pátek 28. února 2014

Znovu a "lépe"

Ačkoli to je trochu nefér, asi každé prvorozené dítě je více nebo méně pokusný králík. Můžete přečíst stohy knih a vyslechnout mraky dobrých rad, ale dokud si to sami neprožijete, tak nikdy úplně nepochopíte. A logicky si všechno co se týká dětí nejdřív vyzkoušíte na tom prvním. Já jsem se svou "mateřskou kariérou" zatím docela spokojená a mám pocit, že Bertík snad moc netrpí tím, že je pro mě všechno nové, přesto ale vidím věci, které bych podruhé chtěla udělat trochu jinak. Konkrétně toto:
1. Porod
Dlouho mě mrzelo (a vlastně pořád ještě mě mrzí) to, že se Bertík narodil císařem. Na porod jsem se připravovala a těšila, takže tohle byla čára přes rozpočet. Vím, že to ani v nejmenším nebyla moje vina, ale stejně mi ten zážitek chybí. Bude-li to aspoň trochu možné, udělám všechno pro to, abych své druhé dítě mohla porodit přirozeně. Ale pokusím se na to neupínat a připravit se i na možnost další sekce.
2. Kojení
To, že jsem Bertíka nekojila si nijak nevyčítám. Zkusila jsem to, snažila jsem se, nešlo to. Občas mi ale zahlodá červíček pochybností, jestli jsem se neměla snažit víc. Pokud na to budu fyzicky i psychicky mít, budu usilovat o to, aby bylo další dítě kojené. Jestli to ale nezvládnu, budu si aspoň užívat všemožené výhody, které z nekojení plynou.
3. Šestinedělí
Po dvou týdnech v porodnici jsem toužila po nějakém sociálním vyžití, takže jsem asi čtrnáct dnů po porodu pozvala několik kamarádek na návštěvu. Bylo to fajn, ale přecenila jsem se a pamatuju si, jak jsme seděli v obýváku, ony si o něčem povídaly a já jenom přemýšlela o tom, jak je taktně vyhodit, protože jsem byla hrozně unavená. Tentokrát se budu krotit a aspoň měsíc po porodu si dám pohov. (Případně návštěvy budou mít dovoleno se zdržovat nejdéle půl hodiny.)
4. Spánek
Kašlu na všechny rady a poučky o tom, kdy a jak má dítě umět samo usínat a spát se vlastním pokoji. Ale taky na různé chytré řeči a vědecké studie o tom, že by děti měly výhradně spát v rodičovské posteli. Jde mi jen o to, abych se co nejlíp vyspala. To je pochopitelně podmíněno tím, že bude dobře spát miminko a mě je jedno, jestli to bude znamenat, že do dvou let s námi bude sdílet lože nebo že ve dvou týdnech poputuje do dětského pokoje. Chci co nejmíň křiku a kopanců, ostatní mě nezajímá.
5. Porovnávání
Vývojové tabulky a články na internetu hodlám naprosto ignorovat. Nemá smysl se stresovat tím, co by dítě už mělo umět nebo co stejně starý Pepíček od vedle dokáže a můj potomek ne. Věřím tomu, že se všechno naučí v ten správný čas - od přetáčení na bříško až po chození na nočník. Chci být spokojená a mít spokojené děti, ne s nimi jezdit na soutěže o nejschopnější mimino a batole.

...a nebo to bude všechno úplně jinak a já se budu stresovat ještě víc než poprvé :) 

pondělí 24. února 2014

Ťuk ťuk

Poslední dva týdny přemýšlím o tom, jestli už je to ono, nebo si jenom něco namlouvám. Ale teď už to je jasné - miminko o sobě začalo dávat vědět. Nesmělé bublinky, které vyžadovaly absolutní klid přešly v trošku konkrétnější oťukávání. Samozřejmě to ještě nejsou žádné kopance, u kterých by mi tancovalo celé břicho, ale jsem si čím dál víc jistá, že je to tady. Moc jsem se na to těšila, protože až do teď jsem svoje těhotenství moc nevnímala a během dne si třeba ani pořádně neuvědomila, že ve mě roste nový život, ale teď už nehrozí, že bych na to zapomněla. Miminko se mi samo ozve a já si při každém ťuknutí znovu s překvapením a radostí uvědomím, co v sobě nosím.

