neděle 19. října 2014

Postel pro čtyři

Od včerejška ji máme. Krásnou, novou a hlavně velkou postel. Ukázalo se totiž, že 150cm šířky pro dva dospělé, jedno batole a jednoho kojence doopravdy nestačí. Párkrát jsme to zkusili, ale dopadlo to tak, že na jedné straně muž padal z postele, na druhé si spokojeně hověl Prokop, uprostřed se rozvaloval Bertík a já jsem byla namáčklá mezi chlapečky na boku a nemohla jsem se ani pohnout.
Ke společnému spaní jsme dospěli tak nějak postupně a přirozeně. Nebyly za tím žádné věděcké studie dokazující jeho prospěšnost pro děti, ale spíš naše lenost. Ze začátku spal Bertík ve své postýlce (bez jedné bočnice), která byla těsně přiražená k naší posteli. Pak jsme zjistili, jak je pro všechny příjemné mít ho v naší posteli a tak se tam většinou během noci přesunul. Časem nám ale začalo vadit okopávání, nedostatek prostoru a soukromí a tak jsme ho asi v osmi měsících naučili spát celou noc v jeho pokoji. Nějakou dobu to fungovalo perfektně, všichni byli spokojení. Těžko říct, co se stalo, ale přibližně po prvních narozeninách se zase začal budit. A chodit ho utěšovat několikrát za noc do jiné místnosti nás brzo přestalo bavit, takže když se ozval, přenesli jsme ho k nám. Pár měsíců poté, co Bertík dostal postel pro větší děti, se naučil k nám v noci přijít sám, což je super. I tentokrát jsme přistavili dětskou postýlku k té naší, ale už nám bylo jasné, že chceme, aby část noci trávil Prokop přímo u nás. S rozměry naší staré postele to ale nebylo dost dobře možné. Teprve teď jsem si to mohla užít. Z obou stran jsem byla obklopená svými dětmi, slyšela jejich dech, cítila jejich vůni a mohla si k sobě kdykoli jednoho nebo druhého přitisknout. Ano, soukromí přestalo existovat, ale na to bude času ještě dost, až vyrostou. A vím, že vyrostou strašně rychle...

Žádné komentáře:

Okomentovat