vloni do Chorvatska a jestli zvládneme cestu, tak to bude určitě super... Jediné, co mě v tuhle chvíli trochu mrzí, je to, jak rychle všechno utíká a že to takhle nebude věčně. Lottynka za pár dnů oslaví druhé narozeniny, Bertíkovi už jsme koupili aktovku do školy a z Prokopa bude příští rok už předškolák. Ale tak to prostě je a právě proto, že děti jsou malé jen krátce, si to můžeme doopravdy užívat. A věřím tomu, že až budou větší, tak si to užijeme taky, i když zase jinak.

čtvrtek 11. dubna 2019

Výtvarník

O tom, jak rád Prokop maluje vyrábí, už jsem psala několikrát. A je to pořád pravda. Dokonce za poslední asi měsíc udělal ve své tvorbě velký pokrok a my nad jeho výtvory jenom žasneme. Možná že to není nic zas tak neobvyklého (máme srovnání jen s Bertíkem, který dlouho na tužku dobrovolně ani nesáhl), ale nám ty jeho obrázky připadají na jeho věk úplně parádní. Co na nich ale oceňuju nejvíc je to, že si všechno kompletně vymýšlí a realizuje sám. Ten kluk má prostě tvůrčího ducha!
Prokopův kamarád Míša v jedné ruce drží hrábě a druhou zalévá kytky z konvičky, protože "je hodně silnej".

Kašpárek

Letadlo a duha

Průvod zvířárek- zleva S-slon T-tů, K-kočka, M-mňau, P-pes, H-haf

čtvrtek 28. března 2019

Škola volá

Pořád se nějak nemůžu smířit s tím, že já bych měla být rodič školáka. Bertík už je dost velký a věřím mu, že novou etapu zvládne, ale já? Vždyť do školy svoje děti vodí tak dospělí lidi, co já mezi nimi? :) Ale nedá se nic dělat, další odklad už nám neprojde, takže příští týden nás čeká obíhání zápisů. Ano, to množné číslo je na místě, protože nám nestačí jen jeden, ale dáme si rovnou tři. Naši spádovou školu máme hned přes ulici, což je velká výhoda, ale zároveň taky jediná. Tam se zastavil čas asi před pětadvaceti lety (ačkoli pan ředitel s tím nesouhlasí, protože přece nakoupil do každé třídy interaktivní tabuli!). Prostě klasická základka se vším všudy, ovšem spíš v tom špatném smyslu. Nelíbilo se tam ani nám při dni "otevřených" dveří (ve skutečnosti aspoň půlka všech dveří byla zamčená a na velké části těch zbylých byl nápis "zde neprobíhá den otevřených dveří"), pochybujeme teda o tom, že by se tam nějak zvlášť líbilo Bertíkovi. Na druhou stranu, kdyby to nikde jinde nevyšlo, pořád lepší tohle než jezdit do městskou částí přidělené školy kdoví jak daleko. Další školu máme o kus dál, vypadá o poznání přívětivěji, ale budova je z roku raz dva a reálně hrozí, že někomu spadne na hlavu. Navíc tady učí matematiku podle Hejného, o čemž nejsme úplně přesvědčení jestli to je výhoda (obzvlášť pro takové dítě jako Bertík, které se zajímá o čísla, abstraktní příklady a podobně, ale přiznávám, že podrobněji jsme to nestudovali, takže nemůžeme moc soudit). A hlavně je tahle škola nechvalně proslulá tím, že druhý stupeň nestojí za nic...A pak je tu náš favorit, což je sice taky normální základka (o nějaké alternativě si tady můžeme nechat jen zdát, pokud nechceme platit 90 tisíc ročně v jediné soukromé škole v dosahu), ale vypadá docela vstřícně, zdá se, že ti lidi tam ví, co dělají, ukázky hodin, co jsme viděli, byly hezké a měla jsem tam prostě dobrý pocit. Všichni nás ale straší tím, že tam hodně jedou na výkon, takže dostat už po pár týdnech nebo měsících ve školce čtyřku, pětku není žádný problém, hodně úkolů, hodně známek, když to někomu nejde, tak se s ním moc nemažou....což je mě docela děsí, ale stejně je to nejlepší, co tu máme, takže budeme prostě doufat, že to tam Bertíka zaujme tolik, aby si úkoly chtěl dělat a budeme spoléhat na to, že hloupý určitě není a když mu něco hned nepůjde (čekám problémy s psaním, možná i se čtením), tak se z toho nezhroutí. Pokud ho tam teda vezmou... No, čekají nás změny a zdá se mi, že zatím to prožívám víc já než Bertík :)

