čtvrtek 18. ledna 2018

Zprávy z hor

Celí natěšení, protože zdraví, jsme včera odjeli z Prahy na Šumavu. Sněhu jsou všude hromady a kluci si ho hned po příjezdu náležitě užili. Doma jsou úplně nadšení, když spadne pár vloček, takže tady nestačili zírat. Ale zdá se, že nám není přáno si užít ani dovolenou, protože dnes ráno začal Prokop zvracet a v různých intervalech v tom pokračoval až do pozdního odpoledne. Neudržel v sobě vůbec nic, takže kyblík musel být pořád v pohotovosti. Venku (v pořádné vánici) jsme se s ostatními dětmi vystřídali dopoledne já a odpoledne muž, zatímco ten druhý podával Prokopovi po lžičkách čaj a obezřetně pozoroval každé podezřelé zakašlání. V tuhle chvíli to vypadá docela nadějně, ale kdo ví, co bude dál. Největší strach mám z toho, že to je jen začátek- všichni známe tyhle dětské zažívací problémy a jak umí potrápit hlavně dospělé... Snad to tak tentokrát nebude a zbytek dovolené budeme řešit jen promočené boty a správou techniku stavby sněhuláka.

čtvrtek 11. ledna 2018

PF

Nikdy jsem se o politiku nijak zvlášť nezajímala. K volbám vždycky poctivě chodím, ale vybrat si pro mě bývá často těžké. Všechno to vypadá tak daleko... Teď ale mám pocit, že se něco změnilo. Zdá se mi, že atmosféra je jiná a je potřeba na to reagovat. A tak jsem posledních několik týdnů až měsíců střádala volné chviličky, četla a poslouchala, abych zítra mohla dobře volit. Pro mě to znamená volit Pavla Fischera. Přesvědčil mě, věřím mu. Dobrých kandidátů je víc, ale on je z mého pohledu nejlepší. Tak doufám, že to dopadne nejlíp. Nebo aspoň dobře.

sobota 30. prosince 2017

Loupání cibule aneb Naše Vánoce

Letošní Vánoce se asi nezapíší do historie naší rodiny jako ty nejvydařenější. Neměla jsem žádné velké ambice ohledně úklidu, výzdoby, několikachodového slavnostního menu nebo super vychytaných dárků. Chtěla jsem jen trochu klidu, pohody a radosti. Kdo ne? Bohužel ale ani to moc nevyšlo. Byly světlé chvilky (Prokopovo nadšené "Přesně tenhle přejezd jsem si přál!" a Bertíkův údiv nad tím, že dostal víc dárků než si přál), ale celkově to bylo spíš vyčerpávající. Začalo to už ve čtvrtek, kdy se muž vrátil z práce o několik hodin dřív, protože ho skolila nemoc. Ta ho pak držela v posteli se zimnicí, urputným kašlem a bolestí snad všeho, co  může bolet. Já a kluci jsme jen lehce pokašlávali, Lottynka byla ubrečenější a cokoli jsem chtěla udělat, musela jsem dělat s ní v šátku. Takže veškeré přípravy, chod domácnosti a péče o děti byla na mě. Moje tělo to si záhy uvědomilo  a pokus o nemoc vzdalo (i když se trochu obávám, že spíš než o zdraví, jde jen o odložení nemoci- všechny mámy asi znají tu situaci, kdy dlouho odolávají nemoci, ale jakmile si trochu můžou "dovolit" onemocnět, dopadnou pak o to hůř... ale snad to tentokrát tak nebude). Největším úspěchem Štědrého dne bylo, že muž vylezl z postele a postavil stromeček. U něj pak večer proběhlo pár hezkých chvil, ale celkově to byl dost náročný den. Kolem desáté večer, když už všechny děti spaly a já jsem se s pocitem, že už to mám za sebou (a skleničkou domácího vaječňáku) svalila na pohovku, se Prokop probudil s ošklivým kašlem a brekem. Dostal léky a já zase doufala, že už bude klid. Jenže o hodinu později se probudil znovu a kašlal tak moc, až z toho poblinkal nejen sebe, ale i celou postel. Poté, co jsem všechno kompletně převlékla, se rozhodl, že bude radši spát u nás a celou noc mě okopával. Další den odpadla Lottynka s teplotou 38,5. Teploty se jí držely i následující den, stejně tak jako se jí držel brek, nechuť k jídlu a neschopnost pořádně spát. Takže další den k doktorce, kde vyfasovala svoje první antibiotika a doma opět řev, řev a řev. Do toho kluci pořád víc nebo míň kašlali. O něco později, když už se Lottynce začalo dařit trošku líp (třeba vydržela minutu na zemi bez breku), to skolilo Bertíka, který v tuhle chvíli už třetí den polehává v teplotách a ztratil většinu svých sebeobslužných schopností.... Prostě není to ideální. Není to ani dobrý. A často to není ani snesitelný. Jenže v jedné vzácné chvilce samoty (když jsem šla do lékárny pro průduškový čaj pro děti a prášky pro muže) mě napadlo, že i takový způsob Vánoc má smysl. Díky tomu, že to u nás doma vypadá tak, jak to vypadá, dostávám se hlouběji a hlouběji k významu Vánoc. Jako bych loupala cibuli. Ta první slupka šla sloupnout snadno a udělala jsem to dobrovolně sama. To bylo zřeknutí se všech těch krásných, ale pro mě ne potřebných věcí, obrovského množství dárků, dekorací, cukroví a jídel. Další vrstva byla nemožnost uskutečnit naprostou většinu svých plánů a přání. Pak přišla na řadu ta pohoda a klid, co by o Vánocích každý chtěl. Hlouběji byla dětská radost a ty pověstné rozzářené oči. Z toho mi teda troška zůstala, ale zdaleka ne tolik, kolik bych si přála. Ještě hlouběji je radost a vděčnost, za to, že jsme všichni spolu. To jsem se snažila udržet, ale přiznám se, že byly (a pravděpodobně ještě budou) chvíle, kdy bych radši utekla a byla sama. A tak se dostávám úplně do středu Vánoc. K Božímu příchodu mezi lidi. Tam už nikdo a nic nemůže. To už se neoloupe... Takže nakonec možná ty letošní Vánoce mají větší smysl než kterékoli předchozí.

