čtvrtek 31. října 2013

Vymazlený nebo rozmazlený?

Uznávám, že posledních pár měsíců se najdou dny, kdy vydržet s Bertíkem je náročné jak pro mě, tak i pro ostatní. Abych mu nekřivdila, tak musím říct, že někdy si dovede hrát hezky sám a je svou aktivitou tak zaujatý, že je mu úplně jedno, jestli jsem vedle něj nebo na druhém konci bytu. Jenže pak jsou taky chvíle, kdy se mi neustále věší na nohy, natahuje po mě ruce, vyžaduje chování a jakoukoli mou snahu o to, abych ho na pár vteřin setřásla, potrestá mocným křikem. Jasně, je to malé dítě, ale když tyhle projevy trvají několik hodin v kuse, už to pomalu přestává být roztomilé. O víkendu jsme byli na chalupě manželových rodičů. Bertík tam předtím byl jen párkrát, takže si v neznámém prostředí nebyl moc jistý. A lepil se na mě ještě víc než obvykle, a taky víc než obvykle řval. Ačkoli všichni přítomní byli Bertíkovi bezmezní obdivovatelé, všimla jsem si, že tohle už na ně bylo přecejen moc. Já jsem taky nebyla štěstím bez sebe z toho, že od oběda musím desetkrát odběhnout, abych na chvilku přerušila ten pláč a řev. Došlo to až tak daleko, že celou cestu domů (Bertík byl k mému velkému překvapení potichu) jsme s mužem diskutovali o tom, jestli je tento stav únosný nebo ne. On tvrdil, že Bertíka rozmazluju, všechny to deptá a musím ho nechávat křičet, aby pochopil, že to k ničemu není. Já jsem oponovala, že malé dítě nelze rozmazlit tím, že mu poskytnu blízkost, když ji potřebuje/chce a v tomhle věku je to normální. Navíc moje mateřské instinkty se už rozvinuly tak silně, že pohled na brečícího Bertíka ve mě vyvolává neodolatelné nutkání s tím něco dělat. Nevidím tedy důvod, proč bych se měla chovat tak, že to není příjemné ani mě, ani mému dítěti. Po roce už by se ale prý mělo začít s výchovou. Ano, s tím souhlasím, ale pod tímhle pojmem si představím spíš to, že ho naučím a přiměřeně jeho chápání vysvětlím, na co nesmí sahat, které věci nejsou na hraní, že se neubližuje jiným dětem a zvířatům atd. Myslím, že v životě malého dítěte je dost zakázaných nebo nemožných věcí, takže je zbytečné přidávat ještě další. Když už jsme se v téhle rozpravě motali moc dlouho, vylovila jsem z paměti své chabé znalosti vývojové psychologie a nadhodila, že se vlastně vůbec není co divit tomu, jak Bertík (obzvlášť v cizím prostředí) vyžaduje mou blízkost, protože právě prožívá separační úzkost. Jakmile jsme dojeli domů, můj milý začal googlovat, přečetl si něco málo  tomhle problému a dal mi zapravdu. Albert je opravdu ukázkový případ. Jediná rada, kterou internety nabídly, bylo překvapivě přesně to, co dělám - chovat, mazlit, ubezpečovat, poskytovat emocionální jistotu a čekat, až to přejde. Plyne mi z toho několik věcí: instinktivní mateřské chování je obvykle ta nejlepší volba, některá vývojová období jsou náročná, ale nedá se s tím nic moc dělat a můj muž je nejlepší, protože stejně tak, jako si dokáže stát za svým, když je přesvědčený, že má pravdu, dokáže i změnit názor, když zjistí, že pravdu nemá. A toho si cením.

neděle 27. října 2013

Týden malých radostí: 21.-27.10.