úterý 12. března 2019

Bertík - šest a půl

Když se člověk rozhodne, že by chtěl dítě, představuje si malé miminko. Jak ho bude chovat, vozit v kočárku a tak. S trochou snahy připustí, že to miminko nejspíš vyroste a bude chodit, mluvit, stavět kostky na sebe a prohlížet si obrázky v knížce. A v těch nejbujnějších fantaziích jde to miminko do školky. Jenže tohle všechno s Bertíkem uteklo ani nevím jak a za tři týdny půjde k zápisu. A teď už doopravdy, další odklad nedostane. Připouštím, že se dalo čekat, že tohle někdy nastane, ale stejně mi to připadá neuvěřitelné. Bertík už je doopravdy velký kluk. A to doslova. Trička mu kupujeme ve velikosti 134, což je tuším velikost pro devítileté děti. Ale roste samozřejmě i ve všech dalších ohledech. Už se s ním dá opravdu pěkně popovídat (ta jeho představivost je úžasná!), dokáže skutečně pomáhat a chovat se zodpovědně. Zajímají ho čísla, mapy, tramvaje...zkrátka něco úplně jiného než mě, což je super, protože si můžu trochu rozšířit obzory a doplnit svoje hodně chabé znalosti zeměpisu. Výslovnost se zlepšuje, ale pořád ještě před sebou máme dost práce - často hodně těžké, protože logopedie ho po těch letech už moc nebaví a donutit ho k pravidelnému cvičení je někdy nadlidský úkol. Poslední dobou ho trošku víc začalo bavit kreslení, resp. vybarvování, protože jsem každému dítěti koupila vlastní krásné omalovánky a Prokop s Lottynkou u nich sedí každý den, takže Bertík se taky často přidá. Moc ho neužije na sladkosti a radši si dá jídlo bez masa než s ním (ale ve školce sní všechno a ještě si pochvaluje). Často jí hodně dlouho. Pořád se rád mazlí, což začíná být při jeho velikosti trošku zvláštní (rozuměj, všude samá ruka, samá noha), ale jsme za to samozřejmě rádi, protože je nám jasné, že to už nejspíš nebude trvat dlouho. Má rád mikiny na zip a ne přes hlavu (Prokop přesně naopak). Ráno chce vytahovat žaluzie a rozbrečí se, když to udělá někdo jiný. Pořád ho baví Krtek,a přestože všechny díly už viděl milionkrát, pořád se tomu směje. Má skvělý orientační smysl, pozná podle fotky místo, kde byl jen jednou v životě, začíná chápat světové strany. Absolutně nemá problém s cizí autoritou, naopak si stěžuje na to, že někteří kluci ve školce jsou "divoký" a neposlouchají paní učitelku. Doma se ale umí ozvat pořádně, rozhodně není nijak uťáplý ;). Je citlivý, dokáže se sám od sebe rozdělit i omluvit. Je to takový náš pokusný králík, asi jako každé prvorozené dítě. Občas nevím, co a jak, všechno s ním zažívám poprvé. Vždycky bude moje první miminko, i když už dávno miminko není a já doufám, že spolu všechno to nové zvládneme dobře.

