pátek 30. srpna 2013

Rok

30.8.2012
30.8.2013
Dneska je to přesně rok, co jsem Bertíka poprvé uviděla. Ten úplně první pohled si vlastně kvůli anestetikům nepamatuju, vybavuju si až ten druhý, když už byl umytý a zabalený v zavinovačce. Zmohla jsem se jen na něco jako "Ten je krásnej." a vším tím dojetím a psychickým vyčerpáním (byl to vážně náročný den, kterému několik neméně náročných dnů předcházelo) jsem se rozbrečela tak, že mi doktorka radši do žíly pustila další oblbováky. Ta vzpomínka mi připadá tak dávná a neskutečná, jako by se to snad ani nestalo mě. Jako by s námi byl Bertík odjakživa. Na druhou stranu to je jako včera. V životě dospělého člověka není rok nijak zvlášť dlouhá doba, v životě toho našeho malého človíčka je to všechno. Pro mě to byl ten nejúžasnější rok ze všech. Naučila jsem se za tu dobu spoustu nových věcí, ale ještě daleko víc se jich naučil on. Z bezbranného červíčka se stal veselý (ale někdy taky pěkně vzteklý nebo mrzutý) chlapeček, který si jezdí s autíčky, umí se sám napít a najíst rukama, doleze si, kam se mu zamane, provádí první pokusy o chůzi, žádný šuplík nebo skříňka před ním nejsou v bezpečí, "čistí" si zuby kartáčkem, mává na holuby, je nadšený z ostatních dětí, podává mi kostičky, směje se až se mu dělá ďolíček, hladí králíka, dělá paci paci.... Zkrátka miminko je definitvně pryč a tímto se z něj stvává oficiálně batole. Máme z něj radost!

středa 28. srpna 2013

Tři roky svoji

Když mě můj milý požádal o ruku, bylo mi dvacet a znali jsme se osm měsíců. Objektivně vzato to možná nevypadalo jako moc rozumný nápad, ale já i on jsme věděli, že jinak než svatbou naše známost dopadnout nemůže. A věděli jsme to tak jistě, že nemělo smysl čekat. Za dalších osm měsíců jsme se vzali a od té chvíle nenastal jediný okamžik, kdy bych toho litovala. Pochopitelně se občas vyskytnou nějaké třecí plochy a rozdílné názory (a to i v důležitějších otázkách než jaká je ideální tloušťka toaletního papíru), ale on je prostě muž mého života a jsem si jistá, že bych pro sebe lepšího nenašla.
Poslední rok se náš vztah obohatil o další rozměr-už nejsme jen manželé, ale i rodiče. To spoustu věcí mění, jiné prohlubuje, další téměř znemožňuje a některé teprve nově odhaluje. Romantické chvilky (pokud k nějakým vzhledem k všeobecnému vyčerpání vůbec dojde) jsou zákonitě vyrušeny brekem, návštěva restaurace znamená několikadenní pečlivé plánování, shánění hlídače, předávání podrobných instrukcí a neustálé pokukování na telefon, jestli se doma něco neděje; místo společného promýšlení otázek po smyslu života nastupují otázky typu " Tak jak dneska kakal?" atd. atd. To všechno ale bohatě vyváží okamžiky, které nás vždy znovu  přesvědčí, že mít dítě je lepší, než ho nemít. Společná radost z jeho úspěchů a pokroků, opatrné nahlížení do postýlky a následovné rozplývání se nad tou roztomilostí, celorodinné blbnutí, mazlení a hraní... A navíc, teprve teď si uvědomujeme, jak je hezké a vzácné být na chvíli jen ve dvou.
Všechno nejlepší k výročí, Radku!

úterý 27. srpna 2013

Jak marodit s dítětem

Zatímco Bertík už svoji první rýmičku i pobyt v nemocnici má za sebou, já jsem se až do teď držela. Naposledy jsem vlastně byla nachlazená někdy v pátém nebo šestém měsíci, kdy jsem sice nadávala na to, že jako těhotná nesmím užívat prakticky žádné léky, ale docela v klidu jsem se válela v posteli a pouštěla si na notebooku filmy. Jo, to byly časy! V neděli večer se připlížilo a včera na mě definitivně vlezlo něco, co se sice snad ani nedá nazvat pořádnou nemocí (teplotu nemám, kašel skoro taky ne a rýmu jen tak aby se neřeklo), ale život to dokáže znepříjemnit pořádně. Hlava bolí, záda bolí, všechno bolí a do toho ta nevyspatelná únava. Jenže dítě se neptá, jak mi je. Chce krmit, přebalovat, chodit ven, řvát a hrát si, ať se děje co se děje. Moje pokusy vysvětlit mu, ať na mě bere ohledy, jsou naprosto marné. Tak místo bonbónů chroupu paraleny a odpoledne hypnotizuju hodinové ručičky, aby se rozpohybovaly trochu rychleji a konečně nastal ten vytoužený okamžit, kdy se muž vrátí z práce, a já mu Bertíka strčím do ruky a odejdu si umřít někam do rohu. Ach jo.

neděle 25. srpna 2013

Sbohem miminčí kejdičky, vítej stravo dospělých!

