neděle 29. prosince 2013

Týden malých radostí: 23.-29.12.

Světýlka měla úspěch :)
Pondělí: První den manželovy dovolené. Musím ho opravdu pochválit- přebaluje, krmí, uspává...Řekla bych, že si odpočinu víc já než on :)
Úterý: Přestože Štědrý večer vypadal poněkud jinak, než jsme si představovali, Bertíkovo nadšení z rozsvíceného stromečku bylo okouzlující.
Středa: První z vánočních rodinných návštěv proběhla u našich. Sešlo se nás deset a bylo veselo.
Čtvrtek: Dopoledne jsme byli krmit kachny. K mému překvapení se to líbilo nejen Bertíkovi, ale i manželovi-ten byl fascinovaný hlavně hbitostí racků.
Pátek: Příjemná odpolední návštěva u kamarádů a k večeři po dlouhé době sushi.
Sobota: Koupili jsme odvlhčovač a zatím to vypadá nadějně (vysoká vlhkost je jedna z mála věcí, které nám v novém bytě vadí).
Neděle: Bertík vydržel celé bohoslužby mezi lidmi a nemuseli jsme s ním chodit pryč. Byl fakt vzorňák!

středa 25. prosince 2013

Člověk míní, dítě mění

Přestože přípravy na letošní Vánoce byly dost minimalizované (nakonec jsem se ani neodhodlala k tomu, abych ozdobila perníčky), moc jsem se na ně těšila. Na to, jak je bude prožívat Bertík, na chvíle rodinného klidu a pohody a tak. To jsem ale netušila, co nám ten náš dáreček na Štědrý večer vyvede. Bertík začal opravdu srdceryvně plakat a do toho dělal poměrně děsivé zvuky-něco mezi škytáním, zajíkáním se a dušením. Chvílemi se uklidnil, takže jakž takž jsme se navečeřeli a tu čtvrthodinku u stromečeku a dárků byl vykulený, nadšený a veselý. Jenže potom spustil zase a tentokrát ještě přidal ztuhlost nebo naopak třas, což se nám už ale vůbec nelíbilo. Zjistili jsme, kde je nejbližší dětská pohotovost a já začala balit zavazadlo, kdyby si nás tam chtěli nechat. Nakonec jsme se rozhodli ještě ho zkusit dát spát. Usnul během pár vteřin a my ho co chvíli chodili kontrolovat a psychicky se připravovali na možný noční výjezd. Ten díky Bohu nebyl potřeba, Bertík prospal celou noc a ráno se tvářil, jako by se nic nedělo. Ovšem průjem zůstává dál a s ním se pojí i nepěkná opruzenina, která mu taky dost vadí. Dnešní teorie zní, že za všechno můžou zuby, které mu v počtu asi dvou kusů rostou. Doufám, že to fakt není nic vážnějšího a brzo to zase přejde. No, takhle to dopadá, když se těšíte na to, jak si hezky odpočinete se svým milým a šťastným dítkem.

pondělí 23. prosince 2013

Už je to tady!

Stavte slavobrány, bouchejte šampaňské! Dneska nastal ten dlouho očekávaný den. Bertík udělal první opravdové samostatné krůčky! Byly vždycky maximálně tak čtyři, ale zato nám tenhle nový kousek během dne předvedl rovnou několikrát. A nepadá nijak nekoordinovaně, ale pěkně se pomalu sveze na kolena. Věděla jsem, že to přijde, ale teď, když ve svých necelých 16 měsících opravdu začal dělat vážné pokusy o samostatnou chůzi, je to pro mě neuvěřitelný a hlavně úplně úžasný pohled.
Kdo to nezažil, nepochopí :)

Týden malých radostí: 16.-22.12.

