pondělí 30. září 2013

Na svatbě

Ráda se dojímám. A svatby jsou k dojímání jako dělané.
Mám ráda svatby. Bohužel ještě nejsem v tom věku, kdy by se moji kamarádi-vrstevníci nějak hromadně ženili a vdávali, ale i tak už jsem s Bertíkem absolvovala tři. Ta první byla silně v pohodě, protože se konala asi dva týdny před porodem, takže kromě toho, že jsem se musela vzdát alkoholu a příliš rychlých tanců, užila jsem si ji se vším všudy. Na druhou jsme šli před čtrnácti dny. Obřad byl až po Bertíkově obědě, takže ho celý prospal u mě v šátku a já jsem si ho mohla naprosto nerušeně užít a skoro i tu slzičku dojetí uronit. Oslavu jsme absolvovali částečně s dítětem a částečně bez něj - před večeří jsme se vrátili domů, nakrmili, vykoupali, uspali a zanechali se švagrovou. Ta poslední byla naplánovaná jako celovíkendová akce (proběhla mimo Prahu). Původně jsme ji chtěli využít jako záminku k tomu, aby Bertík poprvé spal bez nás (resp. beze mě, několik nocí bez táty už prospal). Vymysleli jsme si, že ho necháme u našich a my si tak svatbu vychutnáme v klidu sami dva. Jenže, jak se veselka blížila, byla jsem z té představy stále víc a víc nesvá. Nakonec jsme dospěli k názoru, že Bertík ještě není připravený na to, aby strávil noc a den v cizím prostředí bez rodičů. A já zas nejsem připravená na to, abych ho tam nechala. Tak jsme ho tedy vzali s sebou. (Mimochodem, věřili byste tomu, že na jeden a půl dne budeme mít plné auto věcí?!) Dlouhou cestu jsme zvládli docela v klidu, stejně tak poměrně krátký obřad. Bertík ho tentokrát neprospal, ale vymetal pavučiny a prach v celém kostele, pokukoval po ostatních dětech a snažil se zavírat dveře. Při přesunu na místo oslavy na pět minut usnul a po obědě se tvářil, že mu to stačilo a že už dneska spát nepotřebuje. Po hodinovém pobytu v šátku konečně zabral a na další hodinu nebo dvě jsem o něm nevěděla (zato moje záda ano). Jenže pak se probral a začalo tóčo. Neustále za ním pobíhat, hlídat, aby ho někdo nepřišlápl, někam nespadl, neutekl ven, ohýbat se, zvedat a pokládat zpátky na zem, odhánět od elektrických přístrojů, odolávat žebravým pohledům a ještě se u toho snažit vypadat jako svatební host, ne jako uštvaná mamina. Zachránilo nás nejspíš to, že Bertík potkal stejně starého chlapečka, s kterým se dali dohromady a dlouho se vzájemně zabavili. Při pohledu na to, jak svorně bok po boku pronásledují autíčko nebo míček, mě dokonce napadla kacířská myšlenka, že mít dvojčata možná nemusí být až tak marné (ale teda jen čistě hypoteticky!). Když už se Betrík dotatečně vyřádil, uložili jsme ho jako správní krkavčí rodiče do kočárku ven na mráz a šli se bavit mezi dospěláky. Těžko říct, jestli to bylo tím spaním v kočárku (přes den v něm vůbec nezabere), uplynulým rušným dnem a přemírou zážitků nebo něčím jiným, ale co chvíli jsme ho museli chodit utěšovat, až na konec jsme to asi v jedenáct vzdali a s ječícím dítětem projeli vesnicí k penzionu, ve kterém jsme byli ubytovaní. No, aspoň jsme šli brzo do postele a pořádně se vyspali. Ráno Albert dokonce trhnul rekord a spal až do tři čtvrtě na sedm! Vzato kolem a kolem, svatba se nám moc líbila a užili jsme si ji i s naším malým čertem. Jinak než bez něj, ale zato velice intenzivně:)

čtvrtek 26. září 2013

Konečně...