Pětiměsíční Bertík se seznamuje s chlebem
Vaření mě baví. A tak, když uzrál čas na Bertíkovu první mrkvičku, chopila jsem se toho s radostí. Ovšem to byl jenom začátek, po mrkvičce přišly brambory, pertžel, brokolice, dýně, rýže, jablko, hruška, rajče, lilek, chleba, hrášek, okurka, maso, žloutek, žervé, cizrna, různé obilniny, jogurt, červená čočka (ta ale skončila špatně), meruňka, meloun, banán, těstoviny, špenát a tak dále a tak dále. Albert střídavě preferoval ovoce nebo zeleninu; teď zrovna je ve stádiu, kdy s radostí spořádá všechno kromě ovocných přesnídávek. Ale vyvařovat téměř každý den dvě různá jídla, to by časem unavilo každého. Proto mám radost z toho, že moudré knihy dovolují po prvních narozeninách začít dítě postupně přivykat na normální dospělácké jídlo. Vlastně už to tak trochu dělám teď - když my máme sushi, Bertík dostane lososa s rýží, mrkví a okurkou. Když my máme plněné bramborové knedlíky se špenátem, Albert jí taky špenát a k němu brambory a žloutek. Jenže teď se repertoár Bertíkových pokrmů zase bude moct o něco rozšířit - bílek, tvaroh, další druhy sýra, ryb a ovoce, med a něco málo koření. Kousky jídla se budou i nadále zvětšovat a taky doufám, že Bertík bude pokračovat ve snaze se sám krmit (zatím se o to pokusí tak jednou za tři dny, ale i to je úspěch). Kašičky byly zábavné, ale jsem ráda, že už brzy budeme mít tohle období za sebou:)

pátek 23. srpna 2013

Proč mě baví být mámou

Už brzy to bude rok, co jsme se s Bertíkem poprvé uviděli. A tak zjišťuju, že mám čím dál častěji tendenci si tu dobu zrekapitulovat a celkově nějak uzavřít miminkovskou éru. Mateřství není vždycky procházka růžovým sadem a jsou chvíle, kdy si říkám jestli jsem vůbec dobrá máma (Ale co to vlastně je "dobrá máma"? Ta z reklamy na jogurt?), že nic nezvládám atd., ale nikdy jsem nelitovala, že jsme se rozhodli dítě mít. Být mámou pro mě znamená spoustu úžasných věcí. Sledovat malinkého človíčka, jak roste, je čím dál hbitější, chytřejší a chápavější. Vidět v něm sama sebe a svého milovaného muže. Těšit se z jeho prvního úsměvu a z jeho hlasitého smíchu.Očekávat první krůčky a pak z nich mít radost. Být pro někoho tou nejdůležitější osobou na světě. Mít možnost objevovat svět znovu dětskýma očima. Dostat se na nová místa, potkávat nové lidi a zažívat nové věci. Vymanit se z koloběhu chození do práce a klidně půl dne strávit v parku povalováním na dece. Prohlížet si obrázkové knížky. Získat víc jistoty a sebedůvěry. Najít v životě další smysl a poslání (jakkoli to zní pateticky). Vybírat roztomilé miminkovské hadříky. Poznávat chutě, zájmy a preference úplně nového člověka.Vnímat zřetelněji než kdy jindy, jak rychle čas ubíhá. Odhalit ve svém manželovi skělého tátu. Mít se o koho bát. Dojídat ovocnou přesnídávku. Nasávat tu nádhernou vůni novorozence. Zjistit, že jak nové věci a nároky přicházejí postupně, je v lidských silách se všechno naučit. Dívat se, jaký je to andílek, když spí. Rozesmívat ho tak moc, až z toho začne škytat. Mít nová konverzační témata. Přemýšlet o výchově a doufat, že to zvládnu. Obdivovat, jak jsou děti dokonale naprogramované, že se všechno podstatné naučí samy. Být spokojenější a vyrovanější. Hladit tu nejjemnější kůži. Nechat se oslintávat. Trávit hodně času venku. Nechávat si vytisknout fotky a lepit je do alba. Vymýšlet nové písničky a zpívat je svému dítěti. Posílit bicepsy. Neodolat těm vztaženým ručičkám a pochovat ho. Uvědomovat si, že každý okamžik je jedinečný. Mít ho na sobě přitisknutého v šátku. Bezostyšně na veřejnosti používat slova jako haf haf a píp píp. Radovat se z toho, že jsem po porodu všechno zhubla. Snažit se být dobrým vzorem. Mít další věc, za kterou můžu děkovat Bohu. Poslouchat, jak mám krásné dítě. Smát se, když leze po čtyřech a nosí v puse kolíček na prádlo jako pes. Neustále mít u sebe vlhčené ubrousky (to se fakt může hodit i dospělým). Intenzivně si užívat vzácné chvíle ve dvou. Každý den se nechat překvapit nějakou novinkou. Hledat nové vykukující zoubky. Společně jíst švestku nebo jablko. Poznat úplně nový druh lásky - tu mateřskou.

