pátek 29. listopadu 2013

Tohle období mě baví

Vždycky jsem měla takové nejasné tušení, že doba mezi prvními a druhými narozeminami je pro rodiče jednou z nejobtížnějších etap. Dítě už nením malé roztomilé miminko, které člověk najde tam, kam ho položil, ale zároveň se s ním ještě nedá moc domluvit, dělá si co chce a neposlouchá. Čtvrtinu toho roku už máme skoro za sebou, a já se nestačím divit, jak  moc jsem se pletla. Žádné tesknění po kojeneckém období nezažívám a naopak se mi rodičovství líbí čím dál víc. S Bertíkem už jsme sehraný tým, známe se, víme (aspoň přibližně), co od sebe můžeme čekat, už jsem vychytala spoustu různých triků a postupů, co dělat v rozličných problematických situacích, většinou už nebrečí pro nic za nic a hlavně rozumí neuvěřitelnému množství věcí a je s ním den ode dne větší legrace. Neustále mě překvapuje, kolik toho chápe, přestože ještě sám nemluví (pokud nepočítám že říká "kde je" a "teda"). Naprosto přesně rozumí pokynům a zákazům, co by měl nebo neměl dělat. Samozřejmě, že poslechne, jenom když se mu chce, ale to je jasné - je to dítě, ne stroj. Když má náladu, padne na úrodnou půdu třeba i něco jako: "Bertíku, nech tu knihu, ta nemá žádné obrázky. Běž si radši prohlížet svoji obrázkovou knížku." Už umí rozpoznávat a ukazovat snad patnáct zvířat. Ovšem, musí se mu zrovna chtít. Když si usmyslí, že teď nám zrovna cvičenou opičku dělat nebude, na prosbu, aby ukázal zvíře, které zná, se jen culí a nasadí výraz typu "vím, ale nepovím". A vůbec největší zábava je sledovat, jak napodobuje všechny možné činnosti, které děláme. Dává mi napít ze skleničky, cpe do mě nedojedený banán, vyškrabuje prázdný kelímek od jogurtu a trefuje se mi lžičkou do pusy, češe mě, snaží se pověsit na sušák ponožku (sice už suchou, ale co) a čistí mi zuby. Řekněte, mohla bych si stěžovat na takového pomocníka, který se o mě celý den stará? :)

Bertík už to umí s kladivem i elektrickým šroubovákem. Jednou z něj bude manžel k pohledání! ;)

pondělí 25. listopadu 2013

Všechno má svůj čas

Byly doby, kdy nedokázal nic jiného než vypadat roztomile. A dneska...
Když poslouchám nebo čtu zkazky o tom, jak nějaké roční dítě chodí, mluví a jí samo lžičkou, vždycky mám pocit, že se snad jedná o jiný živočišný druh, než je ten, ke kterému přísluší Albert. Myslím si, že mám šikovné, chytré a chápavé dítě (ovšem, který rodič si to nemyslí), ale s výše zmíněnými dovednostmi rozhodně nespěchá. Objevují se sice nadějné náznaky, jenže obvykle ho po pár dnech ta snaha přestane bavit. Bertík se prostě nikam nežene, protože je mu jasné, že to vůbec není nutné. Já ale čas od času zatoužím po tom, aby už uměl něco nového a mě tím trochu usnadnil život. Občas se nedokážu vyhnout tomu, abych ho neporovnávala s jeho vrstevníky, kteří jsou většinou tak nějak rychlejší. A v hlavě mi naskakují myšlenky typu: Tohle už by přece ve svém věku měl umět. nebo Tamto dítě je o tři měsíce mladší zvládá toho daleko víc. Jenže tohle je cesta do pekel, protože svého syna nijak nepřiměju k tomu, aby dělal něco, co ještě dělat nechce nebo nedokáže a já se akorát můžu cítit jako neschopná matka/matka neschopného dítěte. A jsem si jistá, že ani jedno není pravda. Mnohem lepší je nepodlehnout nátlaku okolí, které zvědavě, případně rádoby vtipně co chvíli vyzvídá, jestli už konečně chodí, mluví atd. a diví se, když dostane zápornou odpověď. Místo pocitu, že to není v pořádku, si musím a hlavně chci užívat ty chvíle, kdy Bertík ještě spoustu věcí neumí, protože to nebude trvat dlouho a on se naučí běhat, mluvit i používat nočník. A jakkoli se to zdá neskutečné, uteče to jako nic a on se naučí mnohem víc věcí: oblékat se, připravit si jídlo, číst, psát, navazovat nejrůznější vztahy...až jednoho dne zjistím, že už mě nepotřebuje. V tu chvíli se mi zasteskne po době, kdy po mě natahoval ruce, abych ho pochovala, protože ještě nedokázal být samostatný, kdy jsem ho nosila v náručí, protože neuměl chodit, kdy jsme si rozuměli beze slov, protože neuměl mluvit, kdy jsem každý večer sedávala u jeho postýlky, protože s nikým jiným tak dobře neusínal a kdy jsem s ním trávila nepřetržitě dny i noci, protože prostě beze mě být nechtěl. Tímto se tedy oficiálně odhlašuju ze soutěže o to, čí dítě se co naučí dřív.

