čtvrtek 26. září 2013

Konečně...

...jsem se dokopala k tomu, abych ušila povlak na Bertíkův polštář. Je to takové moje malé vítězství, protože tohle jsem odkládala už hodně dlouho. Zatímco mi Bertík tahal za látku, kterou jsem se snažila právě šít, nostalgicky jsem vzpomínala na to, jak snadno se šilo, když byl ještě v břiše. To mohl tak maximálně kopat a já jsem u stroje trávila docela dost času. Nic z toho nebyly žádné úžasné výtvory hodné veřejného prezentování, ale většina posloužila dostatečně - deka do kočárku, zavinovačka (spíš používaná jako deka), těhotenské kalhoty a šaty, osušky, žínky, povlečení na peřinu, přebalovací podložka, pytlík na špinavé pleny, taška na přebalovací potřeby... Vlastně jsem toho zvládla celkem dost, zatímco teď několik měsíců sbírám síly a čas na to, abych spíchla takovou jednoduchou maličkost jako povlak na polštář (a to musím ušít ještě jeden). Udělat něco s dítětem je prostě náročnější a zdlouhavější, než to bylo bez něj. Na druhou stranu, je to větší zábava - sledovat jeho zaujetí, smích, rozzářené oči i šibalský výraz, když se chystá provést nějakou lumpárnu. Takže jo, stěžuju si, ale vlastně se mi to líbí :)

2 komentáře:

  1. Hm, já dostala stroj, když byly malý čtyři měsíce... Ušila jsem zatím čistou nulu :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych řekla, že od Bertíkových čtyř měsíců byla tohle asi druhá věc. Což o to, trvalo to se vším všudy hodinu nebo dvě, ale odhodlávala jsem se snad půl roku :D

      Vymazat