úterý 11. února 2014

Stejná jako všechny ostatní

Vždycky jsem doufala, že budu lepší matka než ty, které potkávám v tramvaji, na ulici a v obchodech. Vlastně ne lepší (mateřství není přece žádná soutěž), ale trpělivější, důslednější, laskavější a víc nad věcí. Že svoje dítě budu mít dobře vychované, ale zároveň se na něj nebudu zlobit kvůli hloupostem. Jak se Bertík čím dál víc osamostatňuje, otázky výchovy jsou stále aktuálnější. A moje představy o tom, jak budu skvělá, začínají brát za své. Na veřejnosti se to zatím moc neprojevuje, protože mezi cizími se Bertík obvykle chová až překvapivě vhodně, ale doma se často dopouštím přesně toho, čeho jsem se chtěla vyvarovat. Kdybych před rokem viděla některé scény z našeho současného života (ovšem s jinými herci v hlavních rolích), pomyslela bych si o těch rodičích, jak jsou neschopní, že to dělají úplně špatně a přitom je to všechno tak jasné! Když jsem nervózní, zvedám hlas daleko častěji, než by bylo vhodné a kvůli daleko větším banalitám. Jsem líná k němu v noci vstávat, když brečí (naštěstí to obstarává manžel). Z celého dne se většinou nejvíc těším na chvíle, kdy spí. Dovolím mu mnohem víc věcí, než by bylo výchovné, jen proto že nemám sílu mu to zakazovat. Dávám mu ochutnat i nevhodná jídla, protože o ně žebrá. Cíleně s ním neprovozuju žádné "rozvíjející" činnosti (pokud to vyžaduje, tak teda ukazuju v knížkách/stavím kostky/skládám puzzle, ale když nic nechce, tak ho nechávám osudu). A jednou jsme mu dokonce dávali kostky chleba na zem, protože to byl jediný způsob, jak ho přimět, aby se navečeřel (hrozba nočního hladového pláče byla silnější než obava, že to bude vyžadovat pravidelně). Našla by se ještě spousta dalších větších nebo menších rodičovských prohřešků, kterými jsem vinna, ale radši už dál hledat nebudu a pokusím se udržet si o sobě jakés takés mínění. V tuhle chvíli mám dvě možnosti - buď se snažit být dokonalou matkou, která je vždy ochotná, láskyplná, důsledná a vůbec má všechny ty atributy, které do nás hustí chytré knihy o výchově, a nebo se smířit s tím, že jakožto nedokonalý člověk nebudu ani ve své mateřské roli vždy perfektní (ačkoli bych si to pro sebe i pro Bertíka přála). Bude asi moudřejší se srovnat s tím, že někdy na něj zakřičím, zbytečně mu něco zakážu nebo naopak nevhodně dovolím, budu na něj naštvaná a nepůjdu mu tím správným příkladem. Samozřejmě se musím snažit, aby tyhle situace nastávaly co nejméně, ale i to patří k životu a je-li mým posláním své dítě do běžného života postupně zapojovat a ukazovat mu ho, není správné ho vždy chránit před jeho negativními stránkami. Pokud to vše zastřešuje láska, jsem si jistá, že nějaké to výchovné zaškobrtnutí ho doživotně nepoznamená. Nebo možná ano, snad pochopí, že ikdyž lidé nejsou schopní se k sobě neustále (hlavně v těch nejintimnějších vztazích) chovat jen skvěle, důležité je, že si dokážou odpustit a že se i přes ty drobnosti mají pořád rádi.

3 komentáře:

  1. S tvým závěrem nelze jinak, než souhlasit :-)
    Sama mám k dokonalosti na míle daleko, i když se snažím. Ale řekla bych, že důležité je, aby děti věděly, že i když křičím, mám je ráda. A když uznám, že to bylo fakt přez čáru a jen proto, že mám PMS nebo momentálně těhotenské hormonální "neurózy", tak se omluvím. Výsledkem je to, že děti berou omlouvání se a odpouštění jako běžnou součást života. Umí přiznat chybu a taky říct promiň...
    Takže sama sobě své prohřešky odpouštím a říkám si, že být dokonalá je ve výsledku na houby. Protože kde by se pak děti měly v těch méně příjemných situacích pocvičit, že jo :-)

    OdpovědětVymazat