čtvrtek 22. srpna 2013

Dárek k prvním narozeninám

Co koupit k narozeninám dítěti, které neumí říct, co chce? A vlastně ani neví, co všechno by mohlo chtít? O tom uvažuju už nějakou dobu. Jak snadné to bylo v době, kdy si děti mohly hrát tak maximálně s polínkem! Dnešní trh s hračkami je tak přeplněný, že i když jakžtakž víte, co chcete, můžete vybíráním strávit mnoho dnů. A já jsem samozřejmě ze začátku vůbec nevěděla, co chci. Jedno ale bylo jasné-žádné elektronické hračky nám nesmí přes práh. Nejen z ideových důvodů, ale hlavně v rámci zachování posledních zbytků rodičovského duševního zdraví. Věřím tomu, že stále stejná melodie omílaná celé dny dokola, dokáže přivést k šílenství všechny kromě dítěte, které ji z oné hračky vyluzuje. Dobře, tak tedy co - auta, plyšáky, kostky, mašinky, skládačky, stavebnice, odrážedla? Vyrazit do opravdového kamenného obchodu jsem se ani neodvážila, protože kdybych kolem sebe viděla ta kvanta hraček, stejně bych se nejspíš zděsila a rychle zase utekla. A tak přišlo na řadu prohlížení všech možných koutů internetu. Po spoustě hodin zírání na obrazovku jsem se konečně proklikala k několika favoritům, poslala odkazy muži a přehodila rozhodování na něj. Společnými silami jsme nakonec vybrali tři dřevěné hračky:
 
Obzvlášť na tu bubnující žábu se těšíme:) No a pak jsem samozřejmě nemohla odolat příležitosti rozšířit Bertíkovu knihovničku. Už brzy si bude moct prohlížet tyhle krásné knížky o zvířátkách a klasiku o Palečkovi:
Předpokládám, že hlavně Zvířátka ze ZOO budou mít úspěch, protože hned na první stránce po otevření je opice, což je teď jednoznačně Bertíkovo nejoblíbenější zvíře. Sice ji ještě nikdy ve skutečnosti neviděl, ale miluje, když mu ji někdo předvádí a dokonce se směje jenom když se mu ukáže její obrázek a řekne se "opice". Poslední věc, kterou jsem pod záminkou narozenin koupila, byla tahle Bible pro mimina (snad nám pomůže Bertíkovi přiblížit příběhy, na kterých je postavená křesťanská víra) a obrázková kniha s dětskými modlitbami:
Nakonec musím říct, že mě to vybírání hraček a knížek vlastně docela bavilo, protože Bertík už dorostl do věku, kdy ho baví i poněkud sofistikovanější věci než jen chrastítka. Navíc doufám, že výběrem toho, čím je denodenně obklopený (hračky, oblečení, nábytek...) můžu aspoň trochu ovlivnit jeho vyvíjející se vkus a estetické cítění. Abych se ale nepřeceňovala, tak musím přiznat, že stejně poslední dobou u Alberta nejvíc frčí myčka, pračka a šuplíky. Jaký tohle bude mít vliv na jeho rozvoj, to teda netuším.

