úterý 3. prosince 2013

Neřešit výchovu

Jsem přesvědčená o tom, že je dobré mít ve výchově dítěte nějakou koncepci. Uvědomit si, co se mi líbí a nelíbí, čeho bych chtěla dosáhnout, jaké prostředky k tomu zvolím, čeho se budu snažit vyvarovat, jakým stylem komunikovat atd. K tomu je určitě fajn přečíst si nějakou knížku. Jenže, čím víc jich čtu, tím větší zmatek zažívám. Každá publikace tak nějak budí dojem, že právě ta její myšlenka je (ta jediná) správná. Ale jak můžou být pravdivé dva a více protichůdných názorů? A další problém - když se mi něco nepodaří udělat tak, jak bych chtěla a jak bych podle těch moudrých knih měla, jsem často právě těmi spisy, které mi mají pomáhat, tlačena do pocitu provinění. Je to ale vůbec všechno zapotřebí? Nedávno jsem si vzpomněla na svou praxi v jednom dětském domově. Byly tam ty nejmenší děti, které teprve nedávno opustily kojenecký ústav. Žádné z nich nebylo sirotek, všechny měly rodiče, ale ti nebyli schopní nebo ochotní se o ně starat. Za některými z nich chodila máma jednou za měsíc, za jinými třeba jen jednou za půl roku. Přesto je ti prckové milovali. Každá (byť jenom hodinová) návštěva pro ně byla obrovská událost, ze které pak žili ještě dlouho. Když budu v tomhle světle přemýšlet o svých výchovných problémech a nejistotách, najednou je všechno mnohem jasnější. To nejdůležitější, co můžu svému dítěti dát, je láska a čas. Ty opuštěné děti po tomhle toužily tak moc, že byly vděčné za každý maličkatý náznak. I ten jim stačil k tomu, aby své rodiče nekriticky obdivovali (to se pochopitelně časem změní, ale o to teď nejde). Je správné, snažit se k dítěti chovat nejlíp, jak dokážu a nebrat výchovu na lehkou váhu. Na druhou stranu není potřeba si denodenně vyčítat, co jsem zkazila a jak jsem mu zadělala na midrák, který si pak v dospělosti bude složitě řešit. Myslím, že děti jsou daleko flexibilnější, než se nám všechny ty dobře míněné knihy snaží namluvit. Pokud budou vyrůstat v láskyplném prostředí, nějaké to rodičovské zaškobrtnutí dokážou zpracovat. Ono, mít klidnou, vyrovnanou a sebejistou matku (samozřejmě i otce), která neřeší, co by měla dělat jinak, má na vyvíjející se osobnost nepochybně blahodárný vliv.
Mimochodem, podnět k tomuhle zamyšlení mi dal tenhle příspěvek z blogu kusanec.cz

1 komentář:

  1. Jojo... když něco dělám a malá za mnou přijde, pokud to jen trochu jde, jdu se jí věnovat... užívám si toho, že moji společnost miluje, nebude to navěky :)

    OdpovědětVymazat