neděle 24. listopadu 2013

Týden malých radostí: 18.-24.11.

Modřany - to je místo, kde žijeme. A vypadá to, že se nám tady bude líbit.
Pondělí: Nechtělo se mi, ale došla jsem na městský úřad a změnila místo trvalého pobytu sobě i Bertíkovi. Jsou z nás Modřaňáci.
Úterý: Muž měl jednatřicáté narozeniny a já jsem mu k večeři uvařila hovězí po burgundsku. Sice to bylo dost obtížné, protože celou dobu se na mě Bertík věšel, ale stálo to za to.
Středa: První večer, který jsme nestrávili montováním nábytku a vybalováním krabic. Už se tady opravdu začínáme cítit jako doma.
Čtvrtek: Albert dostal k svátku xylofon. Zatím ho spíš baví zastrkávat paličky pod pohovku a pak je lovit, ale já jsem se už naučila několik písniček.
Pátek: Zdá se, že Bertík se aklimatizoval na nový byt a konečně přestal nepřetržitě křičet. To je úleva!
Sobota: Manžel poprvé vařil v nové kuchyni. Udělal kuře na paprice a všem nám chutnalo. (Bertík nejdřív dostal svůj miminčí oběd, ale ten snědl jen z půlky a pak si vyžebral jeden a půl knedlíku. Už je na čase definitivně skoncovat s kejdičkami bez chuti a smířit se s tím, že prostě bude jíst to, co my.)
Neděle: Odpoledne jsme byli na návštěvě u manželových rodičů, kde se sešla celá jeho rodina. Bylo to příjemné a Bertík dostal super autíčka.