...jsem se dokopala k tomu, abych ušila povlak na Bertíkův polštář. Je to takové moje malé vítězství, protože tohle jsem odkládala už hodně dlouho. Zatímco mi Bertík tahal za látku, kterou jsem se snažila právě šít, nostalgicky jsem vzpomínala na to, jak snadno se šilo, když byl ještě v břiše. To mohl tak maximálně kopat a já jsem u stroje trávila docela dost času. Nic z toho nebyly žádné úžasné výtvory hodné veřejného prezentování, ale většina posloužila dostatečně - deka do kočárku, zavinovačka (spíš používaná jako deka), těhotenské kalhoty a šaty, osušky, žínky, povlečení na peřinu, přebalovací podložka, pytlík na špinavé pleny, taška na přebalovací potřeby... Vlastně jsem toho zvládla celkem dost, zatímco teď několik měsíců sbírám síly a čas na to, abych spíchla takovou jednoduchou maličkost jako povlak na polštář (a to musím ušít ještě jeden). Udělat něco s dítětem je prostě náročnější a zdlouhavější, než to bylo bez něj. Na druhou stranu, je to větší zábava - sledovat jeho zaujetí, smích, rozzářené oči i šibalský výraz, když se chystá provést nějakou lumpárnu. Takže jo, stěžuju si, ale vlastně se mi to líbí :)

pondělí 23. září 2013

Každý kus je originál

Asi jako každá nastávající matka i já jsem s rostoucím břichem trávila spoustu času úvahami o tom, jaký Bertík bude. Jak bude vypadat? Bude podobný spíš mě nebo manželovi? Jakou bude mít povahu? Co ho bude bavit? Jaké bude mít chutě? Co se týká vzhledu, bylo to jasné už na porodním sále a je to jasné pořád. Bertík je celý tatínek, akorát oči má moje. Shodnou se na tom všichni od babiček po prodavačky v obchodě, kam chodíme pro mlíko (mimochodem, obchod se jmenuje Ježkův statek a mlíko mají výborné-takové to poctivé s vrstvou smetany nahoře). Odhalování Bertíkových povahových rysů je větší dobrodružství. Některé se projevily už pár dnů po narození, jiné vyplouvají na povrch průběžně. První, čeho jsme si v Albertově chování všimli, byl klid a vytrvalost, vlastně spíš zarputilost. A to ho provází pořád. Pak se taky ukázalo, že je veselý, mazlivý, rozvážný, společenský, nebojácný, trochu pomalý a flegmatický. Zřetelně jsem si to uvědomila, když jsem s ním byla na skupinovém cvičení pro batolata. Zatímco ostatní děti prolezly připravenou překážkovou dráhu třikrát samy od sebe, Bertík ji s mou vydatnou pomocí prošel jednou - chvilku lezl, pak pozoroval ruch kolem, o kus dál do něčeho začal bušit a zkoumat a celkově vypadal, že nechápe, proč by se měl hnát z jednoho konce na druhý. Pak lektorka přinesla nádobu s různými bubínky, rolničkami apod. Všichni kromě Bertíka se na to okamžitě vrhli, začali se přehrabovat, vyhazovat, rachtat, případně se přetahovat o nejlákavěší kousky. Náš Bertík se dlouho jen díval na ostatní, pak si něco chtěl vzít, ale někdo mu to překazil, tak si řekl, že teda nic a dál koukal kolem sebe. Po několika marných pokusech, kdy mnou nabízené nástroje ani nevzal do ruky, se mu jeden zalíbil a začal si s ním hrát. Jenže si na něj udělala zálusk i holčička vedle a Bertíkovi ho vzala. Ten koukal trochu nechápavě, ale nepokusil se ho získat zpět ani násilím ani brekem. Prostě jí ho nechal a pokračoval v nezúčastněném pozorování. Albert zkrátka na jednu stranu vypadá trošku jako mouchy-snězte-si-mě, na druhou ho ale jen tak něco nerozhází. Cizích lidí se nebojí (v přítomnosti rodičů, samozřejmě), ale nepotřebuje, aby si s ním hráli. Často vypadá, že mu něco nestojí za námahu, ale když už za něčím jde, tak to taky dostane. Zkrátka, Bertík je (jako každé dítě) originál a ještě jsem nepotkala mimino, které by se mu podobalo. Nám se to moc líbí a jeho povaha nám naprosto vyhovuje. Jsem zvědavá, jestli mu vydrží nebo za pár let bude úplně jiný.

pátek 20. září 2013

10 vychytávek v péči o odrostlé mimino

Jak potomek roste, některé věci se stávají nepotřebnými a u jiných zjistíte, že se bez nich neobejdete, ačkoli jste o jejich existenci před pár týdny neměli ani tušení. Předkládám seznam toho, co považuju pro život s ročním dítětem za důležité, užitečné nebo příjemné.