Týden malých radostí: 17.-23.2.

Nejsem moc dobrá švadlena, takže moje kalhoty nejsou úplně výstavní, ale svůj účel splní a za výrobní náklady 30Kč (džíny ze second handu) to ujde :)
Pondělí: Sice poloslepá, ale takhle pozdě jsem nevstávala už hodně let (kvůli bolavému oku jsem toho v noci moc nenaspala, takže jsem to doháněla ráno). A pak jsem skoro celý den nic nedělala, protože se o všechno postaral můj milý muž.
Úterý: Už je tu fakt jaro! Viděla jsem první sněženky a byla jsem s Bertíkem na hřišti. A večer mi manžel přinesl domů nový notebook (ten minulý o Vánocích zlikvidoval náš malý Demolition man).
Středa: Kontrola na gynekologii proběhla dobře, zase jsem si poslechla, jak miminku tluče srdce. A poprvé jsem s Bertíkem vyzkoušela dětské oddělení v knihovně. Na takhle malé děti není úplně stavěné, ale zaslechla jsem, jak se knihovnice baví o tom, že tam dají další hračky, takže za nějaký čas to obhlídneme.
Čtvrtek: Muž odjel na dvoudenní služební cestu, tak jsem se trochu bála, jak to s Bertíkem zvládnu sama (obzvlášť v noci tatínka nutně potřebuje). Naštěstí to celkem šlo, ikdyž táta je táta. A taky jsem si šla zacvičit.
Pátek: To dojemné shledání otce a syna! Mám radost z toho, jak se mají rádi :)
Sobota: Zatímco manžel vzal Bertíka ven na poštu a nákup, přešila jsem si jedny kalhoty na těhotenské (ikdyž ty švy bych vám nepřála vidět) a spíchla jsem závěsy do ložnice. Odpoledne jsme se všichni vypravili na hřiště, kde se Bertík zabavil sypáním písku do kyblíčku a já jsem dělala bábovky.
Neděle: Kromě kostela a nákupu jsme nikam nešli a nejeli, takže zbyl čas i na trochu odpočinku. Jedli jsme čokoládový dort, který jsem upekla předchozí den a já jsem letos poprvé pověsila prádlo ven (miluju tu vůni prádla, které uschlo na sluníčku).

úterý 18. února 2014

Týden malých radostí: 10.-16.2.

Jedna z prvních věcí, které jsme koupili pro další miminko.
Pondělí: Osobní potvrzení registrace do Podolí bylo s Bertíkem docela výživné. Zatímco jsem čekala nebo seděla u okýnka, on pořád někam odbíhal, já ho chytala, on řval... No, zvládli jsme to, ale příště už tam jdu jedině sama.
Úterý: Začaly peripetie s výměnou komínku vedoucího od karmy. Kominíci u nás od té doby byli ještě dvakrát, ale jsem ráda, že už to je v pořádku.
Středa: Bertík to cvičení batolat prostě žere. Vlastně ani ne tak cvičení samo o sobě, ale ty básničky. Líbí se mi to:)
Čtvrtek: Přišla na návštěvu kamarádka s 2,5letou holčičkou. Úžasně si s Bertíkem rozuměli, vyhráli si spolu a my si mohly v klidu povídat. Kéž by to takhle vypadalo, až budu mít dvě děti!
Pátek: Protože jediný kabát, který ještě pohodlně zapnu je ten nejtlustší, vydala jsem se na lov nového. Podařilo se mi v sekáči koupit pěkný o číslo větší kousek v army stylu a ještě k tomu džíny za 30Kč, které si chci přešít na těhotenské.
Sobota: Už několik týdnů jsem toužila po masových kuličkách z IKEA a hlavně po té jejich bramborové kaši s cibulkou. Můj sen se mi splnil, protože jsme se tam vypravili na nákup různých drobností do nového bytu (a taky jsme pořídili něco málo pro miminko).
Neděle: Udělali jsme si výlet do Mladé Boleslavi, kde jsme navštívili muzeum Škodovek. Po návratu se stalo to neštěstí s Bertíkovým prstem a mým okem, ale dneska už je to v pohodě, jen pořád vidím trošku rozmazaně.

pondělí 17. února 2014

Au!

