čtvrtek 17. října 2013

Bertíkova knihovnička

Některé matky se realizují nákupem dětských oblečků. Já se sice taky snažím, aby byl Bertík oděn hezky, vkusně a přiměřeně příležitosti, ale největší výhra pro mě stejně je koupit od někoho za pár babek obrovský pytel hadříků a víc už se o to nestarat. Co bych ale mohla nakupovat do nekonečna, to jsou dětské knihy. Hrozně mě baví je vybírat, prohlížet a pak se jimi kochat. A to jsme zatím ještě pořád převážně ve fázi leporel, až přijdou opravdové pohádky - králové, draci, princezny, loupežníci, strašidla, mluvící zvířata, vodníci a spousta další havěti, to bude teprve něco! Před pár dny mi přišly poštou čtyři knížky do Bertíkovy rozrůstající se sbírky:


Největší radost mám z té poslední. O tom, že Hrubínovy básničky jsou krásné, se určitě nemusím rozepisovat. Mě ale překvapily a úplně uchvátily ilustrace, resp. grafické zpracování knihy celkově. Obrázky určené pro děti obvykle bývají dost prvoplánové. Všichni se usmívají, mějí velké oči a jsou vymalovaní zářivými barvami. Já proti tomu v podstatě nic nemám, ale je tak osvěžující vidět něco jiného! Věřím tomu, že dítě dokáže vnímat i poněkud komplikovanější umění, a to nejen výtvarné. Zatím ovšem tuhle knihu Bertíkovy do jeho nenechavých ručiček nesvěřím a asi si v ní častěji budu listovat já než on:).

4 komentáře:

  1. Ty mi čteš myšlenky:) Už několik dní mám rozepsaný článek o dětském čtivu, zatím ale není čas na dokončení a publikování. Ta Hrubínova mě zaujala nejvíc, taky se mi příčí prvoplánovost v dětské literatuře (vlastně v čemkoliv pro děti). Vypadá to, že tahle je listovací a ne leporelo, že?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to klasická kniha, sice na malinko tužším papíře, ale roztrhat by šla velice snadno. Včera večer jsem z ní Bertíkovi četla, tak jsem mu do ruky dala leporelo o Krtkovi, aby se něčím zabavil a neškubal tuhle krásu, jenže on ho hned odhodil a vrhal se na Hrubína (a na mě). Ten kluk má vkus! :)

      Vymazat
  2. To se mi strašně líbí! Ale paradoxně my máme knížky buď po mně, po mých rodičích (no fakt) a pak hodně půjčuju v knihovně. Ta moje už má zmáklých několik knihoven po městě a teď už má coby prvňačka i svoji vlastní průkazku! Po včerejší návštěvě zjišťuji, že ona sama si kolikrát (to ještě neumí skoro číst) vybere něco, co mně samotnou by nikdy nenapadlo. Ale není to vůbec špatné a hlavně jí to velmi motivuje. Začínám si říkat, že snad nebudeme z těch rodin, kde budou muset dítě nutit k povinnému čtení do školy.
    Co se týká Štaflíka... vzpomněla jsem si, jak jsem před lety (to jsem byla zrovna těhotná) dělala s paní Munkovou rozhovor (šlo o orální historii středoevropských židů, takový středoevropský odborný projekt). To byla velmi, velmi milá a živá dáma. A ze všeho nejvíc mě mrzelo, že už jsem prošvihla čas se s ní sejít po narození dcerky, chtěla ji tenkrát vidět. Ale já už v té době to měla do Prahy daleko... Tak alespoň máme doma tuhle knížku, malá ji jednou dostala k narozeninám.

    OdpovědětVymazat
  3. Jsi můj člověk! I u sebe preferuju duševní potravu před paráděním, možná občas ke své škodě, ale nemůžu si pomoct :)

    OdpovědětVymazat