pátek 22. listopadu 2013

Stěhování

Tu první, dynamickou část stěhování, kdy je potřeba všechno do určitého data zabalit, máme za sebou. Teď jsme uvízli v té druhé, sice méně stresující, ale o to rozvláčnější fázi, kdy už jsou téměř všechny nezbytné věci vybalené, ale člověk pořád ještě zakopává o krabice, protože tuhle chybí skříň, támhle je zase potřeba dokoupit poličku a dokud se to neudělá, není kam vybalovat a uklízet. Nicméně, na náš nový byt si rozhodně nemůžu stěžovat. Rozhodli jsme se pro něj v podstatě hned, jak jsme do něj poprvé vkročili, což beru jako dobré znamení. Je velký (sto metrů čtverečních je myslím dost), umístěný v docela klidné lokalitě a má své osobní kouzlo. Mám na mysli, že to není žádný načančaný byteček jak z katalogu, některé věci už jsou trochu starší, ale to se mi právě líbí. Takovéty unifikované byty, které vypadají jak z časopisu Naše bydlení, jsou sice líbivé, ale já dávám přednost teplu domova, ikdyž to třeba znamená lehce ošoupanou barvu na dveřích nebo koberec, který nevyhraje soutěž o nejdesignovější pokrývku podlahy. Hlavní je, že se tady cítíme dobře. A to už snad všichni včetně Bertíka. S ním jsem si totiž posledních pár dnů užila celkem peklo. Nastěhovali jsme se v sobotu. V neděli jsme byli skoro celý dne pryč, pondělí jsme zvládli tak nějak v pohodě, ale v úterý mu asi došlo, že tady fakt budeme bydlet a že je to nějaké jiné a divné a vůbec, takže se na mě neustále věšel a řval. Položila jsem ho na zem, nechala chvíli ječet (ano, je to proti mým zásadám, ale jinak bych ho musela chovat fakt celou dobu, co byl vzhůru a nic bych neudělala), zvedla ho, pochovala, položila, zvedla, položila... A takhle to pokračovalo až do čtvrtka. Situace byla ještě navíc okořeněná tím, že v úterý večer na mě vlezlo dost nepříjemné nachlazení a jediné, co jsem potřebovala bylo se pořádně vyspat. A co myslíte, že se stalo? Zrovna tu noc Bertík asi šest hodin přerušovaně prořval. Ve středu jsem se potácela jak mátoha, byla jsem unavená, hlava mě bolela z rýmy a z toho věčného křiku, záda zase ze zvedání a nošení, do toho ještě kašel... Ale jo, dneska už jsem schopná uznat, že pro něj byla ta změna taky náročná, možná víc než pro nás. Vždyť on si moc vybírat nemohl a nechci podceňovat jeho mentální schopnosti, ale ocitnout se najednou v jiném prostředí bylo určitě dost matoucí. A tak jediná jistota byla máma, pokud možno její náruč. Jasný jak facka. Jenže noste si celý den v ruce jedenáct kilo! Dnešek už ale proběhl o dost klidněji, tak doufám, že se nám blýská na lepší časy a že tady budeme spokojení.
Jé, to je super krabice...

...já ti pomůžu ji naplnit!

A tátovi pomůžu taky!


čtvrtek 21. listopadu 2013

Dvakrát všechno nejlepší!

Bertík dostal k svátku dřevěný xylofon. Vyfotit ho s ním bylo téměř nemožné, protože xylofon je sice fajn, ale foťák je daleko zajímavější...
Mému milému muži k úterním narozeninám a Albertovi k dnešnímu svátku! A slibuju, že vám o víkendu upeču dort! (I když teda nevím, jestli se povede, protože s novou troubou jsem se ještě nestihla pořádně skamarádit.)

úterý 19. listopadu 2013

Týden malých radostí: 11.-17.11.

 Když jsme tuhle hračku koupili, jen kolečka okusoval. Pak si s nimi kutálel, později je rád z kolíku vysypával, ještě později mě nutil, abych je navlékala a teď už si je navléká sám. Měli byste vidět to zaujetí a soustředění!
Pondělí: Využila jsem odpolední hlídání k prachsprostému flákání. Šla jsem na kafe, četla si u toho knížku a potom v kině shlédla intelektuálně nenáročný, nicméně povzbudivý a veselý film. Bylo to takové blaho, sama nerušeně dvě hodiny sedět a nic neřešit!
Úterý: Bertík se naučil navlékat kolečka na kolík. Vím, že na tom není nic tak zvláštního, ale já mám z každého jeho pokroku ohromnou radost.
Středa: Vypadá to, že už brzy začne Bertík chodit. Když jsme si s mužem sedli naproti sobě na zem, snažil se chodit od jednoho k druhému, hrozně ho to bavilo a zvládnul udělat i čtyři kroky! Do teď naše pokusy o to, aby stál bez držení, vždycky obrečel a hned hledal, čeho by se chytil, ale najednou se přestal bát a začal se tomu smát.
Čtvrtek: Jedna z Bertíkových babiček si ho odpoledne vzala k sobě a jsem mohla v klidu balit. A ta oboustranná radost, když jsme se po několika hodinách opět setkali!
Pátek: I přes můj ranní pesismus se nám podařilo v podstatě všechno zabalit (opět díky tomu, že náš synáček strávil odpoledne mimo domov).
Sobota: Samotné přestěhování jsme zvládli lip než jsme čekali. Máme to za sebou! 
Neděle: Neměli jsme sice energii slavit 17. listopad, zato jsme si ale poprvé udělali z našeho nového bytu procházku k Vltavě (je tam spousta kačen, které Bertíka velice zaujaly) a na oběd jsme šli k našim, kde se sešla celá moje rodina.
PS: Tentokrát píšu až v úterý, protože do dneška jsme v novém bytě neměli internet a chytrý mobil je sice pěkná věc, ale na psaní příspěvků dost nepraktická.