Tentokrát se nezmůžu na týdenní přehled dřív než zítra, protože v tuhle chvíli jsem ráda, že vůbec vidím. Včera odpoledne mi totiž Bertík tak nešťastně šťouchnul do oka, že mi poškrábal rohovku, takže jsem večer protrpěla se zavřenýma očima (nemohla jsem otevřít ani to zdravé, protože pak to bolelo jako čert), chvílemi dokonce brečela bolestí a přemýšlela o tom, jestli má smysl jezdit na pohotovost. Nakonec jsem dospěla k závěru, že v tomhle stavu celou noc nevydržím, zalarmovala jsem rodiče, kteří přišli hlídat spícího viníka a nechala se odvézt na Vinohrady, kde mi sestřička hned dala kouzelné kapky, po kterých to přestalo bolet (jenže jejich účinek po pár hodinách vyprchal), dostala jsem antibiotickou mast a obvaz přes oko a politovali mě, že tohle je vážně bolestivá věc, takže to mám blbý, že si kromě Paralenu nic nemůžu vzít. V noci jsem toho moc nenaspala a když se mě v sedm muž zeptal, jestli to s Bertíkem zvládnu a on může do práce, nebyla jsem schopná otevřít ani to neporaněné oko. Naštěstí teda zůstal doma, o Bertíka se pěkně staral, já jsem z postele vylezla v půl jedenácté a teď už je mi skoro dobře. Trvalé následky mi snad žádné nehrozí, jen si budu dávat opravdu pořádný pozor na to, kam mi Bertík ty svoje nenechavé ruce strká.
PS: Děkuju rodičům, že mi umožnili návštěvu doktora a hlavně manželovi, že se zvládl postarat jak o dítě, tak i o slepou ženu.

čtvrtek 13. února 2014

On to zvládne!

Bertíka zatím moje těhotenství vůbec nezajímá :)
Od chvíle, kdy jsme postupně začali rozšiřovat zprávu o tom, že nás bude o jednoho víc, se kromě gratulací až překvapivě často setkávám i s jinou rekací. "A co Bertík? Jak to zvládne? Ten se z toho zblázní, co?" Když pominu to, že máloco potěší nastávající druhomatku míň než podobné výkřiky, musím se zamýšlet nad tím, proč tolik lidí tak nedůvěřuje Bertíkovým schopnostem adaptovat se na sourozence. Uznávám, že mě Bertík hodně potřebuje. Často mi visí na noze a dožaduje se pochování. A skoro nic ho nedokáže tak rozbrečet jako fakt, že zrovna teď to nejde. Ale myslím, že je to úplně normální. Které 18měsíční dítě o mámu celý den ani okem nezavadí, hraje si výhradně samo a přítomnost rodiče vyžaduje jen kvůli praktickým úkonům (nikoli kvůli emoční jistotě)? Jestli nějaké takové existuje, pak s ním něco není v pořádku. Bertík možná je mamánek, ale řekla bych, že v mezích normy a jsem ráda, že si to zatím oba můžeme nerušeně užívat. Že pak pro něj bude bratříček nebo sestřička šok? O tom nepochybuji a proto uvažuji o tom, jak ho na něj aspoň trochu připravit (případné tipy uvítám!). Nicméně si myslím, že cílené redukování pozornosti už v době, kdy to není potřeba, není ta správná cesta. Stačí to, co tak nějak přirozeně vyplyne ze situace. Třeba že už ho nenosím tolik, jako dřív (a s rostoucím břichem nejspíš bude tento trend pokračovat), častěji mizím z domu bez něj (rozestupy mezi kontrolami u doktora se taky časem budou zkracovat) a tak podobně. Hlavně ale věřím tomu, že Bertík prostě bude schopný se s novou situací vypořádat. Pochopitelně se mu budu snažit v tom co nejvíc pomáhat, ale nakonec to bude na něm. Spousta dvouletých dětí přežilo narození sourozence celkem v klidu, tak proč bych neměla důvěřovat Bertíkovi?