Divadlo Komedie: Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce. Takhle jsem se už hodně dlouho nepobavila. Vřele doporučuju!
Pondělí: Poprvé jsem jela sama metrem s Bertíkem v kočárku. Vyhýbala jsem se tomu jako čert kříži, ale nakonec jsem to zvládla. Zbaběle jsem si naplánovala trasu, abych mohla jet výtahem, ale i tak jsem na sebe hrdá:).
Úterý: Úklidově velice úspěšný den. S Bertíkovou asistencí jsem vyluxovala celý byt, sundala a vyprala záclony a to vše bez toho, aby se někdo zranil.
Středa: Bertík vůbec nebrečel poté, co se vzbudil z poobědového spánku. Nevídaná událost hodná zaznamenání!
Čtvrtek: Od půl čtrvté odpoledne až do pátečního rána jsem Bertíka neviděla. Hlídání se slečnou k tomu určenou zvládnul dobře a já jsem si mohla na lavičce v parku číst a pak jít s kamarádkami do divadla. (Jo a ještě si jen tak mimochodem v second-handu koupit svetr a kabát po padesáti korunách.)
Pátek: Manžel si vzal dovolenou a uvolil se Bertíka hlídat zatímco já jsem proměnila poukázku do HM za spoustu nového oblečení.
Sobota: Ráno si Bertíka vyzvedla moje máma, šla s ním ven a pak k nim domů a my s mužem jsme si sami (!) zašli do kavárny.
Neděle: Bertík začíná s prvními odvážnými pokusy o samostatný stoj bez opory. Zatím se jedná o vteřiny, ale i tak z něj máme obrovskou radost!

sobota 26. října 2013

Jak opustit vlastní dítě (na pár hodin)

Dokážu to, dokážu to, dokážu to... Odejdu od svého plačícího dítěte!
Ortodoxní zastánci přirozeného porodu by to možná kladli za vinu neproběhnutému bondingu (a možná by i měli pravdu), já bych ale asi spíš řekla, že jsem ještě nebyla tak identifikovaná s rolí matky. Každopádně několik týdnů až měsíců po Betíkově narození pro mě nebylo nijak těžké od něj na nějakou chvíli odejít. Albert byl jako miminko moc hodný, brečel téměř výhradně kvůli hladu nebo mokré plence, což zvládl dát do pořádku kdekdo (nekojení má svoje výhody) a zdálo se, že moc nevnímá, jestli se o něj starám já nebo cizí člověk. Jak ale šel čas, začali jsme k sobě čím dál víc přirůstat. Přecejen, když s někým trávíte víc jak rok v podstatě 24 hodin denně 7 dní v týdnu, navíc je to pro vás ten nejmilejší člověk, rozloučit se, byť jen na chvíli, není tak jednoduché. A myslím, že to tak cítíme oba. Přesto nebo možná právě proto, jsem naznala, že je čas, abychom si od sebe aspoň jednou za týden na pár hodin odpočinuli. Já už se potřebuju někdy cítit nejen jako matka, ale prostě jako normální mladá žena, a on by zase měl pochopit, že i cizí lidi jsou fajn. Ve čtvrtek nastal ten historický okamžik, kdy byl Bertík poprvé se slečnou na hlídání. O jejím výběru už jsem psala - na první pohled to je milá, slušná a sympatická holka. Přesto jsem se ale nedokázala ubránit tomu, aby se mi ve středu večer začaly před očima odvíjet různé katastrofické scénáře. Znáte ten stav, kdy napůl spíte, takže rozum už je vypnutý a vám běhají hlavou úplné blbosti, které ale nemůžete nijak racionálně zahnat? Přesně to se mi stalo. Nejdřív (to jsem ještě byla trochu při vědomí) mě napadlo, že by třeba mohla náš byt vykrást. Ale co by si tady asi tak vzala? Tuhle obavu se mi ještě podařilo zahnat, ale jak jsem do mrákot upadala čím dál víc, tu se vynořila přestava toho, že slečna je spolčená s nějakým pedofilním vrahem, kterému dohazuje malé nevinné dětičky. A už se to začalo rozvíjet... Nakonec se mi podařilo nějak usnout, ale byl to boj. Ve čtvrtek Bertík výjimečně spal dopoledne, tím pádem po obědě usnul později a taky se později probudil. Vlastně se probral jen asi čtvrt hodiny před příchodem slečny, což teda nebyla moc dobrá startovní situace. Nicméně, když jsem s ním v náručí šla dolů otevřít, už házel úsměvy na všechny strany a tak jsem si říkala, že to bude v pohodě. Protože už byl čas na svačinu, napadlo mě, že si ho hlídací slečna nakloní tím, že mu dá jeho oblíbený jogurt. Usadila jsem ho do židličky a šla se oblékat. V tu chvíli ale Bertíkovi došlo, že tady něco nehraje. Jaktože mě krmí tahle sice pěkná, ale cizí holka, když je tu máma? Spustil řev, který se zastavil jen u mě. Dobře, trochu ho pochovám, aby se uklidnil a pak půjdu. Ukázalo se, že to ale nebyl dobrý nápad. Když jsem ho držela, byl v klidu, ale jakmile jsem ho položila na zem, zase začal. S pocitem krkavčí matky jsem ho nakonec opustila řvoucího a doufala, že se to poddá. Poddalo se. Slečna s Bertíkem šla hned ven, tam se uklidnil, najedl a pak už to zvládnul i doma. Muž mi tvrdí, že když se vrátil, zastihnul je, jak si docela v pohodě hrají. Takže to vypadá, že všichni tuhle akci ve zdraví přežili, nikdo z ní snad nemá žádnou trvalou újmu a za týden zase hurá znovu! Tentokrát už ale budu moudřejší a vypařím se rychleji. Kdo uteče, vyhraje!

