pátek 23. května 2014

Hurá

Zítra jedeme na dovolenou! Už ji fakt potřebujeme (já teda rozhodně). Naposledy budeme my - rodiče v přesile nad dětmi, příště už budou síly vyrovnané :) Snad nám bude přát počasí.

středa 21. května 2014

Poprvé a podruhé

Chystáme se na miminko... Zavinovačku budeme muset koupit asi ještě jednu, tuhle Bertík nedá :)
Že je první těhotenství jedinečné, jsem si uvědomovala už v době, kdy jsem ho prožívala. Samozřejmě že je unikátní každé těhotenství, ale poprvé je to prostě jen jednou. Největší rozdíl vidím ve vnímání jeho délky. U prvního jsem málem stříhala metr a počítala dny do porodu, zato teď mám pocit, že se všechno děje nějak moc rychle a já si to vůbec nestíhám užít. Měsíce utíkají takovým tempem, že jsem ráda, když vůbec vím, v kterém zrovna jsem, o týdnech ani nemluvím (kdybych si to nenapsala do kalendáře, tak nejspíš vůbec netuším). Zároveň ale mám pocit, že je na všechno času dost a když jsem se včera rozhodla využít pěkného počasí a vyprat šátky a Manducu, připadala jsem si trochu nepatřičně.Celkově bych řekla, že podruhé už to tolik neprožívám a necítím se tak strašně moc těhotná. Na jednu stranu je to možná škoda, protože to vlastně bylo hrozně hezké, když bylo všechno nové, neznámé a jako správná prvorodička jsem to děsně řešila. Na druhou ale mám pocit většího klidu a těhotenství beru jako sice speciální, ale zároveň úplně normální součást života. Taky jsem získala větší důvěru ke svému tělu, takže pravidelné prohlídky u gynekologa mě už moc nebaví, protože si jsem předem jistá, že mi jen řekne to, co sama vím (že je všechno v pořádku). Neřeším tolik různé rady a moudra, co bych měla a neměla dělat, jíst nebo pít, ale řídím se tím, na co se cítím. Prostě to prožívání jiného stavu není tak intenzivní, zato je vyrovnanější. Vlastně bych se ani nezlobila, kdyby takové bylo i šestinedělí a vůbec celé druhé mateřství.

pondělí 19. května 2014

Týden malých radostí: 12.-18.5.

Chtělo by to větší postel-dva dospělí, jedno batole, jedno mimino v břiše a ještě kojící polštář už jsou na tu naši nějak moc.
Pondělí: Na batolecím cvičení Bertík sám od sebe začal lézt na žebřiny. Jeho odvaha a šikovnost mě překvapily, protože předtím to zkoušel jen jednou nebo dvakrát (a to za mé vydatné asistence).
Úterý: To těhotenské cvičení je vážně fajn. Člověk se při tom lemřím tempu ani necítí nijak zvlášť neschopně a nepohyblivě ;)
Středa: Poprvé jsem vyzkoušela spánek s kojícím polštářem. A ono to opravdu fungovalo! Ráno jsem byla daleko míň rozlámaná než obvykle.
Čtvrtek: Večer byl muž na teambuildingu, tak jsem pozvala kamarádku a kecaly jsme skoro do půlnoci.
Pátek: S kamarádkou a jejím synem jsme vyrazily do Koala café, kde se kluci pořádně vyblbli.
Sobota: Bertík poprvé ve stoje čůral do záchoda a strašně se mu to zalíbilo. Už je to velkej chlap.
Neděle: Šli jsme na oběd k našim a Bertík dostal od babičky několik moc hezkých knížek.

pondělí 12. května 2014

Týden malých radostí: 5.-11.5.