Látka na závěsy do Bertíkova pokoje. Líbí se mi:)
Pondělí: Vyzvedávat si něco z Uloženky před Vánoci je jak cestovat časem a stát frontu na banány. Byla jsem vážně ráda, že jsem tohle absolvovala bez Bertíka.
Úterý: Na batolecím cvičení dostal Bertík vánoční dárek. Byla to knížka s Medvídkem Pú, která ho sice moc nezaujala, ale bylo to milé a mě to potěšilo.
Středa: Odpoledne přišla na návštěvu kamarádka. Chvíli obdivovala byt a Bertíka a pak jsme vyrazily ven a já jsem díky tomu poznala jednu nedalekou restauraci.
Čtvrtek: Můžu si odškrtnout poslední dárek!
Pátek: Večer nás navštívili skauti (resp. vedoucí) z našeho oddílu. Moc ráda jsem je zase viděla a vážím si toho, že se za námi někteří táhli přes celou Prahu.
Sobota: Koupili jsme stromeček a ušila jsem závěsy do Bertíkova pokoje.
Neděle: Asi po roce jsme byli s mužem v kině (na Hobitovi) a opravdu se nám to líbilo. Večer jsem pak šla na třídní sraz gymplu, což bylo taky fajn.

pátek 20. prosince 2013

Předvánoční...

Tohle jsem taky měla udělat :)
Jako malá jsem samozřejmě Vánoce milovala. Před pár lety jsem se ale pod vlivem různých okolností dopracovala k celkem reálným úvahám o tom, jestli vůbec všechny ty stromečky, dárky, cukroví mají smysl, nebo by bylo přínosnější veškeré tradice a vnější projevy vypustit. Nakonec vůně jehličí a vanilky přecijen zvítězily a myšlenky na minimalistické Vánoce jsem opustila. Teď si říkám, že je možná škoda, že jsem to nezkusila, protože dalších mnoho let se k něčemu podobnému určitě neodhodlám. A ani nechci. Před rokem byly Bertíkovy všechny tyhle věci úplně ukradené, byl rád, že má mlíko, dudlík, mámu a tátu. Ale je jasné, že letos už to bude jinak. Nejvíc si toho slibuju od všemožných světýlek, které k vánoční výzdobě patří. Nic Bertíka nepotěší tolik, jako světlo. Miluje ho ve všech barvách a podobách (ne nadarmo si od nás vysloužil přezdívku světlofil). Takže předpokládám, že až na stromeček nahodíme žárovky, bude radost taková, že si ani pořádně nevšimne, jestli jsou pod ním nějaké dárky. (Poznámka: Koupit prskavky!) Stromek jako takový se nejspíš taky bude líbit, akorát se trochu bojím, aby ho nepřevrhnul tak, jako se mu to občas stává s věšákem na prádlo (a já pak z vedlejší místnosti slyším velice tlumený pláč a říkám si, že něco nehraje). Z bezpečnostních důvodů ale asi budeme muset perníčky dávat jenom nahoru. Tahání za mašle a škubání papíru si už natrénoval při narozeninách a svátku, takže s dárky si určitě hravě poradí. Jsem moc zvědavá, co na ně bude říkat... Zkrátka, letos se na Vánoce těším. Těším se na to, jak je bude prožívat Bertík a že budeme dva týdny všichni tři spolu. Je to klišé, ale s dítětem tyhle svátky opravdu dostávají úplně jiný rozměr a já se nemůžu dočkat, až ho začneme objevovat.

neděle 15. prosince 2013

Týden malých radostí: 9.-15.12.