pondělí 25. února 2019

Prokop čtyři a půl a Lotta rok a tři čtvrtě

Ty děti rostou tak rychle, že to vůbec nestíhám, takže Prokopovy půlnarozeniny s lehkým zpožděním, ale nepředpokládám, že by to něčemu nebo někomu vadilo.
S Prokopem je to teď většinu času fajn. Na jednu stranu to pořád je takový malý mazlíček (občas o sobě tvrdí, že je domácí mazlící medvídek), ale zároveň už je docela samostatný a dokáže vymyslet spoustu věcí. Pořád má rád malování a vyrábění všeho možného, nedávno mi třeba přinesl "Prahu budoucnosti", což byly dva papíry slepené k sobě (protože Praha by se na jeden nevešla), kde byly jeden vedle druhého namalované vysoké domy a z krajního vykukovala veselá hlava (prý moje - jsem ráda, že se mnou v budoucnosti počítá). Hodně ho baví omalovánky, má teď parádní s různými dopravními prostředky a sedí u nich skoro každý den ("já se u malování dobře uklidním"). Zájem o vesmír ho stále drží, ale poslední dobou občas tvrdí, že nebude hasič, ale že bude opravář domů, což je velká změna. Nicméně hasičské pyžamo, co dostal k Vánocům nosí s nadšením. Výborně se vyjadřuje, řekla bych, že na svůj věk má opravdu dobrou slovní zásobu a posouvá se i s výslovností - R se mu podaří už hodně často a začíná být úspěšný i u Ř. Sykavky zatím nejsou nic moc. Povahově to vypadá, že se asi už nic zásadního nebude měnit. Pořád je tvrdohlavý, ví naprosto přesně, co chce a vždycky to zařídí tak, aby toho dosáhl. To je pro mě jako pro rodiče někdy trochu nepříjemné, ale zároveň to moc obdivuju a přeju mu to, protože přesně tohle je to, co mě vždycky chybělo. Je veselý, rád dělá Lottynce šaška, je akční, je to on, kdo většinou vymýšlí hry, ke kterým se pak Bertík přidává. S ním se dokážou poprat hlava nehlava, ale když se v kostele vedou spolu za ruku do nedělky, vypadají jak dva nejhodnější bratříčci na světě. Tvrdí, že s ním chce jít v září do školy. Možná by to i zvládnul, ale já potřebuju ještě chvilku aspoň jednoho malého chlapečka.
Lottynka nám roste přímo před očima. Z miminka je definitivně holčička se vším všudy. Vybírá si, co si vezme na sebe (a je schopná se ráno několikrát převléknout, dokud nebude mít to správné tričko). Češe se, maže se krémem, dožaduje se rtěnky, vozí kočárek a chová panenku. Samozřejmě ale taky jezdí s auty, prohlíží si knížku o vlacích a ze všeho nejradši blbne s klukama. Zamilovala se do prasátka Peppy, ale nepohrdne ani Krtkem, ovečkou Shaun nebo vlastně jakoukoliv pohádkou. Baví ji kostky, plyšáci, obrázkové knížky a malování. Nejlepší ale je motat se mi pod rukama a nohama a u všeho mi asistovat nebo se přidat k čemukoliv, co dělají bráchové. Hezky mluví, řekne, co chce, pozdraví (když se nestydí), na poděkování odpoví "prosím" (sama poděkuje jen když jí to někdo řekne), dává dohromady věty o dvou až třech slovech a naučila se zpívat písničku (asi tak šest slov pořád dokola). Pořád má ty svoje obří oči, co každý obdivuje a vlásky se jí kroutí jak chtějí - někdy do prstýnků a někdy to vypadá spíš na účes ála šílený vědec. Umí se pořádně vztekat, válet se po zemi a řvát na všechny strany, viset mi na noze a kňourat a kňourat, ale to k tomu věku patří a většinou je to pohodové dítě. Nejsou s ní žádné velké problémy, všechno jde tak nějak hladce a já si to dost užívám. Prostě je poznat, že už má před sebou dvakrát prošlapanou cestičku. Kluky někdy trochu štve, když jim nechtěně boří jejich křehké kostkové stavby, ale většinou jsou moc rádi, že ji mají. A my ostatní taky.

