pátek 6. července 2018

Když je nám do zpěvu

To, že aspoň některé z našich dětí bude mít hudební talent, se celkem dalo čekat. Oba manželovi sourozenci jsou profesionální hudebníci a i když mého muže hudební geny nejspíš přeskočily, dokáže zpívat velice procítěně. Od té doby, co máme děti, nejradši poslouchám ticho (haha!) a hudbu si doma pouštíme jen zřídka. Nikdy u nás neběží písničky jako kulisa, ale když už něco pustíme, tak pořádně posloucháme a taky tancujeme a zpíváme. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale vypadá to, že minimálně na Bertíka to nemá žádný špatný vliv, spíš naopak. Poslední dobou si hodně rád a hodně často zpívá. Kromě klasických dětských písniček umí nazpaměť celá dvě cd hitů od Svěráka a Uhlíře (protože jsme je skoro nonstop poslouchali v autě při cestách do Chorvatska, po Chorvatsku a z Chorvatska... ještě týden po příjezdu domů jsem nemohla z hlavy dostat Náušnice z třešní, třešňové náušnice...  a Nastává máj, nastává máj a Slávka na pasáka mává...). Kromě toho ale má ještě několik písniček z vlastní produkce a ty mě baví nejvíc. Nápěv je většinou pořád stejný a dost jednoduchý, ale ty texty! Jak je vymyslel, se mě neptejte, protože to sama netuším. Tady jsou ty nejlepší:

Ponožku, ponožku,
my ti dáme stonožku.

Chlupatý, chlupatý,
kožich má až na paty. (tady jsem zjistila, že se zpívá o čertovi)

Ježek píchá do všech stran,
nebojte se, je to strach. (??? nechápu :))

Na mou dušiiii,
já jsem v košiiii.

čtvrtek 21. června 2018

Z dovolené

Zase se toho děje víc než zvládám zachytit. Naší nejvýznamnější událostí je ale určitě dovolená v Chorvatsku,ze které jsme se před týdnem vrátili. Zatím byla nejdelší a nejvzdálenější, jakou jsme kdy s dětmi zažili. Cestu tam i zpátky jsme si rozložili do dvou dnů, vždycky jsem si nachystala hromadu jídla, nové knížky a hlavně dvd s pohádkami, navíc jsme část zvládli už v noci, kdy většina dětí spala. Dopravní situace nám taky nad očekávání přála, takže i když cesta byla dlouhá, nakonec byla lepší než jsme čekali. U moře byly děti nadšené, Lottynka teda jen střídavě, podle toho, jestli jsme se s koupáním zrovna trefili do chvíle, kdy byla vyspalá, najedená a všeobecně v pohodě (což se ne vždycky podařilo), počasí bylo až na jeden deštivý den ideální a užili jsme si to všichni. Dokonce jsem měla pocit, že na dovolené doopravdy odpočívám, což se mi s dětmi ještě nikdy nestalo :) Až na jednu noc, kdy se nám do chatky agresivně dobýval opilý Polák a při té příležitosti nám rozmlátil kočárek, byly celé dva týdny v klidu. A hned druhý den nám Polák dal 250 euro, takže po příjezdu do Prahy jsme si koupili fungl nový kočárek a ještě nám něco zbylo. Vyrazili jsme si na výlet lodí, grilovali na terase, procházeli se večer u moře i ve městě, dávali si výbornou zmrzlinu, dlouho spali (dokonce i Lottynka se budila až mezi sedmou a osmou) a vůbec to bylo fajn. Škoda jen, že teď nás čekají dva měsíce prázdnin, na které nemáme žádné plány, protože ta dovolená nás organizačně úplně vyčerpala, takže je asi více méně prožijeme v Praze. I tak si ale myslím, že pro naše potřeby byl tohle ideální termín, protože ještě nebylo žádné šílené vedro, lidí na pláži jen pár a ceny všeho nesrovnatelně nižší. Jestli se to podaří, rádi bychom si to za rok (dokud ještě Bertík nebude vázán povinnou školní docházkou) zase zopakovali.

