středa 31. července 2013

Přirozenost nade vše?

Vystopovat, odkud se berou trendy v současném rodičovství, není jednoduché. Jestli to někdo chápe, tak já to rozhodně nejsem. Bylo by sice zajímavé vědět, proč se dnes různé aktivity a způsoby chování k dětem považují za správné, ale to je otázka spíš pro sociology, psychology, pediatry a fyzioterapeuty. Ke mě, jakožto k obyčejné matce, se tyhle obecně přijímané pravdy prostě nějakým způsobem dostanou a já se s nimi můžu nebo nemusím ztotožnit. Silně vnímám obzvlášť snahu o co největší přirozenost ve všem, co se týká těhotenství, porodu a malých dětí. Myšlenka nechat proces narození nového člověka hlavně na přírodě se mi zalíbila ještě dávno předtím, než to pro mě bylo aktuální. Hesla jako "porod je o psychice" a "bonding je to nejdůležitější, co lze novorozenci poskytnout" se mi zažrala hlouběji pod kůži, než bych čekala. A tak jsem zdravě jedla (no, spíš v obchodě sváděla krutý vnitřní boj nad krabičkou salátu ala krab), chodila na těhotenské cvičení, s manželen navštěvovala důkladný předporodní kurz (mimochodem, A centrum můžu vřele doporučit), zbytečně se nestresovala a neustále si omílala, že jsem mladá a zdravá, takže není důvod pro to, abych neporodila beze vší medikace a zbytečným zásahů. Dokonce jsem si i opatřila knihu Bezbolestný porod, která mi sice už přišla trochu přes čáru, ale ve své předporodní naivitě jsem věřila, že něco z toho by se dalo použít. Jenže pak to začalo, pomalu a nenápadně. V posledním trimestru jsem čím dál častěji pozorovala, že se drbu jako šílenec. OK, to bude asi zvýšená citlivost na prach, pyly nebo tak něco. Internetové i ústně podávané zkazky o těhotenské hepatopatii (špatná funkce jater projevující se svěděním celého těla, zejména dlaní a chodidel) jsem se snažila moc neprožívat a pořád se utěšovat tím, že to vlastně zas tak strašně nesvědí, takže to nebude nic vážného. Nicméně, jednoho dne jsem usoudila, že to takhle dál nejde a pro jistotu zavolám na gynekologii a zeptám se. Asi za dva týdny jsem už ležela v Podolí (ano, byla to hepatopatie) a smiřovala se s tím, že porod bude vyvolávaný. Dobře, co se dá dělat, aspoň nemusím řešit, jestli už je to na odjezd do porodnice nebo jenom plaším. Jenže, přes všechny moje snahy přemluvit Bertíka, že už je čas jít ven a přesvědčit svoje tělo o tom, že sice ten začátek není úplně ideální, ale pak už bude porod probíhat přirozeně (vážně jsem v to ještě čtvrtý den vyvolávání doufala), jsem si užila jen asi půlhodinu kontrakcí, během níž jsem za vydatného funění zavolala muže, ať teda přijede. Za další dvě hodiny už jsem vyklepaná jak ratlík ležela na operačním stole a nebyla schopná myslet na nic jiného, než ať ho ke mě pustí, že se sama bojím. Podrobnosti zákroku netřeba rozebírat, jen zmíním, že jsem při něm chvílemi byla při vědomí a chvílemi mimo, takže některé výjevy a kousky rozhovorů znám jen z manželova vyprávění. Zkrátka nic moc zážitek, který se od mých představ přirozeného porodu lišil tak moc, jak jen to je možné. Ale tím střet s realitou teprve začal.
