středa 31. prosince 2014

Ohlédnutí

Největší událost uplynulého roku
Další rok tekl jako voda. Byl krásný, náročný, plný událostí a zážitků. Bertík se naučil chodit. A pak taky běhat, skákat, tancovat a provádět další vylomeniny. Začal mluvit a poslední dobou dost zlepšuje výslovnost, takže mu možná brzo bude rozumnět i někdo jiný než jen já a částečně manžel. Naučil se sám jíst, více méně úspěšně odložil pleny a udělal spoustu dalších pokroků. Po dvou měsících v Modřanech jsme se kvůli neporazitelné vlhkosti a plísni přestěhovali. Většinu roku jsem byla těhotná. Téměř pořád mi bylo dobře a dokud mě Prokop nezačal pořádně kopat (a ty jeho kopance někdy fakt bolely), často jsem na svůj jiný stav během dne i zapomněla. Přibrala jsem 21kg, ale teď už z nich nemám ani gram. S mužem jsme oslavili  pět let od našeho prvního setkání, čtyři roky od svatby, Bertíkovy druhé, mé 25. a manželovy 32. narozeniny. A samozřejmě největší změna uplynulého roku-už nejsme tři, ale čtyři. 8.8. se plánovaným císařským řezem narodil Prokůpek. Do poslední chvíle jsem doufala v přirozený porod, ale opět se u mě objevila hepatopatie a vypadalo to, že Prokop je poněkud menší než by měl být (nakonec měl krásných 2990g), takže jsem si netroufla hádat se s doktory a čekat déle než do termínu. Kojení nejdřív vypadalo nadějně, ale vlivem několika různých problémů se to zkazilo a já jsem neměla sílu to lámat přes koleno. Dlouho jsem si to vyčítala a bylo pro mě dost těžké se s tím smířit. Začátky s Prokopem nebyly snadné. Pokud byl pevně zavinutý, v noci spal dobře (asi v týdnu najel na rytmus dvou nočních kmení, v měsíci mu stačilo jen jedno a od čtyř měsíců už nepotřebuje v noci jíst vůbec). V bdělém stavu ale nesnesl být chvilku někde položený. Měsíc nebo dva jsem dělala všechno s miminkem v ruce nebo šátku. Časem se to zlepšovalo a teď už třeba hodinu leží na hrací dece, hraje si a kouká, co se děje. Bertík většinou nežárlí, naopak se mu Prokop líbí, směje se tomu, co dělá a napodobuje ho. Prokůpek na Bertíka kouká jak na svatý obrázek.
Zkrátka, měli jsme se dobře, snad tomu tak bude v příštím roce. A to samé přeju i vám!

čtvrtek 25. prosince 2014

Čtyřiadvacátého

Moje děti mě učí spoustu věcí. Jednu asi považují za obzvláště důležitou, protože mi ji opakují pořád dokola. Nikdy se neupínat k nějakým svým představám o čemkoli, co se jich týká. Včera jsem měla jedinečnou příležitost prožít další lekci. Po všech těch předvánočních nepříjemnostech jsem si už myslela, že máme nejhorší za sebou. Ale Bertíkův kašel se stále zhoršoval. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla vydat do kostela (sama, protože Bertíka jsme nemohli pustit mezi další děti), už byly jeho záchvaty dušnosti takové, že jsme se shodli na tom, že nemá cenu na něco čekat a muž se s ním vydal na pohotovost. Odtud pak putovali do vinohradské nemocnice na inhalace. Léčba zabrala dobře, takže hospitalizace naštěstí nebyla nutná (narozdíl od jeho prvního zánětu průdušek v osmi měsících, kdy jsem si tam s ním čtyři dny pobyla), i tak ale strávili většinu Štědrého večera mimo domov a já sama s Prokopem. Nakonec jsme zvládli sníst večeři i dát si dárky, ovšem místo koled se po bytě rozléhal kašel a místo těch příslovečných rozzářených dětských očí jsme viděli pobledlého hošíka, který má co dělat, aby se udržel na nohou. Ale zase jsme si s mužem oba dva uvědomili, že všechny ty věci, které k Vánocům patří, vlastně nejsou nijak důležité. Takže jo, trochu mě to mrzí, ale jde o něco jiného.

úterý 23. prosince 2014

Zabaleno

Bertík dárky rád nejen dostává, ale i dává. Na všechny, které se objeví pod naším stromečkem, jsem proto nalepila fotky, aby věděl, co je pro koho a mohl je rozdávat.

The Nightmare Before Christmas

Ve čtvrtek nám přestal fungovat internet. Na tom by nebylo nic zas tak hrozného, naopak jsem byla ráda, že "mám čas" na různé dodělávky. Jenže to jsem ještě netušila, že to je teprve začátek několikadenních útrap. V pátek asi v pět ráno se Bertík trochu poblinkal. Vypadal spíš překvapeně a trochu nešťastně, než že by ho něco bolelo, takže jsme usoudili, že mu asi nesedla večeře, nenutili ho do jídla a dál to moc neřešili. Dopoledne jsem šla s chlapečky k naší doktorce, aby se podívala na Prokopův kašel. Z ne nějak dramatického chrchlání se vyklubal zánět průdušek a naše miminko (ne zrovna k mé velké radosti) dostalo antibiotika. O hodinu později mi volal manžel, že šel k zubaři kvůli nějakému dlouhodobějšímu problému a odešel neplánovaně bez osmičky. Bertíkovy zažívací potíže nabraly trochu jiný směr, ale pokračovaly dál (ovšem nijak drasticky). V sobotu odpoledne jsme se zmátořili a zvládli si vyrazit ven s kamarády a jejich dětmi. Po cestě domů se mi udělalo trošku nevolno a asi za dvě hodiny jsem se zhroutila. Během jednoho večera jsem zvracela víckrát než za předchozích dvacet let dohromady. Ještě celou neděli jsem byla víc zesláblá než po porodu. Naštěstí jsme Bertíka umístili do péče manželových rodičů, takže se muž staral jen o mě, Prokopa a své bolavé dásně. Včera už jsem byla více méně provozuschopná, což se vážně hodilo, protože ta viróza zaútočila na mého milého, takže jsem zavolala na pomoc bráchu a společně s ním lítala kolem tří marodů (Bertík pořád ještě nebyl ok). Dneska už jsme na tom všichni líp. My dospělí celkem normálně fungujeme, Bertík konečně začal trochu jíst (ikdyž ještě stále je unavenější a dost nevrlý), Prokop vypadá poměrně čiperně a opravili nám internet :). Teď jen doufám, že všechno to dezinfikování, praní a větrání přinese své plody a nedáme si druhé kolo...

středa 17. prosince 2014

Znovu a znovu...

Pořád mám pocit, že tu výchovu nezvládám tak, jak bych chtěla. Teoreticky vím dost přesně, co a jak, ale stejně každý den dělám pravý opak. Až to na mě někdy celé dolehne a s pocitem, že jsem naprosto příšerná matka, mám chuť se na všechny svoje ideály vybodnout a zapadnout do starých, podle mě sice ne moc dobrých, ale pohodlných kolejí. Bylo by přece o tolik jednodušší pořád dokola se marně nepokoušet o nějaký respektující přístup, ale občas dítě seřvat, občas mu dát na zadek a celé to proložit systémem odměn a trestů. Stejně většinu z toho někdy dělám, tak bych aspoň nemusela mít výčitky. Navíc valná většina předchozích generací byla takhle vychovaná a taky z nich vyrostli normální a slušní lidi. Jenže já takhle pokračovat nemůžu. Péče o děti a jejich výchova je pro mě jeden z nejdůležitějších životních úkolů (zní to pateticky, ale je to tak) a proto se musím snažit to dělat tak, jak si myslím, že je to nejlepší. Pohodlnost ani fakt, že se mi to nedaří, mě přece nemůžou přimět k rezignaci. A tak se každý večer trochu smutně ohlížím za situacemi, které jsem ten den nezvládla a každé ráno s novou dávnou optimismu si dávám předsevzetí, že dneska to bude lepší. Většinou není, ale občas se něco podaří a to mi dává pocit, že všechny tyhle moje snahy mají smysl.

neděle 14. prosince 2014

První mrkvička

Je to neuvěřitelné, jak rychle plyne čas, když máte malé dítě. Jako by to bylo včera, co se Prokop narodil, a teď už je z něj velké mimino, které jí i něco jiného než mlíko. Teda, zatím jenom ochutnává, snaží se polykat a většinu stejně nechá vytéct z pusy ven, ale i tak je to začátek nové éry. Éry tyčového mixéru, oranžových fleků a zeleninových kaší po celé kuchyni. Těším se na ni :)

čtvrtek 11. prosince 2014

Kuličky

Na hraní kuliček je ještě zima (navíc teď by to Bertík nejspíš ještě nezvládnul), tak jsem je využila na další aktivitu na procvičování barev. Bertíka to celkem bavilo a pěkně je rozděloval do kelímků, ale na chvíli jsem musela odejít a když jsem se vrátila, přistihla jsem ho, jak si dává kuličku na hlavu a směje se tomu, že padá na tác. Tak jsme kuličky radši uklidili a nechala jsem ho, ať si na hlavu místo toho nasazuje čepici. K tomu kolem krku šálu a bylo o zábavu postaráno :)

úterý 9. prosince 2014

Trochu jiné cukroví

Bertík při výrobě slunečnicovo-ořechových placiček
 Minulé Vánoce mi došlo, že cukroví je sice pěkná věc, ale nejvíc ho v celé naší domácnosti ocení Bertík. Ale vzhledem k tomu, že nechci, aby se jím ládoval od rána do večera, nenechávala jsem ho na očích, což ovšem mělo za následek to, že jsme na něj skoro zapomněli. Proto jsem si řekla, že to letos nebudu s pečením nijak přehánět a taky že vyzkouším jiné, trochu zdravější, recepty. S perníčky jsem původně moc experimentovat nechtěla, jenže mi zrovna došla hladká mouka (a nechtělo se mi kvůli tomu jejich výrobu odkládat), takže jsou z větší části ze špaldové celozrnné. Na kvalitu těsta ani výslednou chuť to nemělo žádný vliv, takže tuhle obměnu asi zařadím do stálého repertoáru. Jako další přišly na řadu slunečnicovo-ořechové placičky - více méně podle tohoto receptu (semínkovo-ořechové hrudky s javorovým sirupem), akorát místo javorového sirupu jsem dala datlový a rýžový. Zatím nejsou nic moc, ale předpokládám, že se do Vánoc rozleží a pak si na nich pochutnáme. Bertík se po teda nich může utlouct už teď. Ještě mám v plánu datlové hvězdičky v čokoládové polevě (recept na stránkách viz odkaz výše) a buď mrkvové cukroví z celozrnné mouky nebo mrkovo-makové rohlíčky. Když bude čas a nálada, tak ještě těsně před Vánoci s Bertíkem uplácáme nějaké nepečené kuličky (třeba takové). Linecké, vanilkové rohlíčky a spol. určitě dostaneme, takže do toho se pouštět nebudu. Co pečete vy?

pondělí 8. prosince 2014

Myčka

Bertík je v té skvělé vývojové fázi, kdy uklízení není nutné zlo, ale jedna z nejzábavnějších a nejzajímavějších činností. Někdy mi doopravdy pomáhá, jindy by bylo rychlejší a jednodušší, kdybych to udělala sama, ale i tak se snažím mu poskytnout dostatek prostoru a volnosti. Uklízení příborů a dalšího nádobí z myčky mu jde dobře, takže pokud nespěchám, jen vyndám nože a pak už ho nechám, ať dělá, co umí :) Celou myčku sice neuklidí (spousta nádobí patří do poliček, kam nedosáhne), ale docela velkou část ano. Zabaví se a ještě mi pomůže. Co víc si přát!

