sobota 14. prosince 2013

Je to o strach

Mateřství ve mě probouzí a odhaluje různé věci, o kterých jsem předtím neměla ani tušení. Na některé můžu být hrdá, na jiné míň a bez dalších bych se klidně obešla. Samostatnou kapitolou je strach. Nikdy jsem nebyla kdovíjaký nebojsa, ale tohle je úplně jiný level. Jakmile jsem objevila na těhotenském testu dvě čárky (a došlo mi, co to znamená), aktivovala se určitá část mého mozku, která až do té doby pokojně odpočívala. Zato teď vím jistě, že už se její činnosti nikdy nezbavím. Nejdřív to byl strach, abych nepotratila. Jsem sice zdravá, ale takové věci se stávají. Pak aby to dítě bylo v pořádku. Věděla jsem, že si ho nechám, i kdyby mě doktoři strašili tím nejhorším, co si dokážou vymyslet, ale bylo by to teda zatraceně náročné. Dál přišel strach z porodu. Ve své mladické nerozvážnosti jsem si myslela, že to sice bude bolet, ale vlastně to nebude nic tak strašného. (Dneska, ačkoli jsem rodila císařem, takže o těch pravých porodních bolestech toho moc nevím, se už i té bolesti bojím víc, protože přecejen jsem něco málo z ní ochutnala.) Víc mě ale trápilo, aby se při té akci nic nepokazilo. U porodu může nastat spousta situací, které nemusí vždycky dopadnout dobře. Ve chvíli, kdy jsem držela ten uzlíček v ruce, začala jsem se bát prostě o něj. Byl tak hrozně malinký a křehký! Přestože byl úplně zdravý, jeho existence mi připadala strašně nesamozřejmá a měla jsem pocit, že kdykoli může přestat dýchat. A to ani nemluvím o syndromu náhlého úmrtí kojence, což je sice velice vzácná věc, ale už v porodnici jsem o něm dostala letáček, který radil, co dělat, abych minimalizovala riziko. Jenže nakonec z něj vyplývalo něco ve smyslu: "dělejte tohle všechno, ale stejně vám nikdo nezaručí, že vaše dítě jen tak z ničeho nic neumře". A navíc Bertík nechtěl jíst, 30ml mléka jsem do něj cpala i hodinu. Další strachy typu "dělám všechno dobře?" se vždycky objevovaly a mizely v závislosti na náladě a okolnostech. Ve chvíli, kdy začaly být vidět nějaké vývojové pokroky se samozřejmě ozval červíček pochybností, jestli se vyvíjí správně, jestli není opožděný, jestli není postižený...Když se rozhýbal, okamžitě se vynořily obavy o to, aby se nezranil. Při zavádění kousků do stravy zase aby se neudusil. A tak dále a tak dále. A to jsem pořád teprve na začátku! Čeká mě ještě strach z toho, aby byl spokojený a přiměřeně úspěšný ve školce, ve škole, aby měl dobré kamarády, nebral drogy, nezapletl se do něčeho špatného, dobře si vybral profesi, byl šťastný v osobním životě... Když si toho všechno připustím moc na tělo, nejspíš se z toho zblázním. Tolik zodpovědnosti a ještě víc věcí, které ovlivnit ani nemůžu! Nezbývá než strach o dítě vykázat do patřičných mezí a věřit tomu, že ho v životě bude potkávat jen to nejlepší. Nemyslím tím, naivně si nalhávat, že se mu nikdy nestane nic nepříjemného, ale doufat, že i to, co se zdá být špatným, ho nakonec posune a posílí. Stejně tak jako mě.

4 komentáře:

  1. Já mám bohužel takový pocit, že dnes tomu období těhotenství chybí ta radost, to očekávání... že skrze všechnu tu lékařskou péči (kontroly, testy atd., atd.), jistě oprávněnou a užitečnou, se v ženách probouzí hlavně stres a strach. Každou chvíli se něco měří a hodnotí a každou chvíli se Vám do mozku zahryzává právě ta obava, co když....
    Co když nebude dítě v pořádku. Co když se při porodu něco přihodí. Atd. Atd. Všichni, v dobrém úmyslu, varují a varují, aby se byl člověk připravený. Ale on je pak permanentně ve stresu, připravený bojovat, nebo utéct. A přitom je to přesně tak, jak říkáš: co člověk nemůže ovlivnit, to má nechat být. Strach je totiž strašnej prevít, sám o sobě k ničemu dobrému není. Většinou právě ze strachu člověk dělá největší chyby a průsery. Jo, opatrnost a bdělost, to je jiná. Ale strach, strach, to je prevít...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já jsem si těhotenství a teď mateřství daleko víc užívala než že bych se bála. Jen když si to člověk takhle všechno uvědomí, je to docela síla...

      Vymazat
  2. Je zajímavé pozorovat, jak má strach u každého úplně jinou intenzitu. Já třeba nějaký velký strach nikdy nepociťovala ani nepociťuju, ne že bych brala věci na lehkou váhu a schválně něco pokoušela, ale zase se nesnažím mít všechno pod kontrolou a dělat spoustu opatření "co kdyby". Beru věci tak, že cokoliv se stane, má to tak být a má nás to něčemu naučit, někam posunout.
    Může se stát, že B. spadne, skřípne si prsty do dveří... a nemám nějakou zvláštní potřebu ji před tím usilovně chránit jako její prarodiče (ti mi zase tím strachem připadají ovládaní extrémně), spíš jí věřím, že ví, co dělá a bude na sebe opatrná - a většinou to tak opravdu je. Stejně tak jí věřím, že bude v následujících letech a v dospělosti dělat správná rozhodnutí tak, aby byla se svým životem spokojená a nemám předem žádnou představu o tom, jaká by měla být a co by měla dělat, nechávám to na ní:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych o sobě řekla, že se normálně taky nenechávám strachem o dítě nějak ochromit, třeba co se týká těch úrazů tak spíš zastávám teorii, že se musí trochu omlátit:) Ale je to takový červíček vzadu v hlavě, který někdy hlodá víc a někdy míň, ale pořád o něm vím...

      Vymazat