neděle 29. prosince 2013

Týden malých radostí: 23.-29.12.

Světýlka měla úspěch :)
Pondělí: První den manželovy dovolené. Musím ho opravdu pochválit- přebaluje, krmí, uspává...Řekla bych, že si odpočinu víc já než on :)
Úterý: Přestože Štědrý večer vypadal poněkud jinak, než jsme si představovali, Bertíkovo nadšení z rozsvíceného stromečku bylo okouzlující.
Středa: První z vánočních rodinných návštěv proběhla u našich. Sešlo se nás deset a bylo veselo.
Čtvrtek: Dopoledne jsme byli krmit kachny. K mému překvapení se to líbilo nejen Bertíkovi, ale i manželovi-ten byl fascinovaný hlavně hbitostí racků.
Pátek: Příjemná odpolední návštěva u kamarádů a k večeři po dlouhé době sushi.
Sobota: Koupili jsme odvlhčovač a zatím to vypadá nadějně (vysoká vlhkost je jedna z mála věcí, které nám v novém bytě vadí).
Neděle: Bertík vydržel celé bohoslužby mezi lidmi a nemuseli jsme s ním chodit pryč. Byl fakt vzorňák!

středa 25. prosince 2013

Člověk míní, dítě mění

Přestože přípravy na letošní Vánoce byly dost minimalizované (nakonec jsem se ani neodhodlala k tomu, abych ozdobila perníčky), moc jsem se na ně těšila. Na to, jak je bude prožívat Bertík, na chvíle rodinného klidu a pohody a tak. To jsem ale netušila, co nám ten náš dáreček na Štědrý večer vyvede. Bertík začal opravdu srdceryvně plakat a do toho dělal poměrně děsivé zvuky-něco mezi škytáním, zajíkáním se a dušením. Chvílemi se uklidnil, takže jakž takž jsme se navečeřeli a tu čtvrthodinku u stromečeku a dárků byl vykulený, nadšený a veselý. Jenže potom spustil zase a tentokrát ještě přidal ztuhlost nebo naopak třas, což se nám už ale vůbec nelíbilo. Zjistili jsme, kde je nejbližší dětská pohotovost a já začala balit zavazadlo, kdyby si nás tam chtěli nechat. Nakonec jsme se rozhodli ještě ho zkusit dát spát. Usnul během pár vteřin a my ho co chvíli chodili kontrolovat a psychicky se připravovali na možný noční výjezd. Ten díky Bohu nebyl potřeba, Bertík prospal celou noc a ráno se tvářil, jako by se nic nedělo. Ovšem průjem zůstává dál a s ním se pojí i nepěkná opruzenina, která mu taky dost vadí. Dnešní teorie zní, že za všechno můžou zuby, které mu v počtu asi dvou kusů rostou. Doufám, že to fakt není nic vážnějšího a brzo to zase přejde. No, takhle to dopadá, když se těšíte na to, jak si hezky odpočinete se svým milým a šťastným dítkem.

pondělí 23. prosince 2013

Už je to tady!

Stavte slavobrány, bouchejte šampaňské! Dneska nastal ten dlouho očekávaný den. Bertík udělal první opravdové samostatné krůčky! Byly vždycky maximálně tak čtyři, ale zato nám tenhle nový kousek během dne předvedl rovnou několikrát. A nepadá nijak nekoordinovaně, ale pěkně se pomalu sveze na kolena. Věděla jsem, že to přijde, ale teď, když ve svých necelých 16 měsících opravdu začal dělat vážné pokusy o samostatnou chůzi, je to pro mě neuvěřitelný a hlavně úplně úžasný pohled.
Kdo to nezažil, nepochopí :)

Týden malých radostí: 16.-22.12.

Látka na závěsy do Bertíkova pokoje. Líbí se mi:)
Pondělí: Vyzvedávat si něco z Uloženky před Vánoci je jak cestovat časem a stát frontu na banány. Byla jsem vážně ráda, že jsem tohle absolvovala bez Bertíka.
Úterý: Na batolecím cvičení dostal Bertík vánoční dárek. Byla to knížka s Medvídkem Pú, která ho sice moc nezaujala, ale bylo to milé a mě to potěšilo.
Středa: Odpoledne přišla na návštěvu kamarádka. Chvíli obdivovala byt a Bertíka a pak jsme vyrazily ven a já jsem díky tomu poznala jednu nedalekou restauraci.
Čtvrtek: Můžu si odškrtnout poslední dárek!
Pátek: Večer nás navštívili skauti (resp. vedoucí) z našeho oddílu. Moc ráda jsem je zase viděla a vážím si toho, že se za námi někteří táhli přes celou Prahu.
Sobota: Koupili jsme stromeček a ušila jsem závěsy do Bertíkova pokoje.
Neděle: Asi po roce jsme byli s mužem v kině (na Hobitovi) a opravdu se nám to líbilo. Večer jsem pak šla na třídní sraz gymplu, což bylo taky fajn.

pátek 20. prosince 2013

Předvánoční...

Tohle jsem taky měla udělat :)
Jako malá jsem samozřejmě Vánoce milovala. Před pár lety jsem se ale pod vlivem různých okolností dopracovala k celkem reálným úvahám o tom, jestli vůbec všechny ty stromečky, dárky, cukroví mají smysl, nebo by bylo přínosnější veškeré tradice a vnější projevy vypustit. Nakonec vůně jehličí a vanilky přecijen zvítězily a myšlenky na minimalistické Vánoce jsem opustila. Teď si říkám, že je možná škoda, že jsem to nezkusila, protože dalších mnoho let se k něčemu podobnému určitě neodhodlám. A ani nechci. Před rokem byly Bertíkovy všechny tyhle věci úplně ukradené, byl rád, že má mlíko, dudlík, mámu a tátu. Ale je jasné, že letos už to bude jinak. Nejvíc si toho slibuju od všemožných světýlek, které k vánoční výzdobě patří. Nic Bertíka nepotěší tolik, jako světlo. Miluje ho ve všech barvách a podobách (ne nadarmo si od nás vysloužil přezdívku světlofil). Takže předpokládám, že až na stromeček nahodíme žárovky, bude radost taková, že si ani pořádně nevšimne, jestli jsou pod ním nějaké dárky. (Poznámka: Koupit prskavky!) Stromek jako takový se nejspíš taky bude líbit, akorát se trochu bojím, aby ho nepřevrhnul tak, jako se mu to občas stává s věšákem na prádlo (a já pak z vedlejší místnosti slyším velice tlumený pláč a říkám si, že něco nehraje). Z bezpečnostních důvodů ale asi budeme muset perníčky dávat jenom nahoru. Tahání za mašle a škubání papíru si už natrénoval při narozeninách a svátku, takže s dárky si určitě hravě poradí. Jsem moc zvědavá, co na ně bude říkat... Zkrátka, letos se na Vánoce těším. Těším se na to, jak je bude prožívat Bertík a že budeme dva týdny všichni tři spolu. Je to klišé, ale s dítětem tyhle svátky opravdu dostávají úplně jiný rozměr a já se nemůžu dočkat, až ho začneme objevovat.

neděle 15. prosince 2013

Týden malých radostí: 9.-15.12.

Poslední dobou můj nejoblíbenější autor. Ano, našlo by se i intelektuálně náročnější čtivo, ale co by kdo mohl chtít po matce na rodičovské...
Pondělí: Poprvé jsme ostříhali Bertíka. Vlastně už v sobotu mu muž trochu přistřihnul vlasy kolem uší, ale mě se to pak nezdálo symetrické se zbytkem hlavy, tak v pondělí proběhl celkový sestřih. K mému údivu se nechal ostříhat v klidu a vypadá zase o něco dospěleji.
Úterý: Zašla jsem do knihovny. Knihovnice mi odpustila, že jednu knížku vracím rozbitou (to ale nebyla úplně moje vina, už když jsem si ji půjčovala, měla na mále) a politou (to už byla moje vina) a já jsem si nabrala zásobu Pratchetta na další týdny.
Středa: Koupila jsem dvě laskonky a protože muž na ní neměl chuť, mohla jsem spořádat obě. A pak jsem si večer zalezla do postele s knížkou. Pohoda.
Čtvrtek: Protože se můj milý vracel domů až po jedenácté, odpoledne a večer mi s Bertíkem pomáhali rodiče. Jsem jim za to vděčná, protože ho utahali a on pak spal jako nemluvňátko.
Pátek: Když večer ukládám Bertíka do postýlky, vždycky ho přikryju, pohladím a pak mu dám pusu. On to ví, a tentokrát si už při hlazení přitáhl rukama moji hlavu a dali jsme si pusinku vzájemně:)
Sobota: Konečeně se nám podařilo koupit pracovní desku do kuchyně a ještě večer ji muž nainstalovat. A taky dvě další skříňky. Paráda, to se bude vařit!
Neděle: Ráno jsme Bertíka odložili u manželových rodičů a šli do kostela bez něj. Byl to nezvyk být zase "mezi lidmi" (a ne v sekci vyhrazené pro rodiče s malými dětmi), ale hezky jsme si užili vánoční divadlo, které hrály děti z nedělní školy. Už se těšíme, až za pár let dostane nějakou roličku i Bertík.

sobota 14. prosince 2013

Je to o strach

Mateřství ve mě probouzí a odhaluje různé věci, o kterých jsem předtím neměla ani tušení. Na některé můžu být hrdá, na jiné míň a bez dalších bych se klidně obešla. Samostatnou kapitolou je strach. Nikdy jsem nebyla kdovíjaký nebojsa, ale tohle je úplně jiný level. Jakmile jsem objevila na těhotenském testu dvě čárky (a došlo mi, co to znamená), aktivovala se určitá část mého mozku, která až do té doby pokojně odpočívala. Zato teď vím jistě, že už se její činnosti nikdy nezbavím. Nejdřív to byl strach, abych nepotratila. Jsem sice zdravá, ale takové věci se stávají. Pak aby to dítě bylo v pořádku. Věděla jsem, že si ho nechám, i kdyby mě doktoři strašili tím nejhorším, co si dokážou vymyslet, ale bylo by to teda zatraceně náročné. Dál přišel strach z porodu. Ve své mladické nerozvážnosti jsem si myslela, že to sice bude bolet, ale vlastně to nebude nic tak strašného. (Dneska, ačkoli jsem rodila císařem, takže o těch pravých porodních bolestech toho moc nevím, se už i té bolesti bojím víc, protože přecejen jsem něco málo z ní ochutnala.) Víc mě ale trápilo, aby se při té akci nic nepokazilo. U porodu může nastat spousta situací, které nemusí vždycky dopadnout dobře. Ve chvíli, kdy jsem držela ten uzlíček v ruce, začala jsem se bát prostě o něj. Byl tak hrozně malinký a křehký! Přestože byl úplně zdravý, jeho existence mi připadala strašně nesamozřejmá a měla jsem pocit, že kdykoli může přestat dýchat. A to ani nemluvím o syndromu náhlého úmrtí kojence, což je sice velice vzácná věc, ale už v porodnici jsem o něm dostala letáček, který radil, co dělat, abych minimalizovala riziko. Jenže nakonec z něj vyplývalo něco ve smyslu: "dělejte tohle všechno, ale stejně vám nikdo nezaručí, že vaše dítě jen tak z ničeho nic neumře". A navíc Bertík nechtěl jíst, 30ml mléka jsem do něj cpala i hodinu. Další strachy typu "dělám všechno dobře?" se vždycky objevovaly a mizely v závislosti na náladě a okolnostech. Ve chvíli, kdy začaly být vidět nějaké vývojové pokroky se samozřejmě ozval červíček pochybností, jestli se vyvíjí správně, jestli není opožděný, jestli není postižený...Když se rozhýbal, okamžitě se vynořily obavy o to, aby se nezranil. Při zavádění kousků do stravy zase aby se neudusil. A tak dále a tak dále. A to jsem pořád teprve na začátku! Čeká mě ještě strach z toho, aby byl spokojený a přiměřeně úspěšný ve školce, ve škole, aby měl dobré kamarády, nebral drogy, nezapletl se do něčeho špatného, dobře si vybral profesi, byl šťastný v osobním životě... Když si toho všechno připustím moc na tělo, nejspíš se z toho zblázním. Tolik zodpovědnosti a ještě víc věcí, které ovlivnit ani nemůžu! Nezbývá než strach o dítě vykázat do patřičných mezí a věřit tomu, že ho v životě bude potkávat jen to nejlepší. Nemyslím tím, naivně si nalhávat, že se mu nikdy nestane nic nepříjemného, ale doufat, že i to, co se zdá být špatným, ho nakonec posune a posílí. Stejně tak jako mě.