čtvrtek 4. prosince 2014

Barevné špendlíky


Bertíka poslední dobou dost zajímají barvy. Zapichování barevných špendlíků do papírů na nástěnce ho bavilo. Nejdřív měl problém s tím, aby mu tam ty špendlíky doopravdy držely, ale pár jsme jich zapíchli společně a pak už mu to šlo. Nejdřív je z mističky tahal náhodně, potom ale záměrně vybíral červené, kterých měl v nástěnce napíchaných nejmíň. Když se mu nepodařilo špendlík zapíchnout na první pokus, podruhé se (většinou úspěšně) snažil trefit do dírky, kterou do papíru už udělal. K téhle aktivitě se určitě ještě vrátíme.

úterý 2. prosince 2014

Listopadové radovánky

Ani minulý měsíc jsme se nenudili a dělali spoustu zajímavých věcí (bohužel ale míň než bych si představovala, prostě nestíhám...).

Různé přesýpací aktivity jsou u Bertíka stále velice populární. Tentokrát byla v akci hrubá mouka smíchaná s čočkou a sítko.
 Krtek je Bertíkův nejlepší kamarád. Když byl Bertík nemocný, měřil mu teplotu...
 ...jindy mu zase vaří (Krtkovo nejoblíbenější jídlo je cibule, kdybyste to nevěděli), nakrmí ho, donese do postele, přikryje ho, zavře dveře, prohlašuje, že Krtek spí a dělá pššš.
Oblíbenou zábavou, kterou si Bertík sám vymyslel, je taky mytí umyvadla. Často na to ale padne značná část mýdla :)
 
Rád se podílí na přípravě svačiny-kromě krájení banánů a jablek teď taky loupe mandarinky.

 
Konečně jsme se byli podívat v Toulcově dvoře (dokonce dvakrát) a moc se nám tam líbilo.
K svátku dostal modelínu a zvířátka. Nejvíc ho baví dělat do modelíny otisky jejich tlapek a nebo je krmit malými kousíčky modelíny.
A oba dva si rádi hrají na duchy :)




pátek 28. listopadu 2014

Ve zkratce

Prokůpek roste jako z vody a ikdyž ještě pořád hodně spí, tráví už relativně hodně času i v bdělém stavu. Často si vystačí sám s hračkami zavěšenými na hrací dece, přesto mu ale věnuju čím dál víc pozornosti a času. Ten mi pak nezbývá na jiné věci-třeba psaní blogu. Takže ikdyž se toho kolem mě děje hodně, shrnu to jen stručně.
Bertík a já jsme byli nemocní. On měl zánět průdušek, já nejspíš něco dost podobného. Kromě jednoho dne, kdy měl teplotu, byl ale pořád neuvěřitelně veselý, čilý a akční. Já bohužel ne. V nejkritičtějších chvílích si ale naštěstí vzal muž dovolenou a pak pomohla tchýně. Prokop má trochu rýmu, ale podle doktorky je v pořádku. Tomu se dost divím-počítala jsem s tím, že to taky chytne.
Bertík mluví víc a víc. Výslovnost je ale zatím mizerná, takže bývá těžké pochopit, co chce říct. Konečně se přestal pojmenovávat "ty" a začal říkat "Betí".
Bertíkova posedlost světly pokračuje. Oblíbené téma hovoru je to, jestli svítí nebo nesvítí lampy a jestli je nebo není tma. Taky si hodně oblíbil tramvaje (dřív vedly autobusy)-doma si na ně často hrajeme. Dáme za sebe dvě židle, Bertík si sedne dopředu (protože je pan řidič), vezme si jedno z Prokopových kulatých chrastítek jako volant (tramvaj sice volant nemá, ale brát mu to nebudu), já si sednu za něj a jedeme. Na každé zastávce vystoupí a má z toho děsnou legraci. Často se nekouká na cestu, takže se vybouráme a pak musí celou tramvaj opravit, tj. prstem "utáhnout" šroubky na židli.
Prokůpek je úplně úžasné miminko. První měsíc nebo dva jen spal nebo řval, ale teď je z něj to nejusměvavější a nejpohodovější dítě široko daleko. Brečí jenom když má hlad, moc mokrou plínu nebo chce spát. V posledním případě ho stačí položit na postel mezi dva polštáře, do pusy strčit dudlík, přikrýt a můžu jít. Bez problému během chvilky sám usne. V noci se stále budí jen jednou (kolem třetí nebo čtvrté), vypije mlíko a za pár minut zase spí. Ráno se probouzí někdy i o hodinu dřív než já vstanu. Leží klidně vedle mě, kouká, brouká si a čeká, až přijde jeho chvíle. Teprve když ho začnu přebalovat a převlékat z pyžama, tak se ozve, že má hlad (často si ale mlíko vyžádá až teprve potom, co se nasnídáme my ostatní).
Podařilo se mi sehnat pro Bertíka takovou mikulášskou nadílku, která by byla pro mě přijatelná. Čokolády a podobné sladkosti mu dávat nechci, takže to nebylo úplně jednoduché. Máme slíbeno, že k nám Mikuláš přijde osobně, tak doufám, že se to Bertíkovi bude líbit.

středa 19. listopadu 2014

Míň cukru, víc zeleniny

Období kolem porodu pro mě bylo všestranně dost náročné. Proto jsem si ani nijak nevyčítala, že jsem otázku zdravého stravování odsunula do pozadí. Prioritou bylo, aby příprava jídla nezabrala moc času a energie. Teď už jsem jakž takž našla nějaký řád a rytmus každodenního života a tak mi zbývá kapacita i na řešení naší rodinné výživy. V některých oblastech mám docela úspěchy-například při pečení používám daleko víc celozrnné mouky (pšeničné nebo špaldové), dávám do těsta míň cukru, případně ho nahradím rýžovým sirupem a podobně. Jinde ale mám ještě mezery. Nejvíc řeším to, jak připravit chutný a výživný bezmasý oběd. Málokdy se mi totiž podaří uvařit vegetariánské jídlo, po kterém bych neměla během pár hodin zase hlad. Neustálé běhání kolem dětí je víc fyzicky namáhavé, než by se na první pohled zdálo, a můj rychlý metabolismus se nenechá na celé odpoledne uchlácholit trochou rýže se zeleninou. Z různých důvodů ale maso nechci vařit moc často a tak se snažím najít nějaké nové tipy.
Jaká (bezmasá) jídla máte rádi?

středa 12. listopadu 2014

Tresty

Období vzdoru se nám doma pěkně rozjíždí a s ním se objevují nové výchovné problémy. Aktuálně mě nejvíc pálí otázka trestů a jejich alternativ. Tradiční koncept trestů (a odměn) mi nepřipadá úplně šťastný a tak se snažím najít něco trochu jiného. Líbí se mi myšlenka přirozených důsledků (viz např. Respektovat a být respektován). Je logická, nevytváří  další negativní emoce a učí dítě zodpovědnosti. Jenže jak ji uvést do praxe s dvouletým nespolupracujícím, zaseklým dítětem? Příklad: V neděli u oběda jsem Bertíkovi nabídla čaj. Začal křičet nenene a hrnek vylil. Vysvětlili jsme si, že když ten čaj nechce, stačí říct ne, odsunout hrnek nebo ho prostě nechat být. Během následující čtvrthodiny to ale zopakoval ještě dvakrát. Přirozeným důsledkem by nejspíš bylo, že nebude mít žádný čaj, což mu ale nijak nevadilo, a že to, co rozlil, uklidí, což prostě odmítl udělat. Nakonec to dopadlo tak, že louži utřel muž, Bertík od té doby pije z lahve a já doufám, že brzy bude schopný se zase vrátit k hrnku. Nicméně mám pocit, že jsme tímhle řešením nic nevyřešili a přemýšlím o tom, jaká reakce na takovou situaci (a na tisíc podobných) by byla lepší a efektivnější...

čtvrtek 6. listopadu 2014

Existuje Ježíšek?

Pomalu se blíží Vánoce a tak vyvstává otázka, jak Bertíkovi vysvětlíme, že se pod stromečkem objevily dárky. Proti Ježíškovi v podstatě nic nemám, je to milá tradice, která vnáší do Štědrého večera tajemnou atmosféru. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že se tím snažím dítě trochu obelhat. Možná by mi bylo milejší říct pravdu, než vymýšlet nějaké historky o Ježíškovi a snažit se nepozorovaně pod stromek něco narafičit. Navíc mi připadá smysluplnější to, že si dáváme dárky navzájem, protože si chceme udělat radost a proto, že když se narodil Ježíšek, tak mu pastýři taky přinesli dárky. (Do hlubších teologických vod se s dvouletým dítětem pouštět nebudu.) Při takovém výkladu by navíc mohl obdarovávat i Bertík nás, což by se mu určitě líbilo a dávalo by mu to možnost být aktivní. Jenže, neošidím ho tím o něco? A navíc, nebude mít pak zmatek v tom, že k ostatním dětem chodí Ježíšek?
Kdo nosí dárky u vás?

Druhé dítě

Dvojnásobná máma jsem teprve tři měsíce. Přesto jsem si už stačila všimnout toho, že podruhé své mateřství prožívám v některých ohledech jinak než poprvé. Předně jsem daleko klidnější. Dětský pláč sice pořád neposlouchám ráda, ale už ve mě nevyvolává tísnivé pocity. Za ty dva roky s Bertíkem jsem se ho naposlouchala tolik, že mě tak snadno nerozdhodí. Taky mě tolik nestresuje, že ho občas musí poslouchat i cizí lidi. Miminka prostě někdy brečí a jestli se kvůli tomu na mě bude někdo pohoršeně koukat v tramvaji, tak je to jeho problém, ne můj. Celkově jsem přestala řešit, co si o mě a o mých dětech myslí ostatní. Člověk se stejně nikdy nezvděčí všem, takže nejrozumnější je řídit se tím, co mi vyhovuje a jak to cítím. Nikomu jinému není nic do toho, jak moc budu svoje dítě chovat, jestli bude jezdit v kočárku nebo se nosit, kde bude spát, co bude jíst, jestli ho nechám nebo nenechám křičet atd. Nemá cenu se řídit názory zasloužilých matek, dětské lékařky ani chytrých článků na internetu. Je to jen na mě a mém muži. Vědomí, že se nemusím nikomu zodpovídat, je úžasně osvobozující. Díky tomu si mateřství užívám daleko víc. Vím, že tohle miminkovské období strašně rychle uteče, takže si ho chci vychutnat jak to jen jde. Bohužel ale na to už není tolik času. A to je jedna z mála věcí, které mi opravdu vadí. Často má pocit, že by bylo nejlepší se rozpůlit, abych se oběma chlapečkům mohla věnovat co nejvíc. Každý totiž potřebuje něco jiného, a to nejpozději hned. Snad se situace zlepší, až Prokop trochu povyroste a budeme moct některé věci dělat všichni dohromady. Do té doby budu lítat od jednoho k druhému a snažit se, aby nikdo nebyl ošizený.