pátek 25. května 2018

Lotta - jeden rok

Už je to tady! Lottynčiny první narozeniny. Sobě, jí i všem ostatním sice pořád říkám, že je miminko, ale věří se tomu čím dál hůř. Zdatně obchází nábytek a vydrží stát pár vteřin bez držení, takže je možné, že samostatná chůze už není moc daleko. Pomalu ale jistě začíná mluvit-říká táta, mňam, Bebe (=Bertík, ale i další děti), bác a občas se povede i něco dalšího. Chápe, která část oblečení patří na kterou část těla. Miluje děti a je docela samostatná a nebojácná. Aktuální míry nemám, ale pořád je to taková dlouhá žížala, už je vyšší než stůl a míst, kam nedosáhne, začíná být dost málo. Ty její oči! Každý den poslouchám od neznámých lidí v tramvaji, na hřišti, v obchodě nebo kdekoli jinde, kam zrovna přijdeme, jak je má obrovské. Má teda taky poměrně velké odstáté uši (teď jsem ráda, že jsme jí nedali náušnice), ale oproti těm očím si jich nikdo nevšimne. A i kdyby, mě se líbí. Miluje dělat bubu-kuk, vyndává a uklízí kostky, ráda hraje na xylofon a bubínek, shazuje věci ze stolu... Strašně ráda se mazlí a blbne s klukama, nejšťastnější je, když s ní jdou na postel, ona se po nás všech může válet, lézt jim po hlavách, hladit/tahat za vlasy a chechtat se s nimi. Připomíná mi to dobu, kdy byla ještě v břiše a jakmile začali kluci podobně řádit, hned kopala jak divá. Teď se k nim může přidat :). Občas se mě někdo ptá, jestli je to rozdíl mít po těch klukách holčičku. Přiznám se, že kromě možnosti vyřádit se v oblečení, zatím nic speciálního nepozoruju. Ale těším se na to, až povyroste a budeme moct spolu dělat všechny ty holčičí věci, řešit správnou barvu sukně, lakovat si nehty a zapalovat voňavé svíčky. Už teď je ale jasné, že to je a bude naše opečovávaná princezna a benjamínek, i když má v lecčem drsnější zacházení než první nebo i druhé dítě. Užíváme si ji moc a jsme rádi, že ji máme už rok!

neděle 6. května 2018

Rychle

Čas ubíhá nějak moc rychle. Den je pryč ani nevím jak, většinou stihnu jen půlku toho, co jsem si naplánovala (a že si toho rozhodně neplánuju nějak moc). Před chvíli jsem byla nadšená z toho, že konečně začalo jaro a už to vypadá na léto. A Lottynka?! Jako by to bylo včera, co jsem funěla s obřím břichem a za pár dní jí bude rok. Čím víc se to blíží, tím  víc se mi vybavují všechny ty vzpomínky, zážitky a pocity, co jsem před rokem měla. Těšila jsem se na ni a pak jsem byla tak ráda, že už ji mám a že jsme obě (více méně) v pořádku, ale vrátit bych to nechtěla ani za nic. Novorozené miminko má tu krásnou vůni a je neuvěřitelně roztomilé, ale v těch dnech kolem porodu mi fakt nebylo hej... Teď se cítím daleko uvolněnější a je mi se všemi třemi líp než kdy dřív. Tohle roční období, tohle počasí a tyhle vývojové fáze všech našich dětí se mi vážně líbí. Bertík je už tak velký! Nechápu, že tak velký kluk patří doopravdy ke mě. Prokop se zrovna dostal do období "proč?" a je to fakt sranda, ikdyž mi z toho občas tečou nervy ("Proč jsou tady záchody?" "Aby se tu mohlo čůrat." "A taky kakat...Ale já to nepotřebuju, tak proč tu jsou?"). A Lottynka je roztomilost sama. Pidi človíček, ještě napůl miminko a napůl už samostatnosti se dožadující batole. Baví mě to všechno. Občas často je to docela síla, ale je to super. Škoda jen, že to nejde zpomalit. Za chvilku bude mít Lottynka narozeniny, pak vyrazíme na dovolenou (naše první cesta do Chorvatska a rovnou se třemi dětmi...uf uf, už teď mám z té jízdy hrůzu-nějaké tipy, jak to přežít?), pak prázdniny a poslední rok před Bertíkovým nástupem do školy. Nemohli bychom v tomhle domácně-školkovém stavu zůstat déle?

čtvrtek 12. dubna 2018

Jaro!