úterý 10. prosince 2013

Za dva týdny Vánoce...

...a já nemám nic připraveno. Tohle mě napadlo jako první, ale naštěstí to není tak úplně pravda. Perníčky jsou upečené, linecké je zrovna v troubě a víc toho letos asi ani dělat nebudu, protože jediný, kdo by se po cukroví vážně utloukl, je Bertík a sice jsem svoje původní plány "žádný cukr do dvou let" už dávno opustila, ale jemu udělá stejnou radost i piškot, tak co bych se přepínala. Dárky samozřejmě ještě zdaleka nemám všechny (a to jsem si letos slibovala, že to stihnu už v listopadu), ale aspoň mám sama před sebou výmluvu-stěhování bylo náročné jak časově, tak finančně, takže na ně přichází řada až teď. Včera jsem už koupila tuhle vánoční knížku pro Alberta, ze které mám ohromnou radost, protože ty pohyblivé obrázky jsou super (jen doufám, že ji moc nezmasakruje):
Z ostatních zvyků si hodlám vybrat jen to, co se mi líbí. Takže stromeček bude (letos dokonce i se světýlky, protože předpokládám, že právě ta budou mít u Bertíka větší úspěch, než všechny dárky dohromady), kapr se salátem ne, úklid taky ne, nějaká extra výzdoba taky ne, místo pohádek v televizi si budeme prohlížet výše zmíněnou knížku a hlavně doufám, že si najdeme čas na Bibli, přemýšlení a prožití toho, o co doopravdy jde. Takže vlastně panika není potřeba!

neděle 8. prosince 2013

Týden malých radostí: 2.-8.12.

Cestovat s dítětem a mít s sebou málo křupek, to je hazard...
Pondělí: Bertík přes den naspal jenom půl hodiny, což bylo (hlavně pro mě) dost vyčerpávající. Naštěstí to pak zalomil už v sedm při pojídání kaše a my jsme měli  neuvěřitelně dlouhý večer.
Úterý: Vydala jsem se s Bertíkem na návštěvu k rodičům. Cesta na Žižkov je od nás docela dlouhá a tak mě potěšilo, že v tramvaji se sešlo několik velice milých spolucestujících. Jedna paní mi podala spadlou rukavici, další neúnavně dvacet minut Bertíka zabavovala různými cukrbilky a poslední mu dala křupku, když naše zásoby už došly.
Středa: Konečně jsem upekla první letošní cukroví (perníčky). S roztloukáním koření mi dokonce pomáhal i Bertík.
Čtvrtek: Bydlet kousek od Vltavy je k nezaplacení, protože kachny jsou vděčný a věčný zdroj zábavy. Když jsem jim házela housky, Bertík se mohl potrhat smíchy.
Pátek: Někdy je ta rodičovská fakt pohoda. Třeba když si člověk dá po obědě s dítětem dvouhodinového šlofíka.
Sobota: Večer k nám přišlo na návštěvu několik mých kamarádek. Popovídali jsme si a dali si výborný rostbeef.
Neděle: Odpoledne mi manžel dopřál asi hodinu klidu, když vzal Bertíka na procházku do Modřanské rokle. Díky mu za to!

úterý 3. prosince 2013

Neřešit výchovu

Jsem přesvědčená o tom, že je dobré mít ve výchově dítěte nějakou koncepci. Uvědomit si, co se mi líbí a nelíbí, čeho bych chtěla dosáhnout, jaké prostředky k tomu zvolím, čeho se budu snažit vyvarovat, jakým stylem komunikovat atd. K tomu je určitě fajn přečíst si nějakou knížku. Jenže, čím víc jich čtu, tím větší zmatek zažívám. Každá publikace tak nějak budí dojem, že právě ta její myšlenka je (ta jediná) správná. Ale jak můžou být pravdivé dva a více protichůdných názorů? A další problém - když se mi něco nepodaří udělat tak, jak bych chtěla a jak bych podle těch moudrých knih měla, jsem často právě těmi spisy, které mi mají pomáhat, tlačena do pocitu provinění. Je to ale vůbec všechno zapotřebí? Nedávno jsem si vzpomněla na svou praxi v jednom dětském domově. Byly tam ty nejmenší děti, které teprve nedávno opustily kojenecký ústav. Žádné z nich nebylo sirotek, všechny měly rodiče, ale ti nebyli schopní nebo ochotní se o ně starat. Za některými z nich chodila máma jednou za měsíc, za jinými třeba jen jednou za půl roku. Přesto je ti prckové milovali. Každá (byť jenom hodinová) návštěva pro ně byla obrovská událost, ze které pak žili ještě dlouho. Když budu v tomhle světle přemýšlet o svých výchovných problémech a nejistotách, najednou je všechno mnohem jasnější. To nejdůležitější, co můžu svému dítěti dát, je láska a čas. Ty opuštěné děti po tomhle toužily tak moc, že byly vděčné za každý maličkatý náznak. I ten jim stačil k tomu, aby své rodiče nekriticky obdivovali (to se pochopitelně časem změní, ale o to teď nejde). Je správné, snažit se k dítěti chovat nejlíp, jak dokážu a nebrat výchovu na lehkou váhu. Na druhou stranu není potřeba si denodenně vyčítat, co jsem zkazila a jak jsem mu zadělala na midrák, který si pak v dospělosti bude složitě řešit. Myslím, že děti jsou daleko flexibilnější, než se nám všechny ty dobře míněné knihy snaží namluvit. Pokud budou vyrůstat v láskyplném prostředí, nějaké to rodičovské zaškobrtnutí dokážou zpracovat. Ono, mít klidnou, vyrovnanou a sebejistou matku (samozřejmě i otce), která neřeší, co by měla dělat jinak, má na vyvíjející se osobnost nepochybně blahodárný vliv.
Mimochodem, podnět k tomuhle zamyšlení mi dal tenhle příspěvek z blogu kusanec.cz

neděle 1. prosince 2013

Týden malých radostí: 25.11.-1.12.

Když někdo absolutně nemá orientační smysl, ani mocný Google a jeho mapy mu moc nepomůžou...

Pondělí: Odpolední hlídání jsem si jako obvykle užila. Nejdřív jsem navštívila místní knihovnu a pak si hodinu četla v cukrárně.
Úterý: Člověk by nevěřil, že i s mapou a navigací v mobilu se dá bloudit, ale já jsem toho důkazem. Vypravila jsem se s Bertíkem na návštěvu ke kamarádce a nakonec se z toho stala docela bojovka. Ale vyhrála jsem!
Středa: Po delší době jsem s Bertíkem šla na cvičení batolat. Líblilo se mu to, což mě potěšilo.
Čtvrtek: Navštívila jsem kamarádku s holčičkou stejně starou jako Bertík. Děti se celkem zabavily a já jsem dostala oběd i s dezertem.
Pátek: Vydala jsem se do nedalekého rodinného cetra, kde jsem měla sraz s kamarádkou a jejím synem. Kluci si spolu vyhráli a my jsme si popovídaly.
Sobota: Zatímco muž jel kupovat skříň, udělala jsem si s Bertíke  procházku kolem Vltavy. V kočárku se mu nelíbilo, ale já jsem si s sebou prozíravě vzala Manducu, takže to dopadlo dobře.
Neděle: Odpoledne jsem se pustila do vaření oběda na další den a můj milý se sám nabídl, že vezme Bertíka ven, aby se mi nemotal pod nohama. Fakt to pomohlo!

pátek 29. listopadu 2013

Tohle období mě baví

Vždycky jsem měla takové nejasné tušení, že doba mezi prvními a druhými narozeminami je pro rodiče jednou z nejobtížnějších etap. Dítě už nením malé roztomilé miminko, které člověk najde tam, kam ho položil, ale zároveň se s ním ještě nedá moc domluvit, dělá si co chce a neposlouchá. Čtvrtinu toho roku už máme skoro za sebou, a já se nestačím divit, jak  moc jsem se pletla. Žádné tesknění po kojeneckém období nezažívám a naopak se mi rodičovství líbí čím dál víc. S Bertíkem už jsme sehraný tým, známe se, víme (aspoň přibližně), co od sebe můžeme čekat, už jsem vychytala spoustu různých triků a postupů, co dělat v rozličných problematických situacích, většinou už nebrečí pro nic za nic a hlavně rozumí neuvěřitelnému množství věcí a je s ním den ode dne větší legrace. Neustále mě překvapuje, kolik toho chápe, přestože ještě sám nemluví (pokud nepočítám že říká "kde je" a "teda"). Naprosto přesně rozumí pokynům a zákazům, co by měl nebo neměl dělat. Samozřejmě, že poslechne, jenom když se mu chce, ale to je jasné - je to dítě, ne stroj. Když má náladu, padne na úrodnou půdu třeba i něco jako: "Bertíku, nech tu knihu, ta nemá žádné obrázky. Běž si radši prohlížet svoji obrázkovou knížku." Už umí rozpoznávat a ukazovat snad patnáct zvířat. Ovšem, musí se mu zrovna chtít. Když si usmyslí, že teď nám zrovna cvičenou opičku dělat nebude, na prosbu, aby ukázal zvíře, které zná, se jen culí a nasadí výraz typu "vím, ale nepovím". A vůbec největší zábava je sledovat, jak napodobuje všechny možné činnosti, které děláme. Dává mi napít ze skleničky, cpe do mě nedojedený banán, vyškrabuje prázdný kelímek od jogurtu a trefuje se mi lžičkou do pusy, češe mě, snaží se pověsit na sušák ponožku (sice už suchou, ale co) a čistí mi zuby. Řekněte, mohla bych si stěžovat na takového pomocníka, který se o mě celý den stará? :)

Bertík už to umí s kladivem i elektrickým šroubovákem. Jednou z něj bude manžel k pohledání! ;)

pondělí 25. listopadu 2013

Všechno má svůj čas

Byly doby, kdy nedokázal nic jiného než vypadat roztomile. A dneska...
Když poslouchám nebo čtu zkazky o tom, jak nějaké roční dítě chodí, mluví a jí samo lžičkou, vždycky mám pocit, že se snad jedná o jiný živočišný druh, než je ten, ke kterému přísluší Albert. Myslím si, že mám šikovné, chytré a chápavé dítě (ovšem, který rodič si to nemyslí), ale s výše zmíněnými dovednostmi rozhodně nespěchá. Objevují se sice nadějné náznaky, jenže obvykle ho po pár dnech ta snaha přestane bavit. Bertík se prostě nikam nežene, protože je mu jasné, že to vůbec není nutné. Já ale čas od času zatoužím po tom, aby už uměl něco nového a mě tím trochu usnadnil život. Občas se nedokážu vyhnout tomu, abych ho neporovnávala s jeho vrstevníky, kteří jsou většinou tak nějak rychlejší. A v hlavě mi naskakují myšlenky typu: Tohle už by přece ve svém věku měl umět. nebo Tamto dítě je o tři měsíce mladší zvládá toho daleko víc. Jenže tohle je cesta do pekel, protože svého syna nijak nepřiměju k tomu, aby dělal něco, co ještě dělat nechce nebo nedokáže a já se akorát můžu cítit jako neschopná matka/matka neschopného dítěte. A jsem si jistá, že ani jedno není pravda. Mnohem lepší je nepodlehnout nátlaku okolí, které zvědavě, případně rádoby vtipně co chvíli vyzvídá, jestli už konečně chodí, mluví atd. a diví se, když dostane zápornou odpověď. Místo pocitu, že to není v pořádku, si musím a hlavně chci užívat ty chvíle, kdy Bertík ještě spoustu věcí neumí, protože to nebude trvat dlouho a on se naučí běhat, mluvit i používat nočník. A jakkoli se to zdá neskutečné, uteče to jako nic a on se naučí mnohem víc věcí: oblékat se, připravit si jídlo, číst, psát, navazovat nejrůznější vztahy...až jednoho dne zjistím, že už mě nepotřebuje. V tu chvíli se mi zasteskne po době, kdy po mě natahoval ruce, abych ho pochovala, protože ještě nedokázal být samostatný, kdy jsem ho nosila v náručí, protože neuměl chodit, kdy jsme si rozuměli beze slov, protože neuměl mluvit, kdy jsem každý večer sedávala u jeho postýlky, protože s nikým jiným tak dobře neusínal a kdy jsem s ním trávila nepřetržitě dny i noci, protože prostě beze mě být nechtěl. Tímto se tedy oficiálně odhlašuju ze soutěže o to, čí dítě se co naučí dřív.

neděle 24. listopadu 2013

Týden malých radostí: 18.-24.11.