čtvrtek 30. října 2014

Bertíkovy (nejen) podzimní hrátky

Z různých zdrojů ke mě přichází spousta inspirace na to, co se dá dělat s dvouletým dítětem. Nápadů je hodně, ale času (a energie) na realizaci bohužel málo.Občas se mi ale podaří ukořistit nějakou chvilku, kdy Prokůpek spí nebo je venku s babičkou, a pak se snažím s Bertíkem něco podnikat.
Z nasbíraných listů jsme vyrobili strom. Přitom se Bertík naučil rozpoznat kořeny, kmen a větve-odpoledne jsme si všechno ukázali i venku na skutečném stromu.
Kaštany máme doma už nějakou dobu.Bertík je nejdřív různě přesypával a přendával, později je začal vozit ve vláčku a používat jako náklad do popelářského auta a nakonec jsem mu dala plato z bonboniéry, do kterého je skládá.

O smetáček a lopatku se u nás pravidelně vedou velké boje. Bertík strašně touží po tom, aby mohl zametat, ale zatím to moc neumí, takže pokud chci mít čisto, nakonec mu to musím násilím vzít. Když jsem náhodou v obchodě objevila smetáček a lopatku v batolecí velikosti, bylo jasné, že tohle musíme mít. Bertíkovi se jeho vlastní úklidové náčiní zalíbilo a když má pocit, že je potřeba zamést, sám si ho přinese.

Pečení je stále velký hit. Tentokrát jsem Bertíkovi svěřila přípravu mrkvových muffinů. Dělal toho sám víc, než jsem měla původně v plánu, protože se zrovna vzbudil Prokop a dožadoval se pozornosti. Takže nejen udělal těsto a připravil do plechu papírové (a silikonové) košíčky, ale taky je téměř všechny i naplnil. Bylo z toho dost nepořádku, ale bavilo ho to, takže mu něco podobného čas od času dopřeju.

středa 29. října 2014

Slova a gesta

Je to tady, Bertík začíná mluvit! Ještě před pár měsíci, vlastně týdny byla jeho aktivní slovní zásoba dost omezená. Vystačil si se zvuky několika zvířat a slovy táta, pán, bác, ham, pápá a tam. Najednou jako by se mu v hlavě něco přepnulo a každý den přidává další slovo. Ve svém repertoáru už má třeba: tma, pípá, pára, hurá, Flora, teče, kape, kouká, pryč, díra, trouba, klíč, nic a spoustu dalších. Dokonce už nějakou dobu říká Prokop (tedy v jeho podání "Popo", což se nám zalíbilo a často tak Prokůpka titulujeme i já a muž) a konečně i to dlouho očekávané máma. Poslední dobou už začíná spojovat dvě slova do jednoduchých vět jako "pán pryč" "táta ham" "Krktek kouká" a podobně. Přesto se ale některé výrazy nesnaží naučit říkat a zůstává u gest. Čepice, zvednout, vysoko/vysoký, malý a velký zatím vyjadřuje rukama. Ať už gesty nebo slovy-Bertík udělal v komunikaci obrovský pokrok. Je to super, že začíná být schpný sdělit, co chce, co ho zajímá nebo čeho si všímá. Očividně z toho má radost a nenechá si ji zkazit ani tím, že to často trvá dlouho, než pochopím, co mi říká. Některý zvuk totiž může znamenat i tři různé věci v závislosti na tom, jakou intonaci Bertík zvolí. A uhodnout, co zrovna má na mysli, není vždycky snadné. Naštěstí se mnou má trpělivost a tak dlouho opakuje, dokud nepřijdu na to, co chce říct. Myslím, že tahle schopnost se mu bude v životě hodit.

neděle 19. října 2014

Postel pro čtyři

Od včerejška ji máme. Krásnou, novou a hlavně velkou postel. Ukázalo se totiž, že 150cm šířky pro dva dospělé, jedno batole a jednoho kojence doopravdy nestačí. Párkrát jsme to zkusili, ale dopadlo to tak, že na jedné straně muž padal z postele, na druhé si spokojeně hověl Prokop, uprostřed se rozvaloval Bertík a já jsem byla namáčklá mezi chlapečky na boku a nemohla jsem se ani pohnout.
Ke společnému spaní jsme dospěli tak nějak postupně a přirozeně. Nebyly za tím žádné věděcké studie dokazující jeho prospěšnost pro děti, ale spíš naše lenost. Ze začátku spal Bertík ve své postýlce (bez jedné bočnice), která byla těsně přiražená k naší posteli. Pak jsme zjistili, jak je pro všechny příjemné mít ho v naší posteli a tak se tam většinou během noci přesunul. Časem nám ale začalo vadit okopávání, nedostatek prostoru a soukromí a tak jsme ho asi v osmi měsících naučili spát celou noc v jeho pokoji. Nějakou dobu to fungovalo perfektně, všichni byli spokojení. Těžko říct, co se stalo, ale přibližně po prvních narozeninách se zase začal budit. A chodit ho utěšovat několikrát za noc do jiné místnosti nás brzo přestalo bavit, takže když se ozval, přenesli jsme ho k nám. Pár měsíců poté, co Bertík dostal postel pro větší děti, se naučil k nám v noci přijít sám, což je super. I tentokrát jsme přistavili dětskou postýlku k té naší, ale už nám bylo jasné, že chceme, aby část noci trávil Prokop přímo u nás. S rozměry naší staré postele to ale nebylo dost dobře možné. Teprve teď jsem si to mohla užít. Z obou stran jsem byla obklopená svými dětmi, slyšela jejich dech, cítila jejich vůni a mohla si k sobě kdykoli jednoho nebo druhého přitisknout. Ano, soukromí přestalo existovat, ale na to bude času ještě dost, až vyrostou. A vím, že vyrostou strašně rychle...

čtvrtek 16. října 2014

Čas na změnu

Velkou část dne tráví Prokop v kolébce v obýváku. Ještě než se narodil, vyrobila jsem nad ní černobílé ptáčky. Líbili se nejen jemu ale i všem návštěvám. Po dvou měsících už to ale chtělo něco nového a tak jsem vytvořila kolečka v primárních barvách.


středa 15. října 2014

Když Prokůpek spí...

...děláme s Bertíkem všechno možné.

Trénujeme nalévání a přelévání

Umýváme židličku

Loupeme a krájíme banán

Pečeme sušenky
Největší úspěch měla pochopitelně poslední aktivita ;)

Malé vítězství

V sobotu se mi poprvé podařilo obléknout a zapnout jedny předtěhotenské kalhoty. A dokonce jsem v nich vydržela půl dne. Hromada oblečení, do kterého se ještě nevejdu se tak aspoň trošku zmenšila. Z nabraných 21kg mi ke spokojenosti pořád ještě asi 6 zbývá, ale věřím, že i ty zmizí bez mého většího přičinění. Máloco zvedne novo-matce sebevědomí tak jako to, že může nosit několik lete staré kalhoty :)

pondělí 6. října 2014

25

Dneska mi je pětadvacet. Nikdy by mě nenapadlo, že v tomhle věku už budu mít dvě děti, takže teď se cítím až nepatřičně mladá. Ale nestěžuju si :)

středa 1. října 2014

Chybí mi čas


Vzácná chvíle-přestože jsou oba vzhůru, ani jeden se nedožaduje mé pozornosti
Narozením druhého dítěte nabral můj život takovou rychlost, že vůbec nic nestíhám. Uklízet, pořádně uvařit, vyřizovat věci, které nejsou životně důležité, dělat s Bertíkem něco zajímavého, sledovat, jak se Prokůpek mění... Moje vize o dokonalé matce, maželce a hospodyňce jsou pohřbené pod nánosy špinavého prádla a neutřeného prachu. Od rána do večera se nezastavím, lítám od jedoho k druhému a jsem ráda, když se naobědvám ještě před večeří. Přesto mám pocit, že to není zas tak hrozné, jak mě všichni strašili a že vlastně je v mých silách to zvládnout. Domácnost sice většinou vypadá dost otřesně, ale zase o to víc si pak cením chvíle, kdy je umyté umyvadlo, prázdný dřez a čisté prádlo srovnané ve skříních. Mrzí mě spíš to, že si opravdu těžko najdu chvíli na to, abych dělala něco pořádného s Bertíkem. Samozřejmě mi asistuje u všeho od zalévaní kytek přes mytí záchoda až po přípravu suši (upřímně, občas bych to radši udělala sama), ale na čtení knížek nebo třeba kreslení mi většinou moc času nezbyde. Na jednu stranu to zas tak nevadí, protože Bertík dokáže být dost samostatný, takže si buď nějakou zábavu najde sám a nebo se přidá ke mě, ať už dělám cokoli. Ale na druhou stranu mám v hlavě tolik plánů a nápadů, co všechno bychom spolu mohli dělat! Jenže k tomu se buď vůbec nedostanu nebo sice něco rozděláme, ale po pár minutách se začne pozornosti dožadovat taky miminko. Snad se mi podaří Prokůpka pravidelně jednou týdně na pár hodin svěřit některé babičce nebo jinému ochotnému hlídači. Cítím totiž, že pro Bertíka nemám tolik času, kolik bych chtěla a ačkoli on nevypadá, že by s tím měl zásadní problém, mě to trochu vadí.

sobota 20. září 2014

Fazole

První montessori aktivita, kterou jsme doma s Bertíkem vyzkoušeli. Je to úžasné - stačí hrst fazolí, dvě misky, lžíce a je o zábavu na půl hodiny postaráno. Přebíral, přesypával, přendával a nakonec sbíral rozsypané fazole. A jako bonus se naučil říkat dvě nová slova - tác a díra. Tohle nás baví.

Konec šestinedělí

Včera uplynulo šest týdnů od Prokopova narození. Je neuvěřitelné, jak rychle to uteklo a jak moc se za tu dobu změnil. Z malinkatého novorozence, co většinu dne prospí, se stalo aktivní miminko, které pozoruje lidi i hračky, snaží se držet hlavičku a dokonce mě už i oblažilo vědomým úsměvem. Přibral skoro 1,5kg a vyrostl 6cm. Přes den pořád docela dost brečí, ale v noci spí obvykle velice dobře (vydrží i 6 hodin bez jídla). Kočárek na něj nefunguje jako dokonalý uspávací prostředek, ale je ochotný ho akceptovat. Šátek nebo Manduca se těší větší oblibě. A z čeho mám velkou radost je to, že Prokůpek a Bertík o sebe navzájem jeví čím dál větší zájem. Rádi se pozorují, Bertík Prokopovi dává dudlík, hladí ho, občas mu dá pusu, směje se, když se na něj Prokůpek dívá, komentuje, jaké má na sobě oblečení a hlavně zatím se nezdá, že by nějak výrazně žárlil. Já už se cítím dobře, pořád se sice nenacpu do žádných svých kalhot (nepočítám-li ty pyžamové), ale všichni mi tvrdí, jak vypadám skvěle. Péče o dvě děti je sice chvílemi dost náročná, ale už jsem si na to zvykla a více méně to zvládám. Vlastně se dá říct, že je to lepší, než jsem čekala. Mám z těch našich hošíků radost :)

úterý 16. září 2014

Proč křičím?