Další kolo boje ideály vs. skutečnost bylo kojení. Ani na chvíli mě nenapadlo uvažovat o tom, že bych svoje děťátko krmila něčím jiným než mateřským mlékem. Vždyť přece imunita, vyvážený poměr živin, vazba mezi matkou a dítětem a tak dále a tak dále. A hlavně je to ta nejpřirozenější věc v péči o dítě! Ha ha ha. Hurvínek si představoval válku reálněji než já kojení. Když jsem si při odchozu z porodnice v lékárně kupovala lahvičky a krabici Beby, cítila jsem se jak krkavčí matka, ale pořád jsem se utěšovala tím, že přeci doma v klidu to půjde. Zapůjčili jsme si jakousi super-odsávačku, která měla podpořit laktaci a já poctivě odsávala, přikládala, míchala UM a vyvařovala všechny ty krámy. Nalít do Bertíka 30ml trvalo i hodinu a my jsme měli nakázáno ho kvůli jeho nižší váze (při odchodu z porodnice 2,6kg) krmit přes den každé dvě hodiny. Intimní chvilky s odsávačkou a péče o lahvičky a spol. taky zabraly dost času. Do toho rozbouřené hormony a otázky na kojení, které mi kladla i Vietnamka z nejbližšího obchodu, mi zrovna nepřidávaly na pohodě. Po dvou týdnech, kdy největším úspěchem bylo 50 odsátých a jen z poloviny Bertíkem vypitých mililitrů, už jsem neměla sílu pokračovat v tomhle boji dál a nekojení jsem vzala jako fakt.
Je sice hezké, že se podporuje přirozenost, ale mám pocit, že už to zašlo trochu daleko. Když nedostanete své dítě kůží na kůži vteřinu po narození, neznamená to přeci, že tím zničíte váš vzájemný vztah, ztížíte mu adaptaci na svět a ono díky tomu nikdy nepozná pravou lásku a štěstí. Pokud mimino nebudete kojit, nemusí automaticky být nemocné, alergické, obézní a citově ochuzené. Není třeba se pořád dokola zabývat tím, že něco nevyšlo tak, jak by správně mělo. Já sama jsem se tedy hlavně tím císařem trápila dlouho a teprve po půl roce jsem se s ním smířila. Teď už vím, že to bylo zbytečné a že kdybych tolik "nežrala" všechny ty řeči o důležitosti přirozeného porodu, bylo by se mi s tím žilo líp. Takže, všeho s mírou a nic neplánovat!
PS: Bertík nejeví žádné známky negativních dopadů způsobu svého narození nebo výživy. Je to zdravé, milé a zvídavé dítě. Ani náš vztah se nezdá nijak poznamenaný, o čemž svědčí i to, že mi během jednoho dne dvě cizí ženy řekly, jak je na něm vidět, že mě má rád:)

