úterý 6. srpna 2013

Ach, ta rána!

Rozdělování lidí na sovy a ranní ptáčata jsem nikdy nepochopila. Já totiž nejsem ani jedno, nebo spíš jsem oboje - ráno jsem sova a večer zase to ptáče. Ráda chodím spát brzo a z postele nevylezu tak dlouho, jak to jenom jde. Díky Bohu a panu Estivillovi nás Bertík nechává v noci nerušeně spát. V půl osmé na něj naposledy zamávám a po pár minutách stížností je až do rána klid. Jenže Bertíkův názor na to, kdy je ráno, se od toho mého trochu liší. Když se ozve až v šest, je to důvod pro bouchání šampaňského. Obvykle se ono staré dobré "eeeééééé!" rozezvučí mezi půl a tři čtvrtě na šest. Tou dobou se já zmůžu taky jen na "aaa" nebo "uff", takže se o Alberta stará manžel (DÍKY!). Do šesti se ho pokouší nějakým mě neznámým způsobem udržet v klidu a pak mu dá mlíko. Jenže potom se jde sprchovat a tak mi to naše zlatíčko předá. Do nedávna to ještě celkem šlo - Bertík si hrál u mě v posteli a já jsem na půl oka spala. Jenže teď, když se rozpohyboval, ho už nějací plyšáci nezajímají. Leze přes moji mrtvolu, snaží se po hlavě skočit z postele dolů, stoupá si a hrabe se v poličkách u postele. A tak jsem uznala, že takhle to dál nejde. Buď totiž musím být vzhůru a držet ho za nohu, aby někam nespadnul a nebo mě na pár vteřin přemůže spánek a já se pak s hrůzou probudím a najdu ho o dva metry jinde. Dnes ráno jsem tedy sebrala všechny svoje síly a i s Bertíkem se přemístila do jeho pokoje. Představovala jsem si, jak budu pospávat na pohovce a on si mezitím bude hrát opodál. Zase mě ten filuta převezl! Jakmile jsem se pohodlně rozvalila na gauči, řekl si, že tady je nuda a že půjde na průzkum do předsíně. Takže já jsem sice ležela, ale co provádí to dítě, jsem si mohla domýšlet jen ze zvuků, které se linuly z vedlejší místnosti. Dokud otvíral a zavíral šuplíky, snažila jsem se zůstat v klidu (přece si sám ty prsty nepřiskřípne...a když jo, tak určitě ne moc a poučí se z toho), ale po chvíli jsem si uvědomila, že slyším ten nejebezpečnější zvuk - ticho. Jen tak tak jsem mu zabránila, aby na sebe shodil sušák s prádlem. Potom se mi naštěstí podařilo ho v pokoji udržet pomocí jiného otevřeného šuplíku, ve kterém našel kostky na stavění komínů (na obalu psali, že je to pro děti od 1,5 roku, ale Bertík s tím nesouhlasil)... Takže moje snaha urvat si ještě pár minut spánku nebo aspoň nicnedělání nakonec skončila tak, že jsem dítě honila po bytě a přihrávala mu hračky. Je to ale legrace!

Žádné komentáře:

Okomentovat