Přiznám se, že nejsem dokonalá matka. Vždy trpělivá, dobře naladěná, důsledná, laskavá, kreativní a chápající. Přesto jsem měla až do nedávna pocit, že se nenechám snadno vytočit a dokážu dlouho zůstat v klidu. Jenže narozením Prokopa značně přibylo stresových situací. Je totiž rozdíl, jestli vám řve jedno dítě, kterému se prakticky hned můžete věnovat a jeho problém vyřešit, nebo dvě a tím pádem i když utěšujete jednoho, ten druhý pořád pokračuje. A Prokůpek není žádné tiché děťátko. Tedy, nejspíš je míra jeho křiku normální, ale oproti tomu, jaký byl Bertík, je náš druhorozený dost hlučný. Naštěstí už jsem se smířila s faktem, že mimina prostě brečí a často se s tím nedá nic moc dělat, i tak to pro mě není úplně lehké. Takže mi pak zbývá míň psychických sil, když spustí i Bertík. A musím sebekriticky uznat, že na něj křičím víc než dřív. Mrzí mě to, štve mě to, ale nevím, co s tím. Samozřejmě že když jsemv klidu, tak si dokážu racionálně zdůvodnit, proč "zlobí", ale v tu chvíli (ikdyž mě třeba napadne, že mi to nedělá naschvál, ale je unavený) se nedokážu chovat tak, jak bych chtěla. Jak s takovými situacemi bojujete vy?

středa 10. září 2014

Naše první setkání s Montessori

Možná je to jen tím, že poslední rok čtu mateřské blogy a zajímám se o výchovu dětí a věci s ní spojené, ale zdá se mi, že se z Montessori stala velká móda. A já k módním věcem mám obvykle nedůvěru, takže jsem do teď nepociťovala potřebu se s tímhle přístupem seznámit blíž. Nicméně v rámci hledání smysluplných aktivit pro Bertíka jsem narazila na jedno blízké rodinné centrum, které mělo v nabídce program s prvky Montessori. Řekla jsem si, že to můžu aspoň zkusit. A nakonec jsem byla mile překvapená. Bertíkovi totiž tenhle styl očividně vyhovoval. Hned pochopil, co a jak má dělat a celou dobu se choval ukázkově. Vystřídal tři různé aktivity-každou důkladně prozkoumal, snažil se přijít na to, jak věc funguje a pak ji neomylně vrátil na její původní místo. Všechny činnosti ho zaujaly, takže poté, co jsem mu ukázala, co se s tím dá dělat, se vydržel dost dlouho soustředit a samostatně pracovat. Dokonce i Prokop byl hodný, většinu času prospal a pak se nechal uchlácholit dudlíkem. Zkrátka rozhodně přijdeme znovu. A pokud to bude v mých silách, něco si k Montessori pedagogice zkusím nastudovat, protože toho o ní vím docela málo a zdá se, že je to škoda.

Poprvé ve školce

Bertík už většinou po obědě nespí, ale pobyt ve školce ho odrovnal :)
Před týdnem byl Bertík poprvé ve školce. Vlastně nejde o klasickou školku, ale o rodinné centrum, které nabízí skupinové hlídání malých dětí. Protože se to zařízení nachází kousek od manželovy práce, odvedl ho tam ráno on. Já bych nebyla schopná sebe a dvě děti dostat v osm hodin do centra Prahy, takže jsem za to byla ráda, pro Bertíka to ale bylo těžké. Jeho závislost na tatínkovi se totiž stále nijak nezlepšila. Rozloučení se mnou by asi nesl víc v klidu, takhle si trochu zabrečel. Nicméně po chvíli se uklidnil, sem tam se i zapojoval do her a na hřišti se mu vyloženě líbilo. Podle paní učitelky to prý půjde, tak doufáme, že má pravdu:) Kromě jednoho volného dopoledne týdně si totiž od toho slibuju rozšíření Bertíkových obzorů. Poslední dobou totiž mám pocit, že se jen se mnou a miminkem doma trochu nudí, takže společnost dětí a nové podněty mu určitě prospějí. Jen škoda, že nemluví a nemůže mi říct, jak se mu ve školce líbí.

středa 3. září 2014

Dva na jednoho

Vyfotit oba dva zároveň se mi zatím moc nedaří. Tady je aspoň vidět výsledek Bertíkovy činnosti ;)
Mám za sebou první dny, kdy jsem se musela od rána do večera starat o oba kluky sama. Měla jsem z toho docela nahnáno a musím říct, že chvílemi to vážně nebyla žádná sranda. Vím, že zkušeným více-matkám tenhle výlev asi bude připdat úsměvný, ale v oboru péče o několik dětí zároveň jsem teprve začátečník, takže myslím, že mám nárok na to být z toho trochu vyjukaná. Ukázalo se, že zásadním faktorem, který ovlivňuje to, jak to budu zvládat, je kvalita mého nočního spánku. V noci na pondělí i úterý to nebyla žádná sláva, protože po krmení Prokop vždycky minimálně hodinu probrečel. Přes den jsem pak byla unavená a  častokrát i dost zoufalá. Potom mě konečně napadlo vyzkoušet zavinovačku Swaddle me. Zafungovala ukázkově a já jsem se konečně trochu vyspala. A najednou šlo všechno líp. Řev jednoho nebo druhého už mě tolik nenervuje a chvílemi se dokonce dostavuje pocit, že to půjde (nejsilněji ve chvíli, kdy oba spí). Přesto se mi ale zdá, že dvě děti jsou na jednoho dospělého nějak moc. Potřebovala bych totiž být na dvou místech zároveň, protože zatímco utírám zadek jednomu, druhý se počůrá. Když utírám loužičku po starším, mladší se poblinká. Převlékám miminko a batole mezitím vyhází hlínu z květináče. Jdu uklízet hlínu a Prokop začně brečet hlady. Krmím Prokopa a Bertík začně řvát, že chce taky papat. A tak dále a tak dále. Takže v podstatě neustále jeden nebo druhý, případně oba z nějakého důvodu křičí a já mezi nimi lítám jak hadr na holi. Ale zase když oba dva usnou a člověk se jde podívat k jedné postýlce, pak k druhé a v každé vidí krásného spícího andílka, je to prostě krása.

úterý 2. září 2014

Poslední tři měsíce a porod

Ještě před pár týdny jsem měla těhotenské břicho. Zdá se mi ale, že už je to strašně dávno. Zkusím si to období zrekapitulovat, než úplně zapomenu, jaké to bylo.
Poslední trimestr byl velice různorodý. V sedmém měsíci jsem se cítila opravdu dobře. Docela v pohodě jsem zvládla dovolenou u Lipna, na těhotenství už se nedalo kvůli velikosti břicha zapomenout, ale zároveň mi to ještě nijak nevadilo. Zato další měsíc na mě přišla poměrně vleklá krize. Nálady, bolesti zad, únava, pocit neschopnosti a konec v nedohlednu. Nakonec jsem se z toho nějak vyhrabala a do devátého měsíce jsem vstoupila s úsměvem na rtech. Ten mi ale dlouho nevydržel. Už první kontrola v porodnici mě psychicky rozložila. Strávila jsem tam asi čtyři hodiny, nic moc jsem se nedozvěděla a to málo, co mi kdo řekl, neznělo úplně tak, jak jsem si představovala. Od té chvíle jsem nedělala prakticky nic jiného, než domlouvala hlídání pro Bertíka a chodila na další vyšetření, odběry krve a ultrazvuky. Opět se totiž objevila hepatopatie, která mě trápila v prvním těhotenství. Tentokrát přišla později a v mírnější podobě (dokonce ty léky, které jsem na ni dostala, doopravdy trochu fungovaly), ale byl to další důvod pro to, abych nepřenášela. Přesvědčila jsem pana doktora, aby mi dal čas co nejdéle to půjde, ale i tak bylo jasné, že pokud do termínu nezačnu rodit, císaři se nevyhnu. To čekání, jestli a kdy to přijde nebo nepřijde, pro mě bylo hodně náročné. Střídavě jsem propadala zoufalství a naopak se snažila myslet pozitivně, zkoušela jsem všemožné babské rady na vyvolání porodu, ale vzhledem k tomu, že jsem nezažila ani ty nejmenší poslíčky, dávala jsem tomu čím dál tím menší šanci. Nicméně ještě ve chvíli, kdy jsem si šla koupit stahovací punčochy (které jsou k operaci potřeba), jsem nesměle doufala, že je nevyužiju. Nicméně, žádné překvapení se nekonalo, takže 7. srpna jsem přišla do porodnice, zamávala manželovi a Bertíkovi, sedla si na postel a začala čekat na zítřek. V tu chvíli mi bylo do breku, stejně tak jako další den ráno, kdy jsem dostala do ruky kapačku a mě došlo, že se to fakt děje. Za chvíli ale za mnou přišel muž a zvedl mi náladu. Celý zákrok potom probíhal dobře a v klidu (oproti prvnímu akutnímu císaři bylo tohle pohoda). Tentokrát mě nepřekvapilo, že vybavování dítěte je dost nepříjemný úkon, takže jsem to vydržela (při prvním porodu jsem se nechala v tenhle moment na chvíli uspat) a Prokopa jsem hned viděla a slyšela. Ke konci jsem ale byla za trochu těch oblbováků do žíly ráda, protože mě to dost bolelo a bylo mi špatně. I tak jsem ale po akci byla víc při smyslech než poprvé. Po převozu na JIPku jsem dokonce přemýšlela o tom, že je škoda, že jsem si ten časopis celý přečetla už včera, protože takhle se budu nudit. Cítila jsem se totiž až překvapivě dobře. Teprve druhý den mi došlo, že to měly na svědomí léky proti bolesti a ležení v posteli. Ale i potom jsem to zvládla docela dobře a každý den mi bylo líp než ten předchozí.
Celkově považuju svůj druhý porod za (v rámci možností) celkem pohodový  a myslím, že bude-li mi dopřáno, zvládnu to klidně ještě jednou :)

sobota 30. srpna 2014

Bertíkovi jsou dva

Narozeniny Bertík oslavil výletem parním vlakem
Dnes má Bertík své druhé narozeniny. Na jednu stranu, jako by to bylo včera, co jsem ho poprvé držela v náručí, na druhou si už ani nemůžu vybavit, jaké to bylo bez něj. Definitivně už přestal být miminem a je z něj chlapeček se vším všudy. A já z něj mám pořád ohromnou radost. Všechno nejlepší, Bertíku!