čtvrtek 21. prosince 2017

Vánoční plány

...teda spíš přání než plány. Plánovat si něco s malými dětmi je dost naivní. Ale i tak je pár věcí, co by se mi tyhle Vánoce líbilo udělat. Přes den nezapínat počítač ani nebrouzdat na internetu na mobilu. V klidu absolvovat všechny rodinné návštěvy. Uspořádat vánoční večírek pro kamarády. Svěřit někomu Lottynku a jít s mužem a kluky do bazénu (Bertík chodí od září na plavání a prý mu to úžasně jde, tak bychom to rádi viděli). Číst dětem knížky, co najdou pod stromečkem a stavět s nimi nové, ještě vychytanější vláčkodráhy. Hrát s kluky jengu (máme moc hezkou dětskou verzi, kde kostičky mají tvar různé zeleniny:)). Vyrazit na nějaký nenáročný výlet. Když bude sníh, vzít kluky někam jezdit na lopatách.Upíjet s mužem všechny naše domácí likéry (máme skořicový, vaječný a zázvorový). Pokročit v nalepování fotek do rodinného alba... Ale možná to dopadne úplně jinak, kromě Lottynky totiž všichni víc nebo míň pokašláváme, dokonce i na mě už došlo. Takže není vyloučené ani to, že Vánoce strávíme v oblaku Vincetky z inhalátoru, budeme se brodit posmrkanými kapesníky a kluky rezignovaně odložíme před obrazovku s Krtečkem, Mašinkou Tomášem a Bořkem stavitelem. Akorát ty likéry určitě vyjdou tak jako tak. Ten zázvorový bude určitě i léčivý!

pondělí 11. prosince 2017

Střípky adventní

Nic velkého se neděje, na nic velkého ani není síla. Jedu v režimu školka- jídlo- prádlo - úklid (rozuměj zbavování se té nejhorší špíny). Lottynka slintá jako bernardýn, vykoukly ji dva zuby a na bříšku se vzteká, že se ještě nedokáže plazit. Prokop má nejspíš zánět spojivek.  Jako obvykle to jsou drobnosti, co tvoří život. Snažím se všímat si těch hezkých a milých, protože ty jsou většinou vidět míň. Ale jsou! Každý den.

Náš adventní věnec. Za povšimnutí stojí Bertíkova "ozdobná větvička" - ten klacek, co z toho čouhá vlevo dole.

Stromeček na balkoně. Letos jsme připravení neobvykle brzo!

Perníčky malovali kluci. Jsem za to vážně ráda, protože mě to baví čím dál tím míň. A takhle to má kouzlo, kterého já nemůžu nikdy dosáhnout.

Náš klasický adventní kalendář, letos naplněný datlovými bonbony, hořkou čokoládou, melasovými a kokosovými sušenkami a sušenými banány. Nebýt toho, že 7. prosince měl Prokop obří zásek, protože chtěl to, co bylo je ve 12, tak funguje perfektně.