středa 23. října 2013

Na nočník?

Hudební nočník, který "po každém použití odmění dítě fanfárou". No nekupte ho, když je ve slevě jen za 1100Kč!
Kdybych žila asi tak o třicet let dřív, touhle dobou by už Bertík nejspíš více nebo méně úspěšně chodil na nočník. Nebo bych se o to aspoň urputně snažila. Jenže dnešní všeobecné přesvědčení je takové, že dřív než v roce a půl vůbec nemá smysl se v tomto směru o něco pokoušet a reálná šance na úspěch je spíš až kolem dvou let. A tak jsem oddaně přebalovala a prala plíny a nic neřešila. Před pár dny mě ale nahlodala jedna maminka Bertíkova vrstevníka tvrzením, že s těmi výzkumy o nočníkové zralosti přišel nějaký člověk, který vymýšlel reklamu na pampersky. A pak že se toho všichni chytli. Vůbec bych se nedivila, kdyby to byla pravda, a když mi pak začala popisovat, jak velkou potřebu svého ročního syna už prakticky vždycky chytí do nočníku a malá se taky často zadaří, řekla jsem si, že na tom možná něco bude a taky bych to mohla zkusit. Co si budeme namlouvat, přebalování nepatří mezi ty rodičovsky nejvděčnější činnosti, a pokud se dítě zbaví plenkové vrsty, určitě to bude příjemné i pro něj. Vytáhla jsem tedy nočník, který jsme už před nějakou dobou pořídili s tím, že se jednou bude hodit a začala s pokusy. Podle všeobecných rad a návodů je nejvhodnější dítě posazovat na nočník ve chvíle, kdy je šance největší, tedy těsně po probuzení nebo po jídle. Bertík ale po probuzení bývá extra nevrlý, uplakaný a nešťastný (já se mu nedivím, taky nerada vstávám), takže mi nepřišlo jako dobrý nápad ho v takovém psychickém rozpoložení otravovat nočníkem. Pokusila jsem se ho krátce a efektivně utěšit, stáhla punčocháče a plínu a posadila ho až po chvíli. Nic. Po několika málo desítkách vteřin už byl na nohách. OK, zkusím to znova. Po dalším spaní se proces opakoval. Naprosto stejně s naprosto stejným, tj. žádným, výsledkem. Další pokusy, které probíhaly po jídle, nebyly o nic úspěšnější. Když jsem tu chvíli CH odhadovala jen tak od oka, opět byl nočník prázdný a Bertík buď naštvaně ječící nebo si s ním vesele hrající. Nejblíž jsem se přiblížila úspěchu ve chvíli, kdy Bertík tak minutu poseděl (jen díky knížce), pak vstal, vyčůral se na zem a začal nočník se zájmem zkoumat. Jasně, nečekala jsem, že to půjde hned a samo, šlo mi spíš o to, aby si na existenci nočníku trochu zvyknul a pochopil, že je možné ho třeba i použít. Jenže po dalších a dalších marných snahách mi došlo, že tudy cesta nevede. Nejen že do nočníku nic nespadlo, ale co je horší, nakonec jsem Bertíka přebalovala častěji než obvykle (když už jsem to zkusila, zjistila jsem, že má plínu trošku mokrou, tak jsem mu pochopitelně dala čistou), což se mu ale vůbec nezamlouvalo. Pokorně jsem tedy nočník uložila tam, kde byl. Ano, možná jsme my-dnešní matky líné a zhýčkané (ať už jednorázovými plenami nebo automatickou pračkou), takže to, co předchozí generace zvládly, my nemáme motivaci ani zkoušet. Ale za sebe můžu říct, že si radši ještě několik měsíců počkám, protože přidělávat si zbytečnou práci a dítěti nepříjemnosti, opravdu nestojí za těch pár ušetřených plen.

neděle 20. října 2013

Týden malých radostí: 14.-20.10.