úterý 11. února 2014

Stejná jako všechny ostatní

Vždycky jsem doufala, že budu lepší matka než ty, které potkávám v tramvaji, na ulici a v obchodech. Vlastně ne lepší (mateřství není přece žádná soutěž), ale trpělivější, důslednější, laskavější a víc nad věcí. Že svoje dítě budu mít dobře vychované, ale zároveň se na něj nebudu zlobit kvůli hloupostem. Jak se Bertík čím dál víc osamostatňuje, otázky výchovy jsou stále aktuálnější. A moje představy o tom, jak budu skvělá, začínají brát za své. Na veřejnosti se to zatím moc neprojevuje, protože mezi cizími se Bertík obvykle chová až překvapivě vhodně, ale doma se často dopouštím přesně toho, čeho jsem se chtěla vyvarovat. Kdybych před rokem viděla některé scény z našeho současného života (ovšem s jinými herci v hlavních rolích), pomyslela bych si o těch rodičích, jak jsou neschopní, že to dělají úplně špatně a přitom je to všechno tak jasné! Když jsem nervózní, zvedám hlas daleko častěji, než by bylo vhodné a kvůli daleko větším banalitám. Jsem líná k němu v noci vstávat, když brečí (naštěstí to obstarává manžel). Z celého dne se většinou nejvíc těším na chvíle, kdy spí. Dovolím mu mnohem víc věcí, než by bylo výchovné, jen proto že nemám sílu mu to zakazovat. Dávám mu ochutnat i nevhodná jídla, protože o ně žebrá. Cíleně s ním neprovozuju žádné "rozvíjející" činnosti (pokud to vyžaduje, tak teda ukazuju v knížkách/stavím kostky/skládám puzzle, ale když nic nechce, tak ho nechávám osudu). A jednou jsme mu dokonce dávali kostky chleba na zem, protože to byl jediný způsob, jak ho přimět, aby se navečeřel (hrozba nočního hladového pláče byla silnější než obava, že to bude vyžadovat pravidelně). Našla by se ještě spousta dalších větších nebo menších rodičovských prohřešků, kterými jsem vinna, ale radši už dál hledat nebudu a pokusím se udržet si o sobě jakés takés mínění. V tuhle chvíli mám dvě možnosti - buď se snažit být dokonalou matkou, která je vždy ochotná, láskyplná, důsledná a vůbec má všechny ty atributy, které do nás hustí chytré knihy o výchově, a nebo se smířit s tím, že jakožto nedokonalý člověk nebudu ani ve své mateřské roli vždy perfektní (ačkoli bych si to pro sebe i pro Bertíka přála). Bude asi moudřejší se srovnat s tím, že někdy na něj zakřičím, zbytečně mu něco zakážu nebo naopak nevhodně dovolím, budu na něj naštvaná a nepůjdu mu tím správným příkladem. Samozřejmě se musím snažit, aby tyhle situace nastávaly co nejméně, ale i to patří k životu a je-li mým posláním své dítě do běžného života postupně zapojovat a ukazovat mu ho, není správné ho vždy chránit před jeho negativními stránkami. Pokud to vše zastřešuje láska, jsem si jistá, že nějaké to výchovné zaškobrtnutí ho doživotně nepoznamená. Nebo možná ano, snad pochopí, že ikdyž lidé nejsou schopní se k sobě neustále (hlavně v těch nejintimnějších vztazích) chovat jen skvěle, důležité je, že si dokážou odpustit a že se i přes ty drobnosti mají pořád rádi.

Týden malých radostí: 3.-9.2.