Poslední dobou můj nejoblíbenější autor. Ano, našlo by se i intelektuálně náročnější čtivo, ale co by kdo mohl chtít po matce na rodičovské...
Pondělí: Poprvé jsme ostříhali Bertíka. Vlastně už v sobotu mu muž trochu přistřihnul vlasy kolem uší, ale mě se to pak nezdálo symetrické se zbytkem hlavy, tak v pondělí proběhl celkový sestřih. K mému údivu se nechal ostříhat v klidu a vypadá zase o něco dospěleji.
Úterý: Zašla jsem do knihovny. Knihovnice mi odpustila, že jednu knížku vracím rozbitou (to ale nebyla úplně moje vina, už když jsem si ji půjčovala, měla na mále) a politou (to už byla moje vina) a já jsem si nabrala zásobu Pratchetta na další týdny.
Středa: Koupila jsem dvě laskonky a protože muž na ní neměl chuť, mohla jsem spořádat obě. A pak jsem si večer zalezla do postele s knížkou. Pohoda.
Čtvrtek: Protože se můj milý vracel domů až po jedenácté, odpoledne a večer mi s Bertíkem pomáhali rodiče. Jsem jim za to vděčná, protože ho utahali a on pak spal jako nemluvňátko.
Pátek: Když večer ukládám Bertíka do postýlky, vždycky ho přikryju, pohladím a pak mu dám pusu. On to ví, a tentokrát si už při hlazení přitáhl rukama moji hlavu a dali jsme si pusinku vzájemně:)
Sobota: Konečeně se nám podařilo koupit pracovní desku do kuchyně a ještě večer ji muž nainstalovat. A taky dvě další skříňky. Paráda, to se bude vařit!
Neděle: Ráno jsme Bertíka odložili u manželových rodičů a šli do kostela bez něj. Byl to nezvyk být zase "mezi lidmi" (a ne v sekci vyhrazené pro rodiče s malými dětmi), ale hezky jsme si užili vánoční divadlo, které hrály děti z nedělní školy. Už se těšíme, až za pár let dostane nějakou roličku i Bertík.

sobota 14. prosince 2013

Je to o strach

Mateřství ve mě probouzí a odhaluje různé věci, o kterých jsem předtím neměla ani tušení. Na některé můžu být hrdá, na jiné míň a bez dalších bych se klidně obešla. Samostatnou kapitolou je strach. Nikdy jsem nebyla kdovíjaký nebojsa, ale tohle je úplně jiný level. Jakmile jsem objevila na těhotenském testu dvě čárky (a došlo mi, co to znamená), aktivovala se určitá část mého mozku, která až do té doby pokojně odpočívala. Zato teď vím jistě, že už se její činnosti nikdy nezbavím. Nejdřív to byl strach, abych nepotratila. Jsem sice zdravá, ale takové věci se stávají. Pak aby to dítě bylo v pořádku. Věděla jsem, že si ho nechám, i kdyby mě doktoři strašili tím nejhorším, co si dokážou vymyslet, ale bylo by to teda zatraceně náročné. Dál přišel strach z porodu. Ve své mladické nerozvážnosti jsem si myslela, že to sice bude bolet, ale vlastně to nebude nic tak strašného. (Dneska, ačkoli jsem rodila císařem, takže o těch pravých porodních bolestech toho moc nevím, se už i té bolesti bojím víc, protože přecejen jsem něco málo z ní ochutnala.) Víc mě ale trápilo, aby se při té akci nic nepokazilo. U porodu může nastat spousta situací, které nemusí vždycky dopadnout dobře. Ve chvíli, kdy jsem držela ten uzlíček v ruce, začala jsem se bát prostě o něj. Byl tak hrozně malinký a křehký! Přestože byl úplně zdravý, jeho existence mi připadala strašně nesamozřejmá a měla jsem pocit, že kdykoli může přestat dýchat. A to ani nemluvím o syndromu náhlého úmrtí kojence, což je sice velice vzácná věc, ale už v porodnici jsem o něm dostala letáček, který radil, co dělat, abych minimalizovala riziko. Jenže nakonec z něj vyplývalo něco ve smyslu: "dělejte tohle všechno, ale stejně vám nikdo nezaručí, že vaše dítě jen tak z ničeho nic neumře". A navíc Bertík nechtěl jíst, 30ml mléka jsem do něj cpala i hodinu. Další strachy typu "dělám všechno dobře?" se vždycky objevovaly a mizely v závislosti na náladě a okolnostech. Ve chvíli, kdy začaly být vidět nějaké vývojové pokroky se samozřejmě ozval červíček pochybností, jestli se vyvíjí správně, jestli není opožděný, jestli není postižený...Když se rozhýbal, okamžitě se vynořily obavy o to, aby se nezranil. Při zavádění kousků do stravy zase aby se neudusil. A tak dále a tak dále. A to jsem pořád teprve na začátku! Čeká mě ještě strach z toho, aby byl spokojený a přiměřeně úspěšný ve školce, ve škole, aby měl dobré kamarády, nebral drogy, nezapletl se do něčeho špatného, dobře si vybral profesi, byl šťastný v osobním životě... Když si toho všechno připustím moc na tělo, nejspíš se z toho zblázním. Tolik zodpovědnosti a ještě víc věcí, které ovlivnit ani nemůžu! Nezbývá než strach o dítě vykázat do patřičných mezí a věřit tomu, že ho v životě bude potkávat jen to nejlepší. Nemyslím tím, naivně si nalhávat, že se mu nikdy nestane nic nepříjemného, ale doufat, že i to, co se zdá být špatným, ho nakonec posune a posílí. Stejně tak jako mě.