pondělí 29. července 2013

Péče o dítě JE plnohodnotná činnost

Jen co se mnou přestaly mlátit poporodní hormony a já byla schopná dojít dál než na nejbližší tramvajovou zastávku (přecijen ten císař není žádná sranda), začaly se mi hlavou honit myšlenky na to, co bych ještě kromě starání se o Alberta mohla nebo měla dělat. Doby, kdy žena na rodičovské neměla jinou možnost než si ty tři roky odsedět doma, jsou pryč a čím dál častěji se objevují aktivní matky, které více či méně pracují, studují nebo vyvíjejí nějakou podobnou činnost. Obzvlášť v prvních měsících mi přišlo, že si kromě přebalování a krmení taky musím zajistit i jiný program. Vždyť mi z toho hrábne! A navíc nechci být jedna z těch ženských, jejichž konverzační schopnosti se po narození dítěte scvrknou na "ham" a "paci paci" a okruh témat, o kterých se s nimi můžete bavit, začíná u plín a končí u kašiček. Jenže, jak čas plynul, s Bertíkem začalo být mnohem víc práce i zábavy a tahle otázka lehce ztratila na naléhavosti. Realistický pohled na celou věc mi taky ukázal, že moje možnosti jsou celkem omezené. Do své práce se vrátit nemůžu a ani nechci. Novou práci si s malým dítětem najdu opravdu těžko. Dost vážně jsem uvažovala o studiu. Jenže jsem si uvědomila, že by to nejspíš znamenalo obrovskou zátěž, jejíž přínos je poměrně nejistý. Už teď mám pocit, že to všechno zvládám jen tak tak (když je špatný den, tak spíš nevládám nic ani trochu) a to mám jen jedno dítě. Opravdu je dobrý nápad upsat se ke studiu ve chvíli, kdy se z Bertíka stává pozornost neustále vyžadující, dohled potřebující a energii vysávající batole a my navíc máme v plánu mu docela brzo pořídit sourozence (a později ještě jednoho nebo dva další)? Vážně chci večer místo chvíle odpočinku číst odbornou literaturu a psát seminárky? A co zkouškové? Ovšem hlavní otázka zní: proč bych to všechno vlastně dělala? Pro pocit, že intelektuálnáě nezakrním? Ano, samozřejmě, jenže nezakrnět na rodičovské se dá i pomocí jednodušších metod-začít chodit na kurz cizího jazyka, vyhradit si pravidelně čas na návštěvu knihovny, pustit si do mozku i jiné problémy než jen který krém na zadek je nejlepší a zda dítěti dávat kravské mléko dřív než ve dvou letech. Takže, nevymyslela jsem si tohle celé tak trochu proto, abych v očích svých i těch ostatních vypadala schopnější? Pokud mám být sama k sobě upřímná, nejspíš částečně ano. Vyplývá z toho snad, že starat se o dítě je nějaká méněcenná aktivita? Že být k dispozici 24/7, osvojit si celou řadu nových dovedností a schopností, neustále zjišťovat různé informace, vychovávat nového člověka a ještě k tomu udržovat v chodu domácnost je něco trapně snadného, co ani nestojí za zmínku, takže pokud si k tomu nepřiberu ještě další aktivity, budu vypadat jako flákač? Kde se vůbec vzal tenhle blud? To, že jiné matky chtějí, zvládají nebo musí dělat ještě něco navíc neznamená, že bych se měla nutit do toho samého. Naplno se věnovat dítěti, užívat si mateřství a ve chvílích volna se věnovat jen odpočinku (byť aktivnímu) je naprosto v pořádku... Hned se cítím líp, když už jsem si to konečně uvědomila.

neděle 28. července 2013

Pohybové pokroky

Nic nepotěší rodičovskou duši tolik, jako úspěch milovaného potomka. A když se jedná o dítě, které už si vysloužilo nálepku "motoricky opožděné" a chodí ke třem různým fyzioterapeutkám, platí to dvojnásob. Zatímco za prvních deset měsíců života se Bertík s velkou námahou naučil otočit na břicho a na záda, poslední měsíc jede ve vývoji jak fretka. Nejdřív se ještě trochu váhavě naučil plazit, pak se vyhoupnul na čtyři, začal lézt, přitáhnul se do vysokého kleku, z něj do stoje a s vhodnou oporou (nejlepší je pověsit se mi na krk) už udělá pár přísunů, které by se daly označit za první krůčky. Má z toho očividně radost a my zase máme radost z něj!



úterý 23. července 2013

10 vychytávek v péči o miminko

Pokud máte dost peněz, můžete si dnes pořídit tolik různých věcí, které vám usnadní péči o dítě (nebo to aspoň slibují), až z toho jde hlava kolem. Některé jsou už na první pohled hlouposti, jejichž hlavním cílem je z vás vytáhnout nějakou tu korunu, u jiných váháte, po dalších skočte hned a najdou se i takové kousky, které vypadají nenápadně, ale pak den co den děkujete Bohu, že jste si je koupili. Každému pochopitelně vyhovuje něco jiného, ale dovolím si přidat svou trošku do mlýna a podělit se s vámi o seznam menších či větších vychytávek, které jsem ocenila a oceňuju nejvíc.

1. šátek/nosítko

Osmiměsíční Bertík v Manduce
Několikatýdenní miminko v šátku

















Obzvlášť ze začátku jsem si bez nich nedokázala představit život. Podle mne je to jedna z nejlepších investic vůbec. První dva měsíce jsem měla Bertíka v šátku v podstatě pořád, on si spokojeně spinkal a já jsem mohla dělat naprosto cokoli-uklízet a vařit doma, cestovat metrem a tramvají, chodit na procházky... To byly časy! O pozitivech nošení se toho dočtete všude možně spoustu a já to můžu s klidným svědomím podepsat. Jen se přimlouvám za to, abyste vybírali kvalitní ergonomické nosítko, v kterém je dítě čelem k vám a ve správné pozici (např. Manduca, Ergo...).

