středa 4. září 2013

Chtě nechtě kontaktním rodičem

Knihu Koncept kontinua jsem četla asi před dvěma lety. Některé myšlenky mě oslovily, ale celkově mi připadala zbytečně radikální a nepřipouštějící žádnou diskuzi. Přesto jsem ale získala pocit (a časem se v něm utvrzovala), že to, čemu se dnes říká „kontaktní rodičovství“ je docela dobrá cesta. Dokonce jsem měla v plánu zajít tak daleko, že si jednou ani nebudeme kupovat kočárek a naše milé děťátko budeme výlučně nosit. Haha, ta naivita! Bertíkův první půlrok jsme skutečně téměř výhradně používali šátek nebo Manducu, ale v kočárku taky rozhodně nijak netrpěl (jak se mi výše zmíněná kniha snažila namluvit). Jenže pak, když vážil nějakých osm nebo devět kilo, jsem to pomalu přestala zvládat. A tak začal hlavní roli hrát kočárek. Bertík z něj měl pěkný výhled, já jsem sice už neměla volné ruce a cestování MHD začalo být komplikovanější, ale zase jsem se domů už nevracela totálně vyšťavená. A číst si na lavičce v parku, zatímco mimino spí v kočáru, to bylo super. Bylo. Asi před dvěma měsíci, se Albert rozhodl, že kočárek už není na spaní. Mohla jsem s ním jít ven v době, kdy každodenně spí, ve chvíli, kdy už se mu doma zavíraly oči, ale jakmile jsem ho tam dala, ožil a byl schopný třeba dvě hodiny nadšeně pozorovat okolí (a po návratu okamžitě padnout). Tím si rozhodil svůj denní režim, na jehož dodržování jinak dost lpí, a až do večera byl nevrlý. Navíc, někdy jsem s ním venku celý den a to už opravdu je potřeba zajistit, aby se mohl vyspat. Tak jsem zase z hlubin Bertíkovy komody vyhrabala šátek (v téhle váhové kategorii mi připadá pohodlnější než Manduca). A je to tady-nosící comeback!
Dalším pilířem kontaktního rodičovství je nepochybně společné spaní v jedné posteli. Před nějakým  časem jsem si tady pochvalovala, jak Bertík krásně spí celou noc ve vlastní postýlce. No, stalo se to, co se stát muselo-už to tak krásné není. Někdy v době, kdy se naučil si stoupnout, se jeho spaní dost zhoršilo. Jak večerní usínání (když ho nechám o samotě, tak se postaví a brečí, položím-li ho a znovu odejdu, celý proces se opakuje...), tak noční buzení. Prakticky každou noc se probudí s pláčem. Ano, mohli bychom ho nechat brečet a chodit k němu v prodlužujících se intervalech, ale ani já, ani muž na to nemáme nervy a náladu. Prostě když začne řvát, vezmeme si ho k sobě. Nejen že se všichni víc vyspíme, ale ono je to tak příjemné přitulit se k tomu malému, měkkoučkému, teploučkému človíčkovi.
Celkově se mi zdá, že poslední dobou Bertík potřebuje víc kontaktu než dřív. Chce hodně chovat, mazlit se, nebýt sám s cizími lidmi (cizí znamená v tomto kontextu kdokoli kromě rodičů)... A tak mu to dopřáváme. Proč ne? Ano, měla jsem představu, že v roce už bude „samostatnější“ a nebude takový mamánek, ale na druhou stranu, když už to takhle je, tak si to užiju. Vždyť za pár let budu jen vzpomínat na to, jak ke mně natahovat ručičky, jak si položil hlavu do mého klína, jak mi dával uslintané pusinky, jak se snažil třít nosem o nos (ikdyž v jeho podání je to spíš mlácení čelem do nosu), jak se mazlil a jak jsem dokázala vyřešit skoro každý jeho problém jen tím, že jsem si ho vzala do náruče.

2 komentáře:

  1. Naprosto souhlasím, kniha na mě taky byla zbytečně ortodoxní, ačkoli kontaktní rodičovství je mi velmi blízké... Spíš bych řekla, že je důležité dítěti naslouchat a řídit se podle toho. Lidé, kteří jsou zarputilými odpůrci šátků/nosítek mi přijdou stejní jako zarputilí odpůrci kočárku. My máme oboje a necháváme to na Lole, teď preferuje šátek, do kočárku jde jen v horku, ale myslím, že až si sedne, bude chtít jezdit ve sporťáku, ona je taková zvědavka :)
    Stejné je to s tím spaním. Když jsem třeba u našich sama s Lolou, spíme spolu na manželské posteli. Doma by ale se mnou i přítelem neusnula. Má svou postýlku, která je přiražená k naší posteli, takže na sebe vidíme a vím, že je tam spokojená. A většinu času stejně spí v hacce a tam se k ní nevejdu :)
    I přesto se považuju za kontaktního rodiče. Protože naslouchám svému dítěti a řídím se podle toho, co samo vyžaduje v různých životních etapách a náladách. Odměnou mi za to je fakt, že máme dítě, které prakticky vůbec nepláče :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se v současné chvíli považuju za kontaktního rodiče z donucení:). Ale líbí se mi to.
      Bertík je a byl (kromě asi jednoho nebo dvou brečících měsíců) taky moc hodné dítě, ale jestli to je šátkem nebo něčím jiným, to bych si netroufla trvdit. Samozřejmě se snažím dělat to, co považuju za nejlepší, ale neopovážila bych se připisovat si zásluhy za to, jaký je:)

      Vymazat