pátek 28. listopadu 2014

Ve zkratce

Prokůpek roste jako z vody a ikdyž ještě pořád hodně spí, tráví už relativně hodně času i v bdělém stavu. Často si vystačí sám s hračkami zavěšenými na hrací dece, přesto mu ale věnuju čím dál víc pozornosti a času. Ten mi pak nezbývá na jiné věci-třeba psaní blogu. Takže ikdyž se toho kolem mě děje hodně, shrnu to jen stručně.
Bertík a já jsme byli nemocní. On měl zánět průdušek, já nejspíš něco dost podobného. Kromě jednoho dne, kdy měl teplotu, byl ale pořád neuvěřitelně veselý, čilý a akční. Já bohužel ne. V nejkritičtějších chvílích si ale naštěstí vzal muž dovolenou a pak pomohla tchýně. Prokop má trochu rýmu, ale podle doktorky je v pořádku. Tomu se dost divím-počítala jsem s tím, že to taky chytne.
Bertík mluví víc a víc. Výslovnost je ale zatím mizerná, takže bývá těžké pochopit, co chce říct. Konečně se přestal pojmenovávat "ty" a začal říkat "Betí".
Bertíkova posedlost světly pokračuje. Oblíbené téma hovoru je to, jestli svítí nebo nesvítí lampy a jestli je nebo není tma. Taky si hodně oblíbil tramvaje (dřív vedly autobusy)-doma si na ně často hrajeme. Dáme za sebe dvě židle, Bertík si sedne dopředu (protože je pan řidič), vezme si jedno z Prokopových kulatých chrastítek jako volant (tramvaj sice volant nemá, ale brát mu to nebudu), já si sednu za něj a jedeme. Na každé zastávce vystoupí a má z toho děsnou legraci. Často se nekouká na cestu, takže se vybouráme a pak musí celou tramvaj opravit, tj. prstem "utáhnout" šroubky na židli.
Prokůpek je úplně úžasné miminko. První měsíc nebo dva jen spal nebo řval, ale teď je z něj to nejusměvavější a nejpohodovější dítě široko daleko. Brečí jenom když má hlad, moc mokrou plínu nebo chce spát. V posledním případě ho stačí položit na postel mezi dva polštáře, do pusy strčit dudlík, přikrýt a můžu jít. Bez problému během chvilky sám usne. V noci se stále budí jen jednou (kolem třetí nebo čtvrté), vypije mlíko a za pár minut zase spí. Ráno se probouzí někdy i o hodinu dřív než já vstanu. Leží klidně vedle mě, kouká, brouká si a čeká, až přijde jeho chvíle. Teprve když ho začnu přebalovat a převlékat z pyžama, tak se ozve, že má hlad (často si ale mlíko vyžádá až teprve potom, co se nasnídáme my ostatní).
Podařilo se mi sehnat pro Bertíka takovou mikulášskou nadílku, která by byla pro mě přijatelná. Čokolády a podobné sladkosti mu dávat nechci, takže to nebylo úplně jednoduché. Máme slíbeno, že k nám Mikuláš přijde osobně, tak doufám, že se to Bertíkovi bude líbit.

středa 19. listopadu 2014

Míň cukru, víc zeleniny

Období kolem porodu pro mě bylo všestranně dost náročné. Proto jsem si ani nijak nevyčítala, že jsem otázku zdravého stravování odsunula do pozadí. Prioritou bylo, aby příprava jídla nezabrala moc času a energie. Teď už jsem jakž takž našla nějaký řád a rytmus každodenního života a tak mi zbývá kapacita i na řešení naší rodinné výživy. V některých oblastech mám docela úspěchy-například při pečení používám daleko víc celozrnné mouky (pšeničné nebo špaldové), dávám do těsta míň cukru, případně ho nahradím rýžovým sirupem a podobně. Jinde ale mám ještě mezery. Nejvíc řeším to, jak připravit chutný a výživný bezmasý oběd. Málokdy se mi totiž podaří uvařit vegetariánské jídlo, po kterém bych neměla během pár hodin zase hlad. Neustálé běhání kolem dětí je víc fyzicky namáhavé, než by se na první pohled zdálo, a můj rychlý metabolismus se nenechá na celé odpoledne uchlácholit trochou rýže se zeleninou. Z různých důvodů ale maso nechci vařit moc často a tak se snažím najít nějaké nové tipy.
Jaká (bezmasá) jídla máte rádi?

středa 12. listopadu 2014

Tresty

Období vzdoru se nám doma pěkně rozjíždí a s ním se objevují nové výchovné problémy. Aktuálně mě nejvíc pálí otázka trestů a jejich alternativ. Tradiční koncept trestů (a odměn) mi nepřipadá úplně šťastný a tak se snažím najít něco trochu jiného. Líbí se mi myšlenka přirozených důsledků (viz např. Respektovat a být respektován). Je logická, nevytváří  další negativní emoce a učí dítě zodpovědnosti. Jenže jak ji uvést do praxe s dvouletým nespolupracujícím, zaseklým dítětem? Příklad: V neděli u oběda jsem Bertíkovi nabídla čaj. Začal křičet nenene a hrnek vylil. Vysvětlili jsme si, že když ten čaj nechce, stačí říct ne, odsunout hrnek nebo ho prostě nechat být. Během následující čtvrthodiny to ale zopakoval ještě dvakrát. Přirozeným důsledkem by nejspíš bylo, že nebude mít žádný čaj, což mu ale nijak nevadilo, a že to, co rozlil, uklidí, což prostě odmítl udělat. Nakonec to dopadlo tak, že louži utřel muž, Bertík od té doby pije z lahve a já doufám, že brzy bude schopný se zase vrátit k hrnku. Nicméně mám pocit, že jsme tímhle řešením nic nevyřešili a přemýšlím o tom, jaká reakce na takovou situaci (a na tisíc podobných) by byla lepší a efektivnější...

čtvrtek 6. listopadu 2014

Existuje Ježíšek?

Pomalu se blíží Vánoce a tak vyvstává otázka, jak Bertíkovi vysvětlíme, že se pod stromečkem objevily dárky. Proti Ježíškovi v podstatě nic nemám, je to milá tradice, která vnáší do Štědrého večera tajemnou atmosféru. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že se tím snažím dítě trochu obelhat. Možná by mi bylo milejší říct pravdu, než vymýšlet nějaké historky o Ježíškovi a snažit se nepozorovaně pod stromek něco narafičit. Navíc mi připadá smysluplnější to, že si dáváme dárky navzájem, protože si chceme udělat radost a proto, že když se narodil Ježíšek, tak mu pastýři taky přinesli dárky. (Do hlubších teologických vod se s dvouletým dítětem pouštět nebudu.) Při takovém výkladu by navíc mohl obdarovávat i Bertík nás, což by se mu určitě líbilo a dávalo by mu to možnost být aktivní. Jenže, neošidím ho tím o něco? A navíc, nebude mít pak zmatek v tom, že k ostatním dětem chodí Ježíšek?
Kdo nosí dárky u vás?

Druhé dítě

Dvojnásobná máma jsem teprve tři měsíce. Přesto jsem si už stačila všimnout toho, že podruhé své mateřství prožívám v některých ohledech jinak než