sobota 26. října 2013

Jak opustit vlastní dítě (na pár hodin)

Dokážu to, dokážu to, dokážu to... Odejdu od svého plačícího dítěte!
Ortodoxní zastánci přirozeného porodu by to možná kladli za vinu neproběhnutému bondingu (a možná by i měli pravdu), já bych ale asi spíš řekla, že jsem ještě nebyla tak identifikovaná s rolí matky. Každopádně několik týdnů až měsíců po Betíkově narození pro mě nebylo nijak těžké od něj na nějakou chvíli odejít. Albert byl jako miminko moc hodný, brečel téměř výhradně kvůli hladu nebo mokré plence, což zvládl dát do pořádku kdekdo (nekojení má svoje výhody) a zdálo se, že moc nevnímá, jestli se o něj starám já nebo cizí člověk. Jak ale šel čas, začali jsme k sobě čím dál víc přirůstat. Přecejen, když s někým trávíte víc jak rok v podstatě 24 hodin denně 7 dní v týdnu, navíc je to pro vás ten nejmilejší člověk, rozloučit se, byť jen na chvíli, není tak jednoduché. A myslím, že to tak cítíme oba. Přesto nebo možná právě proto, jsem naznala, že je čas, abychom si od sebe aspoň jednou za týden na pár hodin odpočinuli. Já už se potřebuju někdy cítit nejen jako matka, ale prostě jako normální mladá žena, a on by zase měl pochopit, že i cizí lidi jsou fajn. Ve čtvrtek nastal ten historický okamžik, kdy byl Bertík poprvé se slečnou na hlídání. O jejím výběru už jsem psala - na první pohled to je milá, slušná a sympatická holka. Přesto jsem se ale nedokázala ubránit tomu, aby se mi ve středu večer začaly před očima odvíjet různé katastrofické scénáře. Znáte ten stav, kdy napůl spíte, takže rozum už je vypnutý a vám běhají hlavou úplné blbosti, které ale nemůžete nijak racionálně zahnat? Přesně to se mi stalo. Nejdřív (to jsem ještě byla trochu při vědomí) mě napadlo, že by třeba mohla náš byt vykrást. Ale co by si tady asi tak vzala? Tuhle obavu se mi ještě podařilo zahnat, ale jak jsem do mrákot upadala čím dál víc, tu se vynořila přestava toho, že slečna je spolčená s nějakým pedofilním vrahem, kterému dohazuje malé nevinné dětičky. A už se to začalo rozvíjet... Nakonec se mi podařilo nějak usnout, ale byl to boj. Ve čtvrtek Bertík výjimečně spal dopoledne, tím pádem po obědě usnul později a taky se později probudil. Vlastně se probral jen asi čtvrt hodiny před příchodem slečny, což teda nebyla moc dobrá startovní situace. Nicméně, když jsem s ním v náručí šla dolů otevřít, už házel úsměvy na všechny strany a tak jsem si říkala, že to bude v pohodě. Protože už byl čas na svačinu, napadlo mě, že si ho hlídací slečna nakloní tím, že mu dá jeho oblíbený jogurt. Usadila jsem ho do židličky a šla se oblékat. V tu chvíli ale Bertíkovi došlo, že tady něco nehraje. Jaktože mě krmí tahle sice pěkná, ale cizí holka, když je tu máma? Spustil řev, který se zastavil jen u mě. Dobře, trochu ho pochovám, aby se uklidnil a pak půjdu. Ukázalo se, že to ale nebyl dobrý nápad. Když jsem ho držela, byl v klidu, ale jakmile jsem ho položila na zem, zase začal. S pocitem krkavčí matky jsem ho nakonec opustila řvoucího a doufala, že se to poddá. Poddalo se. Slečna s Bertíkem šla hned ven, tam se uklidnil, najedl a pak už to zvládnul i doma. Muž mi tvrdí, že když se vrátil, zastihnul je, jak si docela v pohodě hrají. Takže to vypadá, že všichni tuhle akci ve zdraví přežili, nikdo z ní snad nemá žádnou trvalou újmu a za týden zase hurá znovu! Tentokrát už ale budu moudřejší a vypařím se rychleji. Kdo uteče, vyhraje!

2 komentáře:

  1. U nás bonding taky neproběhl, jak měl... ale naštěstí jsem měla aspoň normální porod. Jen ten závěr (císař) to trochu zkomplikoval. Ale pravda je, že ani já ani dcera jsme nikdy nemívaly problém být i bez sebe. Asi je to dáno i rodinnou povahou... všichni jsme nějak děsně samostatní a svobodymilovní :-))
    Ale bývávala většinou se mnou, kojila jsem. A na pár hodin občas s babičkou. To je jednodušší, než vybírat paní na hlídání :-) Ale z moudrých knih mám načteno, že se nedoporučuje utíkat nenápadně (dítě pak prý znejistí, protože nikdy nepozná, jestli se zjevíte i v příštím okamžiku, a bude si vás víc hlídat). Prostě se rozloučit, usmát se (možná není dobré moc to chování, hlavně pokud je za tím nejistota, jak to to dítě zvládne), pohladit a jít pryč. Pokud si za chvilku v klidu hraje, je to Ok :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Jestli to pomůže, moje kamarádka, která hlídá děti mi nedávno vyprávěla, jak jeden její svěřenec ztropil při odchodu mamince srdceryvnou scénku. Řval, válel se po zemi a vůbec hrozivě bědoval. Když se za maminkou ale zavřely dveře, úplně v klidu se na kamarádku podíval a jako by nic se jí zeptal: "Budeš mi číst?" Děti jsou prostě opice a zkoušejí to na nás.

    Zpočátku je to ale těžké. Erwínovi je zatím jedno, s kým je. Minulý týden se na mě při odchodu poprvé smutně podíval a taky jsem z toho byla úplně naměkko. :)

    OdpovědětVymazat