pátek 2. srpna 2013

Kde je to malé miminko?



Všechny ty stokrát omleté řeči o tom, jak děti rychle rostou, jsem až do teď pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že se Bertík vyvíjí a centimetry i kila mu přibývají tak, že by leckterý kojenec mohl závidět, ale spíš jsem měla pocit, že je s námi tak nějak odjakživa a připadalo mi zvláštní, že je to vlastně teprve jen pár měsíců. Jenže teď, když se dostal z miminčí horizontální polohy do vzpřímené dospělácké, mi to najednou taky došlo. Bertík už přestává být miminko a stává se z něj chlapeček. Doba, kdy to byl jen bezbranný červíček, je nenávratně pryč. Mám z toho ohromnou radost, zároveň se ale nemůžu ubránit dojetí až lehké nostalgii. Živě si vybavuju ten moment, kdy jsme ho přínesli z porodnice, položili do postýlky a nemohli věřit vlastním očím-on byl tak malinký! Vždyť by se tam vešel desetrát! A dneska si v té samé postýlce stoupne, natahuje po mě ručičky, směje se od ucha k uchu a ukazuje při tom ty svoje tři zoubky. Je to krása. A přestože jsem si myslela, že tohle klišé nebudu opakovat, musím uznat, že čas s dítětem opravdu utíká neskutečně rychle. Nejspíš je to tak dobře, protože právě ta rychlost a neopakovatelnost donutí člověka vážit si každého dne, který může s tím prckem prožít.

Žádné komentáře:

Okomentovat