úterý 12. listopadu 2013

Bertíkovy knižní novinky

Už dlouho jsem chtěla v Bertíkově knihovničce zkompletovat zvířecí sérii leporel od Venduly Hegerové a k Zvířátkům ze ZOO a Zvířátkům z lesa přidat ještě Zvířátka ze statku. Ale v žádném knihkupectví, do kterého jsem zavítala, je neměli. Nezbylo mi, než je objednat přes internet a když už jsem musela platit poštovné, tak jsem víceméně náhodně přidala ještě dvě další knížky, ať to stojí za to. Ta první je od polského básníka Jana Brzechwy a jmenuje se ZOO a jiné básně pro děti. Obsahuje spoustu krátkých básniček o různých zvířatech a pak ještě několik delších o všem možném. Verše jsou to pěkné, stejně tak jako ilustrace. Poslední kniha je taky o zvířatech, konkrétně o kravách. Vytvořili ji Pert Behenský a Lena Latynova. Zvířátkové říkanky o kravách a kravičkách mě mile překvapily. Jsou vtipné a snadno zapamatovatelné. Už se těším, až mi bude Bertík recitovat třeba básničku o tom, proč se tele rozplakalo:
Šlo si tele pro borůvky
koš mu spadl do močůvky.
Těšilo se na koláče
teď má oči plné pláče.
A říkanka o tom, proč přišla kráva o mobil je taky dobrá:
Přišla kráva o mobil
býk se na ni rozzlobil.
Rozdupal ho shora, zdola
prý, že příliš často volá.

Poezii zdar!

neděle 10. listopadu 2013

Týden malých radostí: 4.-10.11.

Bertíkovo první dvoudílné pyžamo. Vypadá v něm tak strašně dospěle!
Pondělí: Bertík se naučil dávat nám pusinky. Jsme z toho úplně naměkko :)
Úterý: Bertík se úžasným tempem zdokonaluje ve všech batolecích dovednostech a disciplínách. Už dokáže sám postavit tři kostky na sebe a s mou pomocí (když komín přidržuju, aby si ho omylem nezbořil) i všech pět. A poprvé jsme byli v našem budoucím novém bytě.
Středa: Na náš současný byt se byli podívat noví zájemci. Vlastně by mi mohlo být jedno, kdo v něm po nás bude bydlet, ale stejně jsem ráda, že jsem je viděla a vím, že byt předáváme do dobrých rukou.
Čtvrtek: Byla jsem s Bertíkem po docela dlouhé době na písku. Odpoledne šel pak ještě jednou s mými rodiči, takže večer měl písek až v plíně, ale užil si.
Pátek: Manžel podepsal nájemní smlouvu. A já jsem Bertíkovi koupila dárek k svátku a nové pyžamo.
Sobota: Ještě jednou jsme byli v novém bytě, muž si přeměřil všechno potřebné a Bertík se tam pořádně vyblbnul. A odpoledne jsme si domluvili hlídání s tím, že po roce půjdeme do kina. Přišli jsme na místo asi minutu před začátkem filmu a zjistili, že fronta na lístky by trvala aspoň 20 minut. Tak jsme kulturu vzdali a aspoň si v klidu dali pár arabských specialit v nedaleké restauraci.
Neděle: Bertík mi pomáhá balit - vleze do skříně a podává mi věci, skládá do sebe květináče, zavírá krabice a tak :)

