čtvrtek 30. října 2014

Bertíkovy (nejen) podzimní hrátky

Z různých zdrojů ke mě přichází spousta inspirace na to, co se dá dělat s dvouletým dítětem. Nápadů je hodně, ale času (a energie) na realizaci bohužel málo.Občas se mi ale podaří ukořistit nějakou chvilku, kdy Prokůpek spí nebo je venku s babičkou, a pak se snažím s Bertíkem něco podnikat.
Z nasbíraných listů jsme vyrobili strom. Přitom se Bertík naučil rozpoznat kořeny, kmen a větve-odpoledne jsme si všechno ukázali i venku na skutečném stromu.
Kaštany máme doma už nějakou dobu.Bertík je nejdřív různě přesypával a přendával, později je začal vozit ve vláčku a používat jako náklad do popelářského auta a nakonec jsem mu dala plato z bonboniéry, do kterého je skládá.

O smetáček a lopatku se u nás pravidelně vedou velké boje. Bertík strašně touží po tom, aby mohl zametat, ale zatím to moc neumí, takže pokud chci mít čisto, nakonec mu to musím násilím vzít. Když jsem náhodou v obchodě objevila smetáček a lopatku v batolecí velikosti, bylo jasné, že tohle musíme mít. Bertíkovi se jeho vlastní úklidové náčiní zalíbilo a když má pocit, že je potřeba zamést, sám si ho přinese.

Pečení je stále velký hit. Tentokrát jsem Bertíkovi svěřila přípravu mrkvových muffinů. Dělal toho sám víc, než jsem měla původně v plánu, protože se zrovna vzbudil Prokop a dožadoval se pozornosti. Takže nejen udělal těsto a připravil do plechu papírové (a silikonové) košíčky, ale taky je téměř všechny i naplnil. Bylo z toho dost nepořádku, ale bavilo ho to, takže mu něco podobného čas od času dopřeju.

středa 29. října 2014

Slova a gesta

Je to tady, Bertík začíná mluvit! Ještě před pár měsíci, vlastně týdny byla jeho aktivní slovní zásoba dost omezená. Vystačil si se zvuky několika zvířat a slovy táta, pán, bác, ham, pápá a tam. Najednou jako by se mu v hlavě něco přepnulo a každý den přidává další slovo. Ve svém repertoáru už má třeba: tma, pípá, pára, hurá, Flora, teče, kape, kouká, pryč, díra, trouba, klíč, nic a spoustu dalších. Dokonce už nějakou dobu říká Prokop (tedy v jeho podání "Popo", což se nám zalíbilo a často tak Prokůpka titulujeme i já a muž) a konečně i to dlouho očekávané máma. Poslední dobou už začíná spojovat dvě slova do jednoduchých vět jako "pán pryč" "táta ham" "Krktek kouká" a podobně. Přesto se ale některé výrazy nesnaží naučit říkat a zůstává u gest. Čepice, zvednout, vysoko/vysoký, malý a velký zatím vyjadřuje rukama. Ať už gesty nebo slovy-Bertík udělal v komunikaci obrovský pokrok. Je to super, že začíná být schpný sdělit, co chce, co ho zajímá nebo čeho si všímá. Očividně z toho má radost a nenechá si ji zkazit ani tím, že to často trvá dlouho, než pochopím, co mi říká. Některý zvuk totiž může znamenat i tři různé věci v závislosti na tom, jakou intonaci Bertík zvolí. A uhodnout, co zrovna má na mysli, není vždycky snadné. Naštěstí se mnou má trpělivost a tak dlouho opakuje, dokud nepřijdu na to, co chce říct. Myslím, že tahle schopnost se mu bude v životě hodit.