úterý 20. srpna 2013

Pojednání o látkových plenkách

Ještě dřív, než jsem vůbec otěhotněla, jsem měla jasno v tom, že pro na své dítě chci používat látkové pleny. Bertík nepatří k těm, jejichž zadek neviděl pampersku ani z okýnka vlaku, naopak si myslím, že papírové plíny mají své opodstatnění, takže za měsíc až dva obvykle jeden balík spotřebujeme. Rozhodně se najdou povolanější a důslednější uživatelé látkovek, ale po tom roce už snad taky nejsem úplný amatér a můžu se podělit o své zkušenosti.
Proč látkové pleny?
O důvodech, proč balit své dítě do bavlny (nebo bambusu, konopí...) se toho na internetu dočtete spoustu. Pro mě bylo zásadních několik hledisek. Na prvním místě je ekologie-jedno dítě prý spotřebuje tunu jednorázových plen, které se rozkládají až 400 let (nebo se spálí, což taky není pro životní prostředí žádné terno). I látkové pleny se musí vyrobit a potom prát (=spotřeba energie a vody), ale rozhodně je to šetrnější. Neméně významným hlediskem jsou finance. Podle mých nepřesných propočtů vyjde jedno dítě v papírovkách a látkovkách přibližně nastejno, s každým dalším potomkem se ale látkovky čím dál víc vyplatí. Navíc, pokud někoho skutečně tíží nedostatek peněz, může si pořídit jen obyčejné čtvercovky a pár svrchňáčků, což je bezkonkurenčně nejlevnější už při jednom jediném dítěti. Dalším faktorem je zdraví. Z látkových plen se Bertík neoprudil nikdy, s papírovými (pokud je používám v kuse delší dobu) už bývá problém. Selským rozumem jistě každý přijde na to, že bavlna (či jiná látka, navíc často bio) asi bude pro kůži příjemnější než kdovíčím napuštěné jednorázovky. Posledním, trochu malicherným nicméně pro ženu důležitým, důvodem jsou všechny ty krásné barvy a vzory, které se na látkových plenkách dají najít:)
Jak se v tom vyznat?
Vybíráním plenkové výbavičky jsem strávila mnoho hodin. Nabídka je neskutečně široká a těch druhů, střihů, značek a velikostí existuje tolik, že se v tom můžete velice úspěšně ztratit. O tom, co všechno je k mání se rozepisovat nebudu, to si každý snadno najde sám. Spíš poskytnu ujištění, že z těch asi patnácti typů, které jsme vyzkoušeli, nebyly vyloženě špatné žádné, takže není třeba se s výběrem zas tak moc stresovat. Nám se na první dva měsíce osvědčily klasické české čtverce složené na novorozenecký sklad a na noc nejmenší Anawy. Pak už Bertík dorostl do jednovelikostních Pastelek od Haipa daipa a ty používáme na noc do teď (časem jsem k nim akorát přidala savé vložky, které jsem ušila ze tří vrstev bambusovo-konopného českého flísu a doplnila separační vložkou). Přes den jsou teď naše nejoblíbenější Flexitot od Tots Bots a konopné Bum Slender od Ella´s house. Svrchňáčky můžu doporučit opět Haipa daipa.
Co všechno budete potřebovat?
Kromě vybraných plen a svrchních kalhotek se hodí sponka Snappi (k upevnění čtvercovek nebo plen bez vlastního zapínání), separační vložky, které udrží zadek v suchu, což je fajn hlavně v noci (stačí rozstříhat fleece na kusy cca 35x13cm) a časem, jak začně  miminko víc čůrat, i nějaké vkládací plenky. Nutností je pak koš s víkem, do kterého budete dávat použité plenky (není potřeba speciální kyblík na pleny, stačí IKEA). Na cesty je dobré mít pytlík z nepropustné látky (tzv. PUL-stejný materiál, jaký se používá na svrchní kalhotky), do kterého budete dávat použité kousky. Takovou taštičku si můžete buď koupit nebo za pár minut spíchnout sami. Pračka a místo k sušení (ideálně venku) je samozřejmostí.
Jak se o plenky starat?
Použité pleny házíme do koše s víkem, který je asi do dvou třetin naplněný vodou s trochou octa (kvůli dezinfekci) a pár kapkami esenciálního oleje (je příjemné, když po otevření  člověka nepraští přes nos "vůně" plín, ale třeba tee trea). Najdou se i zastánci tzv. skladování na sucho, tedy bez vody-taky jsme to zkusili, ale zápach byl příliš koncentrovaný. Až se koš naplní, tj. asi každé dva dny, natáhnu gumové rukavice a naházím pleny do pračky. Dám prášek (používáme Batole), místo aviváže ocet a vyperu na 60° s předpírkou (odstřeďování na 800 otáček). Obvykle plenky tahám z pračky dokonale čisté, někdy zůstanou lehce flekaté, ale sluníčko vybělí úplně všechno; útlocitné povahy můžou obzvlášť znečištěné pleny předeprat v ruce žlučovým mýdlem. Po uschnutí se nic nežehlí (jupí!), ačkoli u čtvercovek to není na škodu.
Co ještě říct k látkovým plenám?
Především, není to žádná věda, jak by se mohlo zdát a pokud o nich uvažujete, nenechte se odradit obavami z toho, že to bude moc složité, pracné nebo nefunkční. Pro začátek si kupte spíš víc různých druhů a teprve až zjistíte, co vám vyhovuje nejvíc, rozšiřte arzenál. Jako pohodlně dostačující množství se nám ukázalo 25 kusů kalhotkových plen a troje svrchňáčky. Hurá do toho!

