úterý 29. července 2014

Mezi dětmi

Není to tak dávno, co Bertík bez mámy nebo táty neudělal ani krok. I přes dobře míněné rady o tom, jak by se měl otrkat, jsme neměli to srdce cokoli lámat přes koleno a ikdyž to bylo často vyčerpávající, snažili jsme se mu dopřát tolik naší blízkosti, kolik potřeboval. Poslední dobou se mu ale čím dál tím víc líbí i mezi dětmi. A už to není jen o tom sedět v koutku pískoviště a po očku sledovat, co se děje o dva metry vedle. Bertík se začíná aktivně zapojovat, z čehož mám já-celoživotní introvert-opravdovou radost. Na návštěvě skautského tábora se dokonce tolik osamostatnil, že jsme o něm chvílemi vůbec nevěděli, což byla dříve věc úplně nemyslitelná. Pár minut obdivoval kluka, co brousil sekyru, pak zase dalšího, který hrál na kytaru, nakrucoval se před malými holčičkami, které se rozplývaly na tím, jak je roztomilý, za asistence jednoho chlapečka se cachtal ve škopku s vodou a sledoval, co se kde děje. Zlatým hřebem ovšem byla vodní bitva, při které se všechny děti polévaly plnými kyblíky vody z potoka, vřeštěly, běhaly a vůbec si to užívaly. Jakmile to Bertík zpozoroval, s výskotem a smíchem se k nim přidal a pletl se jim pod nohama. Stejně tak už se na hřišti neostýchá a rád se přidá k nějaké lumpárně (obzvlášť pokud v ní figurují kamínky). A tak jsme dospěli k závěru, že by bylo fajn vzít tu jeho socializaci trochu vážně a přihlásit ho do školky. Samozřejmě ne do klasické na pět dní v týdnu od rána do večera. Vyhlídli jsme si rodinné centrum, které nabízí skupinové hlídání dětí a jsme předběžně domluvení, že by tam Bertík mohl trávit jedno dopoledne týdně. Myslím, že se mu tam bude líbit a třeba se tam i trochu rozmluví.

úterý 22. července 2014

Ještě nerodím...

...jak by se mohlo zdát podle toho, že už jsem docela dlouho nic nenapsala. A bohužel musím přiznat, že ten předporodní klid a pohoda mě díky návštěvám porodnice opustily. Několikahodinové čekání na cokoli a poněkud nejasné zprávy o tom, jestli je všechno v pořádku a já budu moct rodit normálně. Ultrazvukové přeměření jizvy ukázalo, že má v nejužším místě jen 2mm, což je prý hraniční a taky to vypadá, že je miminko až moc malé (až do téhle chvíle bylo vždy o týden menší, než by podle tabulek mělo být, ale teď je o tři). Na jednu stranu se nechci nechat semlít současným stavem českého porodnictví a jeho tendencemi k přehnané opatrnosti, na druhou ale nehodlám zbytečně hazardovat a vzhledem k tomu, že jsem laik, musím lékařům přecejen věřit. Takže se chvíle optimistického naladění a důvěry ve vlastní intuici střídají s okamžiky, kdy bych se na všechny svoje porodní plány nejradši vybodla a šla si lehnout na operační stůl. Snad budu mít víc jasno po páteční kontrole, kde si mě vezme do parády sám pan primář.
Ach jo, proč musí být ty konce těhotenství tak psychicky náročné?

sobota 12. července 2014

Hlavně v klidu...

