čtvrtek 3. října 2013

Vše pro dítě... A co pro mě?

Udělala bych pro něj první poslední. Ale neměla bych taky udělat něco pro sebe?
Knihy o výchově a rodičovství jsou mor. Nalákají vás na zajímavé informace, zkušenosti, rady a inspiraci a pak vám nasadí do hlavy pár pěkně vypasených brouků. Dělám všechno dobře? Neměla bych něco změnit? Tímhle mě vůbec nenapadlo se zabývat, ale když už o tom přemýšlím... A tady píšou... a tak dále. Nejhorší ovšem je, když se vám do ruky dostanou knížky vzájemně si odporující. Každá má pro svoje stanovisko pádné argumenty, které byste neměli problém přijmout za své. Jenže jak můžou mít pravdu obě, když tvrdí něco úplně jiného? Útlocitnější povahy se sklonem o sobě pochybovat (jako třeba já) pak musí nutně získat pocit, že ať dělají věci tak nebo onak, je to určitě špatně. Nejvíc mě tahle rozpolcenost deptá pochopitelně na tom, co teď řeším jako aktuální téma. Dalo by se to nazvat střet zájmů dítěte a matky. A právě dvě z rodičovských knížek, které jsem četla, se k tomuto problému vyjadřují dost odlišně. Zatímco Vychováváme děti a rosteme s nimi tvrdí, že je nutné být dítěti neustále k dispozici, v mezích bezpečnosti a slušného chování mu všechno dovolit a nechat ho, aby o sobě rozhodovalo samo, A dost! Francouzské děti nedělají scény zase naopak říká, že matka má naprosto oprávněný nárok na to žít svůj vlastní život, který se netočí jen kolem dětí a ony se tomu musí přizpůsobit. Já zrovna uvažuju o tom, zda Bertíka pravidelně (řekněme na jedno odpoledne týdně) nechávat s někým cizím, abych si mohla trochu vyčistit hlavu. Podle první knihy to naprosto nepřichází v úvahu - on nechce být s nikým jiným, takže je mou povinností to respektovat, nevystavovat ho zbytečnému stresu a svou přítomností mu poskytovat pocit bezpečí. Druhá knížka má taky dost jasný názor na věc - nejen že můžu, ale dokonce bych měla ho čas od času opustit. Francouzské děti hromadně navštěvují jesle od několika málo měsíců věku a nikdo se nad tím nepozastavuje, naopak se to považuje za všestranně přínosné. Co je oproti tomu pár hodin za týden? A já váhám. Vím, že Bertík pobyt s někým jiným než mámou nebo tátou nenese moc dobře a mám pocit, že bych mu měla dopřát to, co potřebuje. Na druhou stranu už 13 měsíců se nonstop přizpůsobuju já jemu, nejdéle jsem bez něj byla jednou asi pět hodin a už mi to trochu začíná lézt na mozek. Přecejen chtěla bych občas mít trochu prostoru jen pro sebe, vždyť když budu spokojenější, prospěje to i jemu. Jsou dvě možnosti, jak tohle dilema může dopadnout. Buď zůstane vše při starém a ve mě bude čím dál tím víc narůstat pocit, že už nejsem nic jiného než jen máma, nebo se odhodlám Bertíka pravidelně odkládat a budu trnout, jak to ponese. Třeba mě překvapí a několik hodin beze mě zvládne jako nic. A nebo budou scény tak neúnosné, že to vzdám. Každopádně už je asi na čase to zkusit.

4 komentáře:

  1. Radši nic nečíst :) já zatím moc neopouštím (tak jednou za 2-3 týdny), ale když už, krkavecky vůbec nemyslím na to, co se děje tam, kde jsem ji nechala - stačí mi, že je s důvěryhodnými lidmi a mám u sebe telefon.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je přesně to, čeho bych chtěla dosáhnout-zavřít za sebou dveře a být jako bezdětná:).

      Vymazat
  2. A proč to nejde? Mně to čeká za pár měsíců, tak jsem zvědavá. Dnes jsem například mluvila s jedním skvělým doktorem, za kterým se vším chodím, který mě úplně odrovnal tím, že má 4 děti, což vím, ale že je po příchodu z porodnice odsunul do vlastního pokoje a udělal prý nejlíp, jak mohl. Bavila jsem se s ním na téma očkovat/neočkovat a on to shrnul tím, že podle něj očkováním ubližuju dítěti mnohem míň než společným spaním!! A argumentuje tím, že vztah rodičů má přednost (což sice ano, ale...) a že jeho 4 děti jsou dnes dospělé naprosto soběstačné a vyrovnané... Ehm... Zahajuju výzkum, jak to kdo z nás měl v dětství a jakou míru deprivace si z toho neseme, protože se zdá, že tak oblíbené kontaktní rodičovství naši generaci moc netknulo a přežilli jsme.. a nás to jako rodiče umoří?! Z vlastní zkušenosti nemůžu říct, že mi to zjednodušuje život, jak se tvrdí..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych to neviděla tak radikálně. Někomu třeba to společné spaní opravdu vyhovuje, někomu ne. K výrokům typu "všichni by to měli dělat takhle" jsem skeptická. My společné spaní praktikujeme jen někdy (spíš se snažíme, aby spal Bertík sám) a to ne z důvodů Bertíkova psychického vývoje nebo tak něco, ale prostě proto, že je jednodušší ho vzít k nám do postele než zdlouhavě utišovat v jeho vlastní postýlce. Stejně tak nošení jsem hodně využívala a ještě pořád někdy využívám hlavně ze sobeckých důvodů (mám volné ruce, můžu v pohodě do metra a ještě mě v tramvaji pouští lidi sednout:)). Taky si nemyslím, že by všechny předchozí generace, které vyrostly bez kontaktních rodičů, byly deprivované, na druhou stranu, některé prvky tohoto přístupu jsou pohodlné/příjemné/praktické jak pro dítě tak pro rodiče. Proč je tedy nevyužít?
      Co se týká toho hlídání, tak musím uznat, že to je nejen Bertíkův, ale i můj problém. Když jsem bez něj, tak jsem hrozně nesvá a nesnesu pomyšlení, že on strádá, protože jsem ho opustila. Musíme na tom zapracovat oba:)

      Vymazat