neděle 18. srpna 2013

Dovolená - co nám dala, co vzala a co naučila


Uplynulý týden jsme strávili na dovolené v Krkonoších. Počasí bylo příjemné (ač chladnější, než jsme čekali, takže všechny Bertíkovy kraťasy zůstaly nedotčeny, zato svetry a bundy se zaradovaly, že po dlouhé době zase přišla jejich chvíle), ubytování plně dostačující a výlety nepříliš náročné. Zkrátka, nemám si na co stěžovat. Ovšem, nebyla by to žádná správná dovolená, kdyby přeci jen nedošlo alespoň k několika drobným lapáliím. Třeba hned první den- přijeli jsme, ubytovali se a manžel velice důkladně připoutal kočárek k zábradlí na chodbě. A ve chvíli, kdy mi vyprávěl o tom, že žádný zloděj nemá šanci, mi to došlo. Jeden by si myslel, že neudělám tu stejnou chybu dvakrát, ale to by se pletl. Zase jsem si nevzala svoje klíče, kde je i klíček od zámku, kterým zamykáme kočárek. Jenže, když se to stalo minule, byl kočárek přivázený jen tak na oko, takže šel vyvléknout a pro zámek jsme se vrátili jindy. Tentokrát bylo jasné, že takhle jednoduše nám to neprojde. Mohli jsme buď kočárek rozmontovat, vyprostit ho a pak zase dát dohromady nebo zlikvidovat ocelové lanko, které ho drželo u zábradlí. Rozhodli jsme se pro druhou možnost a další den už můj milý sháněl pilku na železo a zkoušel, jaké to je krást kočárky (podle množství potu, které během té půlhodiny vyprodukoval, asi dost obtížné). Kdesi vypadlý a za dva dny opět nalezený dudlík a u rozhledny Štěpánka zapomenutý (ale nikdy už nenalezený) klobouček je, myslím, přijatelná ztráta, se kterou se tak nějak počítá.
A co ty pozitivní zážitky? No, těch bylo! Především to, že jsem na týden měla možnost vypadnout z každodenní rutiny (ačkoli...přebalování, krmení, uspávání a chození ven člověk musí dělat v Praze i v Harrachově) a mohla sledovat, jak Bertík roste před očima. Za těch pár dní se naučil dělat paci paci, začal při smíchu krčit nosík, jeden zub se mu vyklubal a další už je na spadnutí, zdokonalil se ve stoupání a obcházení nábytku a celkově vypadá vyspělejší. Zkrátka, jeho vývoj nabral neskutečné tempo a nevypadá to, že by chtěl polevit. To ale znamená, že je potřeba na něj dávat čím dál větší pozor. Každou chvíli hrozí pád, náraz do nějakého rohu, skřípnutí ruky v šuplíku a tak dále. Ještěže ten čert taky někdy spí. Ale došlo mi, že vlastně ani když spí, si nemůžu dokonale odpočinout a úplně vypnout. Starost o dítě je více nebo méně zastrčená v hlavě každé mámy od chvíle, kdy zjistí, že nějaké bude mít. A nezbaví se jí, ať je to děťátko malé nebo velké, ať bdí nebo spí, ať ho má na očích nebo je daleko od něj. Mateřství se prostě nedá vypnout, ani na dovolené, ani v noci. Připravenost, ostražitost a strach už se mnou budou asi navždy. Až bude z Alberta dospělý muž (jak je teď ta představa nereálná!) nejspíš budou tyhle pocity míň intenzivní a trochu jinak zaměřené, ale předpokládám, že ani za dvacet nebo třicet let to nebude takové, jaké to bylo než jsem otěhoteněla. Je to tak, mami?
Pan dospěláček

Jelenia Góra

Albertus mocný

Co myslíte, že bylo nejlepší z celého Liberce?


