pondělí 30. června 2014

Čekání

Pomalu se blíží devátý měsíc mého druhého těhotenství. Jsem opravdu vděčná, že nemám žádné závažnější zdravotní problémy, takže kromě únavy, bolesti zad a pálení žáhy mě po fyzické stránce nic netrápí. O to náročnější je tohle závěrečné období psychicky. Až donedávna jsem si pochvalovala, jak to rychle utíká a já vlastně ani nevím o tom, že jsem těhotná. To se ale změnilo a já se dostávám do stavu, kdy odpočítávám dny k vytouženému termínu porodu. Nevím úplně přesně, čím to je, ale čím dál častěji se cítím vyčerpaná, bez nálady, energie a chuti cokoli dělat. Nejradši bych trávila dny na gauči s notebookem, knížkou a spoustou jídla. S Bertíkem je ovšem taková představa naprosto nereálná. Místo toho dvakrát denně absolvuju proces oblékání (ještěže není zima) a odchodu z bytu, tlačím těžký kočárek, vysedávám na hřištích, převlékám počůrané tepláky, zvedám a chovám plačícího ubožáčka, tancuju s ním v obýváku, po tisícáté čtu to samé leporelo o Krtkovi a večer se pak skácím do postele jak do hrobu. Samozřejmě, že jsem to měla čekat (a doopravdy jsem to čekala), když jsem se rozhodla mít děti takhle brzo po sobě, ale poblázněné hormony, únava a nesčetné malé problémy spojené s jiným stavem nahlodávají mou psychickou odolnost tolik, že často myslím jen na to, aby už to skončilo. Jenže tohle přece není způsob, kterým chci prožít poslední týdny těhotenství. Přestože ten požehnaný stav začíná být čím dál náročnější, pořád je to úplně jedinečné a zvláštní období, kdy jsem se svým dítětem maximálně spojená. Na tohle jsem se přece těšila, tak si to nenechám zkazit svou vlastní otráveností. Navíc právě teď mám poslední šanci věnovat se plně jen Bertíkovi. Některé činnosti sice už nezvládám, ale přesto bych se chtěla snažit zůstat co nejvíc aktivní a pozitivně naladěná. Čekání na porod je vyčerpávající, ale věřím tomu, že i tak má svůj velký smysl. Učí nás, budoucí matky, trpělivosti a pokoře. Dává mi možnost vědomě se rozhodnout, jestli se nechám tím vším zdrtit nebo posílit. Můžu se připravit a uklidnit. Je to období plné radostného těšení a napětí. Chci i tento čas prožít plně, ne se jen ploužit a vyhlížet porod jako vysvobození. Snad se mi to bude dařit.

pátek 27. června 2014

Hudba pro děti


Nejsem žádný velký hudební maniak. Už když jsem čekala Bertíka a kamarádi se mě ptali, jestli mu pouštím nějakou hudbu, většinou jsem po pravdě přiznala, že ne a že se ho už od prenatálního stádia snažím vést k tichu. To se teda moc nepodařilo a vyšší nebo nižší hladina hluku je u nás doma (pokud Bertík zrovna nespí) prakticky pořád. Přidávat k tomu ještě nějakou muziku se mi obvykle nechce. Ale nedávno jsem zjistila, že hudba pro děti není jen Dáda a Šmoulí diskotéka. Ano, je to objevení Ameriky, ale teprve teď jsem si poprvé poslechla Kašpárka v rohlíku. Bavilo mě to a Bertíka taky. Dokonce se sám dožaduje toho, abych mu podobnou muziku pouštěla-přijde k počítači, začne se pohupovat a ukazuje svůj znak pro "není". (Přeloženo: "Chci z počítače pustit hudbu, abych mohl tancovat, protože bez ní to nejde.") Kromě zmiňovaného Kašpárka jsme narazli ještě na dětské album Mixle v pixle, které natočila Vypsaná fixa. Na podrobnější průzkum dětského hudebního světa ale nějak nemám energii a tak se ptám vás, zkušenějších rodičů/hudebníků, co byste nám doporučili?