První kytka, kterou jsem od Bertíka dostala, byla gerbera.
Pondělí: Po několika neúspěšných pokusech se mi podařilo Bertíkovi koupit kšiltovku bez Mickey Mousů, Spidermanů a prapodivných anglických nápisů.
Úterý: Dost náročný den, protože muž odjel na dvoudenní služební cestu a v dětském pokoji nám předělávali podlahu, takže jsem musela být s Bertíkem pořád doma. Naštěstí odpoledne přišla máma a vyvenčila ho.
Středa: Podlaha je hotová a vůbec nevrže! Už se nemusíme od spícího dítěte plížit jak myšky, ale můžeme normálně odejít.
Čtvrtek: Státní svátky jsou super, měly by být časteji. Tentokrát jsme odpoledne vyrazli na rodinnou procházku do Grébovky.
Pátek: Manžel měl home-office, což bylo pro všechny docela příjemné. A odpoledne nainstaloval na zeď soustavu poliček na kuchařky.
Sobota: Velký rodinný sraz . Bertík se neznámých lidí vůbec nebál, neohroženě běhal všude možně a já jsem si pochovala půlroční miminko.
Neděle: Od muže a Bertíka jsem dostala moc hezkou kytku ke Dni matek. A taky pusu. Oboje mě potěšilo.

pátek 9. května 2014

Prostřední tři měsíce

Pěkně rostou :)
Říká se, že druhý trimestr je nejlepší. Já jsem si ho teda rozhodně užila. Kromě toho, že mi rostlo břicho (vlastně i další části těla), jsem skoro nevěděla o tom, že jsem těhotná. Občas mě bolela záda a snadněji jsem se unavila, ale v podstatě si na nic nemůžu stěžovat. Možná je to i tím, že nemám tolik času se sledovat a řešit svoje těhotenství. Každopádně mi bylo coby těhotné tak dobře, že jsem měla pocit, že to dítě klidně můžu nosit ještě rok a pořád se mi to bude líbit. Teď,  s úderem sedmého měsíce, se situace pomalu mění. Záda se ozývají častěji, vylézt z vany a z auta začíná být složitý gymnastický výkon, na zádech spát nemůžu a boky mám ráno bolavé a otlačené. Pořád se neopovažuju si nějak moc stěžovat, ale cítím, že pomalu začíná jít do tuhého. A je to dobře, protože až do téhle chvíle mi vždy z představy konce těhotenství bylo tak trochu smutno. Jestliže ale bude jiný stav stále fyzicky (i psychicky) náročnější, věřím tomu, že se na jeho závěr budu těšit jak na smilování. Do té doby se ale budu snažit každý den s bříškem užít co nejlíp.

