pátek 8. listopadu 2013

Tatínkův mazánek

Bertík miluje tátu a táta miluje Bertíka. Já tomu přihlížím a mám z toho radost. Nicméně, nepřestává mě udivovat, jak si nás Bertík rozdělil na denního a nočního rodiče. Funguje to spolehlivě, přes den jsem já ta, na kterou se věší, a která má magickou moc vyřešit téměř všechny možné problémy. Jakmile ale padne tma a Bertík usne, přesouvá se toto výsadní postavení na muže. Já se pak můžu snažit utěšovat, jak nejlíp umím, ale není to nic platné. Zato stačí, aby Bertíka vzal do náručí manžel, a hned je po pláči. Když v noci začne Bertík křičet a putuje k nám do postele, já o tom často skoro ani nevím. Spím v podstatě nerušeně, ale můj milý to často schytává. Mě si totiž Bertík vůbec nevšímá, zato po něm leze, oslitává ho a dožaduje se jeho nosu (to je taková Albertova specialita, že ke spokojenému usínání obvykle potřebuje, aby mohl šmrdlat něčí nos). Já si na to nestěžuju, naopak jsem ráda, že nás ten čert nechává střídavě odpočinout a že je k nám spravedlivý. A hlavně mě těší, že můj muž je tak skvělý otec. Zvládne všechno od přebalování přes koupání a krmení až po takovéto divoké klučičí blbnutí. Že mu za to patří můj i Albertův vděk, mu určitě musí být jasné, ale pro jistotu to napíšu ještě jednou. Díky, že jsi ten nejlepší táta, jakého jsem si mohla pro svoje dítě přát!

1 komentář:

  1. To je tak hezky napsáno, jen ať to tak Bertíkovi vydrží.

    OdpovědětVymazat