pátek 8. listopadu 2013

Tatínkův mazánek

Bertík miluje tátu a táta miluje Bertíka. Já tomu přihlížím a mám z toho radost. Nicméně, nepřestává mě udivovat, jak si nás Bertík rozdělil na denního a nočního rodiče. Funguje to spolehlivě, přes den jsem já ta, na kterou se věší, a která má magickou moc vyřešit téměř všechny možné problémy. Jakmile ale padne tma a Bertík usne, přesouvá se toto výsadní postavení na muže. Já se pak můžu snažit utěšovat, jak nejlíp umím, ale není to nic platné. Zato stačí, aby Bertíka vzal do náručí manžel, a hned je po pláči. Když v noci začne Bertík křičet a putuje k nám do postele, já o tom často skoro ani nevím. Spím v podstatě nerušeně, ale můj milý to často schytává. Mě si totiž Bertík vůbec nevšímá, zato po něm leze, oslitává ho a dožaduje se jeho nosu (to je taková Albertova specialita, že ke spokojenému usínání obvykle potřebuje, aby mohl šmrdlat něčí nos). Já si na to nestěžuju, naopak jsem ráda, že nás ten čert nechává střídavě odpočinout a že je k nám spravedlivý. A hlavně mě těší, že můj muž je tak skvělý otec. Zvládne všechno od přebalování přes koupání a krmení až po takovéto divoké klučičí blbnutí. Že mu za to patří můj i Albertův vděk, mu určitě musí být jasné, ale pro jistotu to napíšu ještě jednou. Díky, že jsi ten nejlepší táta, jakého jsem si mohla pro svoje dítě přát!

středa 6. listopadu 2013

Najít nový domov

Už tři a půl roku bydlíme v krásném bytě na Vinohradech. Zamilovali jsme se do něj na první pohled a všechny návštěvy naše nadšení vždy potvrdily. Je prostorný (dokonce se do koupelny vejde velká rohová vana, pračka, přebalovací pult a tři lidi čistící si zuby) a má nádherný výhled na půl Prahy. Ten výhled je tak úžasný proto, že jsme ve třetím patře. Bez výtahu. Před několika měsíci mi to začalo vadit. Dokud byl Bertík malý a lehký, tak to šlo, jenže teď váží asi 11kg, k tomu taška s věcmi, nákup a jsme bezmála na dvaceti. A já nejsem žádný extra sportovec, abych několikrát denně běhala do schodů s takovou zátěží. Manžel ale pořád váhal, říkal, že se mu tenhle byt líbí a že se nechce stěhovat a kdesi cosi. Jenže pak přišlo vyúčtování za plyn. A on uznal, že se budeme muset poohlídnout po něčem energeticky méně náročném. Tak už přes týden skoro každý večer chodíme na prohlídky (někdy dokonce i na dvě) a zjišťujeme, že najít byt, který by byl tak akorát velký, hezký, dobře dispozičně řešený, s rozumným nájmem a přijatelnými poplatky, bez právních nebo jakýchkoli jiných problémů, není tak úplně jednoduché. Včera jsme zrovna jeden nadějný byt objevili, ale dokud nebudeme mít podepsanou smlouvu, tak se neodvažuju jásat. A vlastně i potom to nebude žádný med, protože stěhování je pěkně stresující záležitost. Ale na druhou stranu změny mě baví a těším se, až budeme bydlet zase někde jinde.

neděle 3. listopadu 2013

Týden malých radostí: 28.10.-3.11.

