pondělí 30. září 2013

Na svatbě

Ráda se dojímám. A svatby jsou k dojímání jako dělané.
Mám ráda svatby. Bohužel ještě nejsem v tom věku, kdy by se moji kamarádi-vrstevníci nějak hromadně ženili a vdávali, ale i tak už jsem s Bertíkem absolvovala tři. Ta první byla silně v pohodě, protože se konala asi dva týdny před porodem, takže kromě toho, že jsem se musela vzdát alkoholu a příliš rychlých tanců, užila jsem si ji se vším všudy. Na druhou jsme šli před čtrnácti dny. Obřad byl až po Bertíkově obědě, takže ho celý prospal u mě v šátku a já jsem si ho mohla naprosto nerušeně užít a skoro i tu slzičku dojetí uronit. Oslavu jsme absolvovali částečně s dítětem a částečně bez něj - před večeří jsme se vrátili domů, nakrmili, vykoupali, uspali a zanechali se švagrovou. Ta poslední byla naplánovaná jako celovíkendová akce (proběhla mimo Prahu). Původně jsme ji chtěli využít jako záminku k tomu, aby Bertík poprvé spal bez nás (resp. beze mě, několik nocí bez táty už prospal). Vymysleli jsme si, že ho necháme u našich a my si tak svatbu vychutnáme v klidu sami dva. Jenže, jak se veselka blížila, byla jsem z té představy stále víc a víc nesvá. Nakonec jsme dospěli k názoru, že Bertík ještě není připravený na to, aby strávil noc a den v cizím prostředí bez rodičů. A já zas nejsem připravená na to, abych ho tam nechala. Tak jsme ho tedy vzali s sebou. (Mimochodem, věřili byste tomu, že na jeden a půl dne budeme mít plné auto věcí?!) Dlouhou cestu jsme zvládli docela v klidu, stejně tak poměrně krátký obřad. Bertík ho tentokrát neprospal, ale vymetal pavučiny a prach v celém kostele, pokukoval po ostatních dětech a snažil se zavírat dveře. Při přesunu na místo oslavy na pět minut usnul a po obědě se tvářil, že mu to stačilo a že už dneska spát nepotřebuje. Po hodinovém pobytu v šátku konečně zabral a na další hodinu nebo dvě jsem o něm nevěděla (zato moje záda ano). Jenže pak se probral a začalo tóčo. Neustále za ním pobíhat, hlídat, aby ho někdo nepřišlápl, někam nespadl, neutekl ven, ohýbat se, zvedat a pokládat zpátky na zem, odhánět od elektrických přístrojů, odolávat žebravým pohledům a ještě se u toho snažit vypadat jako svatební host, ne jako uštvaná mamina. Zachránilo nás nejspíš to, že Bertík potkal stejně starého chlapečka, s kterým se dali dohromady a dlouho se vzájemně zabavili. Při pohledu na to, jak svorně bok po boku pronásledují autíčko nebo míček, mě dokonce napadla kacířská myšlenka, že mít dvojčata možná nemusí být až tak marné (ale teda jen čistě hypoteticky!). Když už se Betrík dotatečně vyřádil, uložili jsme ho jako správní krkavčí rodiče do kočárku ven na mráz a šli se bavit mezi dospěláky. Těžko říct, jestli to bylo tím spaním v kočárku (přes den v něm vůbec nezabere), uplynulým rušným dnem a přemírou zážitků nebo něčím jiným, ale co chvíli jsme ho museli chodit utěšovat, až na konec jsme to asi v jedenáct vzdali a s ječícím dítětem projeli vesnicí k penzionu, ve kterém jsme byli ubytovaní. No, aspoň jsme šli brzo do postele a pořádně se vyspali. Ráno Albert dokonce trhnul rekord a spal až do tři čtvrtě na sedm! Vzato kolem a kolem, svatba se nám moc líbila a užili jsme si ji i s naším malým čertem. Jinak než bez něj, ale zato velice intenzivně:)

Žádné komentáře:

Okomentovat