úterý 6. května 2014

Porod se blíží

Myslím, že to není jen můj dojem, ale všeobecná zkušenost, že těhotenské břicho neroste stále stejnou rychlostí. Pár týdnů se zdá, že je stejné a pak najednou člověk jde kolem zrcadla a nechápe, kde se tam ten pupek vzal. Jeden takový skok mám právě za sebou. Díky němu jsem si uvědomila, že tohle těhotenství je nějaké rychlejší než já. Konečně jsem se vymanila z pocitu, že jsem tak ve čtvrtém měsíci a smířila se s tím, že mi zbývá už jen půlka. Jenže ve skutečnosti se už nacházím na prahu posledního trimestru, čemuž právě ta velikost břicha odpovídá. A to mě dovedlo k reálnějším myšlenkám na porod. Musím říct, že tentokrát se s tímto tématem potýkám dost jinak a výrazně víc než poprvé. Tenkrát jsem navštěvovala předporodní kurz, který byl příjemný, pozitivně zaměřený a z hodiny jsem vždy odcházela s pocitem, že všechno bude v pohodě, dítě krásně přirozeně porodím a není žádný důvod, proč by měly nastat jakékoli komplikace. Určitě je takový přístup lepší než podlehnout nejrůznějším obavám a strachům z různých problémů (vždyť pozitivní myšlení je přece u porodu tak důležité), ale nakonec pro mě měl jednu zásadní nevýhodu. Naprosto jsem nebyla psychicky připravená na to, že všechno nepůjde tak, jak by mělo. Pobyt na rizikovém oddělení, vyvolávání a konečně císař (nekojení už pak bylo jen třešničkou na dortu) mě totálně vyvedly z míry. Dlouho jsem se s tím vším vyrovnávala a ještě pořád nejsem u konce. Pokud někdo zastává názor, že je jedno, jak se dítě narodí, hlavně když je ono i matka v pořádku, tak ať radši dál nečte. Já to totiž cítím naprosto opačně. Pochopitelně, že jsem ráda, že Bertík je zdravý a já jsem se z operace fyzicky vzpamatovala docela rychle a bezproblémově, ale o tom to teď není. O čem to tedy je? Nikdy jsem neměla potřebu si vyčítat, že chudáček malý byl beze mě, když jsem se o něj nemohla starat. Bertík v podstatě pořád spal, takže věřím tomu, že zas tak netrpěl (informace o důležitost bondingu radši neberu v potaz). Ani jsem se netrápila tím, že jsem něco zanedbala nebo udělala špatně. Moc toho dělat nešlo, ale to málo, co bylo v mých silách, jsem poctivě zkoušela. Co mi vlastně tak vadí? Myslím, že je to ten pocit, že jsem vlastní dítě neporodila já. Že jsem nezažila tu posilující zkušenost, která z holky dělá ženu, že jsem na tom neměla žádný podíl, že jsem v podstatě "nebyla u toho" (chvílemi jsem byla opravdu uspaná). Dodnes třeba nejsem schopná říct, že jsem Bertíka "porodila", ale vždy jen že "se narodil". Cítíte ten rozdíl? Úplně přesně nevím, co si s tím počít, obzvlášť teď, když už je druhý porod téměř na dohled a já bych do něj ráda šla bez nějaké zátěže z minulosti. Pozoruju totiž, že se u mě střídavě projevují dvě protichůdné tendence, ale nechci se ani jednou nechat převálcovat. Ta první je další porod neřešit. Nevymýšlet žádné porodní plány a přání, jen doufat, že to nějak dopadne. Vždyť i císařem narozené a umělým mlékem živené dítě se zdá být emočně i jinak normální, tak proč se v tom hrabat. Je to vlastně způsob, jak sama sobě dokázat, že jak to bylo s Bertíkem, bylo v pohodě a klidně to stejně může být znova. Jenže cítím, že to není pravda a tak se projevuje i ten druhý přístup. Na příští porod se upnout, udělat první poslední proto, aby to vyšlo podle mých představ a tím si vynahradit ten první. Zdá se to logické, ale co když pak všechno nevyjde podle mých představ? A tak přemýšlím o tom, jak se definitivně vyrovnat s prvním porodem a připravit na ten další. Možností je spousta od  předporodních kurzů přes četbu různých knih až po služby duly nebo vlastní porodní asistentky. Jenže na všechno nemám čas, energii a peníze, takže musím zvážit, co by mi doopravdy mohlo pomoct a bez čeho se obejdu. Co považujete za podstatné pro dobré prožití porodu vy? (O Týdnu respektu k porodu samozřejmě vím a pokud to půjde, nějakou přednášku určitě navštívím.)

4 komentáře:

  1. Mám v podstatě podobný problém, taky bych do dalšího těhotenství vstoupila ráda nezatížená tím posledním, tak už zvažuju "šarlatánství" typu kineziologie, ačkoliv jsem docela skeptická... Určitě by ale chtělo to nějak zpracovat - co sepsat si svůj porodní příběh se vším všudy? A snažit se najít rovnováhu mezi těma dvěma přístupy, o kterých píšeš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj holky, máte to náročný teda! Obdivuju vás obě, jak to ustojíte. Nechci si hrát na chytrou, protože za sebou nemám žádné traumatické zkušenosti, ale ze zkušenosti vidím, že v tomhle nejlíp pomůžou psychologové. Organizuju takové setkání pro maminky a jako hosta jsme tam zrovna minule měli psycholožku, která se přímo specializuje na tyhle negativní porodní témata, na vyrovnání se s císařem existuje i jedna skupina a dělají se na to semináře. Nechci říct, že to člověk nemůže zvládnout i sám, ale vyhledat odborníka neuškodí, v nejhorším stratíte trochu času, ale mnohem spš víc získáte a podle mě to stojí za to. Každopádně vám držim palce, jste statečné!

      Vymazat
    2. Tak to by mě hodně zajímalo-konkrétní tipy a jména, jestli se můžeš podělit. Mám pocit, že mi pomohlo už jenom to, že jsem napsala tenhle příspěvek a zdá se mi, že se mi některé věci začínají vyjasňovat, ale pohled dalšího člověka, který o téhle problematice něco ví, by se mi určitě hodil.

      Vymazat
    3. Tak ty setkání jsem viděla tady http://www.aperio.cz/tags/22, je tam taky kontakt na spolupracující psycholožku. Na tu, se kterou jsme měly setkání pošlu kontakt mailem.

      Vymazat