sobota 29. června 2013

Nákup

V pátek odpoledne jsem byla nakupovat. Jeden by řekl, že na tom není nic pozoruhodného. Jenže, tohle nebylo jen tak ledajaké nakupování. Bylo to po docela dlouhé době nakupování bez dítěte. A nakupovat s miminem nebo bez něj je teda pořádný rozdíl!
Bez potomka v kočárku totiž doběhnu tramvaj aniž bych se bála, že z něj vytřesu duši (Bertíkův městský povoz nemá odpružení) a aniž by lidi zděšeně uskakovali do všech stran a vrhali na mě pohled, který se obvykle používá jen při srážce s rozzuřenou hrošicí. Potom můžu nastoupit kterýmikoli dveřmi naprosto sama bez pomoci okolí. Sednu si na jakékoli volné místo nebo se ležérně jednou rukou přidržuju tyče a vychutnám si jízdu koukáním z okýnka nebo (ještě líp) bezduchým zíráním doblba. To vše bez nutnosti někoho uplácet křupkami, aby ještě chvilku vydržel potichu a bez zachycování hraček vylétavajících na zem. Když se tramvaj přiblíží k mé cílové zastávce, do poslední minuty zůstávám na svém místě a užívám si ten pocit, že celý vagón neví o mém záměru vystoupit. Pak ladně seběhnu schody dolů (jak já miluju schody bez kočárku! ten pocit volnosti!) a jednoduše prokličkuju v davu cestujících. Přejdu silnici bez panického strachu, že nějaké auto vyrobí z mého děťáka malou roztomilou mrtvolku, a už jsem v obchoďáku. Do parfumerie zamířím sice s poslintaným trikem, téměř uškubnutým knoflíkem, mírně rozcuchaná a se šrámy v obličeji (dětské nehtíky jsou jak žiletky), ale s možností věnovat se jen a pouze výběru vůně. V drogerii (kam jdu pochopitelně nakoupit přesnídávky, kašičky a čajíčky) si vezmu velký nákupní vozík na kolečkách. Proplétám se mezi regály a nikdo se mě nekouká tím pohledem, který říká: "Paní, to dítě vám řve." A já zas nemusím beze slov odpovídat něco ve smyslu:"Aha, já myslela, že houká siréna a bylo mi divný, že je to slyšet i tady." V klidu všechno naskládám do tašek a do každé ruky si jednu vezmu. Odejdu z obchoďáku aniž bych musela někomu utírat sliny a čekat na výtah, až se nade mnou slituje, přestane kolem mě jen jezdit sem a tam a zastaví. Další krásná cesta tramvají, ještě skočím k místní milé Vietnamce pro brambory (vysoké schody a extra tenké uličky mezi regály tomu dávají tu správnou šťávu) a už si vykračuju domů. Do třetího patra s tím přibližně desetikilovým nákupem vyběhnu jako laňka a jakmile za sebou zabouchnu dveře, odhodím tašky, chvilku jen tak sedím, jdu se napít, převléknout, no zkrátka myslím jen na sebe!
Za tyto dvě hodiny klidu a míru jsem vděčná svým rodičům, kteří se nabídli Bertíka pohlídat. Díky. A ještě víc vděčná jsem Bertíkovi, bez něj bych si totiž nikdy neuvědomila, jak se může obyčejný nákup změnit v nezapomenutelný zážitek.

Už jsme spolu deset měsíců.

Žádné komentáře:

Okomentovat