středa 31. července 2013

Přirozenost nade vše?

Vystopovat, odkud se berou trendy v současném rodičovství, není jednoduché. Jestli to někdo chápe, tak já to rozhodně nejsem. Bylo by sice zajímavé vědět, proč se dnes různé aktivity a způsoby chování k dětem považují za správné, ale to je otázka spíš pro sociology, psychology, pediatry a fyzioterapeuty. Ke mě, jakožto k obyčejné matce, se tyhle obecně přijímané pravdy prostě nějakým způsobem dostanou a já se s nimi můžu nebo nemusím ztotožnit. Silně vnímám obzvlášť snahu o co největší přirozenost ve všem, co se týká těhotenství, porodu a malých dětí. Myšlenka nechat proces narození nového člověka hlavně na přírodě se mi zalíbila ještě dávno předtím, než to pro mě bylo aktuální. Hesla jako "porod je o psychice" a "bonding je to nejdůležitější, co lze novorozenci poskytnout" se mi zažrala hlouběji pod kůži, než bych čekala. A tak jsem zdravě jedla (no, spíš v obchodě sváděla krutý vnitřní boj nad krabičkou salátu ala krab), chodila na těhotenské cvičení, s manželen navštěvovala důkladný předporodní kurz (mimochodem, A centrum můžu vřele doporučit), zbytečně se nestresovala a neustále si omílala, že jsem mladá a zdravá, takže není důvod pro to, abych neporodila beze vší medikace a zbytečným zásahů. Dokonce jsem si i opatřila knihu Bezbolestný porod, která mi sice už přišla trochu přes čáru, ale ve své předporodní naivitě jsem věřila, že něco z toho by se dalo použít. Jenže pak to začalo, pomalu a nenápadně. V posledním trimestru jsem čím dál častěji pozorovala, že se drbu jako šílenec. OK, to bude asi zvýšená citlivost na prach, pyly nebo tak něco. Internetové i ústně podávané zkazky o těhotenské hepatopatii (špatná funkce jater projevující se svěděním celého těla, zejména dlaní a chodidel) jsem se snažila moc neprožívat a pořád se utěšovat tím, že to vlastně zas tak strašně nesvědí, takže to nebude nic vážného. Nicméně, jednoho dne jsem usoudila, že to takhle dál nejde a pro jistotu zavolám na gynekologii a zeptám se. Asi za dva týdny jsem už ležela v Podolí (ano, byla to hepatopatie) a smiřovala se s tím, že porod bude vyvolávaný. Dobře, co se dá dělat, aspoň nemusím řešit, jestli už je to na odjezd do porodnice nebo jenom plaším. Jenže, přes všechny moje snahy přemluvit Bertíka, že už je čas jít ven a přesvědčit svoje tělo o tom, že sice ten začátek není úplně ideální, ale pak už bude porod probíhat přirozeně (vážně jsem v to ještě čtvrtý den vyvolávání doufala), jsem si užila jen asi půlhodinu kontrakcí, během níž jsem za vydatného funění zavolala muže, ať teda přijede. Za další dvě hodiny už jsem vyklepaná jak ratlík ležela na operačním stole a nebyla schopná myslet na nic jiného, než ať ho ke mě pustí, že se sama bojím. Podrobnosti zákroku netřeba rozebírat, jen zmíním, že jsem při něm chvílemi byla při vědomí a chvílemi mimo, takže některé výjevy a kousky rozhovorů znám jen z manželova vyprávění. Zkrátka nic moc zážitek, který se od mých představ přirozeného porodu lišil tak moc, jak jen to je možné. Ale tím střet s realitou teprve začal.
Další kolo boje ideály vs. skutečnost bylo kojení. Ani na chvíli mě nenapadlo uvažovat o tom, že bych svoje děťátko krmila něčím jiným než mateřským mlékem. Vždyť přece imunita, vyvážený poměr živin, vazba mezi matkou a dítětem a tak dále a tak dále. A hlavně je to ta nejpřirozenější věc v péči o dítě! Ha ha ha. Hurvínek si představoval válku reálněji než já kojení. Když jsem si při odchozu z porodnice v lékárně kupovala lahvičky a krabici Beby, cítila jsem se jak krkavčí matka, ale pořád jsem se utěšovala tím, že přeci doma v klidu to půjde. Zapůjčili jsme si jakousi super-odsávačku, která měla podpořit laktaci a já poctivě odsávala, přikládala, míchala UM a vyvařovala všechny ty krámy. Nalít do Bertíka 30ml trvalo i hodinu a my jsme měli nakázáno ho kvůli jeho nižší váze (při odchodu z porodnice 2,6kg) krmit přes den každé dvě hodiny. Intimní chvilky s odsávačkou a péče o lahvičky a spol. taky zabraly dost času. Do toho rozbouřené hormony a otázky na kojení, které mi kladla i Vietnamka z nejbližšího obchodu, mi zrovna nepřidávaly na pohodě. Po dvou týdnech, kdy největším úspěchem bylo 50 odsátých a jen z poloviny Bertíkem vypitých mililitrů, už jsem neměla sílu pokračovat v tomhle boji dál a nekojení jsem vzala jako fakt.
Je sice hezké, že se podporuje přirozenost, ale mám pocit, že už to zašlo trochu daleko. Když nedostanete své dítě kůží na kůži vteřinu po narození, neznamená to přeci, že tím zničíte váš vzájemný vztah, ztížíte mu adaptaci na svět a ono díky tomu nikdy nepozná pravou lásku a štěstí. Pokud mimino nebudete kojit, nemusí automaticky být nemocné, alergické, obézní a citově ochuzené. Není třeba se pořád dokola zabývat tím, že něco nevyšlo tak, jak by správně mělo. Já sama jsem se tedy hlavně tím císařem trápila dlouho a teprve po půl roce jsem se s ním smířila. Teď už vím, že to bylo zbytečné a že kdybych tolik "nežrala" všechny ty řeči o důležitosti přirozeného porodu, bylo by se mi s tím žilo líp. Takže, všeho s mírou a nic neplánovat!
PS: Bertík nejeví žádné známky negativních dopadů způsobu svého narození nebo výživy. Je to zdravé, milé a zvídavé dítě. Ani náš vztah se nezdá nijak poznamenaný, o čemž svědčí i to, že mi během jednoho dne dvě cizí ženy řekly, jak je na něm vidět, že mě má rád:)

1 komentář:

  1. ahoj:-) moc hezký příspěvek.. někdy to bohužel tak je, že to není tak, jak si člověk přál.. ale co se dá dělat, nu:-) nic není ideální, všechno je cesta..
    hlavně se tím neužírat.. ona láska a blízkost dokáže kouzla:-)
    myslím, že jsi se s tím na "konci" dobře vyrovnala..
    přeju vám s chlapečkem hodně radosti a objevování
    mateřství zdar:-)
    m.

    OdpovědětVymazat