středa 28. srpna 2013

Tři roky svoji

Když mě můj milý požádal o ruku, bylo mi dvacet a znali jsme se osm měsíců. Objektivně vzato to možná nevypadalo jako moc rozumný nápad, ale já i on jsme věděli, že jinak než svatbou naše známost dopadnout nemůže. A věděli jsme to tak jistě, že nemělo smysl čekat. Za dalších osm měsíců jsme se vzali a od té chvíle nenastal jediný okamžik, kdy bych toho litovala. Pochopitelně se občas vyskytnou nějaké třecí plochy a rozdílné názory (a to i v důležitějších otázkách než jaká je ideální tloušťka toaletního papíru), ale on je prostě muž mého života a jsem si jistá, že bych pro sebe lepšího nenašla.
Poslední rok se náš vztah obohatil o další rozměr-už nejsme jen manželé, ale i rodiče. To spoustu věcí mění, jiné prohlubuje, další téměř znemožňuje a některé teprve nově odhaluje. Romantické chvilky (pokud k nějakým vzhledem k všeobecnému vyčerpání vůbec dojde) jsou zákonitě vyrušeny brekem, návštěva restaurace znamená několikadenní pečlivé plánování, shánění hlídače, předávání podrobných instrukcí a neustálé pokukování na telefon, jestli se doma něco neděje; místo společného promýšlení otázek po smyslu života nastupují otázky typu " Tak jak dneska kakal?" atd. atd. To všechno ale bohatě vyváží okamžiky, které nás vždy znovu  přesvědčí, že mít dítě je lepší, než ho nemít. Společná radost z jeho úspěchů a pokroků, opatrné nahlížení do postýlky a následovné rozplývání se nad tou roztomilostí, celorodinné blbnutí, mazlení a hraní... A navíc, teprve teď si uvědomujeme, jak je hezké a vzácné být na chvíli jen ve dvou.
Všechno nejlepší k výročí, Radku!

Žádné komentáře:

Okomentovat