Modřany - to je místo, kde žijeme. A vypadá to, že se nám tady bude líbit.
Pondělí: Nechtělo se mi, ale došla jsem na městský úřad a změnila místo trvalého pobytu sobě i Bertíkovi. Jsou z nás Modřaňáci.
Úterý: Muž měl jednatřicáté narozeniny a já jsem mu k večeři uvařila hovězí po burgundsku. Sice to bylo dost obtížné, protože celou dobu se na mě Bertík věšel, ale stálo to za to.
Středa: První večer, který jsme nestrávili montováním nábytku a vybalováním krabic. Už se tady opravdu začínáme cítit jako doma.
Čtvrtek: Albert dostal k svátku xylofon. Zatím ho spíš baví zastrkávat paličky pod pohovku a pak je lovit, ale já jsem se už naučila několik písniček.
Pátek: Zdá se, že Bertík se aklimatizoval na nový byt a konečně přestal nepřetržitě křičet. To je úleva!
Sobota: Manžel poprvé vařil v nové kuchyni. Udělal kuře na paprice a všem nám chutnalo. (Bertík nejdřív dostal svůj miminčí oběd, ale ten snědl jen z půlky a pak si vyžebral jeden a půl knedlíku. Už je na čase definitivně skoncovat s kejdičkami bez chuti a smířit se s tím, že prostě bude jíst to, co my.)
Neděle: Odpoledne jsme byli na návštěvě u manželových rodičů, kde se sešla celá jeho rodina. Bylo to příjemné a Bertík dostal super autíčka.

pátek 22. listopadu 2013

Stěhování

Tu první, dynamickou část stěhování, kdy je potřeba všechno do určitého data zabalit, máme za sebou. Teď jsme uvízli v té druhé, sice méně stresující, ale o to rozvláčnější fázi, kdy už jsou téměř všechny nezbytné věci vybalené, ale člověk pořád ještě zakopává o krabice, protože tuhle chybí skříň, támhle je zase potřeba dokoupit poličku a dokud se to neudělá, není kam vybalovat a uklízet. Nicméně, na náš nový byt si rozhodně nemůžu stěžovat. Rozhodli jsme se pro něj v podstatě hned, jak jsme do něj poprvé vkročili, což beru jako dobré znamení. Je velký (sto metrů čtverečních je myslím dost), umístěný v docela klidné lokalitě a má své osobní kouzlo. Mám na mysli, že to není žádný načančaný byteček jak z katalogu, některé věci už jsou trochu starší, ale to se mi právě líbí. Takovéty unifikované byty, které vypadají jak z časopisu Naše bydlení, jsou sice líbivé, ale já dávám přednost teplu domova, ikdyž to třeba znamená lehce ošoupanou barvu na dveřích nebo koberec, který nevyhraje soutěž o nejdesignovější pokrývku podlahy. Hlavní je, že se tady cítíme dobře. A to už snad všichni včetně Bertíka. S ním jsem si totiž posledních pár dnů užila celkem peklo. Nastěhovali jsme se v sobotu. V neděli jsme byli skoro celý dne pryč, pondělí jsme zvládli tak nějak v pohodě, ale v úterý mu asi došlo, že tady fakt budeme bydlet a že je to nějaké jiné a divné a vůbec, takže se na mě neustále věšel a řval. Položila jsem ho na zem, nechala chvíli ječet (ano, je to proti mým zásadám, ale jinak bych ho musela chovat fakt celou dobu, co byl vzhůru a nic bych neudělala), zvedla ho, pochovala, položila, zvedla, položila... A takhle to pokračovalo až do čtvrtka. Situace byla ještě navíc okořeněná tím, že v úterý večer na mě vlezlo dost nepříjemné nachlazení a jediné, co jsem potřebovala bylo se pořádně vyspat. A co myslíte, že se stalo? Zrovna tu noc Bertík asi šest hodin přerušovaně prořval. Ve středu jsem se potácela jak mátoha, byla jsem unavená, hlava mě bolela z rýmy a z toho věčného křiku, záda zase ze zvedání a nošení, do toho ještě kašel... Ale jo, dneska už jsem schopná uznat, že pro něj byla ta změna taky náročná, možná víc než pro nás. Vždyť on si moc vybírat nemohl a nechci podceňovat jeho mentální schopnosti, ale ocitnout se najednou v jiném prostředí bylo určitě dost matoucí. A tak jediná jistota byla máma, pokud možno její náruč. Jasný jak facka. Jenže noste si celý den v ruce jedenáct kilo! Dnešek už ale proběhl o dost klidněji, tak doufám, že se nám blýská na lepší časy a že tady budeme spokojení.
Jé, to je super krabice...

...já ti pomůžu ji naplnit!

A tátovi pomůžu taky!


čtvrtek 21. listopadu 2013

Dvakrát všechno nejlepší!

Bertík dostal k svátku dřevěný xylofon. Vyfotit ho s ním bylo téměř nemožné, protože xylofon je sice fajn, ale foťák je daleko zajímavější...
Mému milému muži k úterním narozeninám a Albertovi k dnešnímu svátku! A slibuju, že vám o víkendu upeču dort! (I když teda nevím, jestli se povede, protože s novou troubou jsem se ještě nestihla pořádně skamarádit.)

úterý 19. listopadu 2013

Týden malých radostí: 11.-17.11.

 Když jsme tuhle hračku koupili, jen kolečka okusoval. Pak si s nimi kutálel, později je rád z kolíku vysypával, ještě později mě nutil, abych je navlékala a teď už si je navléká sám. Měli byste vidět to zaujetí a soustředění!
Pondělí: Využila jsem odpolední hlídání k prachsprostému flákání. Šla jsem na kafe, četla si u toho knížku a potom v kině shlédla intelektuálně nenáročný, nicméně povzbudivý a veselý film. Bylo to takové blaho, sama nerušeně dvě hodiny sedět a nic neřešit!
Úterý: Bertík se naučil navlékat kolečka na kolík. Vím, že na tom není nic tak zvláštního, ale já mám z každého jeho pokroku ohromnou radost.
Středa: Vypadá to, že už brzy začne Bertík chodit. Když jsme si s mužem sedli naproti sobě na zem, snažil se chodit od jednoho k druhému, hrozně ho to bavilo a zvládnul udělat i čtyři kroky! Do teď naše pokusy o to, aby stál bez držení, vždycky obrečel a hned hledal, čeho by se chytil, ale najednou se přestal bát a začal se tomu smát.
Čtvrtek: Jedna z Bertíkových babiček si ho odpoledne vzala k sobě a jsem mohla v klidu balit. A ta oboustranná radost, když jsme se po několika hodinách opět setkali!
Pátek: I přes můj ranní pesismus se nám podařilo v podstatě všechno zabalit (opět díky tomu, že náš synáček strávil odpoledne mimo domov).
Sobota: Samotné přestěhování jsme zvládli lip než jsme čekali. Máme to za sebou! 
Neděle: Neměli jsme sice energii slavit 17. listopad, zato jsme si ale poprvé udělali z našeho nového bytu procházku k Vltavě (je tam spousta kačen, které Bertíka velice zaujaly) a na oběd jsme šli k našim, kde se sešla celá moje rodina.
PS: Tentokrát píšu až v úterý, protože do dneška jsme v novém bytě neměli internet a chytrý mobil je sice pěkná věc, ale na psaní příspěvků dost nepraktická.

úterý 12. listopadu 2013

Bertíkovy knižní novinky

Už dlouho jsem chtěla v Bertíkově knihovničce zkompletovat zvířecí sérii leporel od Venduly Hegerové a k Zvířátkům ze ZOO a Zvířátkům z lesa přidat ještě Zvířátka ze statku. Ale v žádném knihkupectví, do kterého jsem zavítala, je neměli. Nezbylo mi, než je objednat přes internet a když už jsem musela platit poštovné, tak jsem víceméně náhodně přidala ještě dvě další knížky, ať to stojí za to. Ta první je od polského básníka Jana Brzechwy a jmenuje se ZOO a jiné básně pro děti. Obsahuje spoustu krátkých básniček o různých zvířatech a pak ještě několik delších o všem možném. Verše jsou to pěkné, stejně tak jako ilustrace. Poslední kniha je taky o zvířatech, konkrétně o kravách. Vytvořili ji Pert Behenský a Lena Latynova. Zvířátkové říkanky o kravách a kravičkách mě mile překvapily. Jsou vtipné a snadno zapamatovatelné. Už se těším, až mi bude Bertík recitovat třeba básničku o tom, proč se tele rozplakalo:
Šlo si tele pro borůvky
koš mu spadl do močůvky.
Těšilo se na koláče
teď má oči plné pláče.
A říkanka o tom, proč přišla kráva o mobil je taky dobrá:
Přišla kráva o mobil
býk se na ni rozzlobil.
Rozdupal ho shora, zdola
prý, že příliš často volá.

Poezii zdar!

neděle 10. listopadu 2013

Týden malých radostí: 4.-10.11.

