úterý 21. března 2017

Kde, kdy, jak?

Břicho roste a roste, týdny ubíhají (moc rychle a zároveň i moc pomalu) a já cítím, že začíná jít do tuhého. Jsem opravdu ráda, že veškeré závažnější těhotenské potíže se mi stále vyhýbají, přesto mi ale i ty běžné už dost ztrpčují život. Žáha, únava a hlavně záda. Ach ta záda! V posledních dnech bolí nonstop, jen se během dne mění intenzita z otravné přes nesnesitelnou až po paralyzující. Není se co divit, že už se nemůžu dočkat, až to budu mít za sebou. Jenže, ono to taky nebude jen tak. Po mnoha a mnoha hodinách přemýšlení, googlování, pročítání a přispívání do různých internetových diskuzí jsem došla k závěru, že pokoušet se o přirozený porod po dvou sekcích je mimo mé možnosti. Důvodů je víc, radost z toho nemám, ale celkem jsem se smířila a už se v tom nechci moc patlat. Teď ovšem přichází na řadu otázka, kde teda to dítě přivést na svět. Stejně jako u předchozích těhotenství jsem se (v tom absurdním 14.týdnu) zaregistrovala do Podolí. To mi ale nebrání pohrávat si s myšlenkou, že někde jinde by to třeba bylo lepší. Nejbližší alternativou jsou Neratovice, kde jsem se byla i podívat. Porodnice je příjemně malinká, porodní asistentka byla milá, nadstandardní pokoje o poznání levnější než v Podolí a určitě i dostupnější, a možnost být hned po operaci s miminkem a mužem na pokoji. Přesto si ale pořád nejsem jistá, jestli se radši zase nevrátit na "místo činu". Podolskou porodnici mám o dost blíž, manžel tam může být se mnou na operačním sále (v Neratovicích by musel čekat vedle),vím, že tam jsou jedni z nejlepších doktorů u nás a že z lékařského hlediska určitě udělají císaře perfektně, kdyby se něco dělo s miminkem, jsou tam na to vybavení, znám to tam a vím, do čeho jdu a říkám si, že když jsem to tam zvládla dvakrát, tak proč ne potřetí. Takže nakonec teď vím akorát to, že nevím. Do termínu mi zbývají dva měsíce, což je ještě pořád docela dost, ale ráda bych v tom už měla jasno, což zatím rozhodně nemám... Manžel po dlouhé debatě nakonec prohlásil, že mi toho císaře udělá doma sám a bude klid :D

pátek 10. března 2017

Nový život

Minulou středu se nám narodil synovec. Krása. Tak dlouho jsem neměla v ruce novorozence, až jsem zapomněla, jak je to malinké. Ikdyž oproti našim ani ne tříkilovým chlapečkům byl veliký... Konečně přichází jaro. Raduju se z každého stupně na teploměru, z rašících pupenů, ze všeho, co už je na spadnutí. Jsem čím dál víc těžká, velká, neohrabaná, unavená a neschopná, ale pomalu tomu začínám vidět na konec. Bříško zase povyrostlo a já z něj mám radost. Trochu se uklidňuju (ikdyž představa porodu mi pořád na náladě moc nepřidává) a mám pocit, že ty zbývající dva a půl měsíce bych si v rámci možností mohla docela užít. Možnosti mám teda poměrně omezené, ale snažím se nevyčítat si, co všechno nezvládám a věřit tomu, že to všichni přežijeme ve zdraví... Nesystematicky nakupuju šatičky a růžová trička a těším se na tu naši (už třikrát potvrzenou :)) holčičku.