Potřebuju, aby se mi v porodnici líbilo. Nejen proto je pro mě Podolí volba č.1

Nějak toho mám moc, takže tentokrát až v úterý...
Pondělí: První den v novém bytě, kdy jsem tady byla na Bertíka sama. Překvapivě jsme to zvládli líp než při minulém stěhování.
Úterý:  Stres ze stěhování podlomil mou imunitu a podlehla jsem nějaké viróze. Byla jsem ráda, že to mám k rodičům kousek a můžu tam strávit celé odpoledne popíjením čaje, zatímco Bertíkovi se věnoval někdo jiný.
Středa: Bertík už umí být tak samostatný! Na cvičení batolat ode mě odešel, kdy se mu zlíbilo, prozkoumal ostatní děti a z dálky se na mě smál a mával.
Čtvrtek: Bertík dostal očkování a ani u toho nezabrečel. Zatím se tváří, že žádnou reakci mít nebude, ale prý se může projevit až po 7-10 dnech.
Pátek: Díky manželovým počítačovým schopnostem jsem zaregistrovaná k porodu do Podolí. Pražské rodičky vědí, o čem mluvím. Na oslavu jsem pak v Cheesy koupila výborný kozí sýr (ten kozí "smrad" miluju).
Sobota: Vyrazili jsme na menší výlet s našimi kamarády a jejich synem-Bertíkovým vrstevníkem.
Neděle: Konečně jsme se dostali i na procházku po okolí našeho nového bydliště.

čtvrtek 6. února 2014

Co se dá stihnout za půl roku?

Je půl roku krátká doba nebo dlouhá? Těžko říct. Brzy to bude právě šest měsíců, co jsme slavili Bertíkovy narozeniny a mě to připadá jako by to bylo včera. Přibližně za stejnou dobu už budeme čtyři a mě se zdá, že to je ještě v nedohlednu. Jenže první trimestr utekl jako voda (vlastně jsem se ještě pořád nestihla začít cítit těhotně) a vím, že další dva budou podobné. Teď si myslím, že s Bertíkem už jsme sehraní, on se dokáže občas zabavit sám a tak nějak celkově vím přibližně co a jak. Až do naší rodiny přibude další človíček, nejspíš se ten pocit, že všechno docela zvládám, na pár měsíců vytratí. V těch nejkatastrofičtějších vizích se vidím strhaná, nevyspalá, vystresovaná s řvoucím miminem v ruce a žárlícím batoletem visícím na noze. Snad se nic podobného konat nebude (nebo aspoň ne v takové míře), přesto je asi na čase začít si pořádně užívat to, že zatím máme jenom jedno dítě. Do porodu bych chtěla zvládnout spoustu věcí. Některé jsou důležité, jiné méně a je mi jasné, že na něco se vůbec nedostane. Ale proč bych si neudělala nějaký ten plán? :)

1. Jet jen s mužem na několikadenní výlet do zahraničí
Ujistit se, že Bertík beze mě (a já bez něj) vydržíme pár nocí, kdy budu v porodnici a užít si malou dovolenou.
2. Jít aspoň jednou na koncert
Barbarsky přiznám, že je mi skoro jedno na co. Chtěla bych prostě vyrazit mezi lidi a užít si nějakou zajímavou hudbu. Ovšem v nezakouřeném prostředí, což bude možná kámen úrazu.
3. Jít aspoň dvakrát do kina nebo divadla
Naposledy jsem byla v divadle, když jsem byla těhotná. Jsem kulturní neznaboh.
4. Upéct aspoň tři dorty
Z toho jeden morbidně čokoládový. A ten co nejdřív, pro případ, že by mi doktoři nakázali jaterní dietu :)
5. Sepsat seznam věcí pro miminko a nakoupit je
Přestože jsem si po Bertíkovi všechno schovávala, nákupům se úplně nevyhneme.
6. Jít s Bertíkem do ZOO
Ještě jsme tam spolu nebyli a myslím, že on to ocení. Tygr je jeho nejoblíbenější zvíře, tak ať ho vidí naživo.
7. Ušít povlečení a mantinely do postýlky pro miminko
Těším se na vybírání nějaké hezké látky.
8. Zajít s mužem na pořádnou večeři
Dubnové výročí seznámení bude ideální příležitost (až budeme slavit výročí svatby, budu ještě v šestinedělí a pochybuju, že na něco podobného budu mít elán a organizační schopnosti).
9. Sehnat a přečíst nějakou knihu o sourozeneckých vztazích
Nemáte někdo tip?
10. Přečíst nějakou ruskou klasiku
První těhotenství mám spojené s Annou Kareninou (jsem hodně pomalý čtenář, takže jsem ji četla dlouho), uvidíme, co mi padne do ruky tentokrát.
11. Vyzkoušet aspoň pět věcí domácí výroby
A jednu začít vyrábět pravidelně.
12. Jeden den proflákat
Toužím po tom už dlouho. Válet se v posteli, koukat na filmy, číst knížku a něčím dobrým se ládovat. Muž mi slíbil, že mi jeden takový den zajistí. Před porodem se to bude hodit!