Ze svého dětství si tuhle knížku nepamatuju, ale teď se mi líbí.
Pondělí: Bylo volno, manžel nešel do práce a odpoledne si tedy Bertíka vzal na starost, zatímco já jsem šla s kamarádkou na skleničku vína. Miluju tohle holčičí tlachání!
Úterý: Od rodičů jsem si domů přinesla knížku, která se mi už dlouho líbí, ale vždycky jsem ji tam zapomněla. Jmenuje se Pohádka o ptáku Klabizňákovi, je starší než já a opravdu moc hezká.
Středa: Bertík se (s mým přičiněním) naučil ukazovat v leporelu o Palečkovi na svůj oblíbený obrázek. Dokonce si ho najde i když je knížka zavřená a musí ji celou prolistovat. A není to žádné zvířátko, ale bába :)
Čtvrtek: Protože Bertík od úterý kašlal, šla jsem s ním k doktorce. Už jsem viděla, jak zase skončíme v nemocnici a děsila jsem se toho, protože tentokrát by to asi nebyla taková pohoda jako v době, kdy se uměl akorát otočit na břicho. Naštěstí to není nic vážného, akorát dostal spoustu různých sirupů, takže je proslazený jak kandované ovoce.
Pátek: Konečně jsem vyzvedla nové capáčky, které jsem pro Bertíka objednala z jednoho internetového obchodu. Teď v zimě je bude doma nosit jako bačkory.
Sobota: Naplánovali jsme si s kamarády dvoj-rodinný výlet, ale když jsme ráno přišli k autu, zjistili jsme, že ho někdo vykradl. Vymlácené okýnko, všude střepy, prostě z výletu nic nebylo. Naštěstí zloděj vzal jen navigaci, autosedačka (která má větší hodnotu, ale taky objem, takže se mu ji asi nechtělo tahat) zůstala na místě. Manžel ještě dopoledne zajel do servisu pro nové sklo a odpoledne přišli kamarádi k nám na návštěvu. Bertík s jejich chlapečkem úžasně řádil, my jsme si popovídali, takže nakonec jsme šli spát s dobrým pocitem.
Neděle: V kostele jsme po bohoslužbách dostali od jedné paní tašku krásných jablek. Potěšilo mě to hned dvakrát: ta jablka jsou vážně hezká, voňavá a bude z nich skvělý koláč a hlavně je milé, že za námi ta paní jen tak přišla a sama nám je nabídla.

První předvánoční předsevzetí

Takový betlém bych chtěla. Pro Bertíka samozřejmě... :D
Ano, štve mě, že Tesco nasazuje vánoční řetězy už na začátku října, kdy já se teprve smiřuju s koncem léta. Na druhou stranu, každý rok si říkám, že letos už opravdu seženu vánoční dárky v listopadu a celý prosinec budu mít na to, abych pekla cukroví, koupila balící papír a rozjímala. Jenže nikdy to nevyjde. Nepatřím teda naštěstí k těm, co 24. odpoledne zoufale obíhají všechny obchody v okolí, ale stejně se nikdy nezvládnu vyhnout frontám u pokladny nebo na poště. Nikdy nenakupuju k Vánocům žádné veledary a ani tentokrát nemám v plánu to měnit. Ovšem letos bude situace stížená tím, že to budou prakticky první svátky, které bude Bertík vnímat. Vloni mu byly necelé čtyři měsíce a největší jeho výkon byl ten, že dokázal uchopit do ruky robota, kterého dostal. Teď už jsem se trochu zorientovala v nabídce hraček a zjistila jsem, že je toho tolik, co by se mu líbilo (a co se hlavně líbí mě)! Bude obtížné dodržet to, co jsem si před rokem dala za cíl, tedy nikdy mu nedávat k Vánocům příliš mnoho věcí. Samozřejmě že mu něco vyberu, ale měla by to být jen jedna, maximálně dvě věci a rozhodně nic velkého. Chtěla bych, aby už od mala (ačkoli teď z toho ještě nemá rozum) viděl, že smysl Vánoc není v dárcích, ale v radosti z Ježíšova narození. Stromeček, slavnostní večeře i ty drobnosti, kterými se vzájemně potěšíme, jsou naprosto v pořádku, ale nemělo by to být to hlavní. Jak a jestli vůbec se mi podaří tohle předat malému dítěti, to je otázka. Místo hlubokých teologických rozprav (které bych stejně neuměla správně vést) zvolím jiné prostředky. Koupím betlém a na jednotlivých figurkách budu vysvětlovat kdo je kdo, co a jak se stalo a co z toho plyne. Pořídím nějakou pěknou vánoční knížku a budu si v ní s Bertíkem číst. A hlavně se mu budu snažit sama ukázat, že Vánoce nejsou jen o tom konzumu (tohle slovo je už hrozně ohrané, ale sedí), ale že to pravé poselství, ač není vidět a dá se na něj snadno zapomenout pod nánosem věcí, zvyků, tradic a té "rodinné pohody" u pohádek, je daleko důležitější a krásnější. No, letos to Bertík ještě moc chápat nebude, tak si aspoň nanečisto vyzkouším, jak na to :)
Adept na rozšíření Bertíkovy knihovny