Konečně zase čteme večer něco, co neznám zpaměti i pozpátku! Takhle knížka už toho hodně pamatuje, dost se rozpadá, ale o to je krásnější. Hrozně se mi líbí, že ten text i obrázky baví už několikátou generaci.

středa 29. listopadu 2017

Méně

Vánoční dárky pro naše tři děti. Pokud IKEA doplní zásoby, tak přibude ještě pro kluky větší stůl, jinak to bude takhle komplet. Málo? Moc? Akorát?
Do Vánoc zbývají necelé čtyři týdny, takže se to na nás valí ze všech stran. Co bychom měly (co si budeme nalhávat, tohle je většinou ženská záležitost) uklidit, nakoupit, uvařit, upéct, připravit, vyrobit, ozdobit... A teď nemluvím o plastových hračkách vyhrávajících otravné melodie, tunách cukroví z tuku pochybné kvality a zběsilém lítání po bytě s hadrem v ruce. Mám na mysli něco  jiného, krásnějšího. Ručně vyrobený adventní kalendář s úkoly stmelujícími celou rodinu. Spousta druhů nádherného a přitom zdravého cukroví. Designové dřevěné rozvíjející hračky a hry. Hromada knih s úžasnými ilustracemi.S dětmi vytvořené ozdoby na stromeček. Překrásně nazdobený byt provoněný přírodním esenciálním olejem. A tak dále a tak podobně. Aby bylo jasno, já proti tomu vůbec nic nemám, naopak obdivuju každého (každou), kdo tohle všechno dokáže s úsměvem na tváři realizovat. Ale mě to zas tak nebaví a nemyslím si, že to je pro nás potřeba. Nechci dělat nic jen kvůli pocitu, že musím nebo že bez toho bych děti o něco ošidila. Je to všechno hezké a něco doopravdy udělám (třeba s kluky upeču pár druhů cukroví, protože Prokop mě k tomu nutí už do října), ale ne, nebude to u nás doma vypadat jako na fotkách z lifestylového blogu, kde je každý detail vyladěný k dokonalosti. A ne, naše děti nedostanou všechny ty úžasně edukativní hračky, na které je radost pohledět. Nepotřebují je. O něco z té vánoční atmosféry je opravdu připravit nechci, budeme mít barevná světýlka, budeme zdobit stromeček, štědorovečerní tabule bude vypadat trošku slavnostněji než stůl prostřený pro obyčejnou večeři. Vím, že to ocení a pro mě to není nic nemožného. Ale myslím, že všeho stačí daleko méně, než se ukazuje. Ostatně v době, kdy jsme ještě neměli děti, jsme s mužem uvažovali o tom, že bychom se vlastně bez všech těch dárků, stromečků a všeho možného klidně obešli. Že by nám stačila dobrá večeře s dobrým vínem (bez toho se teda neobejdeme ;)) a slavnostní nálada. S malými dětmi tuhle vizi uskutečňovat nebudeme, ale až vyrostou, případně odejdou z domu, stálo by za to se k téhle myšlence vrátit. Do té doby se budu snažit Vánoce udělat tak minimalistické, jak nám to bude vyhovovat.

pondělí 27. listopadu 2017

Lotta půl roku

Půl roku s naší holčičkou! Opakuju se, ale nemůžu jinak - je úžasná. Krásná, roztomilá, veselá, hodná. Každého dostane na ty svoje obrovské oči. Do rodiny zapadla perfektně, kluci ji mají moc rádi a ona zase je. Nejnadšenější je, když kolem ní skáčou, dělají blbosti, zpívají nebo když ji Prokop prakticky zalehne a vysokým hlasem jí něco povídá. Pokud nemá zrovna nějaký problém, tak s ní není vlastně žádná práce navíc (to zní blbě, ale víte, jak to myslím), leží na zemi, s něčím si hraje, ožužlává si ruce a kouká na mě nebo bráchy. Pořád ještě hodně spí, nemá žádné zuby a celkově je taková ještě hodně miminkovská, což mi náramně vyhovuje, protože si tohle kraťoučké období můžu užít co nejdéle. Po dvou měsících intenzivního tréninku se předminulý týden naučila otočit na bříško, ale po prvotním nadšení asi zjistila, že to není nic zas tak skvělého, a moc často to nedělá :). Příkrmy zkoušíme už měsíc, ale vypadá to, že Lottynka nebude takový jedlík jako kluci. Za tu dobu se jen dvakrát podařilo, že by toho snědla tolik, aby nepotřebovala dokrmit mlíčkem. Ale pomaličku začíná jíst víc, zdá se, že jí celkem chutná, takže to neřeším. Roste hezky, je spokojená a my taky. Co víc si přát?