čtvrtek 28. srpna 2014

Čtyři roky

Dneska jsou to čtyři roky, co jsme si řekli ano. Na srdceryvné veřejné proslovy o lásce si moc nepotrpím, navíc můj mozek je teď v takovém stavu, že bych stejně nebyla schopná žádný vyprodukovat, ale můžu napsat to, že každý den z těch čtyř let jsem byla ráda, že jsem si vzala toho, koho jsem si vzala. A věřím tomu, že v dalších letech to bude stejné.

sobota 23. srpna 2014

Dva týdny s Prokopem

Moji dva :)
Dodnes si pamatuju, jak k nám po Bertíkově narození přišla naše dětská doktorka ho poprvé prohlídnout. Zoufalství, které mi nejspíš koukalo z očí, se snažila zmírnit tvrzením, že nejtěžší jsou první dva týdny a pak už to bude lepší. A skutečně to tak bylo (možná proto, že jsem se k té představě silně upnula). Tentokrát jsem se po porodu cítila ještě hůř než poprvé. Ale kouzlo dvou týdnů opět zabralo. Už je mi vlastně docela dobře, zvládám kratší procházky, po těhotenském břiše mi zůstala jen zanedbatelná památka (o jiných partiích, které se mi během uplynulých devíti měsíců zvětšily, se to ale zatím říct nedá), začínám mít pocit, že mám věci pod kontrolou a Prokop si pomalu vytváří nějaký režim. Po všemožných peripetiích, mnohahodinových úvahách, konzultaci s laktační poradkyní a litrech prolitých slz jsem definitivně ukončila pokusy o kojení. Členky Laktační ligy mě sice nepochválí, ale opravdu se mi tím ulevilo. Navíc na se nekojení taky dá najít spousta výhod. A já si místo neustálého přemýšlení o mlíku začínám užívat to krásné malé miminko. Jediné, z čeho mám trochu nahnáno je, že od pondělí už budu na obě děti sama. Do teď mi vydatně pomáhal manžel a potom moje máma, ale příští týden už to budu muset zvládnout jen já. Tak mi držte palce, ať jsou hošíčci hodní!

neděle 17. srpna 2014

Chci být zase normální

Od porodu uplynulo teprve pár dnů, takže se nemám čemu divit, přesto už se nemůžu dočkat, až budu mít tuhle prvotní fázi mateřství za sebou. Oproti tomu, jak to bylo s Bertíkem, jsem teď psychicky relativně v pohodě (rozuměj nebrečím každý den), ale fyzicky jsem dost zničená. Bolí mě prakticky úplně všechno, jsem celá rozlámaná, unavená, cítím se ve svém těle hrozně nepohodlně. Už nejsem těhotná, ale ještě zdaleka nejsem v běžném stavu. Jsem o 10kg lehčí, ale dalších 10 mi ještě zůstává. Těhotenské oblečení na mě už neformně visí, ale do normálního se ještě nenacpu. Mám mastné vlasy a obličej jako struhadlo. Jsem utlumená a nekomunikativní. Místo toho, abych si užívala čerstvé miminko, se spíš snažím přežít. S kojením jsem tentokrát měla našlápnuto líp než minule, jenže to vypadá, že z toho zase nic nebude a já jsem si jenom užila všechny možné bolesti a problémy, které k němu patří. Možná jsem se měla víc snažit, jenže když každé přisátí znamenalo, že se mi stáhne žaludek, budou se mi kroutit prsty na nohou a prvních pár minut  kvůli té bolesti nebudu schopná slova, nebyla jsem schopná dál pokračovat. Pokoušela jsem se aspoň odsávat, jenže vyprodukované množství je čím dál menší, takže Prokop je už v podstatě plně na UM. Nejsem ten typ, který by na kojení stavěl svou mateřskou kariéru, přesto mi ten neúspěch na náladě zrovna nepřidal. Přecejen propaganda Laktační ligy společně s rozbouřenými hormony udělá svoje. Naštěstí už jsme snad zjistili, která značka mléka Prokopovi vyhovuje, takže poslední dva dny je opravdu spokojený. Přesto se většinu času cítím celkem mizerně a při životě mě drží jen vidina toho, že tohle všechno se časem srovná, já se dám dohromady, všichni si zvykneme na nový režim a já se začnu doopravdy těšit z toho, že už jsem dvojnásobná máma. Zkrátka, klasické šestinedělí - kdo nezažil, nepochopí ;)

středa 13. srpna 2014

Prokop

V pátek 8.8. se nám plánovaným císařským řezem narodil Prokop. Od včerejška už jsme doma a snažíme se najít nový rodinný rytmus. Prokůpek je od první chvíle úplně jiný než Bertík - zdá se, že náš druhorozený bude živější, dravější a taky vlasatější :) Bertíkovi se miminko zatím líbí a docela ho zajímá.

pátek 1. srpna 2014

Poslední týden

Zbývá mi maximálně sedm dnů těhotenství. Buď začnu rodit spontánně a nebo půjdu příští pátek na císaře. Mám zase horší jaterní testy (naštěstí ne tak moc jako s Bertíkem), takže delší otálení nepřichází v úvahu. Kdybych se nechala panem doktorem přesvědčit, tak by bylo miminko na světě už dneska. Dohodli jsme se ale, že mu ještě týden navíc necháme. Porodu ale zatím prý nic nenasvědčuje a já na sobě taky nic zvláštního nepozoruju. Naopak se cítím až podezřele dobře a kdybych neměla to velké břicho, ve kterém se občas něco mele, ani bych nevěděla, že jsem těhotná. Ovšem nervy už začínají pracovat. Dneska jsem si zjistila, kdy a kam se mám hlásit, co si vzít s sebou a v kolik hodin půjdu na řadu. Najednou je všechno až příliš reálné. Bojím se. A vůbec mi nepomáhá, že už jsem to jednou zažila a přežila. Naopak. Tolik jsem doufala, že tentokrát to bude jinak... Jasně, týden je docela dlouhá doba a porod může přijít jako blesk z čistého nebe, ale já už tomu moc nevěřím a ani nechci věřit, protože za to zklamání mi to nestojí. Snažím se přijmout to, že ani své druhé (a tím pádem ani třetí, bude-li nějaké) dítě neporodím sama a že mi ta jedinečná životní zkušenost nejspíš nebude nikdy dopřána. Pokusím se v tom hledat nějaký smysl.
PS: Samozřejmě vím, že jsou daleko horší věci než císařský řez. Taky vím, že to nejspíš zbytečně moc prožívám. Ale já to tak prostě cítím.

úterý 29. července 2014

Mezi dětmi

Není to tak dávno, co Bertík bez mámy nebo táty neudělal ani krok. I přes dobře míněné rady o tom, jak by se měl otrkat, jsme neměli to srdce cokoli lámat přes koleno a ikdyž to bylo často vyčerpávající, snažili jsme se mu dopřát tolik naší blízkosti, kolik potřeboval. Poslední dobou se mu ale čím dál tím víc líbí i mezi dětmi. A už to není jen o tom sedět v koutku pískoviště a po očku sledovat, co se děje o dva metry vedle. Bertík se začíná aktivně zapojovat, z čehož mám já-celoživotní introvert-opravdovou radost. Na návštěvě skautského tábora se dokonce tolik osamostatnil, že jsme o něm chvílemi vůbec nevěděli, což byla dříve věc úplně nemyslitelná. Pár minut obdivoval kluka, co brousil sekyru, pak zase dalšího, který hrál na kytaru, nakrucoval se před malými holčičkami, které se rozplývaly na tím, jak je roztomilý, za asistence jednoho chlapečka se cachtal ve škopku s vodou a sledoval, co se kde děje. Zlatým hřebem ovšem byla vodní bitva, při které se všechny děti polévaly plnými kyblíky vody z potoka, vřeštěly, běhaly a vůbec si to užívaly. Jakmile to Bertík zpozoroval, s výskotem a smíchem se k nim přidal a pletl se jim pod nohama. Stejně tak už se na hřišti neostýchá a rád se přidá k nějaké lumpárně (obzvlášť pokud v ní figurují kamínky). A tak jsme dospěli k závěru, že by bylo fajn vzít tu jeho socializaci trochu vážně a přihlásit ho do školky. Samozřejmě ne do klasické na pět dní v týdnu od rána do večera. Vyhlídli jsme si rodinné centrum, které nabízí skupinové hlídání dětí a jsme předběžně domluvení, že by tam Bertík mohl trávit jedno dopoledne týdně. Myslím, že se mu tam bude líbit a třeba se tam i trochu rozmluví.

úterý 22. července 2014

Ještě nerodím...

...jak by se mohlo zdát podle toho, že už jsem docela dlouho nic nenapsala. A bohužel musím přiznat, že ten předporodní klid a pohoda mě díky návštěvám porodnice opustily. Několikahodinové čekání na cokoli a poněkud nejasné zprávy o tom, jestli je všechno v pořádku a já budu moct rodit normálně. Ultrazvukové přeměření jizvy ukázalo, že má v nejužším místě jen 2mm, což je prý hraniční a taky to vypadá, že je miminko až moc malé (až do téhle chvíle bylo vždy o týden menší, než by podle tabulek mělo být, ale teď je o tři). Na jednu stranu se nechci nechat semlít současným stavem českého porodnictví a jeho tendencemi k přehnané opatrnosti, na druhou ale nehodlám zbytečně hazardovat a vzhledem k tomu, že jsem laik, musím lékařům přecejen věřit. Takže se chvíle optimistického naladění a důvěry ve vlastní intuici střídají s okamžiky, kdy bych se na všechny svoje porodní plány nejradši vybodla a šla si lehnout na operační stůl. Snad budu mít víc jasno po páteční kontrole, kde si mě vezme do parády sám pan primář.
Ach jo, proč musí být ty konce těhotenství tak psychicky náročné?

sobota 12. července 2014

Hlavně v klidu...