pátek 9. srpna 2013

Všude dobře, doma nuda

Každý, kdo se setká s Bertíkem, se tváří, že v životě ještě neviděl hodnější dítě. "On se pořád směje! A je tak samostatný, to si určitě dlouho vyhraje sám." Když se pak snažím uvést věci na pravou míru, dívají se na mě lidi dost nedůvěřivě a nejspíš si myslí něco o tom, že si nevážím toho, co mám, přeháním a tak vůbec. Dokonce i manžel si ze mě dělá legraci, že jsem se zase celý den doma válela s nohama nahoře, zatímco Bertík si opodál s úsměvem na rtech způsobně hrál s kostkami. Poté, co se vrátí z práce ho totiž téměř vždy vítá rozchechtané dítě, které k němu roztomile natahuje ručičky. ("Naštěstí" to Bertíka během chvíle přejde a zase pokračuje v křiku, slintání a věšení se na nohy; jen díky tomu mi muž věří, že to není zas taková sranda.) Zatímco s cizími lidmi se Albert předvádí jako milý, zvídavý chlapeček, když jsem s ním sama, ukazuje i svou odvrácenou tvář. Vyspinkaný, najedený a přebalený mučí sebe i mě hysterickými záchavaty, při kterých tečou slzy i sliny proudem, sápe se po mě a řve tak, že se chvěje sklo v oknech. Jindy zase jen tak lehce pobrekává třeba několik hodin v kuse. O hračky pochopitelně nezavadí ani pohledem a často to vypadá, že se se mnou doma prostě nudí. Všechny nezbytné domácí práce tedy provádím zásadně v době jeho spánku a velkou část doby, kdy je aktivní trávíme venku. Bez jedné, ale spíš dvou procházek denně se neobejdeme. Oběhnout obchody, do kterých se dá jít s kočárkem, vyblbnout se na lavičce v parku, zajít k našim (kočka jako zrádný bonus) nebo rozložit deku na nejbližším použitelném trávníku. Tak teď vypadají mé dny. Jsem vážně ráda, že tohle období začalo až teď, kdy je hezky a děsím se dešťů a zimy, která mi znemožní v tom pokračovat. Moc by se mi líbilo mít možnost třeba v klidu uvařit, zatímco by si ten čert hrál kousek ode mě, jenže to je asi tak stejně reálné jako že bude vařit Bertík a já si budu hrát. Nezbývá mi tedy nic jiného než stát se tvorem venkovním a o to víc si pak užívat chvilky, kdy jsem doma a můžu si dělat co chci (resp. můžu vůbec něco dělat), protože to škvrně spí. Jo a taky se těšit na dovolenou (už zítra)!

čtvrtek 8. srpna 2013

Celý svět se spiknul

Jak se rozšiřuje Bertíkovo pole působnosti, začíná zjišťovat, že v životě kromě skvělých věcí ("když budu mlátit do kytary, budou se ozývat zajímavé zvuky" nebo "když otevřu šuplík, můžu vytahovat spoustu ponožek") existují i ty méně příjemné. Převážně ležící mimino se potýká jen se svými vnitřními problémy, případně s nepřítomností mámy. Ale na mimino lezoucí, svět objevující a zkoumající číhá daleko víc nástrah a zrad. Jakmile se pracně doplahočí k tomu nejzajímavějšímu lákadlu, je obvykle zvednuto a odneseno pryč. Když si chce hrát s kočkou, nejdřív mu utíká, pak ignoruje a nakonec sekne drápky. S nadšením v očích a radostným hýkáním na rtech přileze k jinému dítěti a ono se rozbrečí, takže celá zábava je u konce. Právě ve chvíli, kdy trouba svítí, hučí a je tím pádem nejpřitažlivější, se ho všichni snaží udržet co nejdále od ní. S velkou námahou se postaví k prázdné králičí kleci a ona se převáží, takže oba spadnou. V parku vyrazí za holubem a ten mu uletí před nosem. Je spoutáno do autosedačky zrovna když chce řádit. Při přebalování ho drží na zádech, přestože by se tak rádo otočilo na břicho a vydalo se zkoumat umyvadlo. Pokud se rozhodne prozkoumat leporelo pomocí zubů a jazyka, seberou mu ho. Nesmí si hrát s dráty, což je to, co ho zajímá ve všeho nejvíc. Takových a různých jiných nepříjemností teď číhá na Bertíka spousta na každém rohu (mimochodem, roh je taky pěkně zákeřná věc). A tak, když se večer unaven a frustrován rozbrečí, není se vůbec co divit. Je toho tolik, co nesmí, nemůže, neumí, nezvládne, o co se praští, z čeho spadne, kam se nedostane. Naopak je vlastně úžasné, že přes všechny nezdary se nenechá odradit a zkouší to dál. Narozdíl od dospělých se totiž dítě nevzdá při prvním (ani druhém nebo třetím) neúspěchu a pak si po právu může vychutnat ten pocit, kdy se mu něco konečně podařilo. Aby to ale nebylo tak strašně těžké, naštěstí i Bertík má pár jistot, které nikdy nezklamou. Třeba zapnutá pračka, tuba s opalovacím krémem nebo náš králík Ludvík, který se po osmi měsících konečně osmělil a dneska se nechá hladit, plácat a dokonce i lehce tahat za uši a ještě se u toho tváří, že se mu to líbí. Takže snad chvílí, kdy má Bertík pocit, že je všechno proti němu, není tak moc.
PS: Všimněte si toho úsměvu pod dudlíkem :)
 

úterý 6. srpna 2013

Ach, ta rána!

