pondělí 25. listopadu 2013

Všechno má svůj čas

Byly doby, kdy nedokázal nic jiného než vypadat roztomile. A dneska...
Když poslouchám nebo čtu zkazky o tom, jak nějaké roční dítě chodí, mluví a jí samo lžičkou, vždycky mám pocit, že se snad jedná o jiný živočišný druh, než je ten, ke kterému přísluší Albert. Myslím si, že mám šikovné, chytré a chápavé dítě (ovšem, který rodič si to nemyslí), ale s výše zmíněnými dovednostmi rozhodně nespěchá. Objevují se sice nadějné náznaky, jenže obvykle ho po pár dnech ta snaha přestane bavit. Bertík se prostě nikam nežene, protože je mu jasné, že to vůbec není nutné. Já ale čas od času zatoužím po tom, aby už uměl něco nového a mě tím trochu usnadnil život. Občas se nedokážu vyhnout tomu, abych ho neporovnávala s jeho vrstevníky, kteří jsou většinou tak nějak rychlejší. A v hlavě mi naskakují myšlenky typu: Tohle už by přece ve svém věku měl umět. nebo Tamto dítě je o tři měsíce mladší zvládá toho daleko víc. Jenže tohle je cesta do pekel, protože svého syna nijak nepřiměju k tomu, aby dělal něco, co ještě dělat nechce nebo nedokáže a já se akorát můžu cítit jako neschopná matka/matka neschopného dítěte. A jsem si jistá, že ani jedno není pravda. Mnohem lepší je nepodlehnout nátlaku okolí, které zvědavě, případně rádoby vtipně co chvíli vyzvídá, jestli už konečně chodí, mluví atd. a diví se, když dostane zápornou odpověď. Místo pocitu, že to není v pořádku, si musím a hlavně chci užívat ty chvíle, kdy Bertík ještě spoustu věcí neumí, protože to nebude trvat dlouho a on se naučí běhat, mluvit i používat nočník. A jakkoli se to zdá neskutečné, uteče to jako nic a on se naučí mnohem víc věcí: oblékat se, připravit si jídlo, číst, psát, navazovat nejrůznější vztahy...až jednoho dne zjistím, že už mě nepotřebuje. V tu chvíli se mi zasteskne po době, kdy po mě natahoval ruce, abych ho pochovala, protože ještě nedokázal být samostatný, kdy jsem ho nosila v náručí, protože neuměl chodit, kdy jsme si rozuměli beze slov, protože neuměl mluvit, kdy jsem každý večer sedávala u jeho postýlky, protože s nikým jiným tak dobře neusínal a kdy jsem s ním trávila nepřetržitě dny i noci, protože prostě beze mě být nechtěl. Tímto se tedy oficiálně odhlašuju ze soutěže o to, čí dítě se co naučí dřív.

1 komentář:

  1. Mám dítě celkem tabulkové, takže se úplně nevžiju, ale taky si uvědomuju děsnou pomíjivost přesně tohohle období. Muž pořád, kdy už začne chodit, a já ho brzdila, ať nikam nespěchá... Stejně už je moje miminko v čudu.

    OdpovědětVymazat