Bertíkovo první dvoudílné pyžamo. Vypadá v něm tak strašně dospěle!
Pondělí: Bertík se naučil dávat nám pusinky. Jsme z toho úplně naměkko :)
Úterý: Bertík se úžasným tempem zdokonaluje ve všech batolecích dovednostech a disciplínách. Už dokáže sám postavit tři kostky na sebe a s mou pomocí (když komín přidržuju, aby si ho omylem nezbořil) i všech pět. A poprvé jsme byli v našem budoucím novém bytě.
Středa: Na náš současný byt se byli podívat noví zájemci. Vlastně by mi mohlo být jedno, kdo v něm po nás bude bydlet, ale stejně jsem ráda, že jsem je viděla a vím, že byt předáváme do dobrých rukou.
Čtvrtek: Byla jsem s Bertíkem po docela dlouhé době na písku. Odpoledne šel pak ještě jednou s mými rodiči, takže večer měl písek až v plíně, ale užil si.
Pátek: Manžel podepsal nájemní smlouvu. A já jsem Bertíkovi koupila dárek k svátku a nové pyžamo.
Sobota: Ještě jednou jsme byli v novém bytě, muž si přeměřil všechno potřebné a Bertík se tam pořádně vyblbnul. A odpoledne jsme si domluvili hlídání s tím, že po roce půjdeme do kina. Přišli jsme na místo asi minutu před začátkem filmu a zjistili, že fronta na lístky by trvala aspoň 20 minut. Tak jsme kulturu vzdali a aspoň si v klidu dali pár arabských specialit v nedaleké restauraci.
Neděle: Bertík mi pomáhá balit - vleze do skříně a podává mi věci, skládá do sebe květináče, zavírá krabice a tak :)

pátek 8. listopadu 2013

Tatínkův mazánek

Bertík miluje tátu a táta miluje Bertíka. Já tomu přihlížím a mám z toho radost. Nicméně, nepřestává mě udivovat, jak si nás Bertík rozdělil na denního a nočního rodiče. Funguje to spolehlivě, přes den jsem já ta, na kterou se věší, a která má magickou moc vyřešit téměř všechny možné problémy. Jakmile ale padne tma a Bertík usne, přesouvá se toto výsadní postavení na muže. Já se pak můžu snažit utěšovat, jak nejlíp umím, ale není to nic platné. Zato stačí, aby Bertíka vzal do náručí manžel, a hned je po pláči. Když v noci začne Bertík křičet a putuje k nám do postele, já o tom často skoro ani nevím. Spím v podstatě nerušeně, ale můj milý to často schytává. Mě si totiž Bertík vůbec nevšímá, zato po něm leze, oslitává ho a dožaduje se jeho nosu (to je taková Albertova specialita, že ke spokojenému usínání obvykle potřebuje, aby mohl šmrdlat něčí nos). Já si na to nestěžuju, naopak jsem ráda, že nás ten čert nechává střídavě odpočinout a že je k nám spravedlivý. A hlavně mě těší, že můj muž je tak skvělý otec. Zvládne všechno od přebalování přes koupání a krmení až po takovéto divoké klučičí blbnutí. Že mu za to patří můj i Albertův vděk, mu určitě musí být jasné, ale pro jistotu to napíšu ještě jednou. Díky, že jsi ten nejlepší táta, jakého jsem si mohla pro svoje dítě přát!

středa 6. listopadu 2013

Najít nový domov

Už tři a půl roku bydlíme v krásném bytě na Vinohradech. Zamilovali jsme se do něj na první pohled a všechny návštěvy naše nadšení vždy potvrdily. Je prostorný (dokonce se do koupelny vejde velká rohová vana, pračka, přebalovací pult a tři lidi čistící si zuby) a má nádherný výhled na půl Prahy. Ten výhled je tak úžasný proto, že jsme ve třetím patře. Bez výtahu. Před několika měsíci mi to začalo vadit. Dokud byl Bertík malý a lehký, tak to šlo, jenže teď váží asi 11kg, k tomu taška s věcmi, nákup a jsme bezmála na dvaceti. A já nejsem žádný extra sportovec, abych několikrát denně běhala do schodů s takovou zátěží. Manžel ale pořád váhal, říkal, že se mu tenhle byt líbí a že se nechce stěhovat a kdesi cosi. Jenže pak přišlo vyúčtování za plyn. A on uznal, že se budeme muset poohlídnout po něčem energeticky méně náročném. Tak už přes týden skoro každý večer chodíme na prohlídky (někdy dokonce i na dvě) a zjišťujeme, že najít byt, který by byl tak akorát velký, hezký, dobře dispozičně řešený, s rozumným nájmem a přijatelnými poplatky, bez právních nebo jakýchkoli jiných problémů, není tak úplně jednoduché. Včera jsme zrovna jeden nadějný byt objevili, ale dokud nebudeme mít podepsanou smlouvu, tak se neodvažuju jásat. A vlastně i potom to nebude žádný med, protože stěhování je pěkně stresující záležitost. Ale na druhou stranu změny mě baví a těším se, až budeme bydlet zase někde jinde.

neděle 3. listopadu 2013

Týden malých radostí: 28.10.-3.11.

Ze svého dětství si tuhle knížku nepamatuju, ale teď se mi líbí.
Pondělí: Bylo volno, manžel nešel do práce a odpoledne si tedy Bertíka vzal na starost, zatímco já jsem šla s kamarádkou na skleničku vína. Miluju tohle holčičí tlachání!
Úterý: Od rodičů jsem si domů přinesla knížku, která se mi už dlouho líbí, ale vždycky jsem ji tam zapomněla. Jmenuje se Pohádka o ptáku Klabizňákovi, je starší než já a opravdu moc hezká.
Středa: Bertík se (s mým přičiněním) naučil ukazovat v leporelu o Palečkovi na svůj oblíbený obrázek. Dokonce si ho najde i když je knížka zavřená a musí ji celou prolistovat. A není to žádné zvířátko, ale bába :)
Čtvrtek: Protože Bertík od úterý kašlal, šla jsem s ním k doktorce. Už jsem viděla, jak zase skončíme v nemocnici a děsila jsem se toho, protože tentokrát by to asi nebyla taková pohoda jako v době, kdy se uměl akorát otočit na břicho. Naštěstí to není nic vážného, akorát dostal spoustu různých sirupů, takže je proslazený jak kandované ovoce.
Pátek: Konečně jsem vyzvedla nové capáčky, které jsem pro Bertíka objednala z jednoho internetového obchodu. Teď v zimě je bude doma nosit jako bačkory.
Sobota: Naplánovali jsme si s kamarády dvoj-rodinný výlet, ale když jsme ráno přišli k autu, zjistili jsme, že ho někdo vykradl. Vymlácené okýnko, všude střepy, prostě z výletu nic nebylo. Naštěstí zloděj vzal jen navigaci, autosedačka (která má větší hodnotu, ale taky objem, takže se mu ji asi nechtělo tahat) zůstala na místě. Manžel ještě dopoledne zajel do servisu pro nové sklo a odpoledne přišli kamarádi k nám na návštěvu. Bertík s jejich chlapečkem úžasně řádil, my jsme si popovídali, takže nakonec jsme šli spát s dobrým pocitem.
Neděle: V kostele jsme po bohoslužbách dostali od jedné paní tašku krásných jablek. Potěšilo mě to hned dvakrát: ta jablka jsou vážně hezká, voňavá a bude z nich skvělý koláč a hlavně je milé, že za námi ta paní jen tak přišla a sama nám je nabídla.

První předvánoční předsevzetí

Takový betlém bych chtěla. Pro Bertíka samozřejmě... :D
Ano, štve mě, že Tesco nasazuje vánoční řetězy už na začátku října, kdy já se teprve smiřuju s koncem léta. Na druhou stranu, každý rok si říkám, že letos už opravdu seženu vánoční dárky v listopadu a celý prosinec budu mít na to, abych pekla cukroví, koupila balící papír a rozjímala. Jenže nikdy to nevyjde. Nepatřím teda naštěstí k těm, co 24. odpoledne zoufale obíhají všechny obchody v okolí, ale stejně se nikdy nezvládnu vyhnout frontám u pokladny nebo na poště. Nikdy nenakupuju k Vánocům žádné veledary a ani tentokrát nemám v plánu to měnit. Ovšem letos bude situace stížená tím, že to budou prakticky první svátky, které bude Bertík vnímat. Vloni mu byly necelé čtyři měsíce a největší jeho výkon byl ten, že dokázal uchopit do ruky robota, kterého dostal. Teď už jsem se trochu zorientovala v nabídce hraček a zjistila jsem, že je toho tolik, co by se mu líbilo (a co se hlavně líbí mě)! Bude obtížné dodržet to, co jsem si před rokem dala za cíl, tedy nikdy mu nedávat k Vánocům příliš mnoho věcí. Samozřejmě že mu něco vyberu, ale měla by to být jen jedna, maximálně dvě věci a rozhodně nic velkého. Chtěla bych, aby už od mala (ačkoli teď z toho ještě nemá rozum) viděl, že smysl Vánoc není v dárcích, ale v radosti z Ježíšova narození. Stromeček, slavnostní večeře i ty drobnosti, kterými se vzájemně potěšíme, jsou naprosto v pořádku, ale nemělo by to být to hlavní. Jak a jestli vůbec se mi podaří tohle předat malému dítěti, to je otázka. Místo hlubokých teologických rozprav (které bych stejně neuměla správně vést) zvolím jiné prostředky. Koupím betlém a na jednotlivých figurkách budu vysvětlovat kdo je kdo, co a jak se stalo a co z toho plyne. Pořídím nějakou pěknou vánoční knížku a budu si v ní s Bertíkem číst. A hlavně se mu budu snažit sama ukázat, že Vánoce nejsou jen o tom konzumu (tohle slovo je už hrozně ohrané, ale sedí), ale že to pravé poselství, ač není vidět a dá se na něj snadno zapomenout pod nánosem věcí, zvyků, tradic a té "rodinné pohody" u pohádek, je daleko důležitější a krásnější. No, letos to Bertík ještě moc chápat nebude, tak si aspoň nanečisto vyzkouším, jak na to :)
Adept na rozšíření Bertíkovy knihovny

čtvrtek 31. října 2013

Vymazlený nebo rozmazlený?

Uznávám, že posledních pár měsíců se najdou dny, kdy vydržet s Bertíkem je náročné jak pro mě, tak i pro ostatní. Abych mu nekřivdila, tak musím říct, že někdy si dovede hrát hezky sám a je svou aktivitou tak zaujatý, že je mu úplně jedno, jestli jsem vedle něj nebo na druhém konci bytu. Jenže pak jsou taky chvíle, kdy se mi neustále věší na nohy, natahuje po mě ruce, vyžaduje chování a jakoukoli mou snahu o to, abych ho na pár vteřin setřásla, potrestá mocným křikem. Jasně, je to malé dítě, ale když tyhle projevy trvají několik hodin v kuse, už to pomalu přestává být roztomilé. O víkendu jsme byli na chalupě manželových rodičů. Bertík tam předtím byl jen párkrát, takže si v neznámém prostředí nebyl moc jistý. A lepil se na mě ještě víc než obvykle, a taky víc než obvykle řval. Ačkoli všichni přítomní byli Bertíkovi bezmezní obdivovatelé, všimla jsem si, že tohle už na ně bylo přecejen moc. Já jsem taky nebyla štěstím bez sebe z toho, že od oběda musím desetkrát odběhnout, abych na chvilku přerušila ten pláč a řev. Došlo to až tak daleko, že celou cestu domů (Bertík byl k mému velkému překvapení potichu) jsme s mužem diskutovali o tom, jestli je tento stav únosný nebo ne. On tvrdil, že Bertíka rozmazluju, všechny to deptá a musím ho nechávat křičet, aby pochopil, že to k ničemu není. Já jsem oponovala, že malé dítě nelze rozmazlit tím, že mu poskytnu blízkost, když ji potřebuje/chce a v tomhle věku je to normální. Navíc moje mateřské instinkty se už rozvinuly tak silně, že pohled na brečícího Bertíka ve mě vyvolává neodolatelné nutkání s tím něco dělat. Nevidím tedy důvod, proč bych se měla chovat tak, že to není příjemné ani mě, ani mému dítěti. Po roce už by se ale prý mělo začít s výchovou. Ano, s tím souhlasím, ale pod tímhle pojmem si představím spíš to, že ho naučím a přiměřeně jeho chápání vysvětlím, na co nesmí sahat, které věci nejsou na hraní, že se neubližuje jiným dětem a zvířatům atd. Myslím, že v životě malého dítěte je dost zakázaných nebo nemožných věcí, takže je zbytečné přidávat ještě další. Když už jsme se v téhle rozpravě motali moc dlouho, vylovila jsem z paměti své chabé znalosti vývojové psychologie a nadhodila, že se vlastně vůbec není co divit tomu, jak Bertík (obzvlášť v cizím prostředí) vyžaduje mou blízkost, protože právě prožívá separační úzkost. Jakmile jsme dojeli domů, můj milý začal googlovat, přečetl si něco málo  tomhle problému a dal mi zapravdu. Albert je opravdu ukázkový případ. Jediná rada, kterou internety nabídly, bylo překvapivě přesně to, co dělám - chovat, mazlit, ubezpečovat, poskytovat emocionální jistotu a čekat, až to přejde. Plyne mi z toho několik věcí: instinktivní mateřské chování je obvykle ta nejlepší volba, některá vývojová období jsou náročná, ale nedá se s tím nic moc dělat a můj muž je nejlepší, protože stejně tak, jako si dokáže stát za svým, když je přesvědčený, že má pravdu, dokáže i změnit názor, když zjistí, že pravdu nemá. A toho si cením.

neděle 27. října 2013

Týden malých radostí: 21.-27.10.