Bertík se na Krtka vydržel koukat od začátku do konce. (My překvapivě taky, bylo to fakt napínavý.)
Tento týden se nesl ve znamení téměř nepřetržitého kňourání, vešení se na moje nohy a podobně. Ve středu jsem objevila, že Bertíkovi roste zub, tak doufám, že je to tím a brzo bude zase klid.
Pondělí: K večeři jsem koupila smažené závitky z našeho oblíbeného vietnamského bistra. Udělala jsem tím radost nejen sobě, ale i manželovi, protože vietnamské jídlo máme moc rádi oba (narozdíl třeba od indického, po kterém se já rozhodně neutluču). Zjistila jsem, že k těm závitkům začali dávat takovoutu dobrou omáčku a vážně to s ní chutná líp.
Úterý: Kamarádka mi svěřila na hlídání svou 2,5letou dceru. Zvládla jsem se starat o dvě děti (dokonce je obě i uspat) a ještě to byla legrace.
Středa: Bertík mi hezky podával vyprané ponožky a jiné kousky, které jsem věšela na sušák. Mám doma malého pomocníčka:).
Čtvrtek: Koukali jsme se (ano, byla to celorodninná událost) s Bertíkem na jeho první večerníček. Krtek a vlaštovka ho vážně zaujali.
Pátek: Bertík neočekávaně usnul v kočárku. Když jsem ho pak spícího nesla po schodech, bylo to jako bych měla zase malé miminko.
Sobota: Odpoledne jsme si udělali výlet do Divoké Šárky. Za ty dva roky, co jsme tam nebyli, se tam nic nezměnilo, zato u nás se toho změnila spousta.
Neděle: Bertík se poprvé o něco rozdělil. V kostele si pochutnával na ovocných sušenkách, co jsem mu upekla, když přišla jen o málo straší holčička a pozorovala ho. On vzal moji ruku, ve které jsem měla kousek sušenky a nasměroval ji k holčičce. Odpoledne jsem pak šla s Bertíkem ke kamarádce pro domácí mošt a muž zatím doma nádherně uklidil kuchyň a koupelnu.

Jak najít tu pravou

Dlouho jsem o tom mluvila a psychicky se připravovala, až to konečně nastalo. Rozhodla jsem se, že Bertíkovi najdeme slečnu na hlídání, která si ho na jedno odpoledne týdně vezme na starost a já si zatím budu užívat bezdětnosti. Poslední týden je totiž Bertík takový mamánek, že už je to moc i na mě (a to je co říct!), takže už je asi opravdu čas, aby si začal zvykat na to, že může žít i za přítomnosti někoho, kdo spadá do kategorie ne-máma. Pravidelně ho sice chodí hlídat (nebo spíš venčit) moje máma, za což jí patří velký vděk a taky se sem tam najde nějaká kamarádka, která s Bertíkem chce strávit pár hodin, jenže tenhle typ hlídání má jeden zásadní problém. Pokud k nám dorazí osoba, kterou dobře znám, vždycky si s ní ráda popovídám a vypiju kafe, takže než se s Bertíkem opravdu rozloučím, uplyne dost času a tím pádem pak můžu být pryč třeba jen hodinu. Navíc mívám pocit zodpovědnosti za to, jak Bertík často toho milého ochotného člověka trýzní svým křikem. Když někomu budu platit za to, aby to s ním vydržel, nebudu se trápit tím, že zneužívám něčí ochoty. Na manželův popud jsem si tedy otevřela stránku hlídačky.cz a vybaflo na mě, že prý mám 1107 hlídaček na výběr. Uf, jak z toho vybrat tu pravou? Zakázala jsem si složité porovnávání a oslovila jsem první, která se nám oběma líbila. Ta ale nechtěla hlídat míň než 5 hodin v kuse, což je pro mě s Bertíkem takhle na začátek trochu moc. Tak jsem napsala inzerát, ve kterém jsem objasnila, o co mi jde a čekala, že mi odpoví třeba čtyři chůvy. Po pár hodinách už jsem měla ve schránce 18 odpovědí, takže jsem se přecejen tomu srovnávání a komplikovanému vybírání nevyhla. Nakonec jsme tedy jednu společně prohlásili za favoritku a já jsem jí napsala. Jenže nastala asi nějaká chyba v systému nebo co a tři dny se nic nedělo. Vzdala jsem čekání a oslovila jinou, se kterou už komunikace nevázla. Když jsem si prohlížela její profil, Bertík nadšeně ukazoval na její fotku se slovy "táta táta", z čehož jsem usoudila, že se mu líbí. ("Táta" je jediné slovo, které umí, takže ho často používá v poněkud zvláštních situacích.) Pozvali jsme ji k nám a zdá se, že je to milá, slušná a rozumná holka. Ve čtvrtek budou mít s Bertíkem premiéru, tak jsem moc zvědavá, jak to půjde.