Rozdělování lidí na sovy a ranní ptáčata jsem nikdy nepochopila. Já totiž nejsem ani jedno, nebo spíš jsem oboje - ráno jsem sova a večer zase to ptáče. Ráda chodím spát brzo a z postele nevylezu tak dlouho, jak to jenom jde. Díky Bohu a panu Estivillovi nás Bertík nechává v noci nerušeně spát. V půl osmé na něj naposledy zamávám a po pár minutách stížností je až do rána klid. Jenže Bertíkův názor na to, kdy je ráno, se od toho mého trochu liší. Když se ozve až v šest, je to důvod pro bouchání šampaňského. Obvykle se ono staré dobré "eeeééééé!" rozezvučí mezi půl a tři čtvrtě na šest. Tou dobou se já zmůžu taky jen na "aaa" nebo "uff", takže se o Alberta stará manžel (DÍKY!). Do šesti se ho pokouší nějakým mě neznámým způsobem udržet v klidu a pak mu dá mlíko. Jenže potom se jde sprchovat a tak mi to naše zlatíčko předá. Do nedávna to ještě celkem šlo - Bertík si hrál u mě v posteli a já jsem na půl oka spala. Jenže teď, když se rozpohyboval, ho už nějací plyšáci nezajímají. Leze přes moji mrtvolu, snaží se po hlavě skočit z postele dolů, stoupá si a hrabe se v poličkách u postele. A tak jsem uznala, že takhle to dál nejde. Buď totiž musím být vzhůru a držet ho za nohu, aby někam nespadnul a nebo mě na pár vteřin přemůže spánek a já se pak s hrůzou probudím a najdu ho o dva metry jinde. Dnes ráno jsem tedy sebrala všechny svoje síly a i s Bertíkem se přemístila do jeho pokoje. Představovala jsem si, jak budu pospávat na pohovce a on si mezitím bude hrát opodál. Zase mě ten filuta převezl! Jakmile jsem se pohodlně rozvalila na gauči, řekl si, že tady je nuda a že půjde na průzkum do předsíně. Takže já jsem sice ležela, ale co provádí to dítě, jsem si mohla domýšlet jen ze zvuků, které se linuly z vedlejší místnosti. Dokud otvíral a zavíral šuplíky, snažila jsem se zůstat v klidu (přece si sám ty prsty nepřiskřípne...a když jo, tak určitě ne moc a poučí se z toho), ale po chvíli jsem si uvědomila, že slyším ten nejebezpečnější zvuk - ticho. Jen tak tak jsem mu zabránila, aby na sebe shodil sušák s prádlem. Potom se mi naštěstí podařilo ho v pokoji udržet pomocí jiného otevřeného šuplíku, ve kterém našel kostky na stavění komínů (na obalu psali, že je to pro děti od 1,5 roku, ale Bertík s tím nesouhlasil)... Takže moje snaha urvat si ještě pár minut spánku nebo aspoň nicnedělání nakonec skončila tak, že jsem dítě honila po bytě a přihrávala mu hračky. Je to ale legrace!