Divadlo Komedie: Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce. Takhle jsem se už hodně dlouho nepobavila. Vřele doporučuju!
Pondělí: Poprvé jsem jela sama metrem s Bertíkem v kočárku. Vyhýbala jsem se tomu jako čert kříži, ale nakonec jsem to zvládla. Zbaběle jsem si naplánovala trasu, abych mohla jet výtahem, ale i tak jsem na sebe hrdá:).
Úterý: Úklidově velice úspěšný den. S Bertíkovou asistencí jsem vyluxovala celý byt, sundala a vyprala záclony a to vše bez toho, aby se někdo zranil.
Středa: Bertík vůbec nebrečel poté, co se vzbudil z poobědového spánku. Nevídaná událost hodná zaznamenání!
Čtvrtek: Od půl čtrvté odpoledne až do pátečního rána jsem Bertíka neviděla. Hlídání se slečnou k tomu určenou zvládnul dobře a já jsem si mohla na lavičce v parku číst a pak jít s kamarádkami do divadla. (Jo a ještě si jen tak mimochodem v second-handu koupit svetr a kabát po padesáti korunách.)
Pátek: Manžel si vzal dovolenou a uvolil se Bertíka hlídat zatímco já jsem proměnila poukázku do HM za spoustu nového oblečení.
Sobota: Ráno si Bertíka vyzvedla moje máma, šla s ním ven a pak k nim domů a my s mužem jsme si sami (!) zašli do kavárny.
Neděle: Bertík začíná s prvními odvážnými pokusy o samostatný stoj bez opory. Zatím se jedná o vteřiny, ale i tak z něj máme obrovskou radost!

sobota 26. října 2013

Jak opustit vlastní dítě (na pár hodin)

Dokážu to, dokážu to, dokážu to... Odejdu od svého plačícího dítěte!
Ortodoxní zastánci přirozeného porodu by to možná kladli za vinu neproběhnutému bondingu (a možná by i měli pravdu), já bych ale asi spíš řekla, že jsem ještě nebyla tak identifikovaná s rolí matky. Každopádně několik týdnů až měsíců po Betíkově narození pro mě nebylo nijak těžké od něj na nějakou chvíli odejít. Albert byl jako miminko moc hodný, brečel téměř výhradně kvůli hladu nebo mokré plence, což zvládl dát do pořádku kdekdo (nekojení má svoje výhody) a zdálo se, že moc nevnímá, jestli se o něj starám já nebo cizí člověk. Jak ale šel čas, začali jsme k sobě čím dál víc přirůstat. Přecejen, když s někým trávíte víc jak rok v podstatě 24 hodin denně 7 dní v týdnu, navíc je to pro vás ten nejmilejší člověk, rozloučit se, byť jen na chvíli, není tak jednoduché. A myslím, že to tak cítíme oba. Přesto nebo možná právě proto, jsem naznala, že je čas, abychom si od sebe aspoň jednou za týden na pár hodin odpočinuli. Já už se potřebuju někdy cítit nejen jako matka, ale prostě jako normální mladá žena, a on by zase měl pochopit, že i cizí lidi jsou fajn. Ve čtvrtek nastal ten historický okamžik, kdy byl Bertík poprvé se slečnou na hlídání. O jejím výběru už jsem psala - na první pohled to je milá, slušná a sympatická holka. Přesto jsem se ale nedokázala ubránit tomu, aby se mi ve středu večer začaly před očima odvíjet různé katastrofické scénáře. Znáte ten stav, kdy napůl spíte, takže rozum už je vypnutý a vám běhají hlavou úplné blbosti, které ale nemůžete nijak racionálně zahnat? Přesně to se mi stalo. Nejdřív (to jsem ještě byla trochu při vědomí) mě napadlo, že by třeba mohla náš byt vykrást. Ale co by si tady asi tak vzala? Tuhle obavu se mi ještě podařilo zahnat, ale jak jsem do mrákot upadala čím dál víc, tu se vynořila přestava toho, že slečna je spolčená s nějakým pedofilním vrahem, kterému dohazuje malé nevinné dětičky. A už se to začalo rozvíjet... Nakonec se mi podařilo nějak usnout, ale byl to boj. Ve čtvrtek Bertík výjimečně spal dopoledne, tím pádem po obědě usnul později a taky se později probudil. Vlastně se probral jen asi čtvrt hodiny před příchodem slečny, což teda nebyla moc dobrá startovní situace. Nicméně, když jsem s ním v náručí šla dolů otevřít, už házel úsměvy na všechny strany a tak jsem si říkala, že to bude v pohodě. Protože už byl čas na svačinu, napadlo mě, že si ho hlídací slečna nakloní tím, že mu dá jeho oblíbený jogurt. Usadila jsem ho do židličky a šla se oblékat. V tu chvíli ale Bertíkovi došlo, že tady něco nehraje. Jaktože mě krmí tahle sice pěkná, ale cizí holka, když je tu máma? Spustil řev, který se zastavil jen u mě. Dobře, trochu ho pochovám, aby se uklidnil a pak půjdu. Ukázalo se, že to ale nebyl dobrý nápad. Když jsem ho držela, byl v klidu, ale jakmile jsem ho položila na zem, zase začal. S pocitem krkavčí matky jsem ho nakonec opustila řvoucího a doufala, že se to poddá. Poddalo se. Slečna s Bertíkem šla hned ven, tam se uklidnil, najedl a pak už to zvládnul i doma. Muž mi tvrdí, že když se vrátil, zastihnul je, jak si docela v pohodě hrají. Takže to vypadá, že všichni tuhle akci ve zdraví přežili, nikdo z ní snad nemá žádnou trvalou újmu a za týden zase hurá znovu! Tentokrát už ale budu moudřejší a vypařím se rychleji. Kdo uteče, vyhraje!

středa 23. října 2013

Na nočník?

Hudební nočník, který "po každém použití odmění dítě fanfárou". No nekupte ho, když je ve slevě jen za 1100Kč!
Kdybych žila asi tak o třicet let dřív, touhle dobou by už Bertík nejspíš více nebo méně úspěšně chodil na nočník. Nebo bych se o to aspoň urputně snažila. Jenže dnešní všeobecné přesvědčení je takové, že dřív než v roce a půl vůbec nemá smysl se v tomto směru o něco pokoušet a reálná šance na úspěch je spíš až kolem dvou let. A tak jsem oddaně přebalovala a prala plíny a nic neřešila. Před pár dny mě ale nahlodala jedna maminka Bertíkova vrstevníka tvrzením, že s těmi výzkumy o nočníkové zralosti přišel nějaký člověk, který vymýšlel reklamu na pampersky. A pak že se toho všichni chytli. Vůbec bych se nedivila, kdyby to byla pravda, a když mi pak začala popisovat, jak velkou potřebu svého ročního syna už prakticky vždycky chytí do nočníku a malá se taky často zadaří, řekla jsem si, že na tom možná něco bude a taky bych to mohla zkusit. Co si budeme namlouvat, přebalování nepatří mezi ty rodičovsky nejvděčnější činnosti, a pokud se dítě zbaví plenkové vrsty, určitě to bude příjemné i pro něj. Vytáhla jsem tedy nočník, který jsme už před nějakou dobou pořídili s tím, že se jednou bude hodit a začala s pokusy. Podle všeobecných rad a návodů je nejvhodnější dítě posazovat na nočník ve chvíle, kdy je šance největší, tedy těsně po probuzení nebo po jídle. Bertík ale po probuzení bývá extra nevrlý, uplakaný a nešťastný (já se mu nedivím, taky nerada vstávám), takže mi nepřišlo jako dobrý nápad ho v takovém psychickém rozpoložení otravovat nočníkem. Pokusila jsem se ho krátce a efektivně utěšit, stáhla punčocháče a plínu a posadila ho až po chvíli. Nic. Po několika málo desítkách vteřin už byl na nohách. OK, zkusím to znova. Po dalším spaní se proces opakoval. Naprosto stejně s naprosto stejným, tj. žádným, výsledkem. Další pokusy, které probíhaly po jídle, nebyly o nic úspěšnější. Když jsem tu chvíli CH odhadovala jen tak od oka, opět byl nočník prázdný a Bertík buď naštvaně ječící nebo si s ním vesele hrající. Nejblíž jsem se přiblížila úspěchu ve chvíli, kdy Bertík tak minutu poseděl (jen díky knížce), pak vstal, vyčůral se na zem a začal nočník se zájmem zkoumat. Jasně, nečekala jsem, že to půjde hned a samo, šlo mi spíš o to, aby si na existenci nočníku trochu zvyknul a pochopil, že je možné ho třeba i použít. Jenže po dalších a dalších marných snahách mi došlo, že tudy cesta nevede. Nejen že do nočníku nic nespadlo, ale co je horší, nakonec jsem Bertíka přebalovala častěji než obvykle (když už jsem to zkusila, zjistila jsem, že má plínu trošku mokrou, tak jsem mu pochopitelně dala čistou), což se mu ale vůbec nezamlouvalo. Pokorně jsem tedy nočník uložila tam, kde byl. Ano, možná jsme my-dnešní matky líné a zhýčkané (ať už jednorázovými plenami nebo automatickou pračkou), takže to, co předchozí generace zvládly, my nemáme motivaci ani zkoušet. Ale za sebe můžu říct, že si radši ještě několik měsíců počkám, protože přidělávat si zbytečnou práci a dítěti nepříjemnosti, opravdu nestojí za těch pár ušetřených plen.

neděle 20. října 2013

Týden malých radostí: 14.-20.10.

Bertík se na Krtka vydržel koukat od začátku do konce. (My překvapivě taky, bylo to fakt napínavý.)
Tento týden se nesl ve znamení téměř nepřetržitého kňourání, vešení se na moje nohy a podobně. Ve středu jsem objevila, že Bertíkovi roste zub, tak doufám, že je to tím a brzo bude zase klid.
Pondělí: K večeři jsem koupila smažené závitky z našeho oblíbeného vietnamského bistra. Udělala jsem tím radost nejen sobě, ale i manželovi, protože vietnamské jídlo máme moc rádi oba (narozdíl třeba od indického, po kterém se já rozhodně neutluču). Zjistila jsem, že k těm závitkům začali dávat takovoutu dobrou omáčku a vážně to s ní chutná líp.
Úterý: Kamarádka mi svěřila na hlídání svou 2,5letou dceru. Zvládla jsem se starat o dvě děti (dokonce je obě i uspat) a ještě to byla legrace.
Středa: Bertík mi hezky podával vyprané ponožky a jiné kousky, které jsem věšela na sušák. Mám doma malého pomocníčka:).
Čtvrtek: Koukali jsme se (ano, byla to celorodninná událost) s Bertíkem na jeho první večerníček. Krtek a vlaštovka ho vážně zaujali.
Pátek: Bertík neočekávaně usnul v kočárku. Když jsem ho pak spícího nesla po schodech, bylo to jako bych měla zase malé miminko.
Sobota: Odpoledne jsme si udělali výlet do Divoké Šárky. Za ty dva roky, co jsme tam nebyli, se tam nic nezměnilo, zato u nás se toho změnila spousta.
Neděle: Bertík se poprvé o něco rozdělil. V kostele si pochutnával na ovocných sušenkách, co jsem mu upekla, když přišla jen o málo straší holčička a pozorovala ho. On vzal moji ruku, ve které jsem měla kousek sušenky a nasměroval ji k holčičce. Odpoledne jsem pak šla s Bertíkem ke kamarádce pro domácí mošt a muž zatím doma nádherně uklidil kuchyň a koupelnu.