pátek 1. února 2019

Tři nejdůležitější

Nikdo nepochybuje o tom, že dobrá máma musí mít spoustu nejrůznějších vlastností a schopností. Být důsledná, silná, kreativní, sebevědomá, organizovaná, zábavná, všestranně nadaná, schopná se rychle učit, přizpůsobivá... V něčem z toho vynikám víc, v něčem míň. Přesto si ale myslím, že tohle všechno není to nejdůležitější. Už několik let jsem přesvědčená o tom, že v jádru mateřství jsou jen tři věci. První z nich je trpělivost. Nic na světě vás tak nevycvičí v trpělivosti jako děti. Někdy to začíná už před početím a pokračuje to dál a dál. Trpělivě čekat na porod, na vývojové pokroky, když nepřichází podle tabulek, trpělivě utěšovat brečící miminko, trpělivě odpovídat na všetečné i nesmyslné a otravné otázky, trpělivě pořád dokola uklízet ten nepořádek, trpělivě číst ty samé knížky, trpělivě se vypořádávat s batolecími záchvaty vzteku a sbírat dítě z podlahy uprostřed obchoďáku, trpělivě cvičit logopedii i když už jen přesvědčit k tomu to dítě je skoro nadlidský výkon, trpělivě během oběda desetkrát vstát od jídla a jít řešit jiné věci... Těch příležitostí k tréningu trpělivosti je každý den tolik! Někdy mi rupnou nervy a nezvládnu to, někdy už jsem moc unavená a někdy mě to všechno už prostě štve, stejně jsem ale vděčná za tyhle příležitosti k vlastnímu rozvoji. Druhou neméně důležitou věcí je laskavost. Zní to možná jasně a zbytečně, ale není. Když někde slyším řeči o tom, jak by "ten spratek potřeboval dostat na holou", je mi do pláče. Tím neříkám, že jsem nikdy nikoho z našich dětí neplácla. Jo, plácla a vždycky mi to pak bylo líto a omluvila jsem se jim. Chci jim umět odpustit, chci na ně být hodná, chci aby u mě cítili bezpečí a jistotu. Protože kde jinde by to asi tak měli cítit víc? Samozřejmě nemůžou dělat všechno, co se jim zlíbí, nemůžou dostat všechno a musí pochopit, když udělají něco špatně. Ale to všechno musí být zarámováno láskou a laskavostí. A nejen kvůli nim, ale i kvůli mě. Tím posledním bodem (který by asi běžným smrtelníkům připadal dost nepochopitelný, pokud by tohle nějací četli;)) je moudrost. Moudrá totiž nemusí být jen bělovlasá babička, která rozdává životní rady, ale i mladá holka (ehm, můžu se na prahu třicítky považovat za mladou holku?). Je to schopnost rozlišovat dobré a špatné, důležité a nepodstatné. Kdy mám ustoupit a kdy trvat na svých zásadách? Co je potřeba řešit a co se vyřeší samo? Mám být tvrdá nebo ne? Jak vlastně má vypadat moje výchova a co je v ní nejdůležitější? Věřím tomu, že hodně lidí si tyhle otázky vůbec nepokládá a je jim tak asi nejlíp, ale jakmile se jednou vynoří, člověk se jich nemůže jen tak zbavit. Protože oproti nim jsou problémy typu jakou značku bot koupit úplná blbost. Podle mě je tahle dřeň to nejzásadnější. Ano, mezi hromadou špinavého prádla a dalších a dalších misek od jogurtu se na to snadno zapomene, ale přeju sobě i všem, kdo o to stojí, abychom se občas dokázali zastavit a připomenout si, že na tom rozbitém hrnku a počůraných teplákách svět ani výchova nestojí.