1. krosna na nošení dětí
Přestože jsem velký příznivce ergonomických nosítek a šátků, musím uznat, že jsou situace, kdy se krosna hodí víc. My jsme ji naplno využili v létě na dovolené v Krkonoších. Krosna má tu výhodu, že je konstruovaná jako kasický batoh, nemáte tedy dítě přímo nalepené na zádech/břiše jako v Manduce. To oceníte zejména při delších výletech v teplém počasí, protože se nebudete tolik vzájemně zahřívat. Z krosny navíc dítě líp vidí a má v ní větší možnost pohybu. Dalším plusem je úložný prostor, do kterého v pohodě nacpete všechno dětské příslušenství. Měli jsme půjčenou krosnu Deuter Kid Comfort III a ani nosiči ani nošenec si na ni nemůžou stěžovat.

2. kožené capáčky
Bertíkovy botky

Jakmile se dítě začne stavět, vyžaduje, aby mu to bylo umožněno i venku. Opírat se o kočárek, zábradlí, plot nebo lavičku a dělat nesmělé (a brzy taky smělé) úkroky je ohromá zábava. Pokud není zima nebo mokro, daleko líp než klasické boty, které nohu dost omezují v pohybu, poslouží kožené capáčky. Jsou měkké a poddajné, ale přecejen nožky chrání před chladem a špínou líp než ponožky. Na zimu mám v plánu je využívat doma místo bačkor (ted´ Bertík nosí jen punčocháče nebo ponožky).

3. korýtko
IKEA sada-korýtko, miska, hrnek a lžička za pár kaček
Ano, je to nechutné a ano, je to nevyhnutelné. Až donedávna jsem nad korýtky ohrnovala nos a vystačili jsme si s froté bryndáky (IKEA se svým balíkem pěti bílých bryndáčků s barevným okrajem za 99Kč jednoznačně vítězí). Jenže když má Bertík náladu na pokusy o samo-krmení, je potřeba nasadit těžší kalibr. A opět boduje IKEA, která prodává opravdové korýtko, ne jenom bryndák s kapsou, která nic moc nezachytí.

4. pudink Babydream
Batole by prý mělo za den vypít půl litru mléka nebo sníst odpovídající množství mléčných výrobků. Bertík má svou denní dávku bohatě pokrytou ranním UM, odpoledním jogurtem a večerní kaší. Obzvláš't jogurt je u něj ve velké oblibě. Jenže při různých výletech někdy není možnost ho koupit, případně ho nechci celý den nosit s sebou, aby se nezkazil. V takových případech vezmu zavděk pudinkem, který se dá koupit do zásoby a nic se mu nestane, ani když je od rána v batohu. Daleko sympatičtější, než různé Nestlé a podobné značky, jejichž složení není žádná sláva a navíc balení čtyř kelímků po 100g stojí kolem 70Kč, mi je puding Babydream (privátní značka drogerie Rossman), který obsahuje jen to nejnutnější a stojí férových 35Kč.

5. Calgel
Zuby jsou prevíti. Bolí ještě dřív, než jsou vůbec vidět. Bertík to snáší docela statečně, ale přecejen si v kritických dnech rád zanaříká a zakňourá. Pak nastupuje na scénu Calgel, který aspoň na chvíli vždycky pomůže. Těžko říct, jestli jde o placebo efekt, sladkou chuť nebo účinnou látku, hlavní je, že to funguje.

6. zarážky na dveře, šuplíky a další bezpečnostní maličkosti
Jakmile dítě objeví šuplíky, skříně a dveře, má postaráno nejen o zábavu, ale taky o přiskříplé prstíky. Pak přijdou vhod různá udělátka, která po dobu, než zjistí, že tam ty prsty fakt nemá strkat a zavírat si je, eliminují ty nejhorší úrazy. Nemyslím si, že je rozumné obalit dítě i celý byt bublinkovou fólií - naopak, pokud si ty ruce párkrát někde nepřivře, nepochopí, jak na to. Na druhou stranu, omezit množství slziček je všestranně prospěšné.

7. široká postel
Asi jen málo rodičů si nikdy nebere dítě k sobě do postele. Co si budeme nalhávat, je to rychlejší a jednodušší než ho utěšovat v jeho vlastní postýlce. Dokud se miminko moc nehýbe, je to opravdu roztomilá záležitost, ale jakmile začne v posteli cestovat a kopat kolem sebe, už to přestává být tak příjemné. Naštěstí pro mě, Bertík v noci zásadně útočí na mého muže a zabírá si jeho polštář (chudák manžel pak spí v poličce, kterou máme vedle postele). Došli jsme k závěru, že 160cm šířky stačí pro dva lidi, ale pro tři a časem třeba pro čtyři už ne. Takže po Vánocích rozbijeme prasátko (pokud v něm něco bude) a půjdeme vybírat co nejširší postel.

