čtvrtek 11. července 2013

Skautský tábor aneb Jak jsme zjistili, že nejsme rodiče drsňáci


Už neuvěřitelných šestnáct let je skautský tábor neodmyslitelnou součástí každého mého léta. Dokonce i loni jsem se s rostoucím břichem dokutálela mezi stany a asi týden doufala, že se pode mnou nerozsype postel (přecejen jsem tou dobou měla asi o patnáct kilo navíc) a v noci pravidelně kontrolovala bdělost hlídky cestou na latrínu. A tak jsme se i tentokrát rozhodli strávit pár dnů s naším milým oddílem. Naložili jsme auto až po střechu a zabráni do úvah o tom, jak asi cestují rodiny s více dětmi (další dítě by už prostě nebylo kam dát) jsme vyrazili. Zabalila jsem fakt všechno od vlněných ponožek přes kojeneckou vodu až po oblíbenou mašinku, takže jsem měla pocit, že jsme na pobyt v přírodě dobře připraveni. Přesto ale ve mě hlodalo několik červíků. Jak bude Bertík usínat v úplně jiném prostředí? Nebude mu v noci zima? Nenastydne? A tak dále a tak dále. Nicméně Bertíkovi se na táboře líbilo - všude okolo byla spousta nových vjemů, což  mimino od určitého věku vždy ocení. Jenže nové vjemy po chvíli přestaly být nové a idylka netrvala dlouho. Téměř neustále musel jeden z nás mít toho čerta v náručí, z čehož nejen bolela záda, ale hlavně to prakticky znemožňovalo nějak se zapojit do táborového dění. Ten, kdo zrovna nechoval Bertíka pral plíny, vařil miminčí jídlo, myl lahvičky, přinášel a odnášel různé věci a tak nějak všeobecně zajišťoval mimi-servis, takže ani zdánlivě volný rodič se nemohl se skauty moc družit. Bertík odmítl spát hezky celou noc v postýlce jako doma, a protože jsme jeho křikem nechtěli probudit ostatní, nakonec jsme se tísnili na dvou karimatkách a nechali se okopávat. Když jsem se jednou rukou snažila udržet zmítající se řvoucí dítě, druhou do něj vpravit aspoň trochu večerní kaše a při tom si přestavovala, jaká asi bude dnešní noc (dost krušná...), můj pocit zoufalství vyústil v myšlenku, že by možná bylo pro všechny nejlepší, kdybychom místo plánovaných šesti dnů odjeli už ten další, tj. třetí. Choť vřele souhlasil a tak jsme zbaběle utekli.
Když jsme si pak doma ta táborová muka probírali, shodli jsme se na tom, že kdybychom opravdu chtěli, byli bychom bývali vydrželi až do konce našeho plánovaného pobytu. Jenže, místo toho, abychom se domů vrátili zregenerovaní přírodou a příjemnou společností, byly by z nás vyčerpané trosky na pokraji zhroucení. A nejsme takoví drsoňové, aby nám to za to stálo. Tak jsme si aspoň ve zbývajícíh dnech udělali pár mastňáckých výletů (minimum chození, oběd v restauraci a povalování v parcích) ;)


Na výletě v Kutné Hoře

Žádné komentáře:

Okomentovat