sobota 29. června 2013

Nákup

V pátek odpoledne jsem byla nakupovat. Jeden by řekl, že na tom není nic pozoruhodného. Jenže, tohle nebylo jen tak ledajaké nakupování. Bylo to po docela dlouhé době nakupování bez dítěte. A nakupovat s miminem nebo bez něj je teda pořádný rozdíl!
Bez potomka v kočárku totiž doběhnu tramvaj aniž bych se bála, že z něj vytřesu duši (Bertíkův městský povoz nemá odpružení) a aniž by lidi zděšeně uskakovali do všech stran a vrhali na mě pohled, který se obvykle používá jen při srážce s rozzuřenou hrošicí. Potom můžu nastoupit kterýmikoli dveřmi naprosto sama bez pomoci okolí. Sednu si na jakékoli volné místo nebo se ležérně jednou rukou přidržuju tyče a vychutnám si jízdu koukáním z okýnka nebo (ještě líp) bezduchým zíráním doblba. To vše bez nutnosti někoho uplácet křupkami, aby ještě chvilku vydržel potichu a bez zachycování hraček vylétavajících na zem. Když se tramvaj přiblíží k mé cílové zastávce, do poslední minuty zůstávám na svém místě a užívám si ten pocit, že celý vagón neví o mém záměru vystoupit. Pak ladně seběhnu schody dolů (jak já miluju schody bez kočárku! ten pocit volnosti!) a jednoduše prokličkuju v davu cestujících. Přejdu silnici bez panického strachu, že nějaké auto vyrobí z mého děťáka malou roztomilou mrtvolku, a už jsem v obchoďáku. Do parfumerie zamířím sice s poslintaným trikem, téměř uškubnutým knoflíkem, mírně rozcuchaná a se šrámy v obličeji (dětské nehtíky jsou jak žiletky), ale s možností věnovat se jen a pouze výběru vůně. V drogerii (kam jdu pochopitelně nakoupit přesnídávky, kašičky a čajíčky) si vezmu velký nákupní vozík na kolečkách. Proplétám se mezi regály a nikdo se mě nekouká tím pohledem, který říká: "Paní, to dítě vám řve." A já zas nemusím beze slov odpovídat něco ve smyslu:"Aha, já myslela, že houká siréna a bylo mi divný, že je to slyšet i tady." V klidu všechno naskládám do tašek a do každé ruky si jednu vezmu. Odejdu z obchoďáku aniž bych musela někomu utírat sliny a čekat na výtah, až se nade mnou slituje, přestane kolem mě jen jezdit sem a tam a zastaví. Další krásná cesta tramvají, ještě skočím k místní milé Vietnamce pro brambory (vysoké schody a extra tenké uličky mezi regály tomu dávají tu správnou šťávu) a už si vykračuju domů. Do třetího patra s tím přibližně desetikilovým nákupem vyběhnu jako laňka a jakmile za sebou zabouchnu dveře, odhodím tašky, chvilku jen tak sedím, jdu se napít, převléknout, no zkrátka myslím jen na sebe!
Za tyto dvě hodiny klidu a míru jsem vděčná svým rodičům, kteří se nabídli Bertíka pohlídat. Díky. A ještě víc vděčná jsem Bertíkovi, bez něj bych si totiž nikdy neuvědomila, jak se může obyčejný nákup změnit v nezapomenutelný zážitek.

Už jsme spolu deset měsíců.