úterý 10. prosince 2013

Za dva týdny Vánoce...

...a já nemám nic připraveno. Tohle mě napadlo jako první, ale naštěstí to není tak úplně pravda. Perníčky jsou upečené, linecké je zrovna v troubě a víc toho letos asi ani dělat nebudu, protože jediný, kdo by se po cukroví vážně utloukl, je Bertík a sice jsem svoje původní plány "žádný cukr do dvou let" už dávno opustila, ale jemu udělá stejnou radost i piškot, tak co bych se přepínala. Dárky samozřejmě ještě zdaleka nemám všechny (a to jsem si letos slibovala, že to stihnu už v listopadu), ale aspoň mám sama před sebou výmluvu-stěhování bylo náročné jak časově, tak finančně, takže na ně přichází řada až teď. Včera jsem už koupila tuhle vánoční knížku pro Alberta, ze které mám ohromnou radost, protože ty pohyblivé obrázky jsou super (jen doufám, že ji moc nezmasakruje):
Z ostatních zvyků si hodlám vybrat jen to, co se mi líbí. Takže stromeček bude (letos dokonce i se světýlky, protože předpokládám, že právě ta budou mít u Bertíka větší úspěch, než všechny dárky dohromady), kapr se salátem ne, úklid taky ne, nějaká extra výzdoba taky ne, místo pohádek v televizi si budeme prohlížet výše zmíněnou knížku a hlavně doufám, že si najdeme čas na Bibli, přemýšlení a prožití toho, o co doopravdy jde. Takže vlastně panika není potřeba!

neděle 8. prosince 2013

Týden malých radostí: 2.-8.12.

Cestovat s dítětem a mít s sebou málo křupek, to je hazard...
Pondělí: Bertík přes den naspal jenom půl hodiny, což bylo (hlavně pro mě) dost vyčerpávající. Naštěstí to pak zalomil už v sedm při pojídání kaše a my jsme měli  neuvěřitelně dlouhý večer.
Úterý: Vydala jsem se s Bertíkem na návštěvu k rodičům. Cesta na Žižkov je od nás docela dlouhá a tak mě potěšilo, že v tramvaji se sešlo několik velice milých spolucestujících. Jedna paní mi podala spadlou rukavici, další neúnavně dvacet minut Bertíka zabavovala různými cukrbilky a poslední mu dala křupku, když naše zásoby už došly.
Středa: Konečně jsem upekla první letošní cukroví (perníčky). S roztloukáním koření mi dokonce pomáhal i Bertík.
Čtvrtek: Bydlet kousek od Vltavy je k nezaplacení, protože kachny jsou vděčný a věčný zdroj zábavy. Když jsem jim házela housky, Bertík se mohl potrhat smíchy.
Pátek: Někdy je ta rodičovská fakt pohoda. Třeba když si člověk dá po obědě s dítětem dvouhodinového šlofíka.
Sobota: Večer k nám přišlo na návštěvu několik mých kamarádek. Popovídali jsme si a dali si výborný rostbeef.
Neděle: Odpoledne mi manžel dopřál asi hodinu klidu, když vzal Bertíka na procházku do Modřanské rokle. Díky mu za to!

