úterý 17. září 2013

Odvrácená strana mateřství

Na úvod musím napsat, že se mi vážně líbí být máma, nikdy bych neměnila a Bertík je naprosto úžasné dítě.

Komu by občas mateřství nelezlo na mozek?
 S klesající venkovní teplotou pravidelně klesá i moje nálada. Před rokem jsem nějak neměla čas to zaznamenat, protože jsem měla dost starostí s novorozencem a šestinedělními hormony, zato letos si to užívám se vším všudy. Myslím, že mateřské chmury musí zákonitě občas přepadnout každou ženu, která je doma s dítětem. Že se to moc nerozebírá, je zase jiná věc. Jenže, proč bych si něco nalhávala? Trávit dny převážně doma jen ve společnosti mimina je chvílemi poněkud frustrující. Člověk si nemá s kým popovídat (pokud nepočítám ten nepřetržitý monolog komentující to, co zrovna dělám a co dělat budeme), hlavními starostmi je mytí zadku, vaření oběda a praní prádla, jakákoli činnost může být a taky je každou chvíli přerušená a největším odvazem je často nákup v Bille. Odchod z bytu trvá čtvrt hodiny - obléknout nespolupracující, řvoucí, utíkající a zmítající se dítě opravdu chvíli zabere. Když už se někam vykopeme (pod schody jsem obykle tak zničená, že bych to klidně zase otočila), čeká mě manévrování s kočárkem do tramvaje (o metru si nechávám jenom zdát), neustálé hlídání času, abychom byli včas zpátky na jídlo a permanentní pohotovost co kydyby se Bertíkovi něco nelíbilo. Jít někam s malým dítětem je několikanásobně psychicky a fyzicky náročnější, než tam jít bez něj. A to s ním samozřejmě na spoustu míst a akcí vůbec nemůžu. Kino, výstava, ples, divadlo, klidná restaurace, plány na studium. To všechno a mnohem víc je pro mě teď sci-fi. Místo toho den za dnem ta stejná rutina - nakupovat, uklízet, vařit, prát, přebalovat, krmit, uspávat. Nic intelektuálně nebo sociálně povznášejícího. Co se dá dělat, ono se to zase srovná.

Žádné komentáře:

Okomentovat