pátek 22. listopadu 2013

Stěhování

Tu první, dynamickou část stěhování, kdy je potřeba všechno do určitého data zabalit, máme za sebou. Teď jsme uvízli v té druhé, sice méně stresující, ale o to rozvláčnější fázi, kdy už jsou téměř všechny nezbytné věci vybalené, ale člověk pořád ještě zakopává o krabice, protože tuhle chybí skříň, támhle je zase potřeba dokoupit poličku a dokud se to neudělá, není kam vybalovat a uklízet. Nicméně, na náš nový byt si rozhodně nemůžu stěžovat. Rozhodli jsme se pro něj v podstatě hned, jak jsme do něj poprvé vkročili, což beru jako dobré znamení. Je velký (sto metrů čtverečních je myslím dost), umístěný v docela klidné lokalitě a má své osobní kouzlo. Mám na mysli, že to není žádný načančaný byteček jak z katalogu, některé věci už jsou trochu starší, ale to se mi právě líbí. Takovéty unifikované byty, které vypadají jak z časopisu Naše bydlení, jsou sice líbivé, ale já dávám přednost teplu domova, ikdyž to třeba znamená lehce ošoupanou barvu na dveřích nebo koberec, který nevyhraje soutěž o nejdesignovější pokrývku podlahy. Hlavní je, že se tady cítíme dobře. A to už snad všichni včetně Bertíka. S ním jsem si totiž posledních pár dnů užila celkem peklo. Nastěhovali jsme se v sobotu. V neděli jsme byli skoro celý dne pryč, pondělí jsme zvládli tak nějak v pohodě, ale v úterý mu asi došlo, že tady fakt budeme bydlet a že je to nějaké jiné a divné a vůbec, takže se na mě neustále věšel a řval. Položila jsem ho na zem, nechala chvíli ječet (ano, je to proti mým zásadám, ale jinak bych ho musela chovat fakt celou dobu, co byl vzhůru a nic bych neudělala), zvedla ho, pochovala, položila, zvedla, položila... A takhle to pokračovalo až do čtvrtka. Situace byla ještě navíc okořeněná tím, že v úterý večer na mě vlezlo dost nepříjemné nachlazení a jediné, co jsem potřebovala bylo se pořádně vyspat. A co myslíte, že se stalo? Zrovna tu noc Bertík asi šest hodin přerušovaně prořval. Ve středu jsem se potácela jak mátoha, byla jsem unavená, hlava mě bolela z rýmy a z toho věčného křiku, záda zase ze zvedání a nošení, do toho ještě kašel... Ale jo, dneska už jsem schopná uznat, že pro něj byla ta změna taky náročná, možná víc než pro nás. Vždyť on si moc vybírat nemohl a nechci podceňovat jeho mentální schopnosti, ale ocitnout se najednou v jiném prostředí bylo určitě dost matoucí. A tak jediná jistota byla máma, pokud možno její náruč. Jasný jak facka. Jenže noste si celý den v ruce jedenáct kilo! Dnešek už ale proběhl o dost klidněji, tak doufám, že se nám blýská na lepší časy a že tady budeme spokojení.
Jé, to je super krabice...

...já ti pomůžu ji naplnit!

A tátovi pomůžu taky!


2 komentáře:

  1. Tak přeju, ať se vám všem dobře nejen zabydluje, ale hlavně bydlí! L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Zatím to vypadá velice dobře.

      Vymazat