8. netekoucí hrneček
Nuby-první hrneček, který Bertík vzal na milost

Od hrnečku pro malé dítě chci dvě věci - aby byl tak zkonstruovaný, že ho mimino přijme a aby netekl. Vyzkoušela jsem několik typů a nejvíc se nám osvědčily dva: do začátku Nuby z DM se silikonovým vrškem a později kouzelný hrneček od Aventu. U nových hrnečků většinou Bertík ze začátku nechápe, jak z nich pít, takže na den dva z něj vždycky vyndám ten netekoucí systém, Albert zjistí, že se z toho může napít a pak už je používá v pohodě.

9. overal bez ťapek
Pro lezoucí, stoupající si a chodící dítko rozhodně nejpraktičtější druh nočního úboru. Klasická dvoudílná pyžama jsou pro takhle malé dítě čiré bláznovství, protože se obvykle během chvíle odkope a cestuje po posteli tak urputně, že by spalo s holými zády. Miminkovské overaly s ťapkami se zase shrnují na nohách, když se drobek vzbudí a začne rejdit. Overal bez tlapiček a ponožky se proto ukázaly jako nejlepší kombinace.

10. pravidelné hlídání
Mary Poppins, to je ta pravá paní na hlídání

Každá matka si potřebuje aspoň na chvíli občas odpočinout. Svěřovat potomka různým kamarádkám je sice fajn, protože je to obvykle baví (aspoň ty bezdětné), jenže mívají většinou i jiné věci na práci než hlídat mimino. Navíc tři dny strávit vyjednáváním a domlouváním, kdy a kde a na jak dlouho se ho ujme, aby pak člověk měl dvě hodiny pro sebe, je dost neefektivní. Proto je opravdu k nezaplacení mít k dispozici ochotnou babičku nebo paní na hlídání, která přichází pravidelně, takže odpadá zdlouhavé domlouvání a je možné si i něco naplánovat.

úterý 17. září 2013

Odvrácená strana mateřství

Na úvod musím napsat, že se mi vážně líbí být máma, nikdy bych neměnila a Bertík je naprosto úžasné dítě.

Komu by občas mateřství nelezlo na mozek?
 S klesající venkovní teplotou pravidelně klesá i moje nálada. Před rokem jsem nějak neměla čas to zaznamenat, protože jsem měla dost starostí s novorozencem a šestinedělními hormony, zato letos si to užívám se vším všudy. Myslím, že mateřské chmury musí zákonitě občas přepadnout každou ženu, která je doma s dítětem. Že se to moc nerozebírá, je zase jiná věc. Jenže, proč bych si něco nalhávala? Trávit dny převážně doma jen ve společnosti mimina je chvílemi poněkud frustrující. Člověk si nemá s kým popovídat (pokud nepočítám ten nepřetržitý monolog komentující to, co zrovna dělám a co dělat budeme), hlavními starostmi je mytí zadku, vaření oběda a praní prádla, jakákoli činnost může být a taky je každou chvíli přerušená a největším odvazem je často nákup v Bille. Odchod z bytu trvá čtvrt hodiny - obléknout nespolupracující, řvoucí, utíkající a zmítající se dítě opravdu chvíli zabere. Když už se někam vykopeme (pod schody jsem obykle tak zničená, že bych to klidně zase otočila), čeká mě manévrování s kočárkem do tramvaje (o metru si nechávám jenom zdát), neustálé hlídání času, abychom byli včas zpátky na jídlo a permanentní pohotovost co kydyby se Bertíkovi něco nelíbilo. Jít někam s malým dítětem je několikanásobně psychicky a fyzicky náročnější, než tam jít bez něj. A to s ním samozřejmě na spoustu míst a akcí vůbec nemůžu. Kino, výstava, ples, divadlo, klidná restaurace, plány na studium. To všechno a mnohem víc je pro mě teď sci-fi. Místo toho den za dnem ta stejná rutina - nakupovat, uklízet, vařit, prát, přebalovat, krmit, uspávat. Nic intelektuálně nebo sociálně povznášejícího. Co se dá dělat, ono se to zase srovná.

