úterý 2. září 2014

Poslední tři měsíce a porod

Ještě před pár týdny jsem měla těhotenské břicho. Zdá se mi ale, že už je to strašně dávno. Zkusím si to období zrekapitulovat, než úplně zapomenu, jaké to bylo.
Poslední trimestr byl velice různorodý. V sedmém měsíci jsem se cítila opravdu dobře. Docela v pohodě jsem zvládla dovolenou u Lipna, na těhotenství už se nedalo kvůli velikosti břicha zapomenout, ale zároveň mi to ještě nijak nevadilo. Zato další měsíc na mě přišla poměrně vleklá krize. Nálady, bolesti zad, únava, pocit neschopnosti a konec v nedohlednu. Nakonec jsem se z toho nějak vyhrabala a do devátého měsíce jsem vstoupila s úsměvem na rtech. Ten mi ale dlouho nevydržel. Už první kontrola v porodnici mě psychicky rozložila. Strávila jsem tam asi čtyři hodiny, nic moc jsem se nedozvěděla a to málo, co mi kdo řekl, neznělo úplně tak, jak jsem si představovala. Od té chvíle jsem nedělala prakticky nic jiného, než domlouvala hlídání pro Bertíka a chodila na další vyšetření, odběry krve a ultrazvuky. Opět se totiž objevila hepatopatie, která mě trápila v prvním těhotenství. Tentokrát přišla později a v mírnější podobě (dokonce ty léky, které jsem na ni dostala, doopravdy trochu fungovaly), ale byl to další důvod pro to, abych nepřenášela. Přesvědčila jsem pana doktora, aby mi dal čas co nejdéle to půjde, ale i tak bylo jasné, že pokud do termínu nezačnu rodit, císaři se nevyhnu. To čekání, jestli a kdy to přijde nebo nepřijde, pro mě bylo hodně náročné. Střídavě jsem propadala zoufalství a naopak se snažila myslet pozitivně, zkoušela jsem všemožné babské rady na vyvolání porodu, ale vzhledem k tomu, že jsem nezažila ani ty nejmenší poslíčky, dávala jsem tomu čím dál tím menší šanci. Nicméně ještě ve chvíli, kdy jsem si šla koupit stahovací punčochy (které jsou k operaci potřeba), jsem nesměle doufala, že je nevyužiju. Nicméně, žádné překvapení se nekonalo, takže 7. srpna jsem přišla do porodnice, zamávala manželovi a Bertíkovi, sedla si na postel a začala čekat na zítřek. V tu chvíli mi bylo do breku, stejně tak jako další den ráno, kdy jsem dostala do ruky kapačku a mě došlo, že se to fakt děje. Za chvíli ale za mnou přišel muž a zvedl mi náladu. Celý zákrok potom probíhal dobře a v klidu (oproti prvnímu akutnímu císaři bylo tohle pohoda). Tentokrát mě nepřekvapilo, že vybavování dítěte je dost nepříjemný úkon, takže jsem to vydržela (při prvním porodu jsem se nechala v tenhle moment na chvíli uspat) a Prokopa jsem hned viděla a slyšela. Ke konci jsem ale byla za trochu těch oblbováků do žíly ráda, protože mě to dost bolelo a bylo mi špatně. I tak jsem ale po akci byla víc při smyslech než poprvé. Po převozu na JIPku jsem dokonce přemýšlela o tom, že je škoda, že jsem si ten časopis celý přečetla už včera, protože takhle se budu nudit. Cítila jsem se totiž až překvapivě dobře. Teprve druhý den mi došlo, že to měly na svědomí léky proti bolesti a ležení v posteli. Ale i potom jsem to zvládla docela dobře a každý den mi bylo líp než ten předchozí.
Celkově považuju svůj druhý porod za (v rámci možností) celkem pohodový  a myslím, že bude-li mi dopřáno, zvládnu to klidně ještě jednou :)

Žádné komentáře:

Okomentovat