Pohoda na návštěvě na skautském táboře
(Další ze série předporodních příspěvků)
Když jsem čekala Bertíka, touhle dobou už jsem ležela v porodnici. Pořád se něco dělo, řešila jsem, co a jak bude a připravovala se na různé scénáře. Teď se naopak neděje vůbec nic, což mě paradoxně trochu zneklid'novalo, ale od chvíle, kdy jsem se pokusila to přijmout, tak mám pocit, že do porodu mi zbývá vlastně ještě spousta času a není důvod k žádným speciálním akcím. Přesto jsme minulý čtvrtek odpoledne svěřili Bertíka do péče prarodičů a vydali se s mužem na "Partnerské předporodní setkání" pořádané v A centru. Byly to opravdu příjemné a přínosné tři hodiny, z nichž jsem si odnesla několik zásadních poznatků. Jako ten nejdůležitější beru to, že nemá smysl nic předpokládat, plánovat a k ničemu se upínat. Myslím, že právě tohle byl můj největší problém při prvním porodu. Byla jsem tak fixovaná na svou představu, že vyrovnat se s dost odlišnou realitou, pro mě bylo velice těžké. Na druhou stranu ale nechci sklouznout do opačného extrému a nechat se vmanipulovat do něčeho, o co nestojím. Zdá se, že porodit po císaři přirozeně, není taková samozřejmost, jak jsem si myslela. S velkou pravděpodobností to bude z mé strany vyžadovat jisté úsilí a odhodlání. Tyhle úvahy mě nakonec dovedly k tomu, že jsem se rozhodla kontaktovat dulu, která by mi právě v tomhle měla pomoct. Samozřejmě že mou největší oporou je manžel, ale ani jeden z nás nevíme, co s námi vypjatá porodní atmosféra udělá, takže si myslíme, že by mohlo být přínosné mít k dispozici člověka, který porodům rozumí přecejen víc než my, zná moje přání a zároveň není v situaci tak emocionálně zapojený jako my. Včera jsem se s ní poprvé sešla a zjistila jsem, že je to opravdu moc milá a příjemná paní. Skoro dvě hodiny jsme si povídaly o porodech a já od ní odešla krásně uklidněná. Sice mi potvrdila to, co už jsem tušila -tedy, že po císaři mě žádný doktor nebude chtít nechat přenášet a hned po termínu mě požene na operační stůl- ale vlastně už se začínám smiřovat s tím, že to může dopadnout i takhle. Narozdíl od prvního těhotenství se už nepokouším křečovitě držet představy o přirozeném porodu. Sice v něj doufám, ale chápu, že to může dopadnout i jinak a svět se nezboří. Konec konců, miminko určitě vnímá i moje psychické rozpoložení a pokud budu v pohodě, je větší šance, že se rozhodne vykouknout na svět v tom správém termínu :)

sobota 5. července 2014

Hračky na baterky

Tahle hračka mě pokaždé vyděsí...
Můj manžel vždycky tvrdil, že naše děti si budou hrát jen s polínkem :). Teď, když bydlíme v bytě s krbem a polena skutečně doma máme, by se to konečně mohlo splnit, ale Bertík už je zhýčkaný vychytanějšími hračkami a o kusy dřeva nejeví moc velký zájem. Já jsem tak radikální nikdy nebyla, ale  ještě před jeho narozením jsem si byla jistá, že nemám zájem o žádné elektronické hračky. Nejdřív mi šlo o princip. Prostě mi je nepříjemná představa, že malé dítě bude víc v kontaktu s umělými zvuky než s těmi reálnými. Nechci své potomky odkládat před zářící obrazovku, přestože bych je tím zabavila. Taky je všobecně známé, že čím jsou hračky propracovanější (ve smyslu že blikají, svítí a vydávají zvuky), tím míň podněcují fantazii dítěte.
Z jejich vlastníka se tak nestává průzkumník, objevitel a vynálezce, ale pasivní konzument zábavy, kterou vymyslel někdo jiný. A pak jsou tu ještě praktické problémy. Vím, že neustále se opakující melodie by mě brzo přivedla k šílenství a  když jsem jednou viděla v akci jakéhosi mluvícího pejska (po zmáčknutí nohy říkal "Mám tě rád. I love you." a podobně), byla jsem upřímně vyděšená. Jasně že se Bertíkovi, stejně tak jako prakticky všem dětem tyhle obludnosti líbí, takže když na ně náhodou někde narazí, nemůže se od nich odtrhnout. Přesto si ale nic podobného nehodlám nechat vlézt do domu tak dlouho, jak jen to půjde. A tak asi ani ten super kolotoč nad postýlku od vyhlášené značky Fisher Price, který jsem dostala od kamarádky pro miminko, se nikdy nedočká vybalení z krabice. (Naštěstí tu věc nekupovala novou /stojí to přes tisícovku/, ale jen mi předala hračku po své neteři.) Místo toho mám v plánu něco vyrobit sama. Jsem zvědavá, jestli se k tomu opravdu dostanu a hlavně jsem zvědavá na to, kdy ty svoje neelektronické ideály vzdám ;)