středa 5. února 2014

První tři měsíce

To je on/a  :)
První trimestr nemá mezi nastávajícími matkami nejlepší pověst. Nevolnosti, únava, více či méně výrazný strašák potratu a v tramvaji vás taky nikdo sednout nepustí. Jenže (omlouvám se za provokaci všem ženám, které si toto období pořádně protrpěly) mě se tenhle čas líbil. Vděčím za to hlavně faktu, že mi bylo dobře. Nepotkala mě ani jedna jediná nevolnost, naopak jsem se od rána do večera ládovala jak nezavřená. Únava sice byla, ale naštěstí jsem si vždycky po obědě mohla s Bertíkem pospat a o Vánocích, kdy jsem se do úplně bdělého stavu prakticky nebyla schopná dostat, měl muž čtrnáctidenní dovolenou, takže jsem se mohla válet i když Bertík řádil. Nejvíc mě ale na první části těhotenství baví, že břicho je ještě malinké (ačkoli už v sedmém týdnu jsem musela vyřadit některé kalhoty), takže obyčejný smrtelník nepozná, že jsem v jiném stavu. A tak můžu chodit po ulici s pocitem, že já vím něco, co nikdo s těch lidí, které míjím, netuší. Že mám malé velké tajemství. (Tajemství bude sice s jarní oblevou a schozením kabátu odhaleno, ale na to se taky těším :))

pondělí 3. února 2014

Týden malých radostí: 27.1.-2.2.

Paleček má úspěch. Po bábě si Bertík oblíbil i mouchu.
 Pondělí: Já ani Bertík jsme nebyli moc ve formě. On se na mě věšel a řval, já jsem celý den měla pocit, že nic nezvládám. Naštěstí večer rodinnou čest zachránil manžel, který se vydal malovat nový byt.
Úterý: Bertík mi zase dával zabrat, takže jsem byla vděčná bráchovi, který mi přišel pomoct s balením. Bez něj bych toho za celý den moc nezvládla.
Středa: Rozšířila jsem svůj šatník o těhotenskou sukni a šaty. Normální oblečení už začíná být nepoužitelné.
Čtvrtek: Odpoledne jsme dali Bertíka k mým rodičům a definitivně dokončili malování.
Pátek: Ráno jsme se s mužem vypravili na screeningový ultrazvuk, kde všechno vypadalo tak, jak mělo. Miminko má už přes 6cm a viděli jsme i prstíčky:) Odpoledne jsme se pak úspěšně přestěhovali.
Sobota: Opět jsme Bertíka šoupli k našim (díky, díky!) a celý den vybalovali a montovali. Večer jsme si pak poprvé zapálili oheň v krbu. K idyle chybí už jen koupit houpací křeslo.
Neděle:Náš nový byt už začíná vypadat jako domov. Do Bertíkova pokoje jsme dali dětský koberec, skoro všechno oblečení už je ve skříni a z těch 46 krabic už asi půlka zmizela. A Bertík do svého repertoáru zvuků a gest přidal další - když vidí v knížce mouchu, tak mává "křídlama" :)