pondělí 22. července 2013

Pečlivé matky, laxní matky

Než odejdu s Bertíkem z bytu, absolvuju pokaždé stejný rituál. Dát do tašky dudlík, zkontrolovat dostatek plen, zabalit svačinu, lžičku, bryndák a pití, přihodit pár hraček, vzít nějaké oblečení navíc a ujistit se, že s sebou mám aspoň jednu obyčejnou plínu na utírání všeho možného. Za těch téměř jedenáct měsíců jsem si to užúplně zautomatizovala, takže to celé zabere nanejvýš pár minut. Dokonale vyzbrojená a na vše připravená (jako vždy...no, téměř vždy) jsem i v pátek odpoledne vyrazila s Albertem ven. Vyřídila jsem, co jsem měla v plánu, a rozhodla jsem se využít hezkého počasí a taky toho, že jsem s sebou měla i deku, a rozbila jsem tábor na trávě v parku na Karláku. Bertík se záhy z deky odplazil s úmyslem chytit poblíž se procházející holuby, já jsem si lebedila na dece a snažila se nemyslet na to, co všechno v té trávě může být. V tom se objevil asi tříletý chlapeček (rovněž zaujatý holuby) a za ním velmi mladě vyhlížející matka s dalším dítětem na zádech v Manduce. Usadili se kousek od nás a za chvíli se mimina začala kamarádit. Zatímco si naši potomci strkali prsty do očí a jinak se vzájemně obdivovali (Bertík vedle o tři týdny mladší holčičky působil jako Golem), měla jsem možnost s tou sympatickou ženou prohodit pár slov. Zjistila jsem, že její dcera se promenáduje dole bez, protože s sebou zapomněla vzít náhradní plínu. Pak si ode mně půjčovala lžičku, aby jí mohla dát přesnídávku. A neměla s sebou žádné zavazadlo s dětskými potřebami, jen tašku s nákupem! Když se pak zvedla, hodila si mimino (stále bez pleny) zpět na záda, přes rameno pověsila síťovku a doprovázená klukem na odrážedle s lehkostí mizela z mého zorného pole, sledovala jsem ji jak zjevení. Jak je možné, že někdo s sebou věčně netahá zavazadlo o velikosti menšího kufru pro případ, že by něco z toho bylo potřeba? A vůbec, jakto že někdo evidentně neřeší každou maličkost, která se týká jejích dětí? Najednou jsem zatoužila být v tom svém mateřství trochu uvolněnější. Že Bertík ještě neumí některé věci, které by prý už měl umět? Že ochutnal nějakou "zakázanou" potravinu? Že jsem mu přizvedla zádovou opěrku v kočárku, ačkoli ještě sám pevně nesedí? Že některé dny s ním nestíhám cvičit tolikrát, kolikrát bych měla? To přece nejsou žádné zločiny. Jedna věc je na dítě úplně kašlat, ale druhá věc je se stresovat tím, že se do puntíku neřídím všemi nejnovějšími poučkami o tom, co a jak by se mělo nebo nemělo dělat. Mám přece taky vlastní rozum a cit. Takže KLID!

"Matko, nech mě žít... A sebe taky" Albert, 2 dny

Žádné komentáře:

Okomentovat