čtvrtek 31. října 2013

Vymazlený nebo rozmazlený?

Uznávám, že posledních pár měsíců se najdou dny, kdy vydržet s Bertíkem je náročné jak pro mě, tak i pro ostatní. Abych mu nekřivdila, tak musím říct, že někdy si dovede hrát hezky sám a je svou aktivitou tak zaujatý, že je mu úplně jedno, jestli jsem vedle něj nebo na druhém konci bytu. Jenže pak jsou taky chvíle, kdy se mi neustále věší na nohy, natahuje po mě ruce, vyžaduje chování a jakoukoli mou snahu o to, abych ho na pár vteřin setřásla, potrestá mocným křikem. Jasně, je to malé dítě, ale když tyhle projevy trvají několik hodin v kuse, už to pomalu přestává být roztomilé. O víkendu jsme byli na chalupě manželových rodičů. Bertík tam předtím byl jen párkrát, takže si v neznámém prostředí nebyl moc jistý. A lepil se na mě ještě víc než obvykle, a taky víc než obvykle řval. Ačkoli všichni přítomní byli Bertíkovi bezmezní obdivovatelé, všimla jsem si, že tohle už na ně bylo přecejen moc. Já jsem taky nebyla štěstím bez sebe z toho, že od oběda musím desetkrát odběhnout, abych na chvilku přerušila ten pláč a řev. Došlo to až tak daleko, že celou cestu domů (Bertík byl k mému velkému překvapení potichu) jsme s mužem diskutovali o tom, jestli je tento stav únosný nebo ne. On tvrdil, že Bertíka rozmazluju, všechny to deptá a musím ho nechávat křičet, aby pochopil, že to k ničemu není. Já jsem oponovala, že malé dítě nelze rozmazlit tím, že mu poskytnu blízkost, když ji potřebuje/chce a v tomhle věku je to normální. Navíc moje mateřské instinkty se už rozvinuly tak silně, že pohled na brečícího Bertíka ve mě vyvolává neodolatelné nutkání s tím něco dělat. Nevidím tedy důvod, proč bych se měla chovat tak, že to není příjemné ani mě, ani mému dítěti. Po roce už by se ale prý mělo začít s výchovou. Ano, s tím souhlasím, ale pod tímhle pojmem si představím spíš to, že ho naučím a přiměřeně jeho chápání vysvětlím, na co nesmí sahat, které věci nejsou na hraní, že se neubližuje jiným dětem a zvířatům atd. Myslím, že v životě malého dítěte je dost zakázaných nebo nemožných věcí, takže je zbytečné přidávat ještě další. Když už jsme se v téhle rozpravě motali moc dlouho, vylovila jsem z paměti své chabé znalosti vývojové psychologie a nadhodila, že se vlastně vůbec není co divit tomu, jak Bertík (obzvlášť v cizím prostředí) vyžaduje mou blízkost, protože právě prožívá separační úzkost. Jakmile jsme dojeli domů, můj milý začal googlovat, přečetl si něco málo  tomhle problému a dal mi zapravdu. Albert je opravdu ukázkový případ. Jediná rada, kterou internety nabídly, bylo překvapivě přesně to, co dělám - chovat, mazlit, ubezpečovat, poskytovat emocionální jistotu a čekat, až to přejde. Plyne mi z toho několik věcí: instinktivní mateřské chování je obvykle ta nejlepší volba, některá vývojová období jsou náročná, ale nedá se s tím nic moc dělat a můj muž je nejlepší, protože stejně tak, jako si dokáže stát za svým, když je přesvědčený, že má pravdu, dokáže i změnit názor, když zjistí, že pravdu nemá. A toho si cením.

8 komentářů:

  1. Naprosto s tebou souhlasím :-) A abych tě podpořila ještě nějakým tím odborným termínem. Dítě si zkrátka do tří let buduje pocit bazální jistoty a potřebuje především jednu vztažnou osobu, k níž by svou jistotu mohlo směřovat. Až tuhle jistotu naplní, může se směle vrhnout na objevování světa okolo, protože ví, že maminka mu kryje záda...i když zrovna není na blízku :-)
    Tohle období je těžké, ale přejde...a dát na mateřské instinkty je nejspolehlivější.
    Muž je opravdu skvělý, když je ochoten naslouchat a změnit názor :-)
    Tak hodně štěstí a ať máte období separační úzkosti brzy za sebou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bertík má dokonce dvě vztažné osoby-mě přes den a v noci vyžaduje výhradně mažela :)

      Vymazat
  2. Děkuji za upřímný článek. Už jsem nad tím taky přemýšlela a kolikrát jsem si vzpomněla, jak jsem podobné chování dětí vnímala před tím, než jsem měla sama dítě. Takže jsem taky pro - vydržet :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jo, kdybych před dvěma roky viděla to, co předvádí Bertík, asi bych si o té matce pomyslela něco nelichotivého. Naštěstí teď je mi jedno, co si kdo myslí o mě :)

      Vymazat
  3. Také myslím, muž, který dokáže nakonec změnit názor, je super. Internet je také super... mně už kolikrát zachránil nervy... i zbytečné cesty za lékaři, kde lítají viry a bacily. A vůbec je to nuda, chodit po doktorech.
    Není to lehké, když si tě někdo neustále nárokuje, pozornost a péči. Navíc každé dítě je jiné, někdo té pozornosti potřebuje víc a někdo míň... myslím, že nejtěžší kombinace je, když mazlivé společenské dítě narazí na nemazlivou méně společenskou matku. To je pak náročné pro oba. Já to vždycky dělala tak, že když jsem mohla, tak jsem přiběhla, když ne, tak ne. Nebylo to nikdy takové to záměrné "brečí, ale abych ho nerozmazlila, tak nepůjdu". Prostě jsem to vždycky nechávala na situaci. Myslím, že děti pak přirozeně postupně pochopí, že tu člověk pro ně je, když je opravdu potřeba, ale že svět se netočí jen kolem nich.... a to trvá hodně dlouho. Dceři je téměř 7 a někdy také zapomíná. No, ono na to zapomíná často i hodně dospěláků :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, doktoři...Zrovna včera jsem pro Bertíka dostala tolik léků, že by se za to nemusel stydět ani zdatnější důchodce (má kašel, ale prý to není nic vážného, no my už jsme na to dost opatrní, když jednou skončil v nemocnici s bronchitidou...). Jinak, samozřejmě když nemůžu, tak nemůžu, ale pokud to jde, tak se s ním mazlím ráda:)

      Vymazat
  4. Moc hezky napsaný článek! Držím palce, aby se Bertík brzy úspěšně separoval, ale hlavně abyste byli všichni spokojení! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Muž je bezva! A ty taky, žes dala na instinkt... Já teď ve svém okolí vidím spíš opak a je mi z toho smutno.
    Já jsem momentálně vnitřně nastavená tak, že ji CHCI co nejvíc nosit a mazlit, užít si toho, dokud má ještě zájem, což jde hezky ruku v ruce s jejím mamánkovstvím:)

    OdpovědětVymazat