sobota 20. září 2014

Fazole

První montessori aktivita, kterou jsme doma s Bertíkem vyzkoušeli. Je to úžasné - stačí hrst fazolí, dvě misky, lžíce a je o zábavu na půl hodiny postaráno. Přebíral, přesypával, přendával a nakonec sbíral rozsypané fazole. A jako bonus se naučil říkat dvě nová slova - tác a díra. Tohle nás baví.

Konec šestinedělí

Včera uplynulo šest týdnů od Prokopova narození. Je neuvěřitelné, jak rychle to uteklo a jak moc se za tu dobu změnil. Z malinkatého novorozence, co většinu dne prospí, se stalo aktivní miminko, které pozoruje lidi i hračky, snaží se držet hlavičku a dokonce mě už i oblažilo vědomým úsměvem. Přibral skoro 1,5kg a vyrostl 6cm. Přes den pořád docela dost brečí, ale v noci spí obvykle velice dobře (vydrží i 6 hodin bez jídla). Kočárek na něj nefunguje jako dokonalý uspávací prostředek, ale je ochotný ho akceptovat. Šátek nebo Manduca se těší větší oblibě. A z čeho mám velkou radost je to, že Prokůpek a Bertík o sebe navzájem jeví čím dál větší zájem. Rádi se pozorují, Bertík Prokopovi dává dudlík, hladí ho, občas mu dá pusu, směje se, když se na něj Prokůpek dívá, komentuje, jaké má na sobě oblečení a hlavně zatím se nezdá, že by nějak výrazně žárlil. Já už se cítím dobře, pořád se sice nenacpu do žádných svých kalhot (nepočítám-li ty pyžamové), ale všichni mi tvrdí, jak vypadám skvěle. Péče o dvě děti je sice chvílemi dost náročná, ale už jsem si na to zvykla a více méně to zvládám. Vlastně se dá říct, že je to lepší, než jsem čekala. Mám z těch našich hošíků radost :)

úterý 16. září 2014

Proč křičím?

Přiznám se, že nejsem dokonalá matka. Vždy trpělivá, dobře naladěná, důsledná, laskavá, kreativní a chápající. Přesto jsem měla až do nedávna pocit, že se nenechám snadno vytočit a dokážu dlouho zůstat v klidu. Jenže narozením Prokopa značně přibylo stresových situací. Je totiž rozdíl, jestli vám řve jedno dítě, kterému se prakticky hned můžete věnovat a jeho problém vyřešit, nebo dvě a tím pádem i když utěšujete jednoho, ten druhý pořád pokračuje. A Prokůpek není žádné tiché děťátko. Tedy, nejspíš je míra jeho křiku normální, ale oproti tomu, jaký byl Bertík, je náš druhorozený dost hlučný. Naštěstí už jsem se smířila s faktem, že mimina prostě brečí a často se s tím nedá nic moc dělat, i tak to pro mě není úplně lehké. Takže mi pak zbývá míň psychických sil, když spustí i Bertík. A musím sebekriticky uznat, že na něj křičím víc než dřív. Mrzí mě to, štve mě to, ale nevím, co s tím. Samozřejmě že když jsemv klidu, tak si dokážu racionálně zdůvodnit, proč "zlobí", ale v tu chvíli (ikdyž mě třeba napadne, že mi to nedělá naschvál, ale je unavený) se nedokážu chovat tak, jak bych chtěla. Jak s takovými situacemi bojujete vy?