neděle 15. září 2013

Hudbou k trvalé (nebo aspoň dočasné) demenci

Já ani můj milý nejsme kdovíjací muzikanti. Sem tam si pustíme ráno ke snídani nějaký ten veselý rozehřívací song, v neděli si zazpíváme v kostele a doma se občas spontánně vyjadřujeme v písních (tedy hlavně muž-ten má písničku pro každou životní situaci, já zpívám obvykle jen ze zoufalství popěvky jako "Uklidni se čerte, přestaň už řvááát.") . Ovšem oba maželovi sourozenci jsou hudebníci a zatím to vypadá, že to geny vzaly oklikou a Bertíkovi hudba nebude cizí. Když se k tomu přidá ještě to, že miluje společnost jiných dětí, vypadalo objevení hudebního kurzu pro mimina jako dar z nebe. Kroužek se jmenuje Yamaha a na jejich stránkách jsem se dočetla cosi o tom, jak hudba rozvíjí nervová spojení v mozku dítěte a vůbec působí blahodárně. Zabrala jsem s Bertíkem poslední volné místo a těšila se na všestranně prospěšnou zajímavou aktivitu. Úplně první dojem byl veskrze pozitivní. V místnosti bylo asi deset přibližně stejně starých dětí a z některými z nich Albert hned navázal kontakt a společně se rozhodli učebnu opustit. Tak jsme zavřeli a začalo se. Jakmile se z kazeťáku ozvaly první tóny umělohmotné kýčovité hudby, pochopila jsem dětskou prozíravost, když chtěly utéct ještě před začátkem. Moje myšlenky i pohled se taky stočily ke dveřím. Ale řekla jsem si, že tomu dám šanci a třeba to půjde. Tu silně vlezlou melodii jsme si vyslechli asi třikrát a pak si lektorka vzala na pomoc plyšového tuleně. S tím chodila od dítěte k dítěti a každému (stále na ten stejný nápěv) zazpívala úvodní písničku. Po prvních slovech "Jsem tvůj bílý kamarád, budeme si spolu hrát." jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. To jako myslí vážně? Očividně jo, protože to pokračovalo: "Hebký, jemný, bílý jsem, společně si pohrajem. Když pohladíš mě po bříšku, zazpívám ti písničku." Kdyby ta afektovaná paní s nepříjemným hlasem opravdu zpívala jen, pokud dítě pohladí plyšáka po bříšku, ještě by se to dalo vydržet, jenže to byl jen takový řečnický obrat a tak jsme si tu vkusnou a inteligencí oplývající píseň vyslechli desetkát. Bertík k mému potěšení projevil určitou hrdost a od paní a jejího bílého kamaráda se odvrátil, o nějakém hlazení nemohla být ani řeč. V podobném duchu se nesl i zbytek hodiny. A to ještě nemluvím o tom, že na kurzu, který byl určený pro lezoucí děti, se prakticky celou dobu jen sedělo s miminem na klíně. Jediný světlý okamžik bylo tzv. volné objevování, což spočívalo v tom, že lektorka doprostřed místnosti vysypala míčky a chrastící vajíčka a nechala děti deset minut, ať si dělají, co chtějí. Ovšem za to nemusím platit 130Kč/hod. Poslední čtvrthodinu už jsem visela očima na hodinách, protože jsem téměř fyzicky cítila, jak ty básničky, písničky a melodie ze mě vysávají posední zbytky zdravého rozumu, které jsem si po roce s miminem ještě zvládla zachovat. Největším překvapením pro mě ale bylo to, že kromě mě byly všechny ostatní matky (a to i ty znuděně a soudně vypadající) odhodlány na kurz chodit. To jim nevadí, že sobě i svým dětem budou snižovat IQ? Zvládnou poslouchat ten nepříjemný silný hlas hodinu každý týden? Ony jsou schopné to vydržet?! Je něco špatně s nimi nebo se mnou? Naštěstí byla první lekce zadarmo, tak jsem řekla nashledanou a těšila se, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí. Ale za ten zážitek to stálo!
Většina dětských písniček mě děsí...