2. zavinovačka Swaddle me
Malá miminka mají ráda zavinování - ohraničený prostor jim připomíná dělohu, nemohou se rušit pohyby rukou a celkově se krásně uklidní. Takzvané rychlozavinovačky, kterých se tolik prodává, ale nedrží děťátko "spoutané" tak těsně, jak by bylo potřeba, navíc se z nich časem může vykroutit. Swaddle me se jednoduše používá a dítě nemá šanci se z ní dostat. (Teda, půlroční už to možná zvládne, ale tou dobou už jsme Bertíka dávno nezavinovali.)

3. samosterilizační lahvičky MAM
"Samosterilizační" je trošku přehnané tvrzení, ale je fakt, že vyvařování těhle lahviček je o dost jednodušší než u ostatních, které musíte dávat do hrnce s vodou a pak je z něj zas lovit. Systém lahviček MAM umožňuje sterilizaci v mikrovlnce, což jsem vážně ocenila, obzvlášť ze začátku, kdy Bertík jedl asi desetkrát denně. Skvělá věc pro ty, kterým se nepodaří kojit (jako například mě). Když už musíte neustále připravovat UM a starat se o všechno to harampádí, které je k tomu potřeba, tak ať je s tím co nejmíň práce!

 4. šňůrka na dudlík
Maličkost, která dost pomáhá-v kočárku nebo autosedačce nemusíte dudlík lovit kdoví odkud, když si vezmete dítě do náručí, nebojíte se, že mu cumel spadne na zem.
Je jen otázka času, kdy dudlík skočí tam, kde nemá
5. bambucké máslo
Nejuniverzálnější kosmetický přípravek, který znám. Mazala jsem s ním Bertíkovi tváře, když venku mrzlo nebo foukalo, hodí se na různé oděrky, ekzémy, škrábance, používala jsem ho i na promašťování jizvy po císaři. To 50ml balení  vydrží nejspíš věky-používám ho od Albertova narození a pořád ho aspoň dvě třetiny zbývají. Navíc to je čistě přírodní produkt.

6. fixační pruhy na tričko
Tuhle věcičku jsem objevila teprve nedávno a nemůžu si ji vynachválit. Díky ní můžu Bertíkovi oblékat nejen body, ale i trika, takže se mu rázem rozšířil šatník:). Drží tričko na břiše ikdyž se po něm dítě plazí. Doporučuju!

7. kukla
Klasické čepice se můžou jít vycpat. Kukly jsou lepší ve všech ohledech. Dítko si je nesudá, není potřeba vázat pod bradou žádné šňůrky, které se pak často zařezávají, snadno se oblékají, kryjí i tváře a krk, takže jsou výborné taky na nošení v šátku nebo Manduce. Dalším plusem je, že se často vyrábí z různých super-termo materiálů (merino vlna apod.).

8. látkové pleny
Mají mnoho příznivců, odpůrců i těch, kteří si na ně "netroufají". Ovšem ekologický i ekonomický přínos není zanedbatelný, navíc jsou k dětské pokožce šetrné (Bertík se v nich nikdy neoprudil, zato když jsme byli v nemocnici a používali tam jen papírové, za tři dny už měl zadek červený). Na první přibližně dva měsíce se nám nejvíc osvědčily třicet let staré klasické čtvercovky, pak už jsme začali používat různé kalhotkové plenky. Druhů je nepřeberné množství, my jsme vyzkoušeli asi patnáct různých značek. Nejvíc se ujaly Haipa daipa (pleny i svrchní kalhotky), Anawy (měli jsme novorozeneckou velikost a nebyla velká ani na 2,6kg prcka), Tots bots nebo Ella´s house.