Jak najít tu pravou

Dlouho jsem o tom mluvila a psychicky se připravovala, až to konečně nastalo. Rozhodla jsem se, že Bertíkovi najdeme slečnu na hlídání, která si ho na jedno odpoledne týdně vezme na starost a já si zatím budu užívat bezdětnosti. Poslední týden je totiž Bertík takový mamánek, že už je to moc i na mě (a to je co říct!), takže už je asi opravdu čas, aby si začal zvykat na to, že může žít i za přítomnosti někoho, kdo spadá do kategorie ne-máma. Pravidelně ho sice chodí hlídat (nebo spíš venčit) moje máma, za což jí patří velký vděk a taky se sem tam najde nějaká kamarádka, která s Bertíkem chce strávit pár hodin, jenže tenhle typ hlídání má jeden zásadní problém. Pokud k nám dorazí osoba, kterou dobře znám, vždycky si s ní ráda popovídám a vypiju kafe, takže než se s Bertíkem opravdu rozloučím, uplyne dost času a tím pádem pak můžu být pryč třeba jen hodinu. Navíc mívám pocit zodpovědnosti za to, jak Bertík často toho milého ochotného člověka trýzní svým křikem. Když někomu budu platit za to, aby to s ním vydržel, nebudu se trápit tím, že zneužívám něčí ochoty. Na manželův popud jsem si tedy otevřela stránku hlídačky.cz a vybaflo na mě, že prý mám 1107 hlídaček na výběr. Uf, jak z toho vybrat tu pravou? Zakázala jsem si složité porovnávání a oslovila jsem první, která se nám oběma líbila. Ta ale nechtěla hlídat míň než 5 hodin v kuse, což je pro mě s Bertíkem takhle na začátek trochu moc. Tak jsem napsala inzerát, ve kterém jsem objasnila, o co mi jde a čekala, že mi odpoví třeba čtyři chůvy. Po pár hodinách už jsem měla ve schránce 18 odpovědí, takže jsem se přecejen tomu srovnávání a komplikovanému vybírání nevyhla. Nakonec jsme tedy jednu společně prohlásili za favoritku a já jsem jí napsala. Jenže nastala asi nějaká chyba v systému nebo co a tři dny se nic nedělo. Vzdala jsem čekání a oslovila jinou, se kterou už komunikace nevázla. Když jsem si prohlížela její profil, Bertík nadšeně ukazoval na její fotku se slovy "táta táta", z čehož jsem usoudila, že se mu líbí. ("Táta" je jediné slovo, které umí, takže ho často používá v poněkud zvláštních situacích.) Pozvali jsme ji k nám a zdá se, že je to milá, slušná a rozumná holka. Ve čtvrtek budou mít s Bertíkem premiéru, tak jsem moc zvědavá, jak to půjde.

čtvrtek 17. října 2013

Bertíkova knihovnička

Některé matky se realizují nákupem dětských oblečků. Já se sice taky snažím, aby byl Bertík oděn hezky, vkusně a přiměřeně příležitosti, ale největší výhra pro mě stejně je koupit od někoho za pár babek obrovský pytel hadříků a víc už se o to nestarat. Co bych ale mohla nakupovat do nekonečna, to jsou dětské knihy. Hrozně mě baví je vybírat, prohlížet a pak se jimi kochat. A to jsme zatím ještě pořád převážně ve fázi leporel, až přijdou opravdové pohádky - králové, draci, princezny, loupežníci, strašidla, mluvící zvířata, vodníci a spousta další havěti, to bude teprve něco! Před pár dny mi přišly poštou čtyři knížky do Bertíkovy rozrůstající se sbírky:


Největší radost mám z té poslední. O tom, že Hrubínovy básničky jsou krásné, se určitě nemusím rozepisovat. Mě ale překvapily a úplně uchvátily ilustrace, resp. grafické zpracování knihy celkově. Obrázky určené pro děti obvykle bývají dost prvoplánové. Všichni se usmívají, mějí velké oči a jsou vymalovaní zářivými barvami. Já proti tomu v podstatě nic nemám, ale je tak osvěžující vidět něco jiného! Věřím tomu, že dítě dokáže vnímat i poněkud komplikovanější umění, a to nejen výtvarné. Zatím ovšem tuhle knihu Bertíkovy do jeho nenechavých ručiček nesvěřím a asi si v ní častěji budu listovat já než on:).

úterý 15. října 2013

Dítě v autě

Bertík výjimečně spokojený v autosedačce (8 měsíců)






Když jsem byla asi v šestém měsíci těhotenství, vypravili jsme se na výlet s kamarády a jejich v té době přibližně 1,5letým synem. Tenkrát jsme ještě neměli auto a protože se čtyři dospělí, jedno batole a dvě mimina v břichách pohodlně vejdou do jednoho vozu, cestovali jsme všichni společně. Dneska se musím smát tomu, jak mi přišlo divné, že to děcko není schopné se za jízdy koukat z okýnka, s něčím si hrát nebo to prostě zalomit, a místo toho vyžaduje od rodičů neusálé zpívání různých písniček. Ted´ mi zpěv připadá jako vlastně ještě docela dobrá možnost. Jako malé miminko Bertík jízdy autem miloval. Respektive zaručeně je prospal, což jsme milovali my. Pak přišlo období, kdy už to spaní nebylo 100%, ale i v bdělém stavu se to dalo zvládnout, protože si žužlal bezpečnostní pás nebo něco podobného, případně dostal dudlík a byl spokojený. Jenže, od té doby, co zjistil, že může nejen ležet, ale taky se pohybovat, je cestování čím dál obtížnější. Pokud musíme někam jet jindy než v době, kdy obvykle spí, většinou dost protestuje proti omezování své osobní svobody. Odhazuje hračky (nejlíp do mezery mezi jeho sedačkou a dvířky, takže tam nedosáhnu), ale pořád se dožaduje toho, abych mu je podávala. Dudlík už na něj dávno neplatí (asi dva měsíce už ho neměl v puse, za což jsem ráda, ale jako uklidňovadlo do auta byl fajn), křupky, které zabírají poměrně spolehlivě, do sebe zase nemůže ládovat dvě hodiny v kuse a mě tak často nezbývá nic jiného, než mu celou cestu dělat osobního baviče, což je teda dost psychicky i fyzicky vyčerpávající. Předvádím zvířátka z různých obrázkových knížek, o které se s Bertíkem přetahujeme, ukazuju krásy krajiny (ty ale Alberta moc nezajímají) a lovím hračky, které on odhazuje. Při poslední jízdě autem jsem zase musela pořád rozsvěcet a zhasínat stropní světlo. Myslela jsem si, že chytře využiju Bertíkovy vášně pro světlo a vypínače, párkrát mu bliknu a on bude spokojený. No, to jsem se zase přepočítala. Jakmile jsem to udělala jednou, v intervalu několika vteřin mi tahal ruku směrem ke stropu, jako že mám pokračovat. A tak jsem zjistila, že půl hodiny v kuse se natahovat někam nahoru není zrovna nejpohodlnější. Když jsme dojeli na místo, vystoupila jsem z auta naprosto vyšťavená (jako obvykle). Někdy si říkám, jestli by nestálo za to udělat si řidičák a nechat tyhle radosti taky někdy na manželovi.

neděle 13. října 2013

Týden malých radostí: 7.-13.10.

Normální ženská si udělá radost tím, že si koupí něco na sebe. Já místo toho rozšiřuju Bertíkovu plenkovou výbavičku.
V minulém příspěvku jsem hlásala, jak je důležité hledat si každý den nějakou drobnost, která ho dokáže odlišit od těch předcházejících a následujících a zároveň vzbuzuje dojem, že být na rodičovské není nekonečná úmorná rutina. Abych tuhle myšlenku převedla do praxe, rozhodla jsem se začít psát tenhle týdeníček. Zde je jeho první díl.
Pondělí: Odhodla jsem se k upečení svého narozeninového dortu. Těžko říct proč, ale moc se nepovedl a spíš než nadýchaný korpus vznikla mírně lepivá placka. Pozitivní na tom ale bylo to, že mě to vůbec nevyvedlo z míry.
Úterý: Vyšli jsme si s Bertíkem ven s našimi novými známými-Bertíkovým vrstevníkem a jeho maminkou. Chlapečci si spolu hezky vyhráli a já jsem se ujistila, že někdo má úplně stejné starosti a problémy jako já.
Středa: Dostali jsme pochvalu na rehabilitaci. A to i přesto, že s Bertíkem necvičím tak často, jak by si paní fyzioterapeutka představovala.
Čtvrtek: Na cvičení pro batolata, kam už nějakou dobu chodíme, se Bertík poprvé odhodlal vkročit do prolézacího tunelu. Předchozí pokusy o to, abychom ho tam dostali, bojkotoval, ale teď byl úplně nadšený.
Pátek: Koupila jsem pro Bertíka nové svrchní kalhotky na pleny a dvoje vlněné ponožky (není to 100% vlna, takže se můžou prát normálně v pračce, hurá).
Sobota: Manžel potřeboval zajet na venkov bytu, který tam máme. Zatímco on vyjednával s nájemnicí a realiťáky, my s Bertíkem jsme šli do přírody. S dítětem na ruce a za zpěvu lidových písní (jinak Bertík brečel) jsem dokonce i natrhla nějaké šípky na čaj.
Neděle: Na vlastní oči jsem viděla originál Bible kralické z roku 1613. Bertík byl poněkud nevrlý a taky dost neposedný, takže jsem si ji nemohla prohlédnout pořádně, ale viděla jsem ji.