úterý 3. prosince 2013

Neřešit výchovu

Jsem přesvědčená o tom, že je dobré mít ve výchově dítěte nějakou koncepci. Uvědomit si, co se mi líbí a nelíbí, čeho bych chtěla dosáhnout, jaké prostředky k tomu zvolím, čeho se budu snažit vyvarovat, jakým stylem komunikovat atd. K tomu je určitě fajn přečíst si nějakou knížku. Jenže, čím víc jich čtu, tím větší zmatek zažívám. Každá publikace tak nějak budí dojem, že právě ta její myšlenka je (ta jediná) správná. Ale jak můžou být pravdivé dva a více protichůdných názorů? A další problém - když se mi něco nepodaří udělat tak, jak bych chtěla a jak bych podle těch moudrých knih měla, jsem často právě těmi spisy, které mi mají pomáhat, tlačena do pocitu provinění. Je to ale vůbec všechno zapotřebí? Nedávno jsem si vzpomněla na svou praxi v jednom dětském domově. Byly tam ty nejmenší děti, které teprve nedávno opustily kojenecký ústav. Žádné z nich nebylo sirotek, všechny měly rodiče, ale ti nebyli schopní nebo ochotní se o ně starat. Za některými z nich chodila máma jednou za měsíc, za jinými třeba jen jednou za půl roku. Přesto je ti prckové milovali. Každá (byť jenom hodinová) návštěva pro ně byla obrovská událost, ze které pak žili ještě dlouho. Když budu v tomhle světle přemýšlet o svých výchovných problémech a nejistotách, najednou je všechno mnohem jasnější. To nejdůležitější, co můžu svému dítěti dát, je láska a čas. Ty opuštěné děti po tomhle toužily tak moc, že byly vděčné za každý maličkatý náznak. I ten jim stačil k tomu, aby své rodiče nekriticky obdivovali (to se pochopitelně časem změní, ale o to teď nejde). Je správné, snažit se k dítěti chovat nejlíp, jak dokážu a nebrat výchovu na lehkou váhu. Na druhou stranu není potřeba si denodenně vyčítat, co jsem zkazila a jak jsem mu zadělala na midrák, který si pak v dospělosti bude složitě řešit. Myslím, že děti jsou daleko flexibilnější, než se nám všechny ty dobře míněné knihy snaží namluvit. Pokud budou vyrůstat v láskyplném prostředí, nějaké to rodičovské zaškobrtnutí dokážou zpracovat. Ono, mít klidnou, vyrovnanou a sebejistou matku (samozřejmě i otce), která neřeší, co by měla dělat jinak, má na vyvíjející se osobnost nepochybně blahodárný vliv.
Mimochodem, podnět k tomuhle zamyšlení mi dal tenhle příspěvek z blogu kusanec.cz

neděle 1. prosince 2013

Týden malých radostí: 25.11.-1.12.

Když někdo absolutně nemá orientační smysl, ani mocný Google a jeho mapy mu moc nepomůžou...

Pondělí: Odpolední hlídání jsem si jako obvykle užila. Nejdřív jsem navštívila místní knihovnu a pak si hodinu četla v cukrárně.
Úterý: Člověk by nevěřil, že i s mapou a navigací v mobilu se dá bloudit, ale já jsem toho důkazem. Vypravila jsem se s Bertíkem na návštěvu ke kamarádce a nakonec se z toho stala docela bojovka. Ale vyhrála jsem!
Středa: Po delší době jsem s Bertíkem šla na cvičení batolat. Líblilo se mu to, což mě potěšilo.
Čtvrtek: Navštívila jsem kamarádku s holčičkou stejně starou jako Bertík. Děti se celkem zabavily a já jsem dostala oběd i s dezertem.
Pátek: Vydala jsem se do nedalekého rodinného cetra, kde jsem měla sraz s kamarádkou a jejím synem. Kluci si spolu vyhráli a my jsme si popovídaly.
Sobota: Zatímco muž jel kupovat skříň, udělala jsem si s Bertíke  procházku kolem Vltavy. V kočárku se mu nelíbilo, ale já jsem si s sebou prozíravě vzala Manducu, takže to dopadlo dobře.
Neděle: Odpoledne jsem se pustila do vaření oběda na další den a můj milý se sám nabídl, že vezme Bertíka ven, aby se mi nemotal pod nohama. Fakt to pomohlo!