středa 10. září 2014

Naše první setkání s Montessori

Možná je to jen tím, že poslední rok čtu mateřské blogy a zajímám se o výchovu dětí a věci s ní spojené, ale zdá se mi, že se z Montessori stala velká móda. A já k módním věcem mám obvykle nedůvěru, takže jsem do teď nepociťovala potřebu se s tímhle přístupem seznámit blíž. Nicméně v rámci hledání smysluplných aktivit pro Bertíka jsem narazila na jedno blízké rodinné centrum, které mělo v nabídce program s prvky Montessori. Řekla jsem si, že to můžu aspoň zkusit. A nakonec jsem byla mile překvapená. Bertíkovi totiž tenhle styl očividně vyhovoval. Hned pochopil, co a jak má dělat a celou dobu se choval ukázkově. Vystřídal tři různé aktivity-každou důkladně prozkoumal, snažil se přijít na to, jak věc funguje a pak ji neomylně vrátil na její původní místo. Všechny činnosti ho zaujaly, takže poté, co jsem mu ukázala, co se s tím dá dělat, se vydržel dost dlouho soustředit a samostatně pracovat. Dokonce i Prokop byl hodný, většinu času prospal a pak se nechal uchlácholit dudlíkem. Zkrátka rozhodně přijdeme znovu. A pokud to bude v mých silách, něco si k Montessori pedagogice zkusím nastudovat, protože toho o ní vím docela málo a zdá se, že je to škoda.

Poprvé ve školce

Bertík už většinou po obědě nespí, ale pobyt ve školce ho odrovnal :)
Před týdnem byl Bertík poprvé ve školce. Vlastně nejde o klasickou školku, ale o rodinné centrum, které nabízí skupinové hlídání malých dětí. Protože se to zařízení nachází kousek od manželovy práce, odvedl ho tam ráno on. Já bych nebyla schopná sebe a dvě děti dostat v osm hodin do centra Prahy, takže jsem za to byla ráda, pro Bertíka to ale bylo těžké. Jeho závislost na tatínkovi se totiž stále nijak nezlepšila. Rozloučení se mnou by asi nesl víc v klidu, takhle si trochu zabrečel. Nicméně po chvíli se uklidnil, sem tam se i zapojoval do her a na hřišti se mu vyloženě líbilo. Podle paní učitelky to prý půjde, tak doufáme, že má pravdu:) Kromě jednoho volného dopoledne týdně si totiž od toho slibuju rozšíření Bertíkových obzorů. Poslední dobou totiž mám pocit, že se jen se mnou a miminkem doma trochu nudí, takže společnost dětí a nové podněty mu určitě prospějí. Jen škoda, že nemluví a nemůže mi říct, jak se mu ve školce líbí.

středa 3. září 2014

Dva na jednoho

Vyfotit oba dva zároveň se mi zatím moc nedaří. Tady je aspoň vidět výsledek Bertíkovy činnosti ;)
Mám za sebou první dny, kdy jsem se musela od rána do večera starat o oba kluky sama. Měla jsem z toho docela nahnáno a musím říct, že chvílemi to vážně nebyla žádná sranda. Vím, že zkušeným více-matkám tenhle výlev asi bude připdat úsměvný, ale v oboru péče o několik dětí zároveň jsem teprve začátečník, takže myslím, že mám nárok na to být z toho trochu vyjukaná. Ukázalo se, že zásadním faktorem, který ovlivňuje to, jak to budu zvládat, je kvalita mého nočního spánku. V noci na pondělí i úterý to nebyla žádná sláva, protože po krmení Prokop vždycky minimálně hodinu probrečel. Přes den jsem pak byla unavená a  častokrát i dost zoufalá. Potom mě konečně napadlo vyzkoušet zavinovačku Swaddle me. Zafungovala ukázkově a já jsem se konečně trochu vyspala. A najednou šlo všechno líp. Řev jednoho nebo druhého už mě tolik nenervuje a chvílemi se dokonce dostavuje pocit, že to půjde (nejsilněji ve chvíli, kdy oba spí). Přesto se mi ale zdá, že dvě děti jsou na jednoho dospělého nějak moc. Potřebovala bych totiž být na dvou místech zároveň, protože zatímco utírám zadek jednomu, druhý se počůrá. Když utírám loužičku po starším, mladší se poblinká. Převlékám miminko a batole mezitím vyhází hlínu z květináče. Jdu uklízet hlínu a Prokop začně brečet hlady. Krmím Prokopa a Bertík začně řvát, že chce taky papat. A tak dále a tak dále. Takže v podstatě neustále jeden nebo druhý, případně oba z nějakého důvodu křičí a já mezi nimi lítám jak hadr na holi. Ale zase když oba dva usnou a člověk se jde podívat k jedné postýlce, pak k druhé a v každé vidí krásného spícího andílka, je to prostě krása.