středa 11. září 2013

Chytřejší a chytřejší

Pro mé i mužovy rodiče je Albert prvním vnoučetem a tak si ho náležitě užívají a obdivují. Obzvlášť babička a děda z manželovy strany jsou z něj vždycky strašně unešení a při každém setkání neopomenou zdůraznit, jak je děsně šikovný a chytrý. Nejsem si jistá, jestli se v tomhle věku nějak výrazně dají rozpoznat intelektové schopnosti a pokud ano, tak nevím, jestli je Bertík opravdu takový miminčí génius. Vlastně je mi to docela jedno, protože ať už v IQ testu dopadne jakkoli, pořád to bude můj nejmilejší chlapeček. Nicméně, jeho pokroky mě nesmírně těší a sledovat vývoj jeho rozumových schopností je prostě super. Poslední dobou se značně zlepšilo Bertíkovo chápání toho, k čemu která věc slouží a taky jeho smysl pro humor (ano, už takhle malé dítě ho má). Ukořistí kapesník a šmudlá mi s ním okolo nosu. Najde kdesi zahrabaný dudlík (hurá, už asi dva týdny jsme ho vůbec nepoužili-Bertík asi uznal, že už je na něj moc velký a nechce ho!) a strká mi ho do pusy. A když se mu to podaří, má z toho ohromnou legraci. Nejlepší kousek ovšem předvedl dneska večer, kdy mi muž na hlavu postavil nějakou kostičku a Bertíkovi se to tak zalíbilo, že se mi ji tam snažil umístit taky. Ve chvíli, kdy kostička byla na místě, propukl v smích a zatleskal. Pak počkal, až ji schodím a celou akci několikrát opakoval, ale střídal moji a tátovu hlavu, aby mu to nebylo líto. Taky mě těší, že už začíná umět dát najevo, co chce. To je velice důležitá schopnost, která naše soužití určitě dost usnadní. Třeba jsem mu předváděla indiána a když jsem skončila, chňapnul mě za ruku, strčil mi ji před pusu a držel mě, dokud jsem nespustila znovu. Chvíli jsme si takhle hráli, ale pak najednou chytil moji ruku a netáhnul ji směrem k mé puse, ale ke králíkovi. Chtěl, abych ho tou rukou pohladila. Takže jo, je chytrý a ještě k tomu něžný ke zvířatům :).

pondělí 9. září 2013

Hračky a hrátky

Někdy si říkám, proč se vlastně dětem dávají hračky? Jasně, jsou hezké, ale o jejich potřebnosti by se daly vést spory. Bertík si rád chvíli zajezdí s autíčkem nebo mu aspoň zatočí kolečky, sem tam mlátí dvěma kostkami o sebe nebo okusuje hadrové zvířátko. Jenže, žádná hračka se nemůže vyrovnat obyčejným věcem, které doma najde. Z nějakého záhadného důvodu kupříkladu miluje kabely, takže jeho nejoblíbenější "hračka" je prodlužovačka. Poslední dobou je taky velký hit kytara. Nejdřív do ní jenom mlátil, teď už ale cíleně hraje na struny. Samozřejmě jsou taky skvělé kuchyňské šuplíky a skříňky. Vytahovat hrnce, pokličky, mísy nebo mačkátko na citron je výborná zábava. Výsadní postavení mezi kuchyňským náčiním má víčko na termosku (dá se krásně kutálet po místnosti) a ještě nikdy nepoužitý kartáč na nádobí, který slouží jako drbátko nebo prostě jako prima věc, se kterou se dá mávat a mlátit. Šuplíky a skříňky jsou oblíbené i v jiných místnostech - buď jen otvírat a zavírat nebo všechno vyházet na zem. Další Bertíkovou zábavou je schovávání za různými příhodnými kusy látky. Závěsy, šátek, přehoz na postel... Dokonce už se naučil reagovat na pokyn "udělej bububu" a má z toho děsnou legraci. Nesmím opomenout ani našeho králíka Ludvíka, s kterým si skvěle rozumí, vzájemně se honí, Bertík ho hladí nebo jen stojí opřený o jeho klec a rumpluje s dvířky. A pak taky mobil-sázka na jistotu, kterou uděláte radost každému miminu. Ale pozor, Albert se nenechá oklamat rozbitým, který jsme mu bláhově podstrčili! Vyžaduje plně funkční přístroj. Bertíkovými velkými kamarádkami jsou taky pračka a myčka. Sledovat, jak se pere prádlo, je zajímavější než se koukat na televizi. A jezdit v myčce šuplíkem na nádobí je taky prostě super. Dál přijdou vhod taky různé papíry nebo listy, co opadaly z kytek, které se dají rozcupovat na malé kousíčky. A je toho ještě víc-otvírat a zavírat dveře, vytahovat knížky z knihovny, točit otočnou židlí, bušit do klávesnice, strhávat z věšáku prádlo, kutálet po místnosti velký míč na sezení, u všeho si stoupat...Zkrátka, význam hraček by se neměl přeceňovat :)