9. pratelná přebalovací podložka
Velice jednoduše jsem si ji sama ušila, tak si ji taky sama pochválím:). Obzvlášť ze začátku se téměř každé rozbalení rovnalo počůrání podložky, takže za jednorázové bych se nedoplatila. Látková podložka se hodí na cesty i na větrání doma. Dá se koupit a nebo snadno vyrobit-stačít k sobě sešít dva kusy látky, z nichž jeden je nepromokavý (tzv. PUL) a druhý nějaký příjemný na dotyk (já jsem použila bambusový aksamit).


10. dávkovač umělého mléka a termoska
Bez těchto dvou věcí bych byla první měsíce nucena nezdržovat se venku déle než dvě až tři hodiny mezi krmením. Takhle stačilo do termosky dát převařenou vodu (o pár stupňů teplejší než má být), do dávkovače si odměřit mléko, vzít lahvičku a hurá ven!

pondělí 22. července 2013

Pečlivé matky, laxní matky

Než odejdu s Bertíkem z bytu, absolvuju pokaždé stejný rituál. Dát do tašky dudlík, zkontrolovat dostatek plen, zabalit svačinu, lžičku, bryndák a pití, přihodit pár hraček, vzít nějaké oblečení navíc a ujistit se, že s sebou mám aspoň jednu obyčejnou plínu na utírání všeho možného. Za těch téměř jedenáct měsíců jsem si to užúplně zautomatizovala, takže to celé zabere nanejvýš pár minut. Dokonale vyzbrojená a na vše připravená (jako vždy...no, téměř vždy) jsem i v pátek odpoledne vyrazila s Albertem ven. Vyřídila jsem, co jsem měla v plánu, a rozhodla jsem se využít hezkého počasí a taky toho, že jsem s sebou měla i deku, a rozbila jsem tábor na trávě v parku na Karláku. Bertík se záhy z deky odplazil s úmyslem chytit poblíž se procházející holuby, já jsem si lebedila na dece a snažila se nemyslet na to, co všechno v té trávě může být. V tom se objevil asi tříletý chlapeček (rovněž zaujatý holuby) a za ním velmi mladě vyhlížející matka s dalším dítětem na zádech v Manduce. Usadili se kousek od nás a za chvíli se mimina začala kamarádit. Zatímco si naši potomci strkali prsty do očí a jinak se vzájemně obdivovali (Bertík vedle o tři týdny mladší holčičky působil jako Golem), měla jsem možnost s tou sympatickou ženou prohodit pár slov. Zjistila jsem, že její dcera se promenáduje dole bez, protože s sebou zapomněla vzít náhradní plínu. Pak si ode mně půjčovala lžičku, aby jí mohla dát přesnídávku. A neměla s sebou žádné zavazadlo s dětskými potřebami, jen tašku s nákupem! Když se pak zvedla, hodila si mimino (stále bez pleny) zpět na záda, přes rameno pověsila síťovku a doprovázená klukem na odrážedle s lehkostí mizela z mého zorného pole, sledovala jsem ji jak zjevení. Jak je možné, že někdo s sebou věčně netahá zavazadlo o velikosti menšího kufru pro případ, že by něco z toho bylo potřeba? A vůbec, jakto že někdo evidentně neřeší každou maličkost, která se týká jejích dětí? Najednou jsem zatoužila být v tom svém mateřství trochu uvolněnější. Že Bertík ještě neumí některé věci, které by prý už měl umět? Že ochutnal nějakou "zakázanou" potravinu? Že jsem mu přizvedla zádovou opěrku v kočárku, ačkoli ještě sám pevně nesedí? Že některé dny s ním nestíhám cvičit tolikrát, kolikrát bych měla? To přece nejsou žádné zločiny. Jedna věc je na dítě úplně kašlat, ale druhá věc je se stresovat tím, že se do puntíku neřídím všemi nejnovějšími poučkami o tom, co a jak by se mělo nebo nemělo dělat. Mám přece taky vlastní rozum a cit. Takže KLID!