Pohoda na návštěvě na skautském táboře
(Další ze série předporodních příspěvků)
Když jsem čekala Bertíka, touhle dobou už jsem ležela v porodnici. Pořád se něco dělo, řešila jsem, co a jak bude a připravovala se na různé scénáře. Teď se naopak neděje vůbec nic, což mě paradoxně trochu zneklid'novalo, ale od chvíle, kdy jsem se pokusila to přijmout, tak mám pocit, že do porodu mi zbývá vlastně ještě spousta času a není důvod k žádným speciálním akcím. Přesto jsme minulý čtvrtek odpoledne svěřili Bertíka do péče prarodičů a vydali se s mužem na "Partnerské předporodní setkání" pořádané v A centru. Byly to opravdu příjemné a přínosné tři hodiny, z nichž jsem si odnesla několik zásadních poznatků. Jako ten nejdůležitější beru to, že nemá smysl nic předpokládat, plánovat a k ničemu se upínat. Myslím, že právě tohle byl můj největší problém při prvním porodu. Byla jsem tak fixovaná na svou představu, že vyrovnat se s dost odlišnou realitou, pro mě bylo velice těžké. Na druhou stranu ale nechci sklouznout do opačného extrému a nechat se vmanipulovat do něčeho, o co nestojím. Zdá se, že porodit po císaři přirozeně, není taková samozřejmost, jak jsem si myslela. S velkou pravděpodobností to bude z mé strany vyžadovat jisté úsilí a odhodlání. Tyhle úvahy mě nakonec dovedly k tomu, že jsem se rozhodla kontaktovat dulu, která by mi právě v tomhle měla pomoct. Samozřejmě že mou největší oporou je manžel, ale ani jeden z nás nevíme, co s námi vypjatá porodní atmosféra udělá, takže si myslíme, že by mohlo být přínosné mít k dispozici člověka, který porodům rozumí přecejen víc než my, zná moje přání a zároveň není v situaci tak emocionálně zapojený jako my. Včera jsem se s ní poprvé sešla a zjistila jsem, že je to opravdu moc milá a příjemná paní. Skoro dvě hodiny jsme si povídaly o porodech a já od ní odešla krásně uklidněná. Sice mi potvrdila to, co už jsem tušila -tedy, že po císaři mě žádný doktor nebude chtít nechat přenášet a hned po termínu mě požene na operační stůl- ale vlastně už se začínám smiřovat s tím, že to může dopadnout i takhle. Narozdíl od prvního těhotenství se už nepokouším křečovitě držet představy o přirozeném porodu. Sice v něj doufám, ale chápu, že to může dopadnout i jinak a svět se nezboří. Konec konců, miminko určitě vnímá i moje psychické rozpoložení a pokud budu v pohodě, je větší šance, že se rozhodne vykouknout na svět v tom správém termínu :)

sobota 5. července 2014

Hračky na baterky

Tahle hračka mě pokaždé vyděsí...
Můj manžel vždycky tvrdil, že naše děti si budou hrát jen s polínkem :). Teď, když bydlíme v bytě s krbem a polena skutečně doma máme, by se to konečně mohlo splnit, ale Bertík už je zhýčkaný vychytanějšími hračkami a o kusy dřeva nejeví moc velký zájem. Já jsem tak radikální nikdy nebyla, ale  ještě před jeho narozením jsem si byla jistá, že nemám zájem o žádné elektronické hračky. Nejdřív mi šlo o princip. Prostě mi je nepříjemná představa, že malé dítě bude víc v kontaktu s umělými zvuky než s těmi reálnými. Nechci své potomky odkládat před zářící obrazovku, přestože bych je tím zabavila. Taky je všobecně známé, že čím jsou hračky propracovanější (ve smyslu že blikají, svítí a vydávají zvuky), tím míň podněcují fantazii dítěte.
Z jejich vlastníka se tak nestává průzkumník, objevitel a vynálezce, ale pasivní konzument zábavy, kterou vymyslel někdo jiný. A pak jsou tu ještě praktické problémy. Vím, že neustále se opakující melodie by mě brzo přivedla k šílenství a  když jsem jednou viděla v akci jakéhosi mluvícího pejska (po zmáčknutí nohy říkal "Mám tě rád. I love you." a podobně), byla jsem upřímně vyděšená. Jasně že se Bertíkovi, stejně tak jako prakticky všem dětem tyhle obludnosti líbí, takže když na ně náhodou někde narazí, nemůže se od nich odtrhnout. Přesto si ale nic podobného nehodlám nechat vlézt do domu tak dlouho, jak jen to půjde. A tak asi ani ten super kolotoč nad postýlku od vyhlášené značky Fisher Price, který jsem dostala od kamarádky pro miminko, se nikdy nedočká vybalení z krabice. (Naštěstí tu věc nekupovala novou /stojí to přes tisícovku/, ale jen mi předala hračku po své neteři.) Místo toho mám v plánu něco vyrobit sama. Jsem zvědavá, jestli se k tomu opravdu dostanu a hlavně jsem zvědavá na to, kdy ty svoje neelektronické ideály vzdám ;)

pondělí 30. června 2014

Čekání

Pomalu se blíží devátý měsíc mého druhého těhotenství. Jsem opravdu vděčná, že nemám žádné závažnější zdravotní problémy, takže kromě únavy, bolesti zad a pálení žáhy mě po fyzické stránce nic netrápí. O to náročnější je tohle závěrečné období psychicky. Až donedávna jsem si pochvalovala, jak to rychle utíká a já vlastně ani nevím o tom, že jsem těhotná. To se ale změnilo a já se dostávám do stavu, kdy odpočítávám dny k vytouženému termínu porodu. Nevím úplně přesně, čím to je, ale čím dál častěji se cítím vyčerpaná, bez nálady, energie a chuti cokoli dělat. Nejradši bych trávila dny na gauči s notebookem, knížkou a spoustou jídla. S Bertíkem je ovšem taková představa naprosto nereálná. Místo toho dvakrát denně absolvuju proces oblékání (ještěže není zima) a odchodu z bytu, tlačím těžký kočárek, vysedávám na hřištích, převlékám počůrané tepláky, zvedám a chovám plačícího ubožáčka, tancuju s ním v obýváku, po tisícáté čtu to samé leporelo o Krtkovi a večer se pak skácím do postele jak do hrobu. Samozřejmě, že jsem to měla čekat (a doopravdy jsem to čekala), když jsem se rozhodla mít děti takhle brzo po sobě, ale poblázněné hormony, únava a nesčetné malé problémy spojené s jiným stavem nahlodávají mou psychickou odolnost tolik, že často myslím jen na to, aby už to skončilo. Jenže tohle přece není způsob, kterým chci prožít poslední týdny těhotenství. Přestože ten požehnaný stav začíná být čím dál náročnější, pořád je to úplně jedinečné a zvláštní období, kdy jsem se svým dítětem maximálně spojená. Na tohle jsem se přece těšila, tak si to nenechám zkazit svou vlastní otráveností. Navíc právě teď mám poslední šanci věnovat se plně jen Bertíkovi. Některé činnosti sice už nezvládám, ale přesto bych se chtěla snažit zůstat co nejvíc aktivní a pozitivně naladěná. Čekání na porod je vyčerpávající, ale věřím tomu, že i tak má svůj velký smysl. Učí nás, budoucí matky, trpělivosti a pokoře. Dává mi možnost vědomě se rozhodnout, jestli se nechám tím vším zdrtit nebo posílit. Můžu se připravit a uklidnit. Je to období plné radostného těšení a napětí. Chci i tento čas prožít plně, ne se jen ploužit a vyhlížet porod jako vysvobození. Snad se mi to bude dařit.

pátek 27. června 2014

Hudba pro děti


Nejsem žádný velký hudební maniak. Už když jsem čekala Bertíka a kamarádi se mě ptali, jestli mu pouštím nějakou hudbu, většinou jsem po pravdě přiznala, že ne a že se ho už od prenatálního stádia snažím vést k tichu. To se teda moc nepodařilo a vyšší nebo nižší hladina hluku je u nás doma (pokud Bertík zrovna nespí) prakticky pořád. Přidávat k tomu ještě nějakou muziku se mi obvykle nechce. Ale nedávno jsem zjistila, že hudba pro děti není jen Dáda a Šmoulí diskotéka. Ano, je to objevení Ameriky, ale teprve teď jsem si poprvé poslechla Kašpárka v rohlíku. Bavilo mě to a Bertíka taky. Dokonce se sám dožaduje toho, abych mu podobnou muziku pouštěla-přijde k počítači, začne se pohupovat a ukazuje svůj znak pro "není". (Přeloženo: "Chci z počítače pustit hudbu, abych mohl tancovat, protože bez ní to nejde.") Kromě zmiňovaného Kašpárka jsme narazli ještě na dětské album Mixle v pixle, které natočila Vypsaná fixa. Na podrobnější průzkum dětského hudebního světa ale nějak nemám energii a tak se ptám vás, zkušenějších rodičů/hudebníků, co byste nám doporučili?

čtvrtek 26. června 2014

Vedlejší efekty těhotenství

Břicho se zvětšuje, mozek se zmenšuje...
Těhotenství není jen o rostoucím břichu, to asi tuší každý. S bolavými zády, nabranými kily a pálící žáhou se tak nějak počítá.Co mě ale i podruhé zaskočilo, je ta celková neohrabanost, nešikovnost a úbytek mentálních schopností. Někde jsem četla, že se těhotným ženám míň okysličuje mozek, a docela bych tomu i věřila (protože jediné další vysvětlení toho, co dělám, by mohlo být jedině to, že jsem prostě blbá). Všechno mi padá z rukou. Ale v takové míře a takovým způsobem, že sama nechápu, jak je to vůbec možné. Na přednášku v rámci Světového týdne respektu k porodu jsem vyrazila o týden dřív (a děsně jsem se divila, že tam nikdo není). Upekla jsem bábovku bez cukru. Téměř pokaždé zapomenu v obchodě koupit aspoň jednu věc (hlavně že si napíšu seznam). Nejsem schopná si vybavit slovo, které chci použít. Jdu do vedlejší místnosti a v půlce cesty už nevím, proč. Dvě hodiny jsem si nechala louhovat čaj. A tak podobně. Doufám aspoň, že ta inteligence, která mi schází, putuje k miminku. Protože jestli to tak je, bude to génius!

pondělí 23. června 2014

Konec týdeníčku

Asi tři čtvrtě roku jsem si sem zapisovala své týdenní poznámky. Hlavním cílem bylo uvědomit si, že ač se dny zdají jeden jako druhý, není to tak. Každý je jedinečný a každý přináší nějakou malou radost. Myslím, že za tu dobu se mi podařilo si tohle dostat pod kůži. Proto se svým týdeníčkem končím a příspěvky budu psát znovu pouze nepravidelně :)

neděle 22. června 2014

Kde budu rodit?

Když nastal 14.týden těhotenství a s ním nutnost zaregistrovat se do nějaké porodnice (pořád teda nechápu, proč tak absurdně brzo), Podolí pro mě byla jasná volba. Poprvé jsem tam byla celkem spokojená, takže jsem neměla nutkání zkoušet něco jiného. Jenže jak plynul čas, začala jsem uvažovat i o jiných možnostech. Především o porodnici v Hořovicích. Už když jsem čekala Bertíka, reálně jsem přemýšlela o tom, že by se mohl narodit právě tam. Ale pak přišly komplikace a nutnost hospitalizace, takže jsem byla ráda, že jsem v Praze. Ovšem teď mě hořovická porodnice znovu láká z několika důvodů. Je to menší nemocnice, kde porody nejedou jak na běžícím páse (narozdíl od Podolí) a všude jsem na ni četla samou chválu. Podolí by mělo být ze všech pražských porodnic nejvstřícnější a nejvíce nakloněné přirozeným porodům (proto jsem si ho vybrala), ale přecejen to je kolos. A pak, podolské rizikové oddělení i porodní sály jsou opravdu hezké, ale o oddělení šestinedělí (minimálně o té části, kde jsem byla před dvěma lety já) se to bohužel říct nedá. Malý pokoj pro tři ženy, sprcha a záchod na konci chodby (plazit se tam po císaři x-krát denně vážně není nic moc) a ještě k tomu ty pavučiny tam. Bez nadstandardu jsem se zkrátka neobešla. Ale i na ten jsem musela čekat a pak platit nehorázné peníze. O úrovni stravy radši ani nemluvím. Oproti tomu jsou Hořovice úplně luxusní a vaří se tam prý výborně. Navíc pobytem v hořovické porodnici bych dost ušetřila, protože za otce u porodu si účtuje třikrát méně, nadstandard bych nejspíš ani nepotřebovala (a kdyby ano, stojí asi čtvrtinu toho, co v ÚPMD), matkám i dětem poskytuje hygienické potřeby atd. Ale je tady jeden zásadní nedostatek a to vzdálenost. Vím, že porodní turistika je celkem běžná věc, přesto mě však představa hodinové cesty moc neláká. Co když to nestihneme? Nebo naopak vyrazíme při prvních náznacích a pošlou nás domů (takže celou anabázi s balením, předáním Bertíka atd. absolvujeme zbytečně)? Případně nás domů nepošlou, ale strávím v porodnici čas, kdy bych ještě mohla být v klidu doma? A v neposlední řadě-předpokládám, že být při kontrakcích připoutaná v autě taky nebude nic příjemného. Sečteno a podtrženo- ačkoli by se mi v Hořovicích líbilo, organizačně by to pro mě bylo nejspíš příliš náročné a stresující. Takže opět zvolím Podolí, které sice má svoje mouchy (ale to určitě každá porodnice), ale vlastně to tam bylo docela fajn a já budu v klidu.

pondělí 16. června 2014

Týden malých radostí: 9.-15.6.