úterý 2. září 2014

Poslední tři měsíce a porod

Ještě před pár týdny jsem měla těhotenské břicho. Zdá se mi ale, že už je to strašně dávno. Zkusím si to období zrekapitulovat, než úplně zapomenu, jaké to bylo.
Poslední trimestr byl velice různorodý. V sedmém měsíci jsem se cítila opravdu dobře. Docela v pohodě jsem zvládla dovolenou u Lipna, na těhotenství už se nedalo kvůli velikosti břicha zapomenout, ale zároveň mi to ještě nijak nevadilo. Zato další měsíc na mě přišla poměrně vleklá krize. Nálady, bolesti zad, únava, pocit neschopnosti a konec v nedohlednu. Nakonec jsem se z toho nějak vyhrabala a do devátého měsíce jsem vstoupila s úsměvem na rtech. Ten mi ale dlouho nevydržel. Už první kontrola v porodnici mě psychicky rozložila. Strávila jsem tam asi čtyři hodiny, nic moc jsem se nedozvěděla a to málo, co mi kdo řekl, neznělo úplně tak, jak jsem si představovala. Od té chvíle jsem nedělala prakticky nic jiného, než domlouvala hlídání pro Bertíka a chodila na další vyšetření, odběry krve a ultrazvuky. Opět se totiž objevila hepatopatie, která mě trápila v prvním těhotenství. Tentokrát přišla později a v mírnější podobě (dokonce ty léky, které jsem na ni dostala, doopravdy trochu fungovaly), ale byl to další důvod pro to, abych nepřenášela. Přesvědčila jsem pana doktora, aby mi dal čas co nejdéle to půjde, ale i tak bylo jasné, že pokud do termínu nezačnu rodit, císaři se nevyhnu. To čekání, jestli a kdy to přijde nebo nepřijde, pro mě bylo hodně náročné. Střídavě jsem propadala zoufalství a naopak se snažila myslet pozitivně, zkoušela jsem všemožné babské rady na vyvolání porodu, ale vzhledem k tomu, že jsem nezažila ani ty nejmenší poslíčky, dávala jsem tomu čím dál tím menší šanci. Nicméně ještě ve chvíli, kdy jsem si šla koupit stahovací punčochy (které jsou k operaci potřeba), jsem nesměle doufala, že je nevyužiju. Nicméně, žádné překvapení se nekonalo, takže 7. srpna jsem přišla do porodnice, zamávala manželovi a Bertíkovi, sedla si na postel a začala čekat na zítřek. V tu chvíli mi bylo do breku, stejně tak jako další den ráno, kdy jsem dostala do ruky kapačku a mě došlo, že se to fakt děje. Za chvíli ale za mnou přišel muž a zvedl mi náladu. Celý zákrok potom probíhal dobře a v klidu (oproti prvnímu akutnímu císaři bylo tohle pohoda). Tentokrát mě nepřekvapilo, že vybavování dítěte je dost nepříjemný úkon, takže jsem to vydržela (při prvním porodu jsem se nechala v tenhle moment na chvíli uspat) a Prokopa jsem hned viděla a slyšela. Ke konci jsem ale byla za trochu těch oblbováků do žíly ráda, protože mě to dost bolelo a bylo mi špatně. I tak jsem ale po akci byla víc při smyslech než poprvé. Po převozu na JIPku jsem dokonce přemýšlela o tom, že je škoda, že jsem si ten časopis celý přečetla už včera, protože takhle se budu nudit. Cítila jsem se totiž až překvapivě dobře. Teprve druhý den mi došlo, že to měly na svědomí léky proti bolesti a ležení v posteli. Ale i potom jsem to zvládla docela dobře a každý den mi bylo líp než ten předchozí.
Celkově považuju svůj druhý porod za (v rámci možností) celkem pohodový  a myslím, že bude-li mi dopřáno, zvládnu to klidně ještě jednou :)