úterý 15. října 2013

Dítě v autě

Bertík výjimečně spokojený v autosedačce (8 měsíců)






Když jsem byla asi v šestém měsíci těhotenství, vypravili jsme se na výlet s kamarády a jejich v té době přibližně 1,5letým synem. Tenkrát jsme ještě neměli auto a protože se čtyři dospělí, jedno batole a dvě mimina v břichách pohodlně vejdou do jednoho vozu, cestovali jsme všichni společně. Dneska se musím smát tomu, jak mi přišlo divné, že to děcko není schopné se za jízdy koukat z okýnka, s něčím si hrát nebo to prostě zalomit, a místo toho vyžaduje od rodičů neusálé zpívání různých písniček. Ted´ mi zpěv připadá jako vlastně ještě docela dobrá možnost. Jako malé miminko Bertík jízdy autem miloval. Respektive zaručeně je prospal, což jsme milovali my. Pak přišlo období, kdy už to spaní nebylo 100%, ale i v bdělém stavu se to dalo zvládnout, protože si žužlal bezpečnostní pás nebo něco podobného, případně dostal dudlík a byl spokojený. Jenže, od té doby, co zjistil, že může nejen ležet, ale taky se pohybovat, je cestování čím dál obtížnější. Pokud musíme někam jet jindy než v době, kdy obvykle spí, většinou dost protestuje proti omezování své osobní svobody. Odhazuje hračky (nejlíp do mezery mezi jeho sedačkou a dvířky, takže tam nedosáhnu), ale pořád se dožaduje toho, abych mu je podávala. Dudlík už na něj dávno neplatí (asi dva měsíce už ho neměl v puse, za což jsem ráda, ale jako uklidňovadlo do auta byl fajn), křupky, které zabírají poměrně spolehlivě, do sebe zase nemůže ládovat dvě hodiny v kuse a mě tak často nezbývá nic jiného, než mu celou cestu dělat osobního baviče, což je teda dost psychicky i fyzicky vyčerpávající. Předvádím zvířátka z různých obrázkových knížek, o které se s Bertíkem přetahujeme, ukazuju krásy krajiny (ty ale Alberta moc nezajímají) a lovím hračky, které on odhazuje. Při poslední jízdě autem jsem zase musela pořád rozsvěcet a zhasínat stropní světlo. Myslela jsem si, že chytře využiju Bertíkovy vášně pro světlo a vypínače, párkrát mu bliknu a on bude spokojený. No, to jsem se zase přepočítala. Jakmile jsem to udělala jednou, v intervalu několika vteřin mi tahal ruku směrem ke stropu, jako že mám pokračovat. A tak jsem zjistila, že půl hodiny v kuse se natahovat někam nahoru není zrovna nejpohodlnější. Když jsme dojeli na místo, vystoupila jsem z auta naprosto vyšťavená (jako obvykle). Někdy si říkám, jestli by nestálo za to udělat si řidičák a nechat tyhle radosti taky někdy na manželovi.

1 komentář:

  1. to se teda těším, zatím jsme někde mezi fází spánku a žužlání pásu :D

    OdpovědětVymazat