čtvrtek 17. října 2013

Bertíkova knihovnička

Některé matky se realizují nákupem dětských oblečků. Já se sice taky snažím, aby byl Bertík oděn hezky, vkusně a přiměřeně příležitosti, ale největší výhra pro mě stejně je koupit od někoho za pár babek obrovský pytel hadříků a víc už se o to nestarat. Co bych ale mohla nakupovat do nekonečna, to jsou dětské knihy. Hrozně mě baví je vybírat, prohlížet a pak se jimi kochat. A to jsme zatím ještě pořád převážně ve fázi leporel, až přijdou opravdové pohádky - králové, draci, princezny, loupežníci, strašidla, mluvící zvířata, vodníci a spousta další havěti, to bude teprve něco! Před pár dny mi přišly poštou čtyři knížky do Bertíkovy rozrůstající se sbírky:


Největší radost mám z té poslední. O tom, že Hrubínovy básničky jsou krásné, se určitě nemusím rozepisovat. Mě ale překvapily a úplně uchvátily ilustrace, resp. grafické zpracování knihy celkově. Obrázky určené pro děti obvykle bývají dost prvoplánové. Všichni se usmívají, mějí velké oči a jsou vymalovaní zářivými barvami. Já proti tomu v podstatě nic nemám, ale je tak osvěžující vidět něco jiného! Věřím tomu, že dítě dokáže vnímat i poněkud komplikovanější umění, a to nejen výtvarné. Zatím ovšem tuhle knihu Bertíkovy do jeho nenechavých ručiček nesvěřím a asi si v ní častěji budu listovat já než on:).

úterý 15. října 2013

Dítě v autě

Bertík výjimečně spokojený v autosedačce (8 měsíců)






Když jsem byla asi v šestém měsíci těhotenství, vypravili jsme se na výlet s kamarády a jejich v té době přibližně 1,5letým synem. Tenkrát jsme ještě neměli auto a protože se čtyři dospělí, jedno batole a dvě mimina v břichách pohodlně vejdou do jednoho vozu, cestovali jsme všichni společně. Dneska se musím smát tomu, jak mi přišlo divné, že to děcko není schopné se za jízdy koukat z okýnka, s něčím si hrát nebo to prostě zalomit, a místo toho vyžaduje od rodičů neusálé zpívání různých písniček. Ted´ mi zpěv připadá jako vlastně ještě docela dobrá možnost. Jako malé miminko Bertík jízdy autem miloval. Respektive zaručeně je prospal, což jsme milovali my. Pak přišlo období, kdy už to spaní nebylo 100%, ale i v bdělém stavu se to dalo zvládnout, protože si žužlal bezpečnostní pás nebo něco podobného, případně dostal dudlík a byl spokojený. Jenže, od té doby, co zjistil, že může nejen ležet, ale taky se pohybovat, je cestování čím dál obtížnější. Pokud musíme někam jet jindy než v době, kdy obvykle spí, většinou dost protestuje proti omezování své osobní svobody. Odhazuje hračky (nejlíp do mezery mezi jeho sedačkou a dvířky, takže tam nedosáhnu), ale pořád se dožaduje toho, abych mu je podávala. Dudlík už na něj dávno neplatí (asi dva měsíce už ho neměl v puse, za což jsem ráda, ale jako uklidňovadlo do auta byl fajn), křupky, které zabírají poměrně spolehlivě, do sebe zase nemůže ládovat dvě hodiny v kuse a mě tak často nezbývá nic jiného, než mu celou cestu dělat osobního baviče, což je teda dost psychicky i fyzicky vyčerpávající. Předvádím zvířátka z různých obrázkových knížek, o které se s Bertíkem přetahujeme, ukazuju krásy krajiny (ty ale Alberta moc nezajímají) a lovím hračky, které on odhazuje. Při poslední jízdě autem jsem zase musela pořád rozsvěcet a zhasínat stropní světlo. Myslela jsem si, že chytře využiju Bertíkovy vášně pro světlo a vypínače, párkrát mu bliknu a on bude spokojený. No, to jsem se zase přepočítala. Jakmile jsem to udělala jednou, v intervalu několika vteřin mi tahal ruku směrem ke stropu, jako že mám pokračovat. A tak jsem zjistila, že půl hodiny v kuse se natahovat někam nahoru není zrovna nejpohodlnější. Když jsme dojeli na místo, vystoupila jsem z auta naprosto vyšťavená (jako obvykle). Někdy si říkám, jestli by nestálo za to udělat si řidičák a nechat tyhle radosti taky někdy na manželovi.