čtvrtek 26. června 2014

Vedlejší efekty těhotenství

Břicho se zvětšuje, mozek se zmenšuje...
Těhotenství není jen o rostoucím břichu, to asi tuší každý. S bolavými zády, nabranými kily a pálící žáhou se tak nějak počítá.Co mě ale i podruhé zaskočilo, je ta celková neohrabanost, nešikovnost a úbytek mentálních schopností. Někde jsem četla, že se těhotným ženám míň okysličuje mozek, a docela bych tomu i věřila (protože jediné další vysvětlení toho, co dělám, by mohlo být jedině to, že jsem prostě blbá). Všechno mi padá z rukou. Ale v takové míře a takovým způsobem, že sama nechápu, jak je to vůbec možné. Na přednášku v rámci Světového týdne respektu k porodu jsem vyrazila o týden dřív (a děsně jsem se divila, že tam nikdo není). Upekla jsem bábovku bez cukru. Téměř pokaždé zapomenu v obchodě koupit aspoň jednu věc (hlavně že si napíšu seznam). Nejsem schopná si vybavit slovo, které chci použít. Jdu do vedlejší místnosti a v půlce cesty už nevím, proč. Dvě hodiny jsem si nechala louhovat čaj. A tak podobně. Doufám aspoň, že ta inteligence, která mi schází, putuje k miminku. Protože jestli to tak je, bude to génius!

pondělí 23. června 2014

Konec týdeníčku

Asi tři čtvrtě roku jsem si sem zapisovala své týdenní poznámky. Hlavním cílem bylo uvědomit si, že ač se dny zdají jeden jako druhý, není to tak. Každý je jedinečný a každý přináší nějakou malou radost. Myslím, že za tu dobu se mi podařilo si tohle dostat pod kůži. Proto se svým týdeníčkem končím a příspěvky budu psát znovu pouze nepravidelně :)

neděle 22. června 2014

Kde budu rodit?

Když nastal 14.týden těhotenství a s ním nutnost zaregistrovat se do nějaké porodnice (pořád teda nechápu, proč tak absurdně brzo), Podolí pro mě byla jasná volba. Poprvé jsem tam byla celkem spokojená, takže jsem neměla nutkání zkoušet něco jiného. Jenže jak plynul čas, začala jsem uvažovat i o jiných možnostech. Především o porodnici v Hořovicích. Už když jsem čekala Bertíka, reálně jsem přemýšlela o tom, že by se mohl narodit právě tam. Ale pak přišly komplikace a nutnost hospitalizace, takže jsem byla ráda, že jsem v Praze. Ovšem teď mě hořovická porodnice znovu láká z několika důvodů. Je to menší nemocnice, kde porody nejedou jak na běžícím páse (narozdíl od Podolí) a všude jsem na ni četla samou chválu. Podolí by mělo být ze všech pražských porodnic nejvstřícnější a nejvíce nakloněné přirozeným porodům (proto jsem si ho vybrala), ale přecejen to je kolos. A pak, podolské rizikové oddělení i porodní sály jsou opravdu hezké, ale o oddělení šestinedělí (minimálně o té části, kde jsem byla před dvěma lety já) se to bohužel říct nedá. Malý pokoj pro tři ženy, sprcha a záchod na konci chodby (plazit se tam po císaři x-krát denně vážně není nic moc) a ještě k tomu ty pavučiny tam. Bez nadstandardu jsem se zkrátka neobešla. Ale i na ten jsem musela čekat a pak platit nehorázné peníze. O úrovni stravy radši ani nemluvím. Oproti tomu jsou Hořovice úplně luxusní a vaří se tam prý výborně. Navíc pobytem v hořovické porodnici bych dost ušetřila, protože za otce u porodu si účtuje třikrát méně, nadstandard bych nejspíš ani nepotřebovala (a kdyby ano, stojí asi čtvrtinu toho, co v ÚPMD), matkám i dětem poskytuje hygienické potřeby atd. Ale je tady jeden zásadní nedostatek a to vzdálenost. Vím, že porodní turistika je celkem běžná věc, přesto mě však představa hodinové cesty moc neláká. Co když to nestihneme? Nebo naopak vyrazíme při prvních náznacích a pošlou nás domů (takže celou anabázi s balením, předáním Bertíka atd. absolvujeme zbytečně)? Případně nás domů nepošlou, ale strávím v porodnici čas, kdy bych ještě mohla být v klidu doma? A v neposlední řadě-předpokládám, že být při kontrakcích připoutaná v autě taky nebude nic příjemného. Sečteno a podtrženo- ačkoli by se mi v Hořovicích líbilo, organizačně by to pro mě bylo nejspíš příliš náročné a stresující. Takže opět zvolím Podolí, které sice má svoje mouchy (ale to určitě každá porodnice), ale vlastně to tam bylo docela fajn a já budu v klidu.

pondělí 16. června 2014

Týden malých radostí: 9.-15.6.

