sobota 30. srpna 2014

Bertíkovi jsou dva

Narozeniny Bertík oslavil výletem parním vlakem
Dnes má Bertík své druhé narozeniny. Na jednu stranu, jako by to bylo včera, co jsem ho poprvé držela v náručí, na druhou si už ani nemůžu vybavit, jaké to bylo bez něj. Definitivně už přestal být miminem a je z něj chlapeček se vším všudy. A já z něj mám pořád ohromnou radost. Všechno nejlepší, Bertíku!

čtvrtek 28. srpna 2014

Čtyři roky

Dneska jsou to čtyři roky, co jsme si řekli ano. Na srdceryvné veřejné proslovy o lásce si moc nepotrpím, navíc můj mozek je teď v takovém stavu, že bych stejně nebyla schopná žádný vyprodukovat, ale můžu napsat to, že každý den z těch čtyř let jsem byla ráda, že jsem si vzala toho, koho jsem si vzala. A věřím tomu, že v dalších letech to bude stejné.

sobota 23. srpna 2014

Dva týdny s Prokopem

Moji dva :)
Dodnes si pamatuju, jak k nám po Bertíkově narození přišla naše dětská doktorka ho poprvé prohlídnout. Zoufalství, které mi nejspíš koukalo z očí, se snažila zmírnit tvrzením, že nejtěžší jsou první dva týdny a pak už to bude lepší. A skutečně to tak bylo (možná proto, že jsem se k té představě silně upnula). Tentokrát jsem se po porodu cítila ještě hůř než poprvé. Ale kouzlo dvou týdnů opět zabralo. Už je mi vlastně docela dobře, zvládám kratší procházky, po těhotenském břiše mi zůstala jen zanedbatelná památka (o jiných partiích, které se mi během uplynulých devíti měsíců zvětšily, se to ale zatím říct nedá), začínám mít pocit, že mám věci pod kontrolou a Prokop si pomalu vytváří nějaký režim. Po všemožných peripetiích, mnohahodinových úvahách, konzultaci s laktační poradkyní a litrech prolitých slz jsem definitivně ukončila pokusy o kojení. Členky Laktační ligy mě sice nepochválí, ale opravdu se mi tím ulevilo. Navíc na se nekojení taky dá najít spousta výhod. A já si místo neustálého přemýšlení o mlíku začínám užívat to krásné malé miminko. Jediné, z čeho mám trochu nahnáno je, že od pondělí už budu na obě děti sama. Do teď mi vydatně pomáhal manžel a potom moje máma, ale příští týden už to budu muset zvládnout jen já. Tak mi držte palce, ať jsou hošíčci hodní!

neděle 17. srpna 2014

Chci být zase normální

Od porodu uplynulo teprve pár dnů, takže se nemám čemu divit, přesto už se nemůžu dočkat, až budu mít tuhle prvotní fázi mateřství za sebou. Oproti tomu, jak to bylo s Bertíkem, jsem teď psychicky relativně v pohodě (rozuměj nebrečím každý den), ale fyzicky jsem dost zničená. Bolí mě prakticky úplně všechno, jsem celá rozlámaná, unavená, cítím se ve svém těle hrozně nepohodlně. Už nejsem těhotná, ale ještě zdaleka nejsem v běžném stavu. Jsem o 10kg lehčí, ale dalších 10 mi ještě zůstává. Těhotenské oblečení na mě už neformně visí, ale do normálního se ještě nenacpu. Mám mastné vlasy a obličej jako struhadlo. Jsem utlumená a nekomunikativní. Místo toho, abych si užívala čerstvé miminko, se spíš snažím přežít. S kojením jsem tentokrát měla našlápnuto líp než minule, jenže to vypadá, že z toho zase nic nebude a já jsem si jenom užila všechny možné bolesti a problémy, které k němu patří. Možná jsem se měla víc snažit, jenže když každé přisátí znamenalo, že se mi stáhne žaludek, budou se mi kroutit prsty na nohou a prvních pár minut  kvůli té bolesti nebudu schopná slova, nebyla jsem schopná dál pokračovat. Pokoušela jsem se aspoň odsávat, jenže vyprodukované množství je čím dál menší, takže Prokop je už v podstatě plně na UM. Nejsem ten typ, který by na kojení stavěl svou mateřskou kariéru, přesto mi ten neúspěch na náladě zrovna nepřidal. Přecejen propaganda Laktační ligy společně s rozbouřenými hormony udělá svoje. Naštěstí už jsme snad zjistili, která značka mléka Prokopovi vyhovuje, takže poslední dva dny je opravdu spokojený. Přesto se většinu času cítím celkem mizerně a při životě mě drží jen vidina toho, že tohle všechno se časem srovná, já se dám dohromady, všichni si zvykneme na nový režim a já se začnu doopravdy těšit z toho, že už jsem dvojnásobná máma. Zkrátka, klasické šestinedělí - kdo nezažil, nepochopí ;)

středa 13. srpna 2014

Prokop

V pátek 8.8. se nám plánovaným císařským řezem narodil Prokop. Od včerejška už jsme doma a snažíme se najít nový rodinný rytmus. Prokůpek je od první chvíle úplně jiný než Bertík - zdá se, že náš druhorozený bude živější, dravější a taky vlasatější :) Bertíkovi se miminko zatím líbí a docela ho zajímá.

pátek 1. srpna 2014

Poslední týden

Zbývá mi maximálně sedm dnů těhotenství. Buď začnu rodit spontánně a nebo půjdu příští pátek na císaře. Mám zase horší jaterní testy (naštěstí ne tak moc jako s Bertíkem), takže delší otálení nepřichází v úvahu. Kdybych se nechala panem doktorem přesvědčit, tak by bylo miminko na světě už dneska. Dohodli jsme se ale, že mu ještě týden navíc necháme. Porodu ale zatím prý nic nenasvědčuje a já na sobě taky nic zvláštního nepozoruju. Naopak se cítím až podezřele dobře a kdybych neměla to velké břicho, ve kterém se občas něco mele, ani bych nevěděla, že jsem těhotná. Ovšem nervy už začínají pracovat. Dneska jsem si zjistila, kdy a kam se mám hlásit, co si vzít s sebou a v kolik hodin půjdu na řadu. Najednou je všechno až příliš reálné. Bojím se. A vůbec mi nepomáhá, že už jsem to jednou zažila a přežila. Naopak. Tolik jsem doufala, že tentokrát to bude jinak... Jasně, týden je docela dlouhá doba a porod může přijít jako blesk z čistého nebe, ale já už tomu moc nevěřím a ani nechci věřit, protože za to zklamání mi to nestojí. Snažím se přijmout to, že ani své druhé (a tím pádem ani třetí, bude-li nějaké) dítě neporodím sama a že mi ta jedinečná životní zkušenost nejspíš nebude nikdy dopřána. Pokusím se v tom hledat nějaký smysl.
PS: Samozřejmě vím, že jsou daleko horší věci než císařský řez. Taky vím, že to nejspíš zbytečně moc prožívám. Ale já to tak prostě cítím.