Letos to vypadalo, že snad ani nepřijde, ale teď je tady! Fusak a nosící zimní bunda zahrabané kdoví kam. Naopak opalovací krém a kšiltovky v pohotovosti (Bertík nutně chtěl novou červenou, tak jsem půl hodiny prolézala celé Sportisimo a pak mu tu nejčervenější předložila s obavou, jestli pro něj bude dost červená...naštěstí jo). Na balkoně zasazené pelargonie, řeřicha a rukola, na hrášek, rajčátka a bylinky se ještě chystám, levandule nevyklíčila. Lottynka poprvé na písku, na trávě a v lese na jehličí. Po delší době Bertík na kole - přísahám, že do té doby, než se to pořádně naučí, to s ním znovu absolvovat nebudu. Prokop se mi na odrážedle motal pod nohama, Lottynku jsem tlačila jednou rukou v kočárku a Bertíka druhou přidržovala na kole. Kdo tvrdí, že jízda na kole se nedá zapomenout, ten neviděl našeho Bertíka (před rokem už to zvládal docela obstojně). Spousty nových bot, mám pocit, že budeme brzo potřebovat další botník. Odpoledne strávená na hřištích. Výlety. Kvetoucí stromy. Svačiny na balkoně. Zase běhám. Je toho tolik! Hurá!

pátek 23. března 2018

Nemusím

Vždycky mě bavilo si psát seznamy (nejen) úkolů, dělat si plány a vůbec mám ráda jasno v tom, co chci, potřebuju a musím udělat. V mé současné životní situaci to samozřejmě nejsou žádné "velké" věci, ale takové záležitosti jako vyluxovat, vyrobit další várku domácího musli, koupit separační vložky na plíny a vyměnit povlečení. Většinou nic extra náročného, jenže to neznamená, že to vždycky zvládnu levou zadní. Když Prokop vstane špatnou nohou, Bertík se na něčem zasekne a Lottynka půlku odpoledne prořve kvůli zubům (zrovna teď jí rostou minimálně tři najednou), venku prší, sněží a fouká a já mám tak akorát náladu na to zalézt do postele a cpát se malinovou čokoládou, je i taková věc jako poskládat koš vypraného prádla náročný úkol. A pak si vzpomenu, že podobných činností musím udělat ještě deset. V tu chvíli se už už začíná roztáčet kolečko myšlenek Mám toho moc. Nestíhám to. Nezvládám to. Jsem neschopná. Jenže nic z toho není pravda. Naprostou většinu z těch věcí, co musím udělat, vlastně dělat nemusím. Kromě toho, abych vyzvedla kluky ze školky (to by bylo vážně blbý, kdybych tam pro ně nepřišla), nemusím klidně vůbec nic. Nepořádek vydrží do dalšího dne. Když místo vaření oběda koupím pizzu, nestane se,kromě všeobecného nadšení,vůbec nic. Lottynce je úplně ukradené, jestli dostane doma uvařenou zeleninu nebo jí ohřeju skleničku. Nákup si můžu nechat přivézt až ke dveřím nebo taky nemusím nakoupit vůbec a den se nějak uživíme z toho, co najdeme doma. A tak dále. Neříkám, že to tak dělám a chci dělat pořád, naopak mám radost, když je uklizeno, navařeno, děti si smysluplně hrají a všechno klape tak jak má. Snažím se nebýt líná, dělat věci pořádně a zbytečně se neflákat. Ale když se to sejde a pokoušet se splnit svou představu o tom, co bych měla udělat, by znamenalo se akorát stresovat, tak si klidně dopřeju odpočinkový den, kdy si budu usnadňovat život všemi možnými způsoby a nebudu se cítit nijak provinile. Kdy jindy než teď, když jsem doma s dětmi a záleží jenom na mě, jak si celý den uspořádám? Takže bez problémů si udělám den, kdy je můj největší kuchařský výkon chleba se sýrem, úklid spočívá v utření těch největších louží slin a maximum výchovného působení je to, že se kluci nebudou dívat na tři díly Statečných autíček za sebou, ale jen na dva (mimochodem, tohle je fakt příšerná pohádka, ale oni ji milujou...). A pak si řeknu no a co? Vím totiž, že po takovém dnu zase přijdou jiné, kdy budu plnit všechny úkoly, co jsem si naplánovala a navrch přidám ještě hromadu další práce, kterou jsem ani neměla odvahu do nějakých plánu zařadit. A tak to má být. Teda u aspoň u mě.

středa 7. března 2018

Milion chvilek

O tomhle by se mělo vědět. A těší mě, že se o tom skutečně ví čím dál tím víc. Když jsem v neděli večer Milion chvilek pro demokracii podepsala, udělalo to přede mnou asi 59 000 lidí. V tuhle chvíli už má Milion chvilek přes 115 000 podpisů. Věřím, že to má smysl.