pondělí 5. srpna 2013

(Ne)výhody mladých matek


Když Bertík přišel na svět, bylo mi dvaadvacet. Není to tak dávno, kdy to byl úplně běžný věk pro založení rodiny, ale já jsem se v porodnici cítila jak deváťačka na maturitním plese. Za ty dva týdny, které jsem tam strávila, jsem nepotkala jedinou matku, který by nebyla přibližně o deset let starší než já (nebo tak aspoň nevypadala, možná že některá z mých spolubydlících byla mladší, ale já jsem vážně své noční výpravy na záchod nevyužívala k tomu, abych se připlížila k jejich nočnímu stolku a hledala v něm občanku). Co obnáší rozhodnutí pořídit si dítě dřív než je dnes obvyklé? Za jednu z největších výhod považuju flexibilitu, která k mládí patří. A to jak co se týká fyzických změn a nároků, tak i životního stylu a partnerského vztahu.
Mladší matky obecně lépe snáší těhotenství a většinou nemají problém se po porodu rychle vrátit do původního stavu. Mě se třeba úplně vyhnuly problémy s nadbytečnými poporodními kily. Ač jsem nijak aktivně nehubla a jedla, co mě napadlo, za tři měsíce jsem z původních 17kg navíc shodila 12 a v Bertíkově půl roce už jsem byla dvě kila pod svou předtěhotenskou váhou (což jsem teda nechtěla, protože ze mě půlka mého šatníku padá, ale pořád lepší než naopak). Taky se traduje, že mladší mámy se líp vyrovnávají s nedostatkem spánku. Nejsem si jistá, jestli se to dá říct takhle obecně, mě by moc nepotěšilo, kdybych se několik měsíců pořádně nevyspala, ale naštěstí jsem to nemusela řišit, protože Bertík spal už od malička docela dobře. Ještě důležitejší mi ale přijde schopnost přizpůsobit se nové situaci po mentální stránce. Ženy, které mají dítě až po třicítce, se často potýkají s tím, že radikální změna životního stylu, který vedly deset let, je velice obtížná. Práce, cestování, koníčky, čtení, chození do baru nebo do kina, večeře ve dvou, každodenní kontakt s rozumnými dospělými lidmi, to vše se po narození miminka stává spíš výjevem z jiné planety než úplně obyčejnou věcí. Pokud se ale stanu mámou dřív, než si pořádně stačím zvyknout na ten pravý "dospělácký život", není pak jeho opuštění tak frustrující. Tím neříkám, že by holky měly otěhotnět už v patnácti; je důležité před rodičovstvím dospět a rozhodně taky není na škodu žít se svým vyvoleným déle než devět měsíců před porodem. Další pozitivum svého poměrně brzkého mateřství si budu vychutnávat až za několik let. Ve chvíli, kdy už všechny naše děti budou trochu odrostlé a samostatné, já budu pořád na vrcholu sil. Budu moct začít dělat kariéru (to tedy spíš teoreticky, tohle mě moc neláká), pustit se do nějakého podnikatelského projektu nebo vystudovat školu. A nebo je v létě poslat na tábor a vyrazit s manželem třeba do Francie.
Naopak snad jedinou, přesto zásadní, nevýhodu vidím v tom, že můj život se teď diametrálně liší od života mých vrstevnic. Zatímco moje bývalé spolužačky řeší zkoušky, hledání práce, letní festivaly a první kuchařské úspěchy, mě zajímají leporela, přesnídávky a velikost kufru našeho auta. Mít s kým sdílet menší či větší problémy, které k mateřství patří, je důležitější, než jsem si myslela. Díkybohu v tom nejsem úplně sama a pár kamarádek s malým dítětem mám, ale naprostá většina mých známých nemá na mimino ještě ani pomyšlení. Na druhou stranu, i to má jistá pozitiva-člověk má šanci si rozšířit obzory o nová nedětská témata.
Každopádně, ať si pořídíte dítě ve dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti, bude to super tak jako tak. Žádný věk není lepší nebo horší a záleží na každém, kdy uzná, že je ta správná chvíle. Já jsem ráda, že ta moje už nastala a já si můžu užívat to, že jsem máma:)

pátek 2. srpna 2013

Kde je to malé miminko?



Všechny ty stokrát omleté řeči o tom, jak děti rychle rostou, jsem až do teď pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že se Bertík vyvíjí a centimetry i kila mu přibývají tak, že by leckterý kojenec mohl závidět, ale spíš jsem měla pocit, že je s námi tak nějak odjakživa a připadalo mi zvláštní, že je to vlastně teprve jen pár měsíců. Jenže teď, když se dostal z miminčí horizontální polohy do vzpřímené dospělácké, mi to najednou taky došlo. Bertík už přestává být miminko a stává se z něj chlapeček. Doba, kdy to byl jen bezbranný červíček, je nenávratně pryč. Mám z toho ohromnou radost, zároveň se ale nemůžu ubránit dojetí až lehké nostalgii. Živě si vybavuju ten moment, kdy jsme ho přínesli z porodnice, položili do postýlky a nemohli věřit vlastním očím-on byl tak malinký! Vždyť by se tam vešel desetrát! A dneska si v té samé postýlce stoupne, natahuje po mě ručičky, směje se od ucha k uchu a ukazuje při tom ty svoje tři zoubky. Je to krása. A přestože jsem si myslela, že tohle klišé nebudu opakovat, musím uznat, že čas s dítětem opravdu utíká neskutečně rychle. Nejspíš je to tak dobře, protože právě ta rychlost a neopakovatelnost donutí člověka vážit si každého dne, který může s tím prckem prožít.