sobota 7. září 2013

Tvrdej režim

Malé děti potřebují pravidelnost a řád. To ví každý. A moje zkušenost potvrzuje, že to tak doopravdy je. Často bych si podle Bertíka mohla seřizovat hodinky. Začalo to snad pár dnů po návratu z porodnice, kdy jsme si všimli, že kolem sedmé večer je Albert vždycky nevrlý a spolehlivě ho zklidní koupání. Časem se ke koupání začalo přidávat čím dál tím víc úkonů, které je potřeba provádět ve správný čas, na správném místě a ve správném pořadí. Dopracovali jsme se k tomu, že mezi 5:30 a 6:00 se vzbudí, dostane mlíko, v 7:30 se s námi nasnídá (nejlepší je prý chleba s máslem), v 8:30 na hodinu až hodinu a půl usne, v 10:00 má svačinu, ve 13:00 oběd, pak asi dvě hodiny spánku, v 16:00 svačina (ta nejoblíbenější-bílá Hollandia), v 19:00 večeře, vykoupat, přečíst pohádku a nejpozději ve 20:00 je už obvykle po něm. Je to sice trochu svazující, protože v inkriminované časy je potřeba mu zajistit vhodné podmínky na spaní (to znamená být doma nebo s sebou aspoň mít šátek) a z návštěv musíme utíkat tak brzy, abychom v sedm byli zpátky, ale na druhou stranu je to fajn, protože víme, co od toho malého čerta můžeme čekat a tak se podle toho dá zařídit. (Obzvlášť oceňuju to, že po osmé večer opravdu spí jak zařezaný, takže k nám můžeme nalákat hlídače, který si v klidu bude dvě tři hodiny číst a poslouchat ticho z chůvičky, zatímco my jdeme třeba na večeři.) Jenže poslední dobou se nám to trošku rozpadá. Tedy, ráno a hlavně večer zůstávají stejné, ale ty denní spánky nás trápí (a to není mateřský plurál, ale trápí to mě i Bertíka). Některé dny se mi zdá, že dvě spaní už jsou pro něj moc, protože když si schrupne dopoledne, nechce se mu usnout po obědě, a jedno je zase málo, protože ještě nevydrží tak dlouho v kuse vzhůru. Dva experimentální dny, kdy jsem se snažila Bertíkovi poskytnout jen jednoho šlofíka, neskončily právě úspěšně (popravdě tak polovinu bdělého času prořval). Dobrá, ať tedy spí dvakrát, jako do teď. Jenže, pokud není celý den stejný jako ty ostatní, tu usne později, támhle zase spí kratší dobu a tuhle by si ještě na půl hodiny zdřímnul navíc. Co s tím, vždyť si rozboří tu křehkou rovnováhu únavy a čilosti? Nic. Snažit se mu dávat možnost, aby mohl dodržovat svůj režim, ale nic nelámat přes koleno. Naslouchat jeho potřebám a když je to možné, prostě je plnit.
Mimochodem, byli jsme na roční prohlídce, takže znám Bertíkovy aktuální míry: 10,15kg, 80cm a 47cm obvod hlavy:)