"Matko, nech mě žít... A sebe taky" Albert, 2 dny

čtvrtek 18. července 2013

O touze po dokonalosti


Přiznám se bez mučení, občas si koupím nějaký ženský časopis. Většinou v situaci, kdy jdu s Bertíkem na bezcílnou procházku, on usne a já zjistím, že s sebou nemám žádné hodnotnější čtivo. Dřív jsem si v podobných případech obstarala Respekt nebo Reflex (jmenuje se to tak podobně, že nikdy nevím, který z těch dvou vlastně chci), abych byla trochu v obraze. Jenže pak mi došlo, že časopis, který vychází kadý týden, čtu dva měsíce, takže ty žhavé aktuality rozebírané na posledních stránkách jsou ve chvíli, kdy se k nim dostanu, už jen lehce vlažné. A tak součané politicko-ekonomicko-společnské dění sleduju jen občasným přečtením titulků na idnesu a pomocí toho, co mi muž přetlumočí u večeře. Módní trendy, návody na lakování nehtů a vůbec náplň plátků pro ženy přeci jen nestárne tak rychle a hlavně já si nehty beztak nelakuju, oblečení většinou nakupuju v second handech a krémy proti vráskám mě nezajímají, takže i kdyby ta Žena a život byla pět let stará, vyjde to nastejno. Kromě výše zmíněného obsahují tyhle časopisy vždycky několik článků z kolonky "rádoby-psychologické rady do života" o tom, že muži milují potvory, jak si užít dovolenou bez partnera nebo že se nemusíme snažit být dokonalé. Právě to poslední mě docela zaujalo. Ještě jsem se tedy nedostala k tomu, abych si ty dvě stránky přečetla (stejně si umím naprosto přesně představit, co tam asi tak píšou), ale něco na tom bude. Nelze ani úplně přesně určit, odkud se bere ten vnitřní (nebo zvnitřnělý?) tlak, který nás stále znovu a znovu nutí pokoušet se o nemožné. Být dokonalá matka, manželka, hospodyně, vypadat vždy a všude skvěle, zajímat se o umění i aktuální dění ve světě, rozšiřovat si profesní obzory, být úžasná kuchařka, umět to s pletacími jehlicemi i se šroubovákem, domluvit se několika jazyky a ve volných chvílích organizovat dobročinné akce na podporu dětí v Africe. To vše samozřejmě se zářivým úsměvem na rtech a s takovou energií, že Temelín může zalézt do koutku a tam se stydět. Jenže tahle superžena neexistuje a existovat ani nemůže. Všichni, resp. všechny to víme, přesto je tahle představa zasetá hluboko v mysli velké části ženské populace. I ve mně čas od času zahlodá červíček pochybností, jestli bych se neměla ve všem víc snažit, být lepší, víc toho zvládat, nebýt ze všeho neustále unavená... Pak mě chytne záchvat nadšení, že od teď budu každý den vařit neobvyklé, chutné a zdravé jídlo, nebudu doma nosit sepraná trička, ale vždycky budu krásná, byt bude neustále pěkně uklizený, Bertíka budu aktivně rozvíjet, cvičit s ním čtyřikrát denně a vůbec se neustále starat o jeho blaho; když se večer manžel vrátí z práce, neuvítá ho zhroucená troska se řvoucím miminem v náručí, ale svěží, usměvavá, upravená žena a spokojené děťátko, budu si číst kvalitní (!) literaturu, opráším svoje chabé znalosti angličtiny a ještě chabější znalosti francoužštiny a tak dále a tak dále. Jaké je pak moje překvapení, když nejpozději za pár dnů zjistím, že je všechno pořád při starém. A tak si říkám, že už je asi vážně na čase přestat se užírat tím, že nejsem dokonalá. Vždyť můj muž si mě vzal dobrovolně a stále se mnou i přes mou nedokonalost je. Že nejsem nechytřejší, nejvzdělanější a nejšikovnější široko daleko? No a co? A pro svoje dítě jsem ta jediná (a tudíž nejlepší) máma, jakou má!

úterý 16. července 2013

Já ty knihy prostě žeru!