Hromadné dětské akce ve mě vyvolávají mírnou paniku, ale nakonec to bylo fajn.
Pondělí: Vyprala jsem první várku miminkovského oblečení. Je to tak neuvěřitelně malinké (a to si pamatuju, že Bertíkovi i tak byla spousta věcí velká)!
Úterý: Zašla jsem s Bertíkem na návštěvu k našim. Zatímco Bertík řádil jak černá ruka, já jsem se mohla válet na gauči, protože ho hlídal někdo jiný.
Středa: Další ultrazvuk miminka. Je to opravdu kluk a váží asi 1300g, takže to prý nebude žádný cvalík.
Čtvrtek: Odpoledne jsem se připojila k pikniku, který pořádaly mé kamarádky (díky za pozvání!). Díky zábavě vydržel Bertík celý den bez spánku a večer krásně vytuhnul už při sledování Krtka.
Pátek: Za Bertíkovy asistence jsem vyčistila hluboký kočárek .Večer jsem se s ním i s manželem rozloučila a zůstala sama doma.
Sobota: Celý den sama! Zvládla jsem vyžehlit tu hromadu oblečení pro miminko, udělat jahodovo-ricottový dort a psychicky se zregenerovat. A to shledání!
Neděle: S kamarády jsme se podívali na rodinný festival Kašpárkohraní. Podobné akce jsme zatím nenavštěvovali, ale Bertík se pomalu dostává do věku, kdy už něco z programu ocení.


pátek 13. června 2014

Sama doma

Je to neuvěřitelné, po více než dvou letech budu poprvé sama doma přes noc. Naposledy se mi to povedlo, když jsem čekala Bertíka a manžel odjel na služební cestu. Byla jsem zrovna nachlazená, takže jsem celou dobu prakticky nevylezla z postele. Tentokrát je mi dobře a samotu si užívám. S postupujícím těhotenstvím mám pocit, že se trochu uzavírám do svého vnitřního světa, kam více nebo méně ochotně pustím jen své nejbližší. Ty ostatní sice taky ráda uvidím, ale iniciativa musí být na jejich straně, já nějak nejsem schopná něco naplánovat a zorganizovat. Zatímco ještě před pár měsíci mi vadilo, když jsem za celý den promluvila jen s Bertíkem a mužem, teď mi často takovýhle minimální počet sociálních interakcí naprosto vyhovuje. Dokonce už nějakou dobu toužím po tom, abych chvíli nemusela komunikovat vůbec s nikým. Dělat si, co chci, chodit si, kam chci a starat se jen o sebe. To mi můj milý manžel právě splnil. Naložil Bertíka do auta a odvezl ho na chalupu za babičkou, dědou a tetou. A já jsem sama. Jen se svým malým miminkem, na které se během běžného provozu nemám čas a energii soustředit. V mrazáku je kýbl zmrzliny, v ložnici obrovská hromada miminčího oblečení, které bych chtěla vyžehlit, v počítači uložená romantická komedie nevalné kvality a v mé hlavě příjemně vymeteno. Přesně tohle jsem potřebovala! (Samozřejmě se ale už teď těším na to, jak své dva muže zase uvidím.)

pondělí 9. června 2014

Týden malých radostí: 2.-8.6.

Do Prachovských skal se dá jít i s kočárkem.
Pondělí: První den po návratu z dovolené, kdy jsem byla s Bertíkem sama, dopadl líp, než jsem čekala. Bála jsem se toho, jestli se jenom se mnou nebude moc nudit, ale nakonec to byla docela pohoda.
Úterý: Manžel byl nemocný, takže zůstal doma a my jsme se o něj s Bertíkem mohli celý den starat.
Středa: Bertík poprvé vynechal odpolední spánek. Naštěstí to pak nezalomil někdy v šest, jak jsem se obávala, ale vydržel až do osmi, kdy usnul jak zabitý.
Čtvrtek: Po delší době jsem zase byla na těhotenském cvičení. Pěkně jsem se protáhla a závěrečných pár minut relaxace mi fakt pomohlo.
Pátek: V Bertíkovi se opět probudila láska k plyšovému krtkovi. Mazlí se s ním a bere si ho do postele. A já se jenom rozplývám, jak je roztomilý :)
Sobota: Vypravili jsme se s mou rodinou na víkend do Českého ráje. Bylo hezky a výlety se pěkně povedly.
Neděle: Cesta domů byla díky jednomu z mých bratrů (který jel v autě s námi) úplně v pohodě. Celou dobu Bertíka bavil předváděním zvířat a legráckami s krtkem.

pátek 6. června 2014

Už nám to začíná...