středa 26. června 2013

Dítě podle tabulky

Už při odchodu z porodnice jsme dostali takovou malou brožurku, která kromě očkovacího kalendáře, informací o kojení, příkrmech, nemocech a podobně, obsahuje i tuhle tabulku:
Prvních pár měsíců jsem si ji zálibně prohlížela a nadýmala se pýchou, jak je ten náš chlapeček šikovný a že už umí to, co by měl zvládnout až za několik týdnů. Po nějakém čase jsem ale začínala zjišťovat, že zas tak napřed Bertík není a naopak je že spíš pomalejší. Teď by prý už dávno měl sedět a lézt a zrovna by měl dělat první pokusy o chůzi. No, místo toho se z místa na místo dopravuje kutálením (a to už je velký pokrok, že se vůbec nějak dokáže přesunout!), při posazení se svalí jak hruška a ještě se tomu směje. Když jsme chodili na plavání, v šatně jsem ho položila na zem a zatímco on tam ležel jako Golem, kterému vyndali šém, hemžily se kolem něj o hlavu menší děti. Zkrátka, Bertík je pohybově poněkud pomaleji se vyvíjející. Problém ale je, že mentálně rozhodně nezaostává, takže jeho tělo je vězením duše, která by chtěla všude vlézt a všechno prozkoumat. A tak nezbývá než doufat a věřit, že to brzo dožene, co nejpoctivěji cvičit a slušně, ale učinně odpálkovávat všechny, kdo se ptají, co už umí a kdy už bude chodit.

Já že už bych měl sedět a lézt?

Chacha! To určitě!

úterý 25. června 2013

Nonstop, já chci řvát nonstop!

Kdyby Bertík znal nesmrtelný hit Michala Davida o tom, že chce žít nonstop, určitě by si mírně upravil text a v duchu si ho prozpěvoval celý den. Z toho hodňoučkého miminka, které se na všechny smálo a vydrželo si samo hrát tak dlouho, že jsem v klidu uvařila oběd, se stal řvoucí nespokojený ďábel. A já vůbec nevím proč. Nabízelo by se svést jeho chování na zuby, ale na to mu neskočím, vždyť dva mu už vyrostly a sice z toho nebyl  nadšený, ale s tím, co předvádí teď se to nedá srovnat. Navíc při každodenní kontrole dutiny ústní (co kdyby to přecijen ty zuby byly) není po nových přírůstcích ani památky.
Uznávám, že bych trochu přeháněla, kdybych tvrdila, že křičí úplně pořád. Naštěstí taky spí a sem tam si i chvilku hraje aniž by se mi u toho snažil vyřvat díru do hlavy. Ovšem v těchto světlých okamžicích je většinou zaujatý něčím zakázaným. Je libo nechat si zničit knihu, kytku, notebook nebo mobil? Nebo bych ho měla nechat posílit si imunitu oblizováním odpadkového koše? O sklonech rozmlátit si hlavu o cokoli potentionálně nebezpečného v okruhu několika metrů ani nemluvím.
Vždycky jsem měla takový nejasný pocit, že dítě kolem jednoho roka je náročné na pozornost, nervy a tak vůbec. Teď ten pocit dostává konkrétní podobu. Jenže pak stačí jeden úsměv a všechno je zapomenuto.To dítě prostě moc dobře ví, jak je roztomilé a že si může dovolit prakticky cokoli a stejně ho budu mít bezmezně ráda. Ach jo :)

Jsem máma...

Když se mi jednoho lednového dopoledne roku 2012 na těhotenském testu ukázala ne jedna, ale dvě čárky, necítila jsem žádné nadšení, radost nebo euforii. Nebyla jsem totiž schopná tomu věřit, každou minutu jsem test znovu kontrolovala, jestli se mi to jenom nezdálo nebo jestli ta druhá-těhotenská čárka nezmizela. Dokonce i můj manžel byl překvapený, takže když jsem mu oznámila, že asi budeme mít dítě, poněkud nechápavě se mě zeptal "Jakto?". Miminko jsme chtěli a plánovali, přesto nás zaskočilo pomyšlení na to, že tu s námi brzo doopravdy bude.
Nadšení, radost a euforie se samozřejmě dostavily později a trvají dodnes, když tomu našemu děťátku je už skoro deset měsíců. Ovšem občas se taky vynoří strach, nejistota a únava. Tento blog by měl být o obou stránkách mateřství (doufám tedy, že víc o té hezké). Pro všechny, co dítě mají, aby viděli, že někdo prožívá to samé. Pro všechny, co dítě nemají, aby si uměli přestavit, co je jednou čeká, pokud se rozhodnou stát se rodiči. Pro mou rodinu a kamarády, aby se mohli podívat, jak se nám s Bertíkem daří. A hlavně pro mě, abych se mohla vypovídat a abych si svoje zážitky a zkušenosti mohla někdy v budoucnu přečíst.

Já a on, mého srdce šampion