Před narozením Alberta mi vůbec nepřišlo na mysl, že náš byt bude vyžadovat určité změny. Koupili jsme postýlku, přebalovací pult a komodu na všechny ty pidi oblečky, a tím jsem považovala celou věc za vyřízenou. To jsem se ale šeredně pletla. Začalo to nenápadně, na zemi se objevila malá hrací deka. Jenže, pak přibyla velká hrací deka. A koberec se silnicemi. A dětská židlička. A bezpečnostní kryty do zásuvek. A všudypřítomné plíny na utírání (nejen) pusy. A hračky, všude jsou hračky. Prakticky nelze udělat krok bez toho, aby se nebohý rodič nepřerazil o kostičku, nezakopl o autíčko nebo se nesvezl na mašince. Bylo potřeba přesunout květináče s velkými rostlinami ze země někam mimo dosah toho malého nenechavce.Taky se značně zvýšil počet věšáků s prádlem, které jsou rozmístěné na balkóně, ale i uvnitř bytu. Ovšem největší problém byly knížky. Za mladých let si můj muž pěstovat image intelektuála (teď už ho to přešlo) a nashromáždil určié množství knih. Zdá se, že Bertík po něm lásku k literatuře podědil, ovšem projevuje ji způsobem sobě vlastním. Listování a prohlížení je fajn, ale jakmile dojde na trhání a oslintávání, je to už horší. V jedné knize jsem četla, že malé děti rozumí všemu, co jim řeknete, chápou to a zařídí se podle toho. Autorka-matka v té době asi desetiměsíční holčičky prý na vlastní oči viděla, jak její kamarádka vysvětlila tomu miminu, že do knihovny se neleze a knížky se z ní nevytahují. Taky jsem to zkoušela, ale nejspíš nějak špatně, protože moje snaha se nesetkala s takovým úspěchem. Vlastně se nesetkala s vůbec žádným úspěchem. Dobře, vyklidila jsem tedy tu polici, která byla nejvíc na ráně a dala do ní pár svazků, které jsem odsoudila k záhubě. Nějakou dobu to stačilo. Bertík byl rád, že si může vytahovat a prohlížet knížky a já jsem byla ráda, že se na chvíli zabaví. Jenže pak se začal sápat do dalších poliček. A nechtěl pochopit, že s testovými otázkami do autoškoly si hrát může, ale s učebnicí biblické hebrejštiny ne. Keltská civilizace ano, Příruční mluvnice češtiny ne (mimochodem, tahle "příruční" bichle má skoro 800 stran). Kdo se v tom má vyznat? A tak nastala další změna v našem bytě. Veškerý obsah spodních přihrádek knihovny byl přesunut do krabic a bude z nich vyndán teprve až mu nebude hrozit smrt sežráním. Do té doby si holt nebudeme rozšiřovat své lingvistické, bohemistické a slavistické obzory. (Kdo by to z těch krabic tahal, žejo?)
Už ve třech měsících projevoval větší zájem o knihy než o hračky