středa 4. září 2013

Chtě nechtě kontaktním rodičem

Knihu Koncept kontinua jsem četla asi před dvěma lety. Některé myšlenky mě oslovily, ale celkově mi připadala zbytečně radikální a nepřipouštějící žádnou diskuzi. Přesto jsem ale získala pocit (a časem se v něm utvrzovala), že to, čemu se dnes říká „kontaktní rodičovství“ je docela dobrá cesta. Dokonce jsem měla v plánu zajít tak daleko, že si jednou ani nebudeme kupovat kočárek a naše milé děťátko budeme výlučně nosit. Haha, ta naivita! Bertíkův první půlrok jsme skutečně téměř výhradně používali šátek nebo Manducu, ale v kočárku taky rozhodně nijak netrpěl (jak se mi výše zmíněná kniha snažila namluvit). Jenže pak, když vážil nějakých osm nebo devět kilo, jsem to pomalu přestala zvládat. A tak začal hlavní roli hrát kočárek. Bertík z něj měl pěkný výhled, já jsem sice už neměla volné ruce a cestování MHD začalo být komplikovanější, ale zase jsem se domů už nevracela totálně vyšťavená. A číst si na lavičce v parku, zatímco mimino spí v kočáru, to bylo super. Bylo. Asi před dvěma měsíci, se Albert rozhodl, že kočárek už není na spaní. Mohla jsem s ním jít ven v době, kdy každodenně spí, ve chvíli, kdy už se mu doma zavíraly oči, ale jakmile jsem ho tam dala, ožil a byl schopný třeba dvě hodiny nadšeně pozorovat okolí (a po návratu okamžitě padnout). Tím si rozhodil svůj denní režim, na jehož dodržování jinak dost lpí, a až do večera byl nevrlý. Navíc, někdy jsem s ním venku celý den a to už opravdu je potřeba zajistit, aby se mohl vyspat. Tak jsem zase z hlubin Bertíkovy komody vyhrabala šátek (v téhle váhové kategorii mi připadá pohodlnější než Manduca). A je to tady-nosící comeback!
Dalším pilířem kontaktního rodičovství je nepochybně společné spaní v jedné posteli. Před nějakým  časem jsem si tady pochvalovala, jak Bertík krásně spí celou noc ve vlastní postýlce. No, stalo se to, co se stát muselo-už to tak krásné není. Někdy v době, kdy se naučil si stoupnout, se jeho spaní dost zhoršilo. Jak večerní usínání (když ho nechám o samotě, tak se postaví a brečí, položím-li ho a znovu odejdu, celý proces se opakuje...), tak noční buzení. Prakticky každou noc se probudí s pláčem. Ano, mohli bychom ho nechat brečet a chodit k němu v prodlužujících se intervalech, ale ani já, ani muž na to nemáme nervy a náladu. Prostě když začne řvát, vezmeme si ho k sobě. Nejen že se všichni víc vyspíme, ale ono je to tak příjemné přitulit se k tomu malému, měkkoučkému, teploučkému človíčkovi.
Celkově se mi zdá, že poslední dobou Bertík potřebuje víc kontaktu než dřív. Chce hodně chovat, mazlit se, nebýt sám s cizími lidmi (cizí znamená v tomto kontextu kdokoli kromě rodičů)... A tak mu to dopřáváme. Proč ne? Ano, měla jsem představu, že v roce už bude „samostatnější“ a nebude takový mamánek, ale na druhou stranu, když už to takhle je, tak si to užiju. Vždyť za pár let budu jen vzpomínat na to, jak ke mně natahovat ručičky, jak si položil hlavu do mého klína, jak mi dával uslintané pusinky, jak se snažil třít nosem o nos (ikdyž v jeho podání je to spíš mlácení čelem do nosu), jak se mazlil a jak jsem dokázala vyřešit skoro každý jeho problém jen tím, že jsem si ho vzala do náruče.

pondělí 2. září 2013

Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj...

Modlitebna ČCE ve Strašnicích
Uplynulý víkend byl dost nabitý. Není se co divit, první narozeniny člověk neslaví každý den, takže se u nás postupně scházelo celé příbuzenstvo, aby se pokochalo pohledem na našeho velkého malého oslavence a předalo mu i nějaké dárky. Za ty dva dny vzrostl počet hraček v naší domácnosti asi dvojnásobně, z čehož jsme mírně dezorietovaní, ale stěžovat si rozhodně nebudeme:). Aby těch zážitků nebylo málo, dostalo nedělní dopoledne ještě další náboj. Při bohoslužbách bylo Bertíkovi uděleno požehnání. Byl to pro nás důležitý a slavnostní akt, kterým jsme se zavázali vychovávat Alberta v křesťanské víře a snad ho jednou dovést k vlastnímu rozhodnutí přijmout křest. Popravdě, v tomhle tématu docela tápu. Co to vlastně znamená vychovávat dítě ve víře a k víře? Vodit ho do kostela, vyprávět mu o Bohu (ale co?!), číst mu Bibli? To všechno určitě taky, ale myslím, že ještě důležitější je, aby dítě tu víru vidělo v obyčejném každodenním životě, v malých, zdánlivě nevýznamných činech, slovech a gestech. To je tedy opravdová výzva a já si netroufám odhadnout, jak moc se mi ji podaří naplňovat. Místo užírání se tím, že dokonalým příkladem Bertíkovi určitě nejsem a nebudu, je přínosnější pojmout křesťanskou (ale ne jenom křesťanskou, to platí pro každého, kdo chce, aby jeho dítě bylo slušný člověk s morálními zásadami) výchovu i jako sebe-výchovu a možnost objevovat a prohlubovat vše od základů. Uvědomit si, co je nejpodstatnější, formulovat to pro sebe a přetlumočit to dítěti v jemu srozumitelných slovech. I tak je pochopitelně výsledek nejistý a zda dítě jednou půjde po cestě, kterou jsem se mu snažila ukázat, bude jen a jen na něm. Jenže tak to asi s výchovou prostě je-spousta přemýšlení, práce a úsilí na jedné straně a efekt možná skvělý, ale možná taky nulový a ještě k tomu viditelný až za spoustu let na straně druhé. Nezbývá tedy než se snažit a doufat.

První dort


Alberte, požehnej tobě Hospodin, a ostříhej tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě. Obrať Hospodin tvář svou k tobě a dej tobě pokoj.
 
Protože Hospodin ti říká:

"Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Iz 43,1-2