Hromadné dětské akce ve mě vyvolávají mírnou paniku, ale nakonec to bylo fajn.
Pondělí: Vyprala jsem první várku miminkovského oblečení. Je to tak neuvěřitelně malinké (a to si pamatuju, že Bertíkovi i tak byla spousta věcí velká)!
Úterý: Zašla jsem s Bertíkem na návštěvu k našim. Zatímco Bertík řádil jak černá ruka, já jsem se mohla válet na gauči, protože ho hlídal někdo jiný.
Středa: Další ultrazvuk miminka. Je to opravdu kluk a váží asi 1300g, takže to prý nebude žádný cvalík.
Čtvrtek: Odpoledne jsem se připojila k pikniku, který pořádaly mé kamarádky (díky za pozvání!). Díky zábavě vydržel Bertík celý den bez spánku a večer krásně vytuhnul už při sledování Krtka.
Pátek: Za Bertíkovy asistence jsem vyčistila hluboký kočárek .Večer jsem se s ním i s manželem rozloučila a zůstala sama doma.
Sobota: Celý den sama! Zvládla jsem vyžehlit tu hromadu oblečení pro miminko, udělat jahodovo-ricottový dort a psychicky se zregenerovat. A to shledání!
Neděle: S kamarády jsme se podívali na rodinný festival Kašpárkohraní. Podobné akce jsme zatím nenavštěvovali, ale Bertík se pomalu dostává do věku, kdy už něco z programu ocení.


pátek 13. června 2014

Sama doma

Je to neuvěřitelné, po více než dvou letech budu poprvé sama doma přes noc. Naposledy se mi to povedlo, když jsem čekala Bertíka a manžel odjel na služební cestu. Byla jsem zrovna nachlazená, takže jsem celou dobu prakticky nevylezla z postele. Tentokrát je mi dobře a samotu si užívám. S postupujícím těhotenstvím mám pocit, že se trochu uzavírám do svého vnitřního světa, kam více nebo méně ochotně pustím jen své nejbližší. Ty ostatní sice taky ráda uvidím, ale iniciativa musí být na jejich straně, já nějak nejsem schopná něco naplánovat a zorganizovat. Zatímco ještě před pár měsíci mi vadilo, když jsem za celý den promluvila jen s Bertíkem a mužem, teď mi často takovýhle minimální počet sociálních interakcí naprosto vyhovuje. Dokonce už nějakou dobu toužím po tom, abych chvíli nemusela komunikovat vůbec s nikým. Dělat si, co chci, chodit si, kam chci a starat se jen o sebe. To mi můj milý manžel právě splnil. Naložil Bertíka do auta a odvezl ho na chalupu za babičkou, dědou a tetou. A já jsem sama. Jen se svým malým miminkem, na které se během běžného provozu nemám čas a energii soustředit. V mrazáku je kýbl zmrzliny, v ložnici obrovská hromada miminčího oblečení, které bych chtěla vyžehlit, v počítači uložená romantická komedie nevalné kvality a v mé hlavě příjemně vymeteno. Přesně tohle jsem potřebovala! (Samozřejmě se ale už teď těším na to, jak své dva muže zase uvidím.)

pondělí 9. června 2014

Týden malých radostí: 2.-8.6.

Do Prachovských skal se dá jít i s kočárkem.
Pondělí: První den po návratu z dovolené, kdy jsem byla s Bertíkem sama, dopadl líp, než jsem čekala. Bála jsem se toho, jestli se jenom se mnou nebude moc nudit, ale nakonec to byla docela pohoda.
Úterý: Manžel byl nemocný, takže zůstal doma a my jsme se o něj s Bertíkem mohli celý den starat.
Středa: Bertík poprvé vynechal odpolední spánek. Naštěstí to pak nezalomil někdy v šest, jak jsem se obávala, ale vydržel až do osmi, kdy usnul jak zabitý.
Čtvrtek: Po delší době jsem zase byla na těhotenském cvičení. Pěkně jsem se protáhla a závěrečných pár minut relaxace mi fakt pomohlo.
Pátek: V Bertíkovi se opět probudila láska k plyšovému krtkovi. Mazlí se s ním a bere si ho do postele. A já se jenom rozplývám, jak je roztomilý :)
Sobota: Vypravili jsme se s mou rodinou na víkend do Českého ráje. Bylo hezky a výlety se pěkně povedly.
Neděle: Cesta domů byla díky jednomu z mých bratrů (který jel v autě s námi) úplně v pohodě. Celou dobu Bertíka bavil předváděním zvířat a legráckami s krtkem.

pátek 6. června 2014

Už nám to začíná...

To sladké miminko, kterým Bertík býval, je dávno pryč. To je jasné už dlouho, ovšem zdá se, že teď nastupuje nová vývojová fáze. Podle všeho nám začíná slavné období vzdoru. Naše klidné, veselé, mazlivé děťátko bojuje s jakýmsi vnitřním démonem, který ho nutí řvát, brečet, válet se po zemi, jednu věc zároveň chtít i odmítat a prakticky se nenechat utěšit. Spouštěcím prvkem těch výživných záchvatů bývá často oblečení. Obvykle to probíhá tak, že ze sebe začne sundávat triko, které na sobě má už půl dne. Ok, nechce ho, je mu teplo, řeknu si a chci mu pomoct. V tom ale otočí a zase se do něj snaží nasoukat. Křičí, zmítá se a nejde mu to. Když se pokusím mu ten rukáv obléknout, opět se tváří, že ho nechce. A už to jede. Ať udělám cokoli, vždycky chce pravý opak. Jenže když neudělám nic, zhroutí se na zem a za zoufalého boje s trikem brečí ještě víc. Je mi ho líto, protože očividně se pere sám se sebou, neví, co chce, akorát si je jistý tím, že takhle je to špatně. Rozumné vysvětlování, domlouvání, chlácholení, odvádění pozornosti, snahy o objetí, ignorování ani přísné napomínání nepomáhá. Vypadá to, že si to musí prožít a mě nezbývá nic jiného, než čekat na chvíli, když už je schopný vnímat a pak teprve se o něco pokoušet. S tím, jak mi roste břicho a celkově ubývá energie, jsou i pro mě tyhle každodenní scénky čím dál náročnější. Zatím mám pocit, že jediná možnost, jak přežít, je co nejvíc času trávit venku. Tam naštěstí tyhle problémy (aspoň zatím) nemívá. Jenže tlačit celé dny kočárek (nadšení ze samostatné chůze už ho nějak přešlo) už mě taky trochu zmáhá, přecejn mě bolí záda, tahám na sobě už 15kg navíc (!) a nejradši bych celý den strávila na gauči ve společnosti kyblíku zmrzliny. Nezbývá mi ale nic jiného, než se s tím smířit a utěšovat se vyhlídkou toho, že mezi obdobím vzdoru a pubertou by mohlo být pár relativně klidných let ;)

pondělí 2. června 2014

Zase doma

Je to frajer. Kšiltovku nosí na stranu a ruce v kapsách ;)
V sobotu jsme se vrátili z týdenní dovolené u Lipna. Užili jsme si téměř všechny myslitelné druhy počasí, spoustu výletů, více i méně kvalitní restaurace, spoustu dětského smíchu i pláče a vůbec mnoho zážitků. Jako nejdůležitější poznatek beru to, že vyrazit s kamarády, kteří mají stejně staré dítě, je téměř geniální plán. Naši kluci jsou totiž už ve věku, kdy si spolu hrají, vymýšlejí lumpárny a celkově ocení to, že kromě rodičů mají k dispozici i někoho jiného. Zatímco každý sám (resp. Bertík teda určitě) by se na nás lepili daleko víc, takhle si často vystačili jeden s druhým a úderná dvojka "Bíka" (=Bertík) a "Ťáta" (=Tonda), jak se začali oslovovat, nám připravovala různé legrácky. A ještě něco. Zdá se mi, že po týdnu ve společnosti mluvícího batolete Bertík pochopil, že i člověk jeho věku se může s okolním světem dorozumívat poněkud sofistikovaněji než jen pomocí jedné univerzální slabiky "ta" a pár gest. Ne že by  začal používat přechodníky, ale snaží se víc komunikovat a rozšířil svoji slovní zásobu o výraz "bá" (=bác); "papa" (=papat) říká už nejen když vidí, že chystám jídlo, ale i na znamení toho, že by si něco dal, houká jako vlak a dneska komentoval fotky v novinách slovem "pá" (=pán). Bylo by fajn, kdyby se doopravdy rozpovídal, protože uhodnout jen z řevu a neurčitého ukazování, co chce, je někdy dost obtížné.
malý odpočinek na Stezce v korunách stromů...

...a nahoře

pátek 23. května 2014

Hurá

Zítra jedeme na dovolenou! Už ji fakt potřebujeme (já teda rozhodně). Naposledy budeme my - rodiče v přesile nad dětmi, příště už budou síly vyrovnané :) Snad nám bude přát počasí.

středa 21. května 2014

Poprvé a podruhé

Chystáme se na miminko... Zavinovačku budeme muset koupit asi ještě jednu, tuhle Bertík nedá :)
Že je první těhotenství jedinečné, jsem si uvědomovala už v době, kdy jsem ho prožívala. Samozřejmě že je unikátní každé těhotenství, ale poprvé je to prostě jen jednou. Největší rozdíl vidím ve vnímání jeho délky. U prvního jsem málem stříhala metr a počítala dny do porodu, zato teď mám pocit, že se všechno děje nějak moc rychle a já si to vůbec nestíhám užít. Měsíce utíkají takovým tempem, že jsem ráda, když vůbec vím, v kterém zrovna jsem, o týdnech ani nemluvím (kdybych si to nenapsala do kalendáře, tak nejspíš vůbec netuším). Zároveň ale mám pocit, že je na všechno času dost a když jsem se včera rozhodla využít pěkného počasí a vyprat šátky a Manducu, připadala jsem si trochu nepatřičně.Celkově bych řekla, že podruhé už to tolik neprožívám a necítím se tak strašně moc těhotná. Na jednu stranu je to možná škoda, protože to vlastně bylo hrozně hezké, když bylo všechno nové, neznámé a jako správná prvorodička jsem to děsně řešila. Na druhou ale mám pocit většího klidu a těhotenství beru jako sice speciální, ale zároveň úplně normální součást života. Taky jsem získala větší důvěru ke svému tělu, takže pravidelné prohlídky u gynekologa mě už moc nebaví, protože si jsem předem jistá, že mi jen řekne to, co sama vím (že je všechno v pořádku). Neřeším tolik různé rady a moudra, co bych měla a neměla dělat, jíst nebo pít, ale řídím se tím, na co se cítím. Prostě to prožívání jiného stavu není tak intenzivní, zato je vyrovnanější. Vlastně bych se ani nezlobila, kdyby takové bylo i šestinedělí a vůbec celé druhé mateřství.

pondělí 19. května 2014

Týden malých radostí: 12.-18.5.