čtvrtek 11. července 2013

Skautský tábor aneb Jak jsme zjistili, že nejsme rodiče drsňáci


Už neuvěřitelných šestnáct let je skautský tábor neodmyslitelnou součástí každého mého léta. Dokonce i loni jsem se s rostoucím břichem dokutálela mezi stany a asi týden doufala, že se pode mnou nerozsype postel (přecejen jsem tou dobou měla asi o patnáct kilo navíc) a v noci pravidelně kontrolovala bdělost hlídky cestou na latrínu. A tak jsme se i tentokrát rozhodli strávit pár dnů s naším milým oddílem. Naložili jsme auto až po střechu a zabráni do úvah o tom, jak asi cestují rodiny s více dětmi (další dítě by už prostě nebylo kam dát) jsme vyrazili. Zabalila jsem fakt všechno od vlněných ponožek přes kojeneckou vodu až po oblíbenou mašinku, takže jsem měla pocit, že jsme na pobyt v přírodě dobře připraveni. Přesto ale ve mě hlodalo několik červíků. Jak bude Bertík usínat v úplně jiném prostředí? Nebude mu v noci zima? Nenastydne? A tak dále a tak dále. Nicméně Bertíkovi se na táboře líbilo - všude okolo byla spousta nových vjemů, což  mimino od určitého věku vždy ocení. Jenže nové vjemy po chvíli přestaly být nové a idylka netrvala dlouho. Téměř neustále musel jeden z nás mít toho čerta v náručí, z čehož nejen bolela záda, ale hlavně to prakticky znemožňovalo nějak se zapojit do táborového dění. Ten, kdo zrovna nechoval Bertíka pral plíny, vařil miminčí jídlo, myl lahvičky, přinášel a odnášel různé věci a tak nějak všeobecně zajišťoval mimi-servis, takže ani zdánlivě volný rodič se nemohl se skauty moc družit. Bertík odmítl spát hezky celou noc v postýlce jako doma, a protože jsme jeho křikem nechtěli probudit ostatní, nakonec jsme se tísnili na dvou karimatkách a nechali se okopávat. Když jsem se jednou rukou snažila udržet zmítající se řvoucí dítě, druhou do něj vpravit aspoň trochu večerní kaše a při tom si přestavovala, jaká asi bude dnešní noc (dost krušná...), můj pocit zoufalství vyústil v myšlenku, že by možná bylo pro všechny nejlepší, kdybychom místo plánovaných šesti dnů odjeli už ten další, tj. třetí. Choť vřele souhlasil a tak jsme zbaběle utekli.
Když jsme si pak doma ta táborová muka probírali, shodli jsme se na tom, že kdybychom opravdu chtěli, byli bychom bývali vydrželi až do konce našeho plánovaného pobytu. Jenže, místo toho, abychom se domů vrátili zregenerovaní přírodou a příjemnou společností, byly by z nás vyčerpané trosky na pokraji zhroucení. A nejsme takoví drsoňové, aby nám to za to stálo. Tak jsme si aspoň ve zbývajícíh dnech udělali pár mastňáckých výletů (minimum chození, oběd v restauraci a povalování v parcích) ;)


Na výletě v Kutné Hoře

středa 3. července 2013

Bordel v bytě-šťastné dítě

Králík běhá mezi hračkami, dítě se blíží k odpadkovému koši...
 Nejsem nijak zvlášť vysazená na úklid. Nějaké to smítko prachu, králičí chup a povalující se ponožka mě nechávají naprosto chladnou. Jenže, čeho je moc, toho je příliš. Poslední dobou musím dávat Beríkovi barevná trička, protože na bílých je stav naší podlahy vidět až příliš zřetelně, na jedné straně téměř neustále přetéká koš se špinavým prádlem a na straně druhé roste hromada vypraného oblečení čekajícího na poskládání a vyžehlení, čistotu umyvadla více nebo méně zdařile ignoruju a divím se, že všechny kytky ještě neuschly. Ačkoli totiž Bertík ještě neběhá ani neleze (ikdyž dneska ráno už to vypadalo nadějně-předvedl nám hezký pokus o něco mezi plazením a lezením!) umí být hbitý jak lasička a překvapivě rychle se přesouvat na všechna nebezpečná/zakázaná místa, která má v dosahu. Takže doby, kdy jsem ho položila na deku, on si na ní hrál a já mezitím mohla něco dělat, jsou už nenávratně pryč. Tím pádem se čas, kdy se dá uklízet, smrsknul na víkendy, kdy je můj milý muž doma nebo chvíle Bertíkova spánku. Jenže o víkendu často jezdíme pryč a v těch několika málo hodinách, kdy Bertík spí, jsem ráda, že uvařím, sem tam něco vyperu, občas vyměním králíkovi záchod a tak nějak celkově zlikviduju to nejhorší. A tak se stalo něco nevídaného-opravdu se těším, až budu uklízet! Představuju si, jak asi bude naše domácnost vypadat bez nánosu prachu, poházených věcí, sena všude po podlaze a s koupelnou nablýskanou jak z reklamy na Cif. Dneska se mi můj sen snad aspoň částečně splní, protože na pár hodin má Bertík zajištěné hlídání, ale dlouhodobě u nás bude uklizeno asi teprve jednou, až děti (ano, počítám i s těmi, které ještě nemáme :)) vyrostou a odstěhují se. A možná se mi pak po tom věčném nepořádku bude stýskat.