To sladké miminko, kterým Bertík býval, je dávno pryč. To je jasné už dlouho, ovšem zdá se, že teď nastupuje nová vývojová fáze. Podle všeho nám začíná slavné období vzdoru. Naše klidné, veselé, mazlivé děťátko bojuje s jakýmsi vnitřním démonem, který ho nutí řvát, brečet, válet se po zemi, jednu věc zároveň chtít i odmítat a prakticky se nenechat utěšit. Spouštěcím prvkem těch výživných záchvatů bývá často oblečení. Obvykle to probíhá tak, že ze sebe začne sundávat triko, které na sobě má už půl dne. Ok, nechce ho, je mu teplo, řeknu si a chci mu pomoct. V tom ale otočí a zase se do něj snaží nasoukat. Křičí, zmítá se a nejde mu to. Když se pokusím mu ten rukáv obléknout, opět se tváří, že ho nechce. A už to jede. Ať udělám cokoli, vždycky chce pravý opak. Jenže když neudělám nic, zhroutí se na zem a za zoufalého boje s trikem brečí ještě víc. Je mi ho líto, protože očividně se pere sám se sebou, neví, co chce, akorát si je jistý tím, že takhle je to špatně. Rozumné vysvětlování, domlouvání, chlácholení, odvádění pozornosti, snahy o objetí, ignorování ani přísné napomínání nepomáhá. Vypadá to, že si to musí prožít a mě nezbývá nic jiného, než čekat na chvíli, když už je schopný vnímat a pak teprve se o něco pokoušet. S tím, jak mi roste břicho a celkově ubývá energie, jsou i pro mě tyhle každodenní scénky čím dál náročnější. Zatím mám pocit, že jediná možnost, jak přežít, je co nejvíc času trávit venku. Tam naštěstí tyhle problémy (aspoň zatím) nemívá. Jenže tlačit celé dny kočárek (nadšení ze samostatné chůze už ho nějak přešlo) už mě taky trochu zmáhá, přecejn mě bolí záda, tahám na sobě už 15kg navíc (!) a nejradši bych celý den strávila na gauči ve společnosti kyblíku zmrzliny. Nezbývá mi ale nic jiného, než se s tím smířit a utěšovat se vyhlídkou toho, že mezi obdobím vzdoru a pubertou by mohlo být pár relativně klidných let ;)

pondělí 2. června 2014

Zase doma

Je to frajer. Kšiltovku nosí na stranu a ruce v kapsách ;)
V sobotu jsme se vrátili z týdenní dovolené u Lipna. Užili jsme si téměř všechny myslitelné druhy počasí, spoustu výletů, více i méně kvalitní restaurace, spoustu dětského smíchu i pláče a vůbec mnoho zážitků. Jako nejdůležitější poznatek beru to, že vyrazit s kamarády, kteří mají stejně staré dítě, je téměř geniální plán. Naši kluci jsou totiž už ve věku, kdy si spolu hrají, vymýšlejí lumpárny a celkově ocení to, že kromě rodičů mají k dispozici i někoho jiného. Zatímco každý sám (resp. Bertík teda určitě) by se na nás lepili daleko víc, takhle si často vystačili jeden s druhým a úderná dvojka "Bíka" (=Bertík) a "Ťáta" (=Tonda), jak se začali oslovovat, nám připravovala různé legrácky. A ještě něco. Zdá se mi, že po týdnu ve společnosti mluvícího batolete Bertík pochopil, že i člověk jeho věku se může s okolním světem dorozumívat poněkud sofistikovaněji než jen pomocí jedné univerzální slabiky "ta" a pár gest. Ne že by  začal používat přechodníky, ale snaží se víc komunikovat a rozšířil svoji slovní zásobu o výraz "bá" (=bác); "papa" (=papat) říká už nejen když vidí, že chystám jídlo, ale i na znamení toho, že by si něco dal, houká jako vlak a dneska komentoval fotky v novinách slovem "pá" (=pán). Bylo by fajn, kdyby se doopravdy rozpovídal, protože uhodnout jen z řevu a neurčitého ukazování, co chce, je někdy dost obtížné.
malý odpočinek na Stezce v korunách stromů...

...a nahoře