sobota 4. března 2017

Bertík - čtyři a půl

Za "chvíli" mu bude pět, nemůžu tomu uvěřit! Už je tak velký, že mi občas přijde hrozně divné mu říkat, co má/nemá dělat. Jako bych to říkala dospělému. (Vždycky ale brzo pochopím, že dospělý ještě fakt není ;)) Někdy to s ním není lehké - je tak jedinečný a svůj, že se to často vymyká běžným výchovným i komunikačním postupům. Na druhou stranu, ale spoustu problémů, které běžně rodiče takhle starých dětí řeší, já vůbec neznám. Má opravdu bohatou fantazii, úplně mě to fascinuje. Dokáže třeba hodinu někde stát nebo sedět a zaujatě vyprávět příhody ze svého vnitřního světa. Nejčastěji se v nich vyskytují tramvaje, případně další dopravní prostředky. Tramvaje celkově jsou u nás doma téma číslo jedna. Z hraček ho baví vláčkodráha a nově taky geoboard (ten dostal už v listopadu k svátku, ale samostatně se s ním naučil pracovat až nedávno). Nadšení z vaření a dalších domácích prací se ho stále drží a už mi opravdu dokáže pomoct (třeba vypne pračku a vyndá z ní prádlo do sušičky, utře špinavou linku atd.). Pozná všechna čísla (už začíná rozmět i dvouciferným) a většinu písmen. Některá čísla nebo písmena dokáže napsat, ale celkově to s psaním, resp. kreslením moc slavné není - tužku pořád drží v pěsti a výtvarně tvoří jen ve školce, doma si k tomu sám od sebe nesedne a ani ho to moc nebaví. K většině svých her nepotřebuje nic kromě Prokopa. Bertík vymýšlí a vymýšlí, Prokop se toho chytí  a už to jede. Kromě toho, že si často hrají na tramvaje nebo vláčky, míváme doma potopu, při které se musí zapnout barvy a rámus (neptejte se mě, co to znamená a jak na to přišel) nebo pořádá "koncert", na který zve všechny přátele a já pak musím sedět na gauči a sledovat jeho vystoupení (obvykle se skládá z dlouhého úvodu, ve kterém přátelům ukazuje, kde jsou záchody, usazuje je na místa a odnáší miminko do kolíbky, aby nebrečelo, pak se řeší Kvak a Žbluňk, potom čaruje a nakonec pouští pohádky-Mašinku Tomáše). Ve školce je pořád spokojený, ikdyž málokdy z něj dostanu, co tam dělal. Pravděpodobně tam nemá moc kamarádů (i paní učitelka mi potvrdila, že většina ostatních kluků je na Bertíka moc divokých), ale nevadí mu to. Když potkáme venku nějaké dítě ze třídy, vždycky Bertíka nadšeně zdraví, on ale bývá myšlenkami tak mimo, že si toho většinou ani nevšimne, natož aby na pozdrav odpověděl. Zato když kolem jede tramvaj, tak si ví o každém detailu :). S Prokopem se samozřejmě často hádají a mlátí, ale jeden bez druhého nedá ani ránu a mají se opravdu rádi. Doufám, že stejné to bude brzo i s dalším sourozencem.

pondělí 27. února 2017

Druhý trimestr potřetí

Někdo si nevidí na špičku nosu, někdo na špičky nohou...
Už jenom tři měsíce. Ještě tři měsíce... Říká se, že druhý trimestr je z celého těhotenství nejhezčí. Těšila jsem se na něj a ten čtvrtý měsíc jsem si opravdu užívala. Ta úleva, že mi není špatně! Pátý a šestý měsíc už ale byly horší. Únava, neschopnost a nechuť cokoli dělat, nálada na nic, sama bych si často nafackovala. Něco podobného jsem zažívala i v předchozích těhotenstvích, tentokrát je to ale daleko intenzivnější. Péče o kluky mě často opravdu vyčerpává a mívám pocit, že následujích pár měsíců by se o ně radši měl starat někdo jiný. Jsou dny, kdy zoufale potřebuju být sama a jenom odpočívat... Fyzicky jsem na tom (kromě té ochromující únavy) naštěstí docela dobře - záda nebo nohy bolí jen tak aby se neřeklo, žáha se ozve sem tam, když sním něco nevhodného, a ikdyž přes den běhám na záchod každou chvíli (miminko je hlavou nahoru, takže kope do těch "správných" míst), v noci se ještě pořád nebudím a spím jak zabitá. Jako obvykle přibírám zase celkem dost (aktuálně mám nahoře asi 9-10kg), což mě trochu štve, protože už teď si připadám neohrabaně a nepohyblivě. V posledních dnech jsem se přistihla, že se drbu víc, než je běžné a začínám být nervózní z toho, jestli se už nehlásí hepatopatie. Stejně tak to ale může být jen psychické, protože je jasné, že když čekáte na nějaký konkrétní příznak nemoci, pravděpodobně se objeví. Po další kontrole a jaterních testech budu moudřejší... Celkově se snažím zvolnit a přizpůsobit se tomu, že těhotenství je opravdu jiný stav. Mám v hlavě spoustu plánů a nápadů co bych chtěla nebo měla udělat, ale nejsem schopná téměř ničeho. Snažím se s tím smířit, ale jde to dost ztuha. Už se začínám těšit na to, až budu zase normální a schopná nějaké akce. Tohle těhotenství je prostě nejnáročnější ze všech, ale věřím, že výsledek bude stát za to!

