sobota 12. července 2014

Hlavně v klidu...

Pohoda na návštěvě na skautském táboře
(Další ze série předporodních příspěvků)
Když jsem čekala Bertíka, touhle dobou už jsem ležela v porodnici. Pořád se něco dělo, řešila jsem, co a jak bude a připravovala se na různé scénáře. Teď se naopak neděje vůbec nic, což mě paradoxně trochu zneklid'novalo, ale od chvíle, kdy jsem se pokusila to přijmout, tak mám pocit, že do porodu mi zbývá vlastně ještě spousta času a není důvod k žádným speciálním akcím. Přesto jsme minulý čtvrtek odpoledne svěřili Bertíka do péče prarodičů a vydali se s mužem na "Partnerské předporodní setkání" pořádané v A centru. Byly to opravdu příjemné a přínosné tři hodiny, z nichž jsem si odnesla několik zásadních poznatků. Jako ten nejdůležitější beru to, že nemá smysl nic předpokládat, plánovat a k ničemu se upínat. Myslím, že právě tohle byl můj největší problém při prvním porodu. Byla jsem tak fixovaná na svou představu, že vyrovnat se s dost odlišnou realitou, pro mě bylo velice těžké. Na druhou stranu ale nechci sklouznout do opačného extrému a nechat se vmanipulovat do něčeho, o co nestojím. Zdá se, že porodit po císaři přirozeně, není taková samozřejmost, jak jsem si myslela. S velkou pravděpodobností to bude z mé strany vyžadovat jisté úsilí a odhodlání. Tyhle úvahy mě nakonec dovedly k tomu, že jsem se rozhodla kontaktovat dulu, která by mi právě v tomhle měla pomoct. Samozřejmě že mou největší oporou je manžel, ale ani jeden z nás nevíme, co s námi vypjatá porodní atmosféra udělá, takže si myslíme, že by mohlo být přínosné mít k dispozici člověka, který porodům rozumí přecejen víc než my, zná moje přání a zároveň není v situaci tak emocionálně zapojený jako my. Včera jsem se s ní poprvé sešla a zjistila jsem, že je to opravdu moc milá a příjemná paní. Skoro dvě hodiny jsme si povídaly o porodech a já od ní odešla krásně uklidněná. Sice mi potvrdila to, co už jsem tušila -tedy, že po císaři mě žádný doktor nebude chtít nechat přenášet a hned po termínu mě požene na operační stůl- ale vlastně už se začínám smiřovat s tím, že to může dopadnout i takhle. Narozdíl od prvního těhotenství se už nepokouším křečovitě držet představy o přirozeném porodu. Sice v něj doufám, ale chápu, že to může dopadnout i jinak a svět se nezboří. Konec konců, miminko určitě vnímá i moje psychické rozpoložení a pokud budu v pohodě, je větší šance, že se rozhodne vykouknout na svět v tom správém termínu :)

Žádné komentáře:

Okomentovat