neděle 15. září 2013

Hudbou k trvalé (nebo aspoň dočasné) demenci

Já ani můj milý nejsme kdovíjací muzikanti. Sem tam si pustíme ráno ke snídani nějaký ten veselý rozehřívací song, v neděli si zazpíváme v kostele a doma se občas spontánně vyjadřujeme v písních (tedy hlavně muž-ten má písničku pro každou životní situaci, já zpívám obvykle jen ze zoufalství popěvky jako "Uklidni se čerte, přestaň už řvááát.") . Ovšem oba maželovi sourozenci jsou hudebníci a zatím to vypadá, že to geny vzaly oklikou a Bertíkovi hudba nebude cizí. Když se k tomu přidá ještě to, že miluje společnost jiných dětí, vypadalo objevení hudebního kurzu pro mimina jako dar z nebe. Kroužek se jmenuje Yamaha a na jejich stránkách jsem se dočetla cosi o tom, jak hudba rozvíjí nervová spojení v mozku dítěte a vůbec působí blahodárně. Zabrala jsem s Bertíkem poslední volné místo a těšila se na všestranně prospěšnou zajímavou aktivitu. Úplně první dojem byl veskrze pozitivní. V místnosti bylo asi deset přibližně stejně starých dětí a z některými z nich Albert hned navázal kontakt a společně se rozhodli učebnu opustit. Tak jsme zavřeli a začalo se. Jakmile se z kazeťáku ozvaly první tóny umělohmotné kýčovité hudby, pochopila jsem dětskou prozíravost, když chtěly utéct ještě před začátkem. Moje myšlenky i pohled se taky stočily ke dveřím. Ale řekla jsem si, že tomu dám šanci a třeba to půjde. Tu silně vlezlou melodii jsme si vyslechli asi třikrát a pak si lektorka vzala na pomoc plyšového tuleně. S tím chodila od dítěte k dítěti a každému (stále na ten stejný nápěv) zazpívala úvodní písničku. Po prvních slovech "Jsem tvůj bílý kamarád, budeme si spolu hrát." jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. To jako myslí vážně? Očividně jo, protože to pokračovalo: "Hebký, jemný, bílý jsem, společně si pohrajem. Když pohladíš mě po bříšku, zazpívám ti písničku." Kdyby ta afektovaná paní s nepříjemným hlasem opravdu zpívala jen, pokud dítě pohladí plyšáka po bříšku, ještě by se to dalo vydržet, jenže to byl jen takový řečnický obrat a tak jsme si tu vkusnou a inteligencí oplývající píseň vyslechli desetkát. Bertík k mému potěšení projevil určitou hrdost a od paní a jejího bílého kamaráda se odvrátil, o nějakém hlazení nemohla být ani řeč. V podobném duchu se nesl i zbytek hodiny. A to ještě nemluvím o tom, že na kurzu, který byl určený pro lezoucí děti, se prakticky celou dobu jen sedělo s miminem na klíně. Jediný světlý okamžik bylo tzv. volné objevování, což spočívalo v tom, že lektorka doprostřed místnosti vysypala míčky a chrastící vajíčka a nechala děti deset minut, ať si dělají, co chtějí. Ovšem za to nemusím platit 130Kč/hod. Poslední čtvrthodinu už jsem visela očima na hodinách, protože jsem téměř fyzicky cítila, jak ty básničky, písničky a melodie ze mě vysávají posední zbytky zdravého rozumu, které jsem si po roce s miminem ještě zvládla zachovat. Největším překvapením pro mě ale bylo to, že kromě mě byly všechny ostatní matky (a to i ty znuděně a soudně vypadající) odhodlány na kurz chodit. To jim nevadí, že sobě i svým dětem budou snižovat IQ? Zvládnou poslouchat ten nepříjemný silný hlas hodinu každý týden? Ony jsou schopné to vydržet?! Je něco špatně s nimi nebo se mnou? Naštěstí byla první lekce zadarmo, tak jsem řekla nashledanou a těšila se, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí. Ale za ten zážitek to stálo!
Většina dětských písniček mě děsí...

8 komentářů:

  1. Podobnou zkušenost mám z miminího cvičení, jenže jsem udělala tu chybu, že jsem to nezabalila hned po ukázkové hodině. Ono to totiž napoprvé tak špatně nevypadalo, jenže se pak dalších 10 lekcí dělalo pořád dokola skoro totéž, co na té první...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já si zase na miminčí cvičení nemůžu stěžovat (teda, zatím jsme byli jednou). Jsem schopná vydržet určitou míru infantilnosti, ale tohle bylo moc! :D

      Vymazat
  2. My na Yamahu chodili skoro rok. Nechala jsem se naočkovat kamarádkami, jak je to super a úžasný, blablabla ... ze začátku jsem byla trochu rozpačitá a vadilo mi, že se tam nezpívají normální české písničky, které bych si pak s Matyáškem zpívala doma. Jenže jsme měli opravdu štěstí na lektorku (jak veliké mi došlo ve chvíli, kdy onemocněla a zastupovala ji jiná - u té bych bývala utekla hned). A Matyáš byl na těch hodinách strašně spokojený. Tak jsme vydrželi. Ale tedy jen do konce kurzu. Znovu už mě tam nikdo nedostal :D.

    OdpovědětVymazat
  3. Ano!!! nebyli jsme na stejném kurzu? :D moje dítě teda nezdrhalo, ale celou lekci se tvářila sveřepě a koukala před sebe (tuleně si teda pohladila, ale neusmála se na něj), zaujalo ji jedině chřesticí vajíčko. Já při pátém opakování "jsem tvůj milý kamarád" zoufale koukala na hodinky a počítala mizející mozkové buňky. "Moje malé paci paci, moje malé packy" mi zní v hlavě ještě teď, drtivá většina ostatního už naštěstí zmizela.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě jsem teda zapomněla, že jsem tam chtěla chodit jednak proto, že B. vypadá, že má smysl pro rytmus, plus ji baví pozorovat lidi... ale tady byla stejně zarputile zaražená jako já. Jsem jí za to celkem vděčná, že mi ušetřila dilema :))

      Vymazat
    2. Nusle minulý pátek? :) Ale teda za "moje malé paci paci" fakt nedík! Už se mi to skoro podařilo vytěsnit a teď mi to bude hučet v hlavě dalších čtrnáct dnů :D

      Vymazat
    3. Promiň :D bylo to pondělí, Řepy, asi je to fakt všude stejné :))

      Vymazat
  4. haha, ti rikam ze mu dam radsi soukromy lekce :D

    OdpovědětVymazat