středa 15. února 2017

Předjaří

Tohle období nemám ráda. Občasné sluníčko sice předstírá, že už je teplo, ve skutečnosti je ale pořád zima a šedivo. Mám pocit, že jsem celou zimu žila z nějakého záložního zdroje energie, který je v tuhle chvíli skoro úplně vyčerpaný. Už druhý měsíc se plácáme v nemocech, každodenní péče o kluky mě vyčerpává, nemám na nic náladu. Těšila jsem se, jak si tohle (pravděpodobně poslední) těhotenství budu užívat - minimálně jako ta dvě předchozí nebo i víc. Nejdřív ale byly nevolnosti a poslední týdny se mi zase zdá, že než o užívání jde o přežívání. Za miminko v bříšku jsem samozřejmě vděčná, ale ta pravá radost, kterou si pamatuju z čekání na Bertíka i Prokopa, přichází jen výjimečně. Snad mi pomůže čtyřdenní pauza na jihu Španělska, kam se s mužem chystáme. Nebo skutečné jaro. A nebo prostě nějak těch pár zbývajících měsíců zvládneme a po šestinedělí zase pomalu začne být dobře.

úterý 7. února 2017

Prokop dva a půl

Ve chvílích, kdy se mu to hodí, o sobě občas tvrdí, že je miminko, ale nikdo mu na to už     neskočí :). Je to už dlouho opravdový chlapeček se vším všudy. Rázný, důrazný a průrazný, ale i citlivý, roztomilý a něžný. Umí mlátit a řvát, až z toho bolí uši, ale i mazlit se a vyznávat lásku. Bertíkův největší a nejlepší parťák, ale i rival. A tak to asi všechno má být. Mluví úplně skvěle (tedy, co se týká výslovnosti, samozřejmě ještě nemá všechno úplně vypilované, ale s Bertíkem jsou na tom tak nějak podobně). Do svých proslovů plynule zařazuje fráze a hlášky z různých knížek a pohádek, což působí často vtipně. Pomaličku přichází období "proč", ale zatím to je snesitelné ;). Nejoblíbenější hračky: vláčkodráha, autíčka, případně oboje dohromady a různé bouračky a železniční neštěstí. Nejoblíbenější pohádky: z knížek Včelí medvídci, Kvak a Žbluňk, Skříp, škráb, píp a žbluňk, Krtek. Z večerníčků: Peppa, Pohádky o mašinkách, Mašinka Tomáš. Nejoblíbenější jídla: rizoto, šunkofleky, muffiny, cherry rajčátky, cokoli se sýrem, černé olivy, jablíčko s burákovým máslem. Momentálně je nemocný - poprvé má někdo z našich dětí angínu. Bojuje s tím statečně, ale celkově je to s ním náročnější. Jinak ale je v zásadě pohodový a veselý, ikdyž dokáže dát jasně najevo co chce a nechce. S Bertíkem se mají opravdu rádi, dokážou si spolu krásně hrát a to jak s hračkami, tak bez nich jen za pomoci (hlavně Bertíkovy) fantazie. Miminko ho zatím nějak moc nezajímá, ikdyž rád řeší to, kde bude sedět u stolu :). Přestože bych ho někdy nejradši přetrthla, je to můj mazlíček a já si to hrozně užívám, protože to uteče jako voda...

pondělí 30. ledna 2017


už 24. týden

Je to klišé, ale tohle těhotenství utíká nějak rychle. Překvapivě celkem zvládám registrovat, v kterém týdnu přibližně jsem, ale ikdyž je to už šestý měsíc (no fakt!), nemůžu se zbavit pocitu, že jsem pořád vlastně skoro na začátku a na všechno je ještě spousta času. Předpokládám, že za tuhle iluzi může fakt, že jsem zvyklá rodit v srpnu, takže koncem ledna doopravdy ještě je brzo. Navíc mi všichni říkají, jaké mám malé bříško. Takže když mě začně pálit žáha, bolet nohy nebo záda, nemůžu se zvednout ze země nebo pořádně otočit na druhý bok, vždycky se strašně divím, že UŽ je to tady. Ale ono to tak doopravdy je. Miminko je na cestě a ta se každým dnem krátí. Snažím se tomu uvěřit - budeme mít tři děti. Obávám se ale, že dokud to třetí nebudu držet v náručí, stejně tomu úplně věřit nedokážu. Je to až příliš velký zázrak.