neděle 18. srpna 2013

Dovolená - co nám dala, co vzala a co naučila


Uplynulý týden jsme strávili na dovolené v Krkonoších. Počasí bylo příjemné (ač chladnější, než jsme čekali, takže všechny Bertíkovy kraťasy zůstaly nedotčeny, zato svetry a bundy se zaradovaly, že po dlouhé době zase přišla jejich chvíle), ubytování plně dostačující a výlety nepříliš náročné. Zkrátka, nemám si na co stěžovat. Ovšem, nebyla by to žádná správná dovolená, kdyby přeci jen nedošlo alespoň k několika drobným lapáliím. Třeba hned první den- přijeli jsme, ubytovali se a manžel velice důkladně připoutal kočárek k zábradlí na chodbě. A ve chvíli, kdy mi vyprávěl o tom, že žádný zloděj nemá šanci, mi to došlo. Jeden by si myslel, že neudělám tu stejnou chybu dvakrát, ale to by se pletl. Zase jsem si nevzala svoje klíče, kde je i klíček od zámku, kterým zamykáme kočárek. Jenže, když se to stalo minule, byl kočárek přivázený jen tak na oko, takže šel vyvléknout a pro zámek jsme se vrátili jindy. Tentokrát bylo jasné, že takhle jednoduše nám to neprojde. Mohli jsme buď kočárek rozmontovat, vyprostit ho a pak zase dát dohromady nebo zlikvidovat ocelové lanko, které ho drželo u zábradlí. Rozhodli jsme se pro druhou možnost a další den už můj milý sháněl pilku na železo a zkoušel, jaké to je krást kočárky (podle množství potu, které během té půlhodiny vyprodukoval, asi dost obtížné). Kdesi vypadlý a za dva dny opět nalezený dudlík a u rozhledny Štěpánka zapomenutý (ale nikdy už nenalezený) klobouček je, myslím, přijatelná ztráta, se kterou se tak nějak počítá.
A co ty pozitivní zážitky? No, těch bylo! Především to, že jsem na týden měla možnost vypadnout z každodenní rutiny (ačkoli...přebalování, krmení, uspávání a chození ven člověk musí dělat v Praze i v Harrachově) a mohla sledovat, jak Bertík roste před očima. Za těch pár dní se naučil dělat paci paci, začal při smíchu krčit nosík, jeden zub se mu vyklubal a další už je na spadnutí, zdokonalil se ve stoupání a obcházení nábytku a celkově vypadá vyspělejší. Zkrátka, jeho vývoj nabral neskutečné tempo a nevypadá to, že by chtěl polevit. To ale znamená, že je potřeba na něj dávat čím dál větší pozor. Každou chvíli hrozí pád, náraz do nějakého rohu, skřípnutí ruky v šuplíku a tak dále. Ještěže ten čert taky někdy spí. Ale došlo mi, že vlastně ani když spí, si nemůžu dokonale odpočinout a úplně vypnout. Starost o dítě je více nebo méně zastrčená v hlavě každé mámy od chvíle, kdy zjistí, že nějaké bude mít. A nezbaví se jí, ať je to děťátko malé nebo velké, ať bdí nebo spí, ať ho má na očích nebo je daleko od něj. Mateřství se prostě nedá vypnout, ani na dovolené, ani v noci. Připravenost, ostražitost a strach už se mnou budou asi navždy. Až bude z Alberta dospělý muž (jak je teď ta představa nereálná!) nejspíš budou tyhle pocity míň intenzivní a trochu jinak zaměřené, ale předpokládám, že ani za dvacet nebo třicet let to nebude takové, jaké to bylo než jsem otěhoteněla. Je to tak, mami?
Pan dospěláček

Jelenia Góra

Albertus mocný

Co myslíte, že bylo nejlepší z celého Liberce?


1 komentář:

  1. ..."mateřství se prostě nedá vypnout"... jak trefné, i tak už se těším!

    OdpovědětVymazat