čtvrtek 18. července 2013

O touze po dokonalosti


Přiznám se bez mučení, občas si koupím nějaký ženský časopis. Většinou v situaci, kdy jdu s Bertíkem na bezcílnou procházku, on usne a já zjistím, že s sebou nemám žádné hodnotnější čtivo. Dřív jsem si v podobných případech obstarala Respekt nebo Reflex (jmenuje se to tak podobně, že nikdy nevím, který z těch dvou vlastně chci), abych byla trochu v obraze. Jenže pak mi došlo, že časopis, který vychází kadý týden, čtu dva měsíce, takže ty žhavé aktuality rozebírané na posledních stránkách jsou ve chvíli, kdy se k nim dostanu, už jen lehce vlažné. A tak součané politicko-ekonomicko-společnské dění sleduju jen občasným přečtením titulků na idnesu a pomocí toho, co mi muž přetlumočí u večeře. Módní trendy, návody na lakování nehtů a vůbec náplň plátků pro ženy přeci jen nestárne tak rychle a hlavně já si nehty beztak nelakuju, oblečení většinou nakupuju v second handech a krémy proti vráskám mě nezajímají, takže i kdyby ta Žena a život byla pět let stará, vyjde to nastejno. Kromě výše zmíněného obsahují tyhle časopisy vždycky několik článků z kolonky "rádoby-psychologické rady do života" o tom, že muži milují potvory, jak si užít dovolenou bez partnera nebo že se nemusíme snažit být dokonalé. Právě to poslední mě docela zaujalo. Ještě jsem se tedy nedostala k tomu, abych si ty dvě stránky přečetla (stejně si umím naprosto přesně představit, co tam asi tak píšou), ale něco na tom bude. Nelze ani úplně přesně určit, odkud se bere ten vnitřní (nebo zvnitřnělý?) tlak, který nás stále znovu a znovu nutí pokoušet se o nemožné. Být dokonalá matka, manželka, hospodyně, vypadat vždy a všude skvěle, zajímat se o umění i aktuální dění ve světě, rozšiřovat si profesní obzory, být úžasná kuchařka, umět to s pletacími jehlicemi i se šroubovákem, domluvit se několika jazyky a ve volných chvílích organizovat dobročinné akce na podporu dětí v Africe. To vše samozřejmě se zářivým úsměvem na rtech a s takovou energií, že Temelín může zalézt do koutku a tam se stydět. Jenže tahle superžena neexistuje a existovat ani nemůže. Všichni, resp. všechny to víme, přesto je tahle představa zasetá hluboko v mysli velké části ženské populace. I ve mně čas od času zahlodá červíček pochybností, jestli bych se neměla ve všem víc snažit, být lepší, víc toho zvládat, nebýt ze všeho neustále unavená... Pak mě chytne záchvat nadšení, že od teď budu každý den vařit neobvyklé, chutné a zdravé jídlo, nebudu doma nosit sepraná trička, ale vždycky budu krásná, byt bude neustále pěkně uklizený, Bertíka budu aktivně rozvíjet, cvičit s ním čtyřikrát denně a vůbec se neustále starat o jeho blaho; když se večer manžel vrátí z práce, neuvítá ho zhroucená troska se řvoucím miminem v náručí, ale svěží, usměvavá, upravená žena a spokojené děťátko, budu si číst kvalitní (!) literaturu, opráším svoje chabé znalosti angličtiny a ještě chabější znalosti francoužštiny a tak dále a tak dále. Jaké je pak moje překvapení, když nejpozději za pár dnů zjistím, že je všechno pořád při starém. A tak si říkám, že už je asi vážně na čase přestat se užírat tím, že nejsem dokonalá. Vždyť můj muž si mě vzal dobrovolně a stále se mnou i přes mou nedokonalost je. Že nejsem nechytřejší, nejvzdělanější a nejšikovnější široko daleko? No a co? A pro svoje dítě jsem ta jediná (a tudíž nejlepší) máma, jakou má!

1 komentář:

  1. jako bych si četla svoje vlastní myšlenky... jsem týden na měteřské a dneska jsem se hroutila z toho, že jsem ten čas, co jsem doma nevyžila tak efektivně, jak jsem mohla, že to mohlo být mnohem lepší, dokonalejší :) acho jo... snad nás to někdy přejde

    OdpovědětVymazat