neděle 13. října 2013

Týden malých radostí: 7.-13.10.

Normální ženská si udělá radost tím, že si koupí něco na sebe. Já místo toho rozšiřuju Bertíkovu plenkovou výbavičku.
V minulém příspěvku jsem hlásala, jak je důležité hledat si každý den nějakou drobnost, která ho dokáže odlišit od těch předcházejících a následujících a zároveň vzbuzuje dojem, že být na rodičovské není nekonečná úmorná rutina. Abych tuhle myšlenku převedla do praxe, rozhodla jsem se začít psát tenhle týdeníček. Zde je jeho první díl.
Pondělí: Odhodla jsem se k upečení svého narozeninového dortu. Těžko říct proč, ale moc se nepovedl a spíš než nadýchaný korpus vznikla mírně lepivá placka. Pozitivní na tom ale bylo to, že mě to vůbec nevyvedlo z míry.
Úterý: Vyšli jsme si s Bertíkem ven s našimi novými známými-Bertíkovým vrstevníkem a jeho maminkou. Chlapečci si spolu hezky vyhráli a já jsem se ujistila, že někdo má úplně stejné starosti a problémy jako já.
Středa: Dostali jsme pochvalu na rehabilitaci. A to i přesto, že s Bertíkem necvičím tak často, jak by si paní fyzioterapeutka představovala.
Čtvrtek: Na cvičení pro batolata, kam už nějakou dobu chodíme, se Bertík poprvé odhodlal vkročit do prolézacího tunelu. Předchozí pokusy o to, abychom ho tam dostali, bojkotoval, ale teď byl úplně nadšený.
Pátek: Koupila jsem pro Bertíka nové svrchní kalhotky na pleny a dvoje vlněné ponožky (není to 100% vlna, takže se můžou prát normálně v pračce, hurá).
Sobota: Manžel potřeboval zajet na venkov bytu, který tam máme. Zatímco on vyjednával s nájemnicí a realiťáky, my s Bertíkem jsme šli do přírody. S dítětem na ruce a za zpěvu lidových písní (jinak Bertík brečel) jsem dokonce i natrhla nějaké šípky na čaj.
Neděle: Na vlastní oči jsem viděla originál Bible kralické z roku 1613. Bertík byl poněkud nevrlý a taky dost neposedný, takže jsem si ji nemohla prohlédnout pořádně, ale viděla jsem ji.

čtvrtek 10. října 2013

Den za dnem

Procházky, hřiště, nákupy, cvičení batolat. Za jiným účelem ven skoro nechodím...
V životě s malým dítětem se občas zdá, že jeden den je jako druhý a z té homogenní masy hodin vyčnívá akorát víkend. Krmit, přebalovat, chodit na hřiště, nakupovat, vařit, uklízet, uspávat. Vypadá to, že děcko se chová stále stejně, nepředvádí žádné nové triky a v podstatě je možné od rána do večera (nebo spíš od rána do rána) jet na autopilota a nic moc neřešit. Ovšem je to jen o úhlu pohledu. Výše napsané je pravda, ale když se přiměju na ten všední život podívat trochu jinak, zjistím, že naopak je každý den jiný a jedinečný. Bertík, ač je právě v období, kdy jeho vývoj zdánlivě stagnuje, se viditelně zdokonaluje v tom, co už umí a přidává nové drobnosti. Včera třeba poprvé sám ukusoval z takového toho "polystyrenového" kolečka (víte, co myslím? jmenuje se to rýžový/špaldový/kdovíjaký chlebíček, je to bez chuti a zápachu). Nebo se mu zalíbil svítící lustr, vehementně na něj ukazoval, a když jsme se pak přesunuli do místnosti, kde bylo zhasnuto, dal si to dohromady a zase ukazoval na lustr. Podobných maličkostí se během každého, i toho nejobyčejnějšího dne najde naštěstí dost. Je jen potřeba je vidět, hledat nepatrné změny a povyražení, protože jinak člověk snadno sklouzne k pocitu, že se z něj stává robot a že naprosto všechno je neustále stejné.