čtvrtek 10. října 2013

Den za dnem

Procházky, hřiště, nákupy, cvičení batolat. Za jiným účelem ven skoro nechodím...
V životě s malým dítětem se občas zdá, že jeden den je jako druhý a z té homogenní masy hodin vyčnívá akorát víkend. Krmit, přebalovat, chodit na hřiště, nakupovat, vařit, uklízet, uspávat. Vypadá to, že děcko se chová stále stejně, nepředvádí žádné nové triky a v podstatě je možné od rána do večera (nebo spíš od rána do rána) jet na autopilota a nic moc neřešit. Ovšem je to jen o úhlu pohledu. Výše napsané je pravda, ale když se přiměju na ten všední život podívat trochu jinak, zjistím, že naopak je každý den jiný a jedinečný. Bertík, ač je právě v období, kdy jeho vývoj zdánlivě stagnuje, se viditelně zdokonaluje v tom, co už umí a přidává nové drobnosti. Včera třeba poprvé sám ukusoval z takového toho "polystyrenového" kolečka (víte, co myslím? jmenuje se to rýžový/špaldový/kdovíjaký chlebíček, je to bez chuti a zápachu). Nebo se mu zalíbil svítící lustr, vehementně na něj ukazoval, a když jsme se pak přesunuli do místnosti, kde bylo zhasnuto, dal si to dohromady a zase ukazoval na lustr. Podobných maličkostí se během každého, i toho nejobyčejnějšího dne najde naštěstí dost. Je jen potřeba je vidět, hledat nepatrné změny a povyražení, protože jinak člověk snadno sklouzne k pocitu, že se z něj stává robot a že naprosto všechno je neustále stejné.

pondělí 7. října 2013

Dvacet čtyři

Na každého jednou za rok dojde. Já jsem měla narozeniny včera. Zvláštní, že to prožívám čím dál tím míň - myslím, že jestli bude tahle tendence pokračovat, třicetiny už ani nezaregistruju :). Co se týká narozeninových oslav, letos jsem si pořádně užila hlavně tu Bertíkovu, takže ta moje už šla trochu mimo mě. Ale dostala jsem od milého nový mobil, co umí úplně všechno! :D

sobota 5. října 2013

Etno-eko-bio-ezoterická alternativa

Ani s dítětem v šátku nejsem na některé akce dostatečně alternativní
Troufám si tvrdit, že co se týká péče o dítě, výchovy a životního stylu vůbec, nejdu tak docela s tím středním konzumním proudem. Bertíka jsem hodně nosila,  používáme látkové pleny (i kapesníky, což je dneska už věc téměř nevídaná), nemáme televizi, v době superchytrých telefonů vlastním desetiletou vykopávku, nakupuju v second handech, nejezdíme na drahé exotické dovolené, pro Bertíka ani pro sebe nekupuju žádnou luxusní kosmetiku (na přání mého muže se vlastně už několik let vůbec nemaluju), věřím tomu, že v životě jsou důležitější věci než peníze a celkově se snažím žít rozumně ekologicky a zodpovědně. Ale vocaď pocaď. Desetikilové dítě už vážně netahám každý den několik hodin v nosítku, nepřirozený porod i absenci kojení jsme s Bertíkem úspěšně přežili, když se nedostanu na trh, s klidným svědomím nakoupím v supermarketu, jezdíme autem a nádobí, co nesmí do myčky, se u nás myje pod tekoucí vodou. Abych se ale dostala k věci. Vydržet doma s bdělým Albertem déle než jednu nebo dvě hodiny je téměř nemožné, takže neustále chodíme ven a já vymýšlím nové a nové aktivity, abychom jen bezcílně nebloumali po Vinohradech. Tak se stalo, že jsem se s Bertíkem přihlásila na jakýsi program pro děti do jednoho rodinného centra. Chodili jsme tam na předporodní kurz a byli jsme velice spokojení (teda až na jednu maličkost, a to, že kurz byl tak pozitivně zaměřený na přirozený porod, že mě pak císař dost šokoval), tak jsem předpokládala, že i tahle aktivita bude fajn. Jenže se ukázalo, že jsem málo eko-bio matka. Mělo mi to dojít hned, jak jsem uviděla lektorku. Zatímco já jsem si to do centra nakráčela v sukni se saténovou mašlí v pase, oxfordkách a lněném blejzru (prostě první, co bylo po ruce), ona na sobě měla kus jakési etno-látky, která sloužila coby sukně a vyzařovala takovýten uvolněný radostný klid, který mě z nějakého důvodu zneklidňuje. V úvodu nám sdělila, že nám bude tykat, protože děti cítí, že jsou ve skupině žen, které si vzájemně důvěřují a jsou si blízké a pak jsou uvolněnější. Mě napadlo, že nechápu, jak si mám být blízká s ženskýma, které jsem předtím v životě neviděla, ale budiž. Pak prohlásila, že určitě víme, že v poslední době se rodí hodně dětí s vysokými vibracemi. (Cože?! S vysokým čím?!) A že právě tyto děti potřebují rozvíjet představivost a ještě cosi dalšího, na čemž budeme pracovat. A že ona si bude úvodní písničku představovat a my můžeme taky a časem pak skrze tu představu (nebo písničku? já už nevím) budeme vysílat k někomu energii. Pak zanotovala něco jako "Dobrý den, dobrý den, hodně světla přejem všem." a tvářila se u toho velice ezotericky. Poté zazvonila na gong, což mělo u všech dětí veliký úspěch. S tím gongem pak chodila od jednoho ke druhému a ptala se, jak se děti jmenují a jakou mají domácí přezdívku. Když jsem jí přiznala, že Bertíkovi někdy říkáme čert, zatvářila se silně zděšeně a jakžtakž byla schopná skousnout až čertíka (o tom, že když jde do tuhého, někdy Bertíka titulujeme i ďábel, jsem radši pomlčela). Následovaly celkem nevinné říkanky, básničky a písničky, ovšem hojně prošpikované různými moudry o léčivých dotecích, svatém Václavovi, důležitosti rytmu pro zdravý duševní vývoj a podobně. Celá seance byla zakončena zpěvem "léčivé písně" Rozvíjej se poupátko a harmonizačním cvičením pro obě mozkové hemisféry. Když po lekci něklik matek hrdě vytáhlo prsa, říkala jsem si, jak je dobře, že jsem do podobné společnosti nepřišla před rokem, když jsem toho svého ubohého novorozence krmila zlým sunarem. Zkrátka, sluníčkoví lidé mě děsí a když je ta sluníčkovost spojená ještě s mateřstvím, utíkám tak rychle, jak jenom můžu.

čtvrtek 3. října 2013

Vše pro dítě... A co pro mě?

Udělala bych pro něj první poslední. Ale neměla bych taky udělat něco pro sebe?
Knihy o výchově a rodičovství jsou mor. Nalákají vás na zajímavé informace, zkušenosti, rady a inspiraci a pak vám nasadí do hlavy pár pěkně vypasených brouků. Dělám všechno dobře? Neměla bych něco změnit? Tímhle mě vůbec nenapadlo se zabývat, ale když už o tom přemýšlím... A tady píšou... a tak dále. Nejhorší ovšem je, když se vám do ruky dostanou knížky vzájemně si odporující. Každá má pro svoje stanovisko pádné argumenty, které byste neměli problém přijmout za své. Jenže jak můžou mít pravdu obě, když tvrdí něco úplně jiného? Útlocitnější povahy se sklonem o sobě pochybovat (jako třeba já) pak musí nutně získat pocit, že ať dělají věci tak nebo onak, je to určitě špatně. Nejvíc mě tahle rozpolcenost deptá pochopitelně na tom, co teď řeším jako aktuální téma. Dalo by se to nazvat střet zájmů dítěte a matky. A právě dvě z rodičovských knížek, které jsem četla, se k tomuto problému vyjadřují dost odlišně. Zatímco Vychováváme děti a rosteme s nimi tvrdí, že je nutné být dítěti neustále k dispozici, v mezích bezpečnosti a slušného chování mu všechno dovolit a nechat ho, aby o sobě rozhodovalo samo, A dost! Francouzské děti nedělají scény zase naopak říká, že matka má naprosto oprávněný nárok na to žít svůj vlastní život, který se netočí jen kolem dětí a ony se tomu musí přizpůsobit. Já zrovna uvažuju o tom, zda Bertíka pravidelně (řekněme na jedno odpoledne týdně) nechávat s někým cizím, abych si mohla trochu vyčistit hlavu. Podle první knihy to naprosto nepřichází v úvahu - on nechce být s nikým jiným, takže je mou povinností to respektovat, nevystavovat ho zbytečnému stresu a svou přítomností mu poskytovat pocit bezpečí. Druhá knížka má taky dost jasný názor na věc - nejen že můžu, ale dokonce bych měla ho čas od času opustit. Francouzské děti hromadně navštěvují jesle od několika málo měsíců věku a nikdo se nad tím nepozastavuje, naopak se to považuje za všestranně přínosné. Co je oproti tomu pár hodin za týden? A já váhám. Vím, že Bertík pobyt s někým jiným než mámou nebo tátou nenese moc dobře a mám pocit, že bych mu měla dopřát to, co potřebuje. Na druhou stranu už 13 měsíců se nonstop přizpůsobuju já jemu, nejdéle jsem bez něj byla jednou asi pět hodin a už mi to trochu začíná lézt na mozek. Přecejen chtěla bych občas mít trochu prostoru jen pro sebe, vždyť když budu spokojenější, prospěje to i jemu. Jsou dvě možnosti, jak tohle dilema může dopadnout. Buď zůstane vše při starém a ve mě bude čím dál tím víc narůstat pocit, že už nejsem nic jiného než jen máma, nebo se odhodlám Bertíka pravidelně odkládat a budu trnout, jak to ponese. Třeba mě překvapí a několik hodin beze mě zvládne jako nic. A nebo budou scény tak neúnosné, že to vzdám. Každopádně už je asi na čase to zkusit.

pondělí 30. září 2013

Na svatbě

Ráda se dojímám. A svatby jsou k dojímání jako dělané.
Mám ráda svatby. Bohužel ještě nejsem v tom věku, kdy by se moji kamarádi-vrstevníci nějak hromadně ženili a vdávali, ale i tak už jsem s Bertíkem absolvovala tři. Ta první byla silně v pohodě, protože se konala asi dva týdny před porodem, takže kromě toho, že jsem se musela vzdát alkoholu a příliš rychlých tanců, užila jsem si ji se vším všudy. Na druhou jsme šli před čtrnácti dny. Obřad byl až po Bertíkově obědě, takže ho celý prospal u mě v šátku a já jsem si ho mohla naprosto nerušeně užít a skoro i tu slzičku dojetí uronit. Oslavu jsme absolvovali částečně s dítětem a částečně bez něj - před večeří jsme se vrátili domů, nakrmili, vykoupali, uspali a zanechali se švagrovou. Ta poslední byla naplánovaná jako celovíkendová akce (proběhla mimo Prahu). Původně jsme ji chtěli využít jako záminku k tomu, aby Bertík poprvé spal bez nás (resp. beze mě, několik nocí bez táty už prospal). Vymysleli jsme si, že ho necháme u našich a my si tak svatbu vychutnáme v klidu sami dva. Jenže, jak se veselka blížila, byla jsem z té představy stále víc a víc nesvá. Nakonec jsme dospěli k názoru, že Bertík ještě není připravený na to, aby strávil noc a den v cizím prostředí bez rodičů. A já zas nejsem připravená na to, abych ho tam nechala. Tak jsme ho tedy vzali s sebou. (Mimochodem, věřili byste tomu, že na jeden a půl dne budeme mít plné auto věcí?!) Dlouhou cestu jsme zvládli docela v klidu, stejně tak poměrně krátký obřad. Bertík ho tentokrát neprospal, ale vymetal pavučiny a prach v celém kostele, pokukoval po ostatních dětech a snažil se zavírat dveře. Při přesunu na místo oslavy na pět minut usnul a po obědě se tvářil, že mu to stačilo a že už dneska spát nepotřebuje. Po hodinovém pobytu v šátku konečně zabral a na další hodinu nebo dvě jsem o něm nevěděla (zato moje záda ano). Jenže pak se probral a začalo tóčo. Neustále za ním pobíhat, hlídat, aby ho někdo nepřišlápl, někam nespadl, neutekl ven, ohýbat se, zvedat a pokládat zpátky na zem, odhánět od elektrických přístrojů, odolávat žebravým pohledům a ještě se u toho snažit vypadat jako svatební host, ne jako uštvaná mamina. Zachránilo nás nejspíš to, že Bertík potkal stejně starého chlapečka, s kterým se dali dohromady a dlouho se vzájemně zabavili. Při pohledu na to, jak svorně bok po boku pronásledují autíčko nebo míček, mě dokonce napadla kacířská myšlenka, že mít dvojčata možná nemusí být až tak marné (ale teda jen čistě hypoteticky!). Když už se Betrík dotatečně vyřádil, uložili jsme ho jako správní krkavčí rodiče do kočárku ven na mráz a šli se bavit mezi dospěláky. Těžko říct, jestli to bylo tím spaním v kočárku (přes den v něm vůbec nezabere), uplynulým rušným dnem a přemírou zážitků nebo něčím jiným, ale co chvíli jsme ho museli chodit utěšovat, až na konec jsme to asi v jedenáct vzdali a s ječícím dítětem projeli vesnicí k penzionu, ve kterém jsme byli ubytovaní. No, aspoň jsme šli brzo do postele a pořádně se vyspali. Ráno Albert dokonce trhnul rekord a spal až do tři čtvrtě na sedm! Vzato kolem a kolem, svatba se nám moc líbila a užili jsme si ji i s naším malým čertem. Jinak než bez něj, ale zato velice intenzivně:)

čtvrtek 26. září 2013

Konečně...

