pondělí 30. června 2014

Čekání

Pomalu se blíží devátý měsíc mého druhého těhotenství. Jsem opravdu vděčná, že nemám žádné závažnější zdravotní problémy, takže kromě únavy, bolesti zad a pálení žáhy mě po fyzické stránce nic netrápí. O to náročnější je tohle závěrečné období psychicky. Až donedávna jsem si pochvalovala, jak to rychle utíká a já vlastně ani nevím o tom, že jsem těhotná. To se ale změnilo a já se dostávám do stavu, kdy odpočítávám dny k vytouženému termínu porodu. Nevím úplně přesně, čím to je, ale čím dál častěji se cítím vyčerpaná, bez nálady, energie a chuti cokoli dělat. Nejradši bych trávila dny na gauči s notebookem, knížkou a spoustou jídla. S Bertíkem je ovšem taková představa naprosto nereálná. Místo toho dvakrát denně absolvuju proces oblékání (ještěže není zima) a odchodu z bytu, tlačím těžký kočárek, vysedávám na hřištích, převlékám počůrané tepláky, zvedám a chovám plačícího ubožáčka, tancuju s ním v obýváku, po tisícáté čtu to samé leporelo o Krtkovi a večer se pak skácím do postele jak do hrobu. Samozřejmě, že jsem to měla čekat (a doopravdy jsem to čekala), když jsem se rozhodla mít děti takhle brzo po sobě, ale poblázněné hormony, únava a nesčetné malé problémy spojené s jiným stavem nahlodávají mou psychickou odolnost tolik, že často myslím jen na to, aby už to skončilo. Jenže tohle přece není způsob, kterým chci prožít poslední týdny těhotenství. Přestože ten požehnaný stav začíná být čím dál náročnější, pořád je to úplně jedinečné a zvláštní období, kdy jsem se svým dítětem maximálně spojená. Na tohle jsem se přece těšila, tak si to nenechám zkazit svou vlastní otráveností. Navíc právě teď mám poslední šanci věnovat se plně jen Bertíkovi. Některé činnosti sice už nezvládám, ale přesto bych se chtěla snažit zůstat co nejvíc aktivní a pozitivně naladěná. Čekání na porod je vyčerpávající, ale věřím tomu, že i tak má svůj velký smysl. Učí nás, budoucí matky, trpělivosti a pokoře. Dává mi možnost vědomě se rozhodnout, jestli se nechám tím vším zdrtit nebo posílit. Můžu se připravit a uklidnit. Je to období plné radostného těšení a napětí. Chci i tento čas prožít plně, ne se jen ploužit a vyhlížet porod jako vysvobození. Snad se mi to bude dařit.

1 komentář:

  1. Držím palce! Je to určitě opravdu náročné a vlastně si nejsem jistá, jestli je reálné si to doopravdy "užít" - jestli možná nestačí, jak píšeš, být vděčná a zbytek holt brát jak to je. Neumím si představit, že bych ve tvé situaci byla plná elánu - mám 15měsíční dítě a jsem na hranici sil a to nejsem těhotná (a raději bych přesně proto ještě aspoň chvíli nebyla, i když čas letí a kdo ví, jak všechno bude - tohle si člověk těžko naplánuje..).

    OdpovědětVymazat