úterý 6. května 2014

Porod se blíží

Myslím, že to není jen můj dojem, ale všeobecná zkušenost, že těhotenské břicho neroste stále stejnou rychlostí. Pár týdnů se zdá, že je stejné a pak najednou člověk jde kolem zrcadla a nechápe, kde se tam ten pupek vzal. Jeden takový skok mám právě za sebou. Díky němu jsem si uvědomila, že tohle těhotenství je nějaké rychlejší než já. Konečně jsem se vymanila z pocitu, že jsem tak ve čtvrtém měsíci a smířila se s tím, že mi zbývá už jen půlka. Jenže ve skutečnosti se už nacházím na prahu posledního trimestru, čemuž právě ta velikost břicha odpovídá. A to mě dovedlo k reálnějším myšlenkám na porod. Musím říct, že tentokrát se s tímto tématem potýkám dost jinak a výrazně víc než poprvé. Tenkrát jsem navštěvovala předporodní kurz, který byl příjemný, pozitivně zaměřený a z hodiny jsem vždy odcházela s pocitem, že všechno bude v pohodě, dítě krásně přirozeně porodím a není žádný důvod, proč by měly nastat jakékoli komplikace. Určitě je takový přístup lepší než podlehnout nejrůznějším obavám a strachům z různých problémů (vždyť pozitivní myšlení je přece u porodu tak důležité), ale nakonec pro mě měl jednu zásadní nevýhodu. Naprosto jsem nebyla psychicky připravená na to, že všechno nepůjde tak, jak by mělo. Pobyt na rizikovém oddělení, vyvolávání a konečně císař (nekojení už pak bylo jen třešničkou na dortu) mě totálně vyvedly z míry. Dlouho jsem se s tím vším vyrovnávala a ještě pořád nejsem u konce. Pokud někdo zastává názor, že je jedno, jak se dítě narodí, hlavně když je ono i matka v pořádku, tak ať radši dál nečte. Já to totiž cítím naprosto opačně. Pochopitelně, že jsem ráda, že Bertík je zdravý a já jsem se z operace fyzicky vzpamatovala docela rychle a bezproblémově, ale o tom to teď není. O čem to tedy je? Nikdy jsem neměla potřebu si vyčítat, že chudáček malý byl beze mě, když jsem se o něj nemohla starat. Bertík v podstatě pořád spal, takže věřím tomu, že zas tak netrpěl (informace o důležitost bondingu radši neberu v potaz). Ani jsem se netrápila tím, že jsem něco zanedbala nebo udělala špatně. Moc toho dělat nešlo, ale to málo, co bylo v mých silách, jsem poctivě zkoušela. Co mi vlastně tak vadí? Myslím, že je to ten pocit, že jsem vlastní dítě neporodila já. Že jsem nezažila tu posilující zkušenost, která z holky dělá ženu, že jsem na tom neměla žádný podíl, že jsem v podstatě "nebyla u toho" (chvílemi jsem byla opravdu uspaná). Dodnes třeba nejsem schopná říct, že jsem Bertíka "porodila", ale vždy jen že "se narodil". Cítíte ten rozdíl? Úplně přesně nevím, co si s tím počít, obzvlášť teď, když už je druhý porod téměř na dohled a já bych do něj ráda šla bez nějaké zátěže z minulosti. Pozoruju totiž, že se u mě střídavě projevují dvě protichůdné tendence, ale nechci se ani jednou nechat převálcovat. Ta první je další porod neřešit. Nevymýšlet žádné porodní plány a přání, jen doufat, že to nějak dopadne. Vždyť i císařem narozené a umělým mlékem živené dítě se zdá být emočně i jinak normální, tak proč se v tom hrabat. Je to vlastně způsob, jak sama sobě dokázat, že jak to bylo s Bertíkem, bylo v pohodě a klidně to stejně může být znova. Jenže cítím, že to není pravda a tak se projevuje i ten druhý přístup. Na příští porod se upnout, udělat první poslední proto, aby to vyšlo podle mých představ a tím si vynahradit ten první. Zdá se to logické, ale co když pak všechno nevyjde podle mých představ? A tak přemýšlím o tom, jak se definitivně vyrovnat s prvním porodem a připravit na ten další. Možností je spousta od  předporodních kurzů přes četbu různých knih až po služby duly nebo vlastní porodní asistentky. Jenže na všechno nemám čas, energii a peníze, takže musím zvážit, co by mi doopravdy mohlo pomoct a bez čeho se obejdu. Co považujete za podstatné pro dobré prožití porodu vy? (O Týdnu respektu k porodu samozřejmě vím a pokud to půjde, nějakou přednášku určitě navštívím.)

Týden malých radostí: 28.4.-4.5.

Bertík dostal svoje první kšandy. Vypadá v nich jak chlapeček, co chodí do školky.
Pondělí: V podstatě náhodou jsem se dostala k přednášce "Jak na porod bez bolesti" (na youtube) a překvapilo mě, jak moc mě zaujala a inspirovala. Doporučuju.
Úterý: Bertíkovi dorazily nové boty (už velikost 24) a já jsem zdárně přežila test na těhotenskou cukrovku. Ten sladký roztok sice není snídaně mých snů, ale mít dvě hodiny klidu na čtení-to stojí za to!
Středa: Odpoledne jsme šli na návštěvu k bráchovi a dozvěděli jsme se tam, jak pokračují jeho svatební přípravy. Obřad je naplánovaný na 26.7., tak doufám, že ho stihnu ještě ve stavu 2v1.
Čtvrtek: Dopoledne bylo hezky a tak jsme si volno užili v Malešickém parku. A Bertík se naučil na nás mrkat.
Pátek: Využila jsem slev v rámci Týdne opravdových plen a koupila nové svrchňáčky pro miminko a ještě pár dalších drobností. Je to tak roztomile malinké!
Sobota: Vyrazili jsme na chalupu manželových rodičů prozkoumat pískoviště a houpačku, kterou tam pro Bertíka vybudovali. Oboje se mu moc líbilo.
Neděle: Dopoledne jsme si z chalupy udělali krátký výlet na nedaleký Točník. Jsou tam ovce, kozy a prasata, což se líbí všem dětem, co jdou okolo.