...jsem se dokopala k tomu, abych ušila povlak na Bertíkův polštář. Je to takové moje malé vítězství, protože tohle jsem odkládala už hodně dlouho. Zatímco mi Bertík tahal za látku, kterou jsem se snažila právě šít, nostalgicky jsem vzpomínala na to, jak snadno se šilo, když byl ještě v břiše. To mohl tak maximálně kopat a já jsem u stroje trávila docela dost času. Nic z toho nebyly žádné úžasné výtvory hodné veřejného prezentování, ale většina posloužila dostatečně - deka do kočárku, zavinovačka (spíš používaná jako deka), těhotenské kalhoty a šaty, osušky, žínky, povlečení na peřinu, přebalovací podložka, pytlík na špinavé pleny, taška na přebalovací potřeby... Vlastně jsem toho zvládla celkem dost, zatímco teď několik měsíců sbírám síly a čas na to, abych spíchla takovou jednoduchou maličkost jako povlak na polštář (a to musím ušít ještě jeden). Udělat něco s dítětem je prostě náročnější a zdlouhavější, než to bylo bez něj. Na druhou stranu, je to větší zábava - sledovat jeho zaujetí, smích, rozzářené oči i šibalský výraz, když se chystá provést nějakou lumpárnu. Takže jo, stěžuju si, ale vlastně se mi to líbí :)

pondělí 23. září 2013

Každý kus je originál

Asi jako každá nastávající matka i já jsem s rostoucím břichem trávila spoustu času úvahami o tom, jaký Bertík bude. Jak bude vypadat? Bude podobný spíš mě nebo manželovi? Jakou bude mít povahu? Co ho bude bavit? Jaké bude mít chutě? Co se týká vzhledu, bylo to jasné už na porodním sále a je to jasné pořád. Bertík je celý tatínek, akorát oči má moje. Shodnou se na tom všichni od babiček po prodavačky v obchodě, kam chodíme pro mlíko (mimochodem, obchod se jmenuje Ježkův statek a mlíko mají výborné-takové to poctivé s vrstvou smetany nahoře). Odhalování Bertíkových povahových rysů je větší dobrodružství. Některé se projevily už pár dnů po narození, jiné vyplouvají na povrch průběžně. První, čeho jsme si v Albertově chování všimli, byl klid a vytrvalost, vlastně spíš zarputilost. A to ho provází pořád. Pak se taky ukázalo, že je veselý, mazlivý, rozvážný, společenský, nebojácný, trochu pomalý a flegmatický. Zřetelně jsem si to uvědomila, když jsem s ním byla na skupinovém cvičení pro batolata. Zatímco ostatní děti prolezly připravenou překážkovou dráhu třikrát samy od sebe, Bertík ji s mou vydatnou pomocí prošel jednou - chvilku lezl, pak pozoroval ruch kolem, o kus dál do něčeho začal bušit a zkoumat a celkově vypadal, že nechápe, proč by se měl hnát z jednoho konce na druhý. Pak lektorka přinesla nádobu s různými bubínky, rolničkami apod. Všichni kromě Bertíka se na to okamžitě vrhli, začali se přehrabovat, vyhazovat, rachtat, případně se přetahovat o nejlákavěší kousky. Náš Bertík se dlouho jen díval na ostatní, pak si něco chtěl vzít, ale někdo mu to překazil, tak si řekl, že teda nic a dál koukal kolem sebe. Po několika marných pokusech, kdy mnou nabízené nástroje ani nevzal do ruky, se mu jeden zalíbil a začal si s ním hrát. Jenže si na něj udělala zálusk i holčička vedle a Bertíkovi ho vzala. Ten koukal trochu nechápavě, ale nepokusil se ho získat zpět ani násilím ani brekem. Prostě jí ho nechal a pokračoval v nezúčastněném pozorování. Albert zkrátka na jednu stranu vypadá trošku jako mouchy-snězte-si-mě, na druhou ho ale jen tak něco nerozhází. Cizích lidí se nebojí (v přítomnosti rodičů, samozřejmě), ale nepotřebuje, aby si s ním hráli. Často vypadá, že mu něco nestojí za námahu, ale když už za něčím jde, tak to taky dostane. Zkrátka, Bertík je (jako každé dítě) originál a ještě jsem nepotkala mimino, které by se mu podobalo. Nám se to moc líbí a jeho povaha nám naprosto vyhovuje. Jsem zvědavá, jestli mu vydrží nebo za pár let bude úplně jiný.

pátek 20. září 2013

10 vychytávek v péči o odrostlé mimino

Jak potomek roste, některé věci se stávají nepotřebnými a u jiných zjistíte, že se bez nich neobejdete, ačkoli jste o jejich existenci před pár týdny neměli ani tušení. Předkládám seznam toho, co považuju pro život s ročním dítětem za důležité, užitečné nebo příjemné.

1. krosna na nošení dětí
Přestože jsem velký příznivce ergonomických nosítek a šátků, musím uznat, že jsou situace, kdy se krosna hodí víc. My jsme ji naplno využili v létě na dovolené v Krkonoších. Krosna má tu výhodu, že je konstruovaná jako kasický batoh, nemáte tedy dítě přímo nalepené na zádech/břiše jako v Manduce. To oceníte zejména při delších výletech v teplém počasí, protože se nebudete tolik vzájemně zahřívat. Z krosny navíc dítě líp vidí a má v ní větší možnost pohybu. Dalším plusem je úložný prostor, do kterého v pohodě nacpete všechno dětské příslušenství. Měli jsme půjčenou krosnu Deuter Kid Comfort III a ani nosiči ani nošenec si na ni nemůžou stěžovat.

2. kožené capáčky
Bertíkovy botky

Jakmile se dítě začne stavět, vyžaduje, aby mu to bylo umožněno i venku. Opírat se o kočárek, zábradlí, plot nebo lavičku a dělat nesmělé (a brzy taky smělé) úkroky je ohromá zábava. Pokud není zima nebo mokro, daleko líp než klasické boty, které nohu dost omezují v pohybu, poslouží kožené capáčky. Jsou měkké a poddajné, ale přecejen nožky chrání před chladem a špínou líp než ponožky. Na zimu mám v plánu je využívat doma místo bačkor (ted´ Bertík nosí jen punčocháče nebo ponožky).

3. korýtko
IKEA sada-korýtko, miska, hrnek a lžička za pár kaček
Ano, je to nechutné a ano, je to nevyhnutelné. Až donedávna jsem nad korýtky ohrnovala nos a vystačili jsme si s froté bryndáky (IKEA se svým balíkem pěti bílých bryndáčků s barevným okrajem za 99Kč jednoznačně vítězí). Jenže když má Bertík náladu na pokusy o samo-krmení, je potřeba nasadit těžší kalibr. A opět boduje IKEA, která prodává opravdové korýtko, ne jenom bryndák s kapsou, která nic moc nezachytí.

4. pudink Babydream
Batole by prý mělo za den vypít půl litru mléka nebo sníst odpovídající množství mléčných výrobků. Bertík má svou denní dávku bohatě pokrytou ranním UM, odpoledním jogurtem a večerní kaší. Obzvláš't jogurt je u něj ve velké oblibě. Jenže při různých výletech někdy není možnost ho koupit, případně ho nechci celý den nosit s sebou, aby se nezkazil. V takových případech vezmu zavděk pudinkem, který se dá koupit do zásoby a nic se mu nestane, ani když je od rána v batohu. Daleko sympatičtější, než různé Nestlé a podobné značky, jejichž složení není žádná sláva a navíc balení čtyř kelímků po 100g stojí kolem 70Kč, mi je puding Babydream (privátní značka drogerie Rossman), který obsahuje jen to nejnutnější a stojí férových 35Kč.

5. Calgel
Zuby jsou prevíti. Bolí ještě dřív, než jsou vůbec vidět. Bertík to snáší docela statečně, ale přecejen si v kritických dnech rád zanaříká a zakňourá. Pak nastupuje na scénu Calgel, který aspoň na chvíli vždycky pomůže. Těžko říct, jestli jde o placebo efekt, sladkou chuť nebo účinnou látku, hlavní je, že to funguje.

6. zarážky na dveře, šuplíky a další bezpečnostní maličkosti
Jakmile dítě objeví šuplíky, skříně a dveře, má postaráno nejen o zábavu, ale taky o přiskříplé prstíky. Pak přijdou vhod různá udělátka, která po dobu, než zjistí, že tam ty prsty fakt nemá strkat a zavírat si je, eliminují ty nejhorší úrazy. Nemyslím si, že je rozumné obalit dítě i celý byt bublinkovou fólií - naopak, pokud si ty ruce párkrát někde nepřivře, nepochopí, jak na to. Na druhou stranu, omezit množství slziček je všestranně prospěšné.

7. široká postel
Asi jen málo rodičů si nikdy nebere dítě k sobě do postele. Co si budeme nalhávat, je to rychlejší a jednodušší než ho utěšovat v jeho vlastní postýlce. Dokud se miminko moc nehýbe, je to opravdu roztomilá záležitost, ale jakmile začne v posteli cestovat a kopat kolem sebe, už to přestává být tak příjemné. Naštěstí pro mě, Bertík v noci zásadně útočí na mého muže a zabírá si jeho polštář (chudák manžel pak spí v poličce, kterou máme vedle postele). Došli jsme k závěru, že 160cm šířky stačí pro dva lidi, ale pro tři a časem třeba pro čtyři už ne. Takže po Vánocích rozbijeme prasátko (pokud v něm něco bude) a půjdeme vybírat co nejširší postel.

8. netekoucí hrneček
Nuby-první hrneček, který Bertík vzal na milost

Od hrnečku pro malé dítě chci dvě věci - aby byl tak zkonstruovaný, že ho mimino přijme a aby netekl. Vyzkoušela jsem několik typů a nejvíc se nám osvědčily dva: do začátku Nuby z DM se silikonovým vrškem a později kouzelný hrneček od Aventu. U nových hrnečků většinou Bertík ze začátku nechápe, jak z nich pít, takže na den dva z něj vždycky vyndám ten netekoucí systém, Albert zjistí, že se z toho může napít a pak už je používá v pohodě.

9. overal bez ťapek
Pro lezoucí, stoupající si a chodící dítko rozhodně nejpraktičtější druh nočního úboru. Klasická dvoudílná pyžama jsou pro takhle malé dítě čiré bláznovství, protože se obvykle během chvíle odkope a cestuje po posteli tak urputně, že by spalo s holými zády. Miminkovské overaly s ťapkami se zase shrnují na nohách, když se drobek vzbudí a začne rejdit. Overal bez tlapiček a ponožky se proto ukázaly jako nejlepší kombinace.

10. pravidelné hlídání
Mary Poppins, to je ta pravá paní na hlídání

Každá matka si potřebuje aspoň na chvíli občas odpočinout. Svěřovat potomka různým kamarádkám je sice fajn, protože je to obvykle baví (aspoň ty bezdětné), jenže mívají většinou i jiné věci na práci než hlídat mimino. Navíc tři dny strávit vyjednáváním a domlouváním, kdy a kde a na jak dlouho se ho ujme, aby pak člověk měl dvě hodiny pro sebe, je dost neefektivní. Proto je opravdu k nezaplacení mít k dispozici ochotnou babičku nebo paní na hlídání, která přichází pravidelně, takže odpadá zdlouhavé domlouvání a je možné si i něco naplánovat.