Chtělo by to větší postel-dva dospělí, jedno batole, jedno mimino v břiše a ještě kojící polštář už jsou na tu naši nějak moc.
Pondělí: Na batolecím cvičení Bertík sám od sebe začal lézt na žebřiny. Jeho odvaha a šikovnost mě překvapily, protože předtím to zkoušel jen jednou nebo dvakrát (a to za mé vydatné asistence).
Úterý: To těhotenské cvičení je vážně fajn. Člověk se při tom lemřím tempu ani necítí nijak zvlášť neschopně a nepohyblivě ;)
Středa: Poprvé jsem vyzkoušela spánek s kojícím polštářem. A ono to opravdu fungovalo! Ráno jsem byla daleko míň rozlámaná než obvykle.
Čtvrtek: Večer byl muž na teambuildingu, tak jsem pozvala kamarádku a kecaly jsme skoro do půlnoci.
Pátek: S kamarádkou a jejím synem jsme vyrazily do Koala café, kde se kluci pořádně vyblbli.
Sobota: Bertík poprvé ve stoje čůral do záchoda a strašně se mu to zalíbilo. Už je to velkej chlap.
Neděle: Šli jsme na oběd k našim a Bertík dostal od babičky několik moc hezkých knížek.

pondělí 12. května 2014

Týden malých radostí: 5.-11.5.

První kytka, kterou jsem od Bertíka dostala, byla gerbera.
Pondělí: Po několika neúspěšných pokusech se mi podařilo Bertíkovi koupit kšiltovku bez Mickey Mousů, Spidermanů a prapodivných anglických nápisů.
Úterý: Dost náročný den, protože muž odjel na dvoudenní služební cestu a v dětském pokoji nám předělávali podlahu, takže jsem musela být s Bertíkem pořád doma. Naštěstí odpoledne přišla máma a vyvenčila ho.
Středa: Podlaha je hotová a vůbec nevrže! Už se nemusíme od spícího dítěte plížit jak myšky, ale můžeme normálně odejít.
Čtvrtek: Státní svátky jsou super, měly by být časteji. Tentokrát jsme odpoledne vyrazli na rodinnou procházku do Grébovky.
Pátek: Manžel měl home-office, což bylo pro všechny docela příjemné. A odpoledne nainstaloval na zeď soustavu poliček na kuchařky.
Sobota: Velký rodinný sraz . Bertík se neznámých lidí vůbec nebál, neohroženě běhal všude možně a já jsem si pochovala půlroční miminko.
Neděle: Od muže a Bertíka jsem dostala moc hezkou kytku ke Dni matek. A taky pusu. Oboje mě potěšilo.

pátek 9. května 2014

Prostřední tři měsíce

Pěkně rostou :)
Říká se, že druhý trimestr je nejlepší. Já jsem si ho teda rozhodně užila. Kromě toho, že mi rostlo břicho (vlastně i další části těla), jsem skoro nevěděla o tom, že jsem těhotná. Občas mě bolela záda a snadněji jsem se unavila, ale v podstatě si na nic nemůžu stěžovat. Možná je to i tím, že nemám tolik času se sledovat a řešit svoje těhotenství. Každopádně mi bylo coby těhotné tak dobře, že jsem měla pocit, že to dítě klidně můžu nosit ještě rok a pořád se mi to bude líbit. Teď,  s úderem sedmého měsíce, se situace pomalu mění. Záda se ozývají častěji, vylézt z vany a z auta začíná být složitý gymnastický výkon, na zádech spát nemůžu a boky mám ráno bolavé a otlačené. Pořád se neopovažuju si nějak moc stěžovat, ale cítím, že pomalu začíná jít do tuhého. A je to dobře, protože až do téhle chvíle mi vždy z představy konce těhotenství bylo tak trochu smutno. Jestliže ale bude jiný stav stále fyzicky (i psychicky) náročnější, věřím tomu, že se na jeho závěr budu těšit jak na smilování. Do té doby se ale budu snažit každý den s bříškem užít co nejlíp.

úterý 6. května 2014

Porod se blíží

Myslím, že to není jen můj dojem, ale všeobecná zkušenost, že těhotenské břicho neroste stále stejnou rychlostí. Pár týdnů se zdá, že je stejné a pak najednou člověk jde kolem zrcadla a nechápe, kde se tam ten pupek vzal. Jeden takový skok mám právě za sebou. Díky němu jsem si uvědomila, že tohle těhotenství je nějaké rychlejší než já. Konečně jsem se vymanila z pocitu, že jsem tak ve čtvrtém měsíci a smířila se s tím, že mi zbývá už jen půlka. Jenže ve skutečnosti se už nacházím na prahu posledního trimestru, čemuž právě ta velikost břicha odpovídá. A to mě dovedlo k reálnějším myšlenkám na porod. Musím říct, že tentokrát se s tímto tématem potýkám dost jinak a výrazně víc než poprvé. Tenkrát jsem navštěvovala předporodní kurz, který byl příjemný, pozitivně zaměřený a z hodiny jsem vždy odcházela s pocitem, že všechno bude v pohodě, dítě krásně přirozeně porodím a není žádný důvod, proč by měly nastat jakékoli komplikace. Určitě je takový přístup lepší než podlehnout nejrůznějším obavám a strachům z různých problémů (vždyť pozitivní myšlení je přece u porodu tak důležité), ale nakonec pro mě měl jednu zásadní nevýhodu. Naprosto jsem nebyla psychicky připravená na to, že všechno nepůjde tak, jak by mělo. Pobyt na rizikovém oddělení, vyvolávání a konečně císař (nekojení už pak bylo jen třešničkou na dortu) mě totálně vyvedly z míry. Dlouho jsem se s tím vším vyrovnávala a ještě pořád nejsem u konce. Pokud někdo zastává názor, že je jedno, jak se dítě narodí, hlavně když je ono i matka v pořádku, tak ať radši dál nečte. Já to totiž cítím naprosto opačně. Pochopitelně, že jsem ráda, že Bertík je zdravý a já jsem se z operace fyzicky vzpamatovala docela rychle a bezproblémově, ale o tom to teď není. O čem to tedy je? Nikdy jsem neměla potřebu si vyčítat, že chudáček malý byl beze mě, když jsem se o něj nemohla starat. Bertík v podstatě pořád spal, takže věřím tomu, že zas tak netrpěl (informace o důležitost bondingu radši neberu v potaz). Ani jsem se netrápila tím, že jsem něco zanedbala nebo udělala špatně. Moc toho dělat nešlo, ale to málo, co bylo v mých silách, jsem poctivě zkoušela. Co mi vlastně tak vadí? Myslím, že je to ten pocit, že jsem vlastní dítě neporodila já. Že jsem nezažila tu posilující zkušenost, která z holky dělá ženu, že jsem na tom neměla žádný podíl, že jsem v podstatě "nebyla u toho" (chvílemi jsem byla opravdu uspaná). Dodnes třeba nejsem schopná říct, že jsem Bertíka "porodila", ale vždy jen že "se narodil". Cítíte ten rozdíl? Úplně přesně nevím, co si s tím počít, obzvlášť teď, když už je druhý porod téměř na dohled a já bych do něj ráda šla bez nějaké zátěže z minulosti. Pozoruju totiž, že se u mě střídavě projevují dvě protichůdné tendence, ale nechci se ani jednou nechat převálcovat. Ta první je další porod neřešit. Nevymýšlet žádné porodní plány a přání, jen doufat, že to nějak dopadne. Vždyť i císařem narozené a umělým mlékem živené dítě se zdá být emočně i jinak normální, tak proč se v tom hrabat. Je to vlastně způsob, jak sama sobě dokázat, že jak to bylo s Bertíkem, bylo v pohodě a klidně to stejně může být znova. Jenže cítím, že to není pravda a tak se projevuje i ten druhý přístup. Na příští porod se upnout, udělat první poslední proto, aby to vyšlo podle mých představ a tím si vynahradit ten první. Zdá se to logické, ale co když pak všechno nevyjde podle mých představ? A tak přemýšlím o tom, jak se definitivně vyrovnat s prvním porodem a připravit na ten další. Možností je spousta od  předporodních kurzů přes četbu různých knih až po služby duly nebo vlastní porodní asistentky. Jenže na všechno nemám čas, energii a peníze, takže musím zvážit, co by mi doopravdy mohlo pomoct a bez čeho se obejdu. Co považujete za podstatné pro dobré prožití porodu vy? (O Týdnu respektu k porodu samozřejmě vím a pokud to půjde, nějakou přednášku určitě navštívím.)

Týden malých radostí: 28.4.-4.5.

Bertík dostal svoje první kšandy. Vypadá v nich jak chlapeček, co chodí do školky.
Pondělí: V podstatě náhodou jsem se dostala k přednášce "Jak na porod bez bolesti" (na youtube) a překvapilo mě, jak moc mě zaujala a inspirovala. Doporučuju.
Úterý: Bertíkovi dorazily nové boty (už velikost 24) a já jsem zdárně přežila test na těhotenskou cukrovku. Ten sladký roztok sice není snídaně mých snů, ale mít dvě hodiny klidu na čtení-to stojí za to!
Středa: Odpoledne jsme šli na návštěvu k bráchovi a dozvěděli jsme se tam, jak pokračují jeho svatební přípravy. Obřad je naplánovaný na 26.7., tak doufám, že ho stihnu ještě ve stavu 2v1.
Čtvrtek: Dopoledne bylo hezky a tak jsme si volno užili v Malešickém parku. A Bertík se naučil na nás mrkat.
Pátek: Využila jsem slev v rámci Týdne opravdových plen a koupila nové svrchňáčky pro miminko a ještě pár dalších drobností. Je to tak roztomile malinké!
Sobota: Vyrazili jsme na chalupu manželových rodičů prozkoumat pískoviště a houpačku, kterou tam pro Bertíka vybudovali. Oboje se mu moc líbilo.
Neděle: Dopoledne jsme si z chalupy udělali krátký výlet na nedaleký Točník. Jsou tam ovce, kozy a prasata, což se líbí všem dětem, co jdou okolo.