úterý 16. července 2013

Já ty knihy prostě žeru!

Před narozením Alberta mi vůbec nepřišlo na mysl, že náš byt bude vyžadovat určité změny. Koupili jsme postýlku, přebalovací pult a komodu na všechny ty pidi oblečky, a tím jsem považovala celou věc za vyřízenou. To jsem se ale šeredně pletla. Začalo to nenápadně, na zemi se objevila malá hrací deka. Jenže, pak přibyla velká hrací deka. A koberec se silnicemi. A dětská židlička. A bezpečnostní kryty do zásuvek. A všudypřítomné plíny na utírání (nejen) pusy. A hračky, všude jsou hračky. Prakticky nelze udělat krok bez toho, aby se nebohý rodič nepřerazil o kostičku, nezakopl o autíčko nebo se nesvezl na mašince. Bylo potřeba přesunout květináče s velkými rostlinami ze země někam mimo dosah toho malého nenechavce.Taky se značně zvýšil počet věšáků s prádlem, které jsou rozmístěné na balkóně, ale i uvnitř bytu. Ovšem největší problém byly knížky. Za mladých let si můj muž pěstovat image intelektuála (teď už ho to přešlo) a nashromáždil určié množství knih. Zdá se, že Bertík po něm lásku k literatuře podědil, ovšem projevuje ji způsobem sobě vlastním. Listování a prohlížení je fajn, ale jakmile dojde na trhání a oslintávání, je to už horší. V jedné knize jsem četla, že malé děti rozumí všemu, co jim řeknete, chápou to a zařídí se podle toho. Autorka-matka v té době asi desetiměsíční holčičky prý na vlastní oči viděla, jak její kamarádka vysvětlila tomu miminu, že do knihovny se neleze a knížky se z ní nevytahují. Taky jsem to zkoušela, ale nejspíš nějak špatně, protože moje snaha se nesetkala s takovým úspěchem. Vlastně se nesetkala s vůbec žádným úspěchem. Dobře, vyklidila jsem tedy tu polici, která byla nejvíc na ráně a dala do ní pár svazků, které jsem odsoudila k záhubě. Nějakou dobu to stačilo. Bertík byl rád, že si může vytahovat a prohlížet knížky a já jsem byla ráda, že se na chvíli zabaví. Jenže pak se začal sápat do dalších poliček. A nechtěl pochopit, že s testovými otázkami do autoškoly si hrát může, ale s učebnicí biblické hebrejštiny ne. Keltská civilizace ano, Příruční mluvnice češtiny ne (mimochodem, tahle "příruční" bichle má skoro 800 stran). Kdo se v tom má vyznat? A tak nastala další změna v našem bytě. Veškerý obsah spodních přihrádek knihovny byl přesunut do krabic a bude z nich vyndán teprve až mu nebude hrozit smrt sežráním. Do té doby si holt nebudeme rozšiřovat své lingvistické, bohemistické a slavistické obzory. (Kdo by to z těch krabic tahal, žejo?)
Už ve třech měsících projevoval větší zájem o knihy než o hračky

Žádné komentáře:

Okomentovat