neděle 19. října 2014

Postel pro čtyři

Od včerejška ji máme. Krásnou, novou a hlavně velkou postel. Ukázalo se totiž, že 150cm šířky pro dva dospělé, jedno batole a jednoho kojence doopravdy nestačí. Párkrát jsme to zkusili, ale dopadlo to tak, že na jedné straně muž padal z postele, na druhé si spokojeně hověl Prokop, uprostřed se rozvaloval Bertík a já jsem byla namáčklá mezi chlapečky na boku a nemohla jsem se ani pohnout.
Ke společnému spaní jsme dospěli tak nějak postupně a přirozeně. Nebyly za tím žádné věděcké studie dokazující jeho prospěšnost pro děti, ale spíš naše lenost. Ze začátku spal Bertík ve své postýlce (bez jedné bočnice), která byla těsně přiražená k naší posteli. Pak jsme zjistili, jak je pro všechny příjemné mít ho v naší posteli a tak se tam většinou během noci přesunul. Časem nám ale začalo vadit okopávání, nedostatek prostoru a soukromí a tak jsme ho asi v osmi měsících naučili spát celou noc v jeho pokoji. Nějakou dobu to fungovalo perfektně, všichni byli spokojení. Těžko říct, co se stalo, ale přibližně po prvních narozeninách se zase začal budit. A chodit ho utěšovat několikrát za noc do jiné místnosti nás brzo přestalo bavit, takže když se ozval, přenesli jsme ho k nám. Pár měsíců poté, co Bertík dostal postel pro větší děti, se naučil k nám v noci přijít sám, což je super. I tentokrát jsme přistavili dětskou postýlku k té naší, ale už nám bylo jasné, že chceme, aby část noci trávil Prokop přímo u nás. S rozměry naší staré postele to ale nebylo dost dobře možné. Teprve teď jsem si to mohla užít. Z obou stran jsem byla obklopená svými dětmi, slyšela jejich dech, cítila jejich vůni a mohla si k sobě kdykoli jednoho nebo druhého přitisknout. Ano, soukromí přestalo existovat, ale na to bude času ještě dost, až vyrostou. A vím, že vyrostou strašně rychle...

čtvrtek 16. října 2014

Čas na změnu

Velkou část dne tráví Prokop v kolébce v obýváku. Ještě než se narodil, vyrobila jsem nad ní černobílé ptáčky. Líbili se nejen jemu ale i všem návštěvám. Po dvou měsících už to ale chtělo něco nového a tak jsem vytvořila kolečka v primárních barvách.


středa 15. října 2014

Když Prokůpek spí...

...děláme s Bertíkem všechno možné.

Trénujeme nalévání a přelévání

Umýváme židličku

Loupeme a krájíme banán

Pečeme sušenky
Největší úspěch měla pochopitelně poslední aktivita ;)

Malé vítězství

V sobotu se mi poprvé podařilo obléknout a zapnout jedny předtěhotenské kalhoty. A dokonce jsem v nich vydržela půl dne. Hromada oblečení, do kterého se ještě nevejdu se tak aspoň trošku zmenšila. Z nabraných 21kg mi ke spokojenosti pořád ještě asi 6 zbývá, ale věřím, že i ty zmizí bez mého většího přičinění. Máloco zvedne novo-matce sebevědomí tak jako to, že může nosit několik lete staré kalhoty :)

pondělí 6. října 2014

25

Dneska mi je pětadvacet. Nikdy by mě nenapadlo, že v tomhle věku už budu mít dvě děti, takže teď se cítím až nepatřičně mladá. Ale nestěžuju si :)

středa 1. října 2014

Chybí mi čas


Vzácná chvíle-přestože jsou oba vzhůru, ani jeden se nedožaduje mé pozornosti
Narozením druhého dítěte nabral můj život takovou rychlost, že vůbec nic nestíhám. Uklízet, pořádně uvařit, vyřizovat věci, které nejsou životně důležité, dělat s Bertíkem něco zajímavého, sledovat, jak se Prokůpek mění... Moje vize o dokonalé matce, maželce a hospodyňce jsou pohřbené pod nánosy špinavého prádla a neutřeného prachu. Od rána do večera se nezastavím, lítám od jedoho k druhému a jsem ráda, když se naobědvám ještě před večeří. Přesto mám pocit, že to není zas tak hrozné, jak mě všichni strašili a že vlastně je v mých silách to zvládnout. Domácnost sice většinou vypadá dost otřesně, ale zase o to víc si pak cením chvíle, kdy je umyté umyvadlo, prázdný dřez a čisté prádlo srovnané ve skříních. Mrzí mě spíš to, že si opravdu těžko najdu chvíli na to, abych dělala něco pořádného s Bertíkem. Samozřejmě mi asistuje u všeho od zalévaní kytek přes mytí záchoda až po přípravu suši (upřímně, občas bych to radši udělala sama), ale na čtení knížek nebo třeba kreslení mi většinou moc času nezbyde. Na jednu stranu to zas tak nevadí, protože Bertík dokáže být dost samostatný, takže si buď nějakou zábavu najde sám a nebo se přidá ke mě, ať už dělám cokoli. Ale na druhou stranu mám v hlavě tolik plánů a nápadů, co všechno bychom spolu mohli dělat! Jenže k tomu se buď vůbec nedostanu nebo sice něco rozděláme, ale po pár minutách se začne pozornosti dožadovat taky miminko. Snad se mi podaří Prokůpka pravidelně jednou týdně na pár hodin svěřit některé babičce nebo jinému ochotnému hlídači. Cítím totiž, že pro Bertíka nemám tolik času, kolik bych chtěla a ačkoli on nevypadá, že by s tím měl zásadní problém, mě to trochu vadí.