pondělí 7. října 2013

Dvacet čtyři

Na každého jednou za rok dojde. Já jsem měla narozeniny včera. Zvláštní, že to prožívám čím dál tím míň - myslím, že jestli bude tahle tendence pokračovat, třicetiny už ani nezaregistruju :). Co se týká narozeninových oslav, letos jsem si pořádně užila hlavně tu Bertíkovu, takže ta moje už šla trochu mimo mě. Ale dostala jsem od milého nový mobil, co umí úplně všechno! :D

sobota 5. října 2013

Etno-eko-bio-ezoterická alternativa

Ani s dítětem v šátku nejsem na některé akce dostatečně alternativní
Troufám si tvrdit, že co se týká péče o dítě, výchovy a životního stylu vůbec, nejdu tak docela s tím středním konzumním proudem. Bertíka jsem hodně nosila,  používáme látkové pleny (i kapesníky, což je dneska už věc téměř nevídaná), nemáme televizi, v době superchytrých telefonů vlastním desetiletou vykopávku, nakupuju v second handech, nejezdíme na drahé exotické dovolené, pro Bertíka ani pro sebe nekupuju žádnou luxusní kosmetiku (na přání mého muže se vlastně už několik let vůbec nemaluju), věřím tomu, že v životě jsou důležitější věci než peníze a celkově se snažím žít rozumně ekologicky a zodpovědně. Ale vocaď pocaď. Desetikilové dítě už vážně netahám každý den několik hodin v nosítku, nepřirozený porod i absenci kojení jsme s Bertíkem úspěšně přežili, když se nedostanu na trh, s klidným svědomím nakoupím v supermarketu, jezdíme autem a nádobí, co nesmí do myčky, se u nás myje pod tekoucí vodou. Abych se ale dostala k věci. Vydržet doma s bdělým Albertem déle než jednu nebo dvě hodiny je téměř nemožné, takže neustále chodíme ven a já vymýšlím nové a nové aktivity, abychom jen bezcílně nebloumali po Vinohradech. Tak se stalo, že jsem se s Bertíkem přihlásila na jakýsi program pro děti do jednoho rodinného centra. Chodili jsme tam na předporodní kurz a byli jsme velice spokojení (teda až na jednu maličkost, a to, že kurz byl tak pozitivně zaměřený na přirozený porod, že mě pak císař dost šokoval), tak jsem předpokládala, že i tahle aktivita bude fajn. Jenže se ukázalo, že jsem málo eko-bio matka. Mělo mi to dojít hned, jak jsem uviděla lektorku. Zatímco já jsem si to do centra nakráčela v sukni se saténovou mašlí v pase, oxfordkách a lněném blejzru (prostě první, co bylo po ruce), ona na sobě měla kus jakési etno-látky, která sloužila coby sukně a vyzařovala takovýten uvolněný radostný klid, který mě z nějakého důvodu zneklidňuje. V úvodu nám sdělila, že nám bude tykat, protože děti cítí, že jsou ve skupině žen, které si vzájemně důvěřují a jsou si blízké a pak jsou uvolněnější. Mě napadlo, že nechápu, jak si mám být blízká s ženskýma, které jsem předtím v životě neviděla, ale budiž. Pak prohlásila, že určitě víme, že v poslední době se rodí hodně dětí s vysokými vibracemi. (Cože?! S vysokým čím?!) A že právě tyto děti potřebují rozvíjet představivost a ještě cosi dalšího, na čemž budeme pracovat. A že ona si bude úvodní písničku představovat a my můžeme taky a časem pak skrze tu představu (nebo písničku? já už nevím) budeme vysílat k někomu energii. Pak zanotovala něco jako "Dobrý den, dobrý den, hodně světla přejem všem." a tvářila se u toho velice ezotericky. Poté zazvonila na gong, což mělo u všech dětí veliký úspěch. S tím gongem pak chodila od jednoho ke druhému a ptala se, jak se děti jmenují a jakou mají domácí přezdívku. Když jsem jí přiznala, že Bertíkovi někdy říkáme čert, zatvářila se silně zděšeně a jakžtakž byla schopná skousnout až čertíka (o tom, že když jde do tuhého, někdy Bertíka titulujeme i ďábel, jsem radši pomlčela). Následovaly celkem nevinné říkanky, básničky a písničky, ovšem hojně prošpikované různými moudry o léčivých dotecích, svatém Václavovi, důležitosti rytmu pro zdravý duševní vývoj a podobně. Celá seance byla zakončena zpěvem "léčivé písně" Rozvíjej se poupátko a harmonizačním cvičením pro obě mozkové hemisféry. Když po lekci něklik matek hrdě vytáhlo prsa, říkala jsem si, jak je dobře, že jsem do podobné společnosti nepřišla před rokem, když jsem toho svého ubohého novorozence krmila zlým sunarem. Zkrátka, sluníčkoví lidé mě děsí a když je ta sluníčkovost spojená ještě s mateřstvím, utíkám tak rychle, jak jenom můžu.

čtvrtek 3. října 2013

Vše pro dítě... A co pro mě?

Udělala bych pro něj první poslední. Ale neměla bych taky udělat něco pro sebe?
Knihy o výchově a rodičovství jsou mor. Nalákají vás na zajímavé informace, zkušenosti, rady a inspiraci a pak vám nasadí do hlavy pár pěkně vypasených brouků. Dělám všechno dobře? Neměla bych něco změnit? Tímhle mě vůbec nenapadlo se zabývat, ale když už o tom přemýšlím... A tady píšou... a tak dále. Nejhorší ovšem je, když se vám do ruky dostanou knížky vzájemně si odporující. Každá má pro svoje stanovisko pádné argumenty, které byste neměli problém přijmout za své. Jenže jak můžou mít pravdu obě, když tvrdí něco úplně jiného? Útlocitnější povahy se sklonem o sobě pochybovat (jako třeba já) pak musí nutně získat pocit, že ať dělají věci tak nebo onak, je to určitě špatně. Nejvíc mě tahle rozpolcenost deptá pochopitelně na tom, co teď řeším jako aktuální téma. Dalo by se to nazvat střet zájmů dítěte a matky. A právě dvě z rodičovských knížek, které jsem četla, se k tomuto problému vyjadřují dost odlišně. Zatímco Vychováváme děti a rosteme s nimi tvrdí, že je nutné být dítěti neustále k dispozici, v mezích bezpečnosti a slušného chování mu všechno dovolit a nechat ho, aby o sobě rozhodovalo samo, A dost! Francouzské děti nedělají scény zase naopak říká, že matka má naprosto oprávněný nárok na to žít svůj vlastní život, který se netočí jen kolem dětí a ony se tomu musí přizpůsobit. Já zrovna uvažuju o tom, zda Bertíka pravidelně (řekněme na jedno odpoledne týdně) nechávat s někým cizím, abych si mohla trochu vyčistit hlavu. Podle první knihy to naprosto nepřichází v úvahu - on nechce být s nikým jiným, takže je mou povinností to respektovat, nevystavovat ho zbytečnému stresu a svou přítomností mu poskytovat pocit bezpečí. Druhá knížka má taky dost jasný názor na věc - nejen že můžu, ale dokonce bych měla ho čas od času opustit. Francouzské děti hromadně navštěvují jesle od několika málo měsíců věku a nikdo se nad tím nepozastavuje, naopak se to považuje za všestranně přínosné. Co je oproti tomu pár hodin za týden? A já váhám. Vím, že Bertík pobyt s někým jiným než mámou nebo tátou nenese moc dobře a mám pocit, že bych mu měla dopřát to, co potřebuje. Na druhou stranu už 13 měsíců se nonstop přizpůsobuju já jemu, nejdéle jsem bez něj byla jednou asi pět hodin a už mi to trochu začíná lézt na mozek. Přecejen chtěla bych občas mít trochu prostoru jen pro sebe, vždyť když budu spokojenější, prospěje to i jemu. Jsou dvě možnosti, jak tohle dilema může dopadnout. Buď zůstane vše při starém a ve mě bude čím dál tím víc narůstat pocit, že už nejsem nic jiného než jen máma, nebo se odhodlám Bertíka pravidelně odkládat a budu trnout, jak to ponese. Třeba mě překvapí a několik hodin beze mě zvládne jako nic. A nebo budou scény tak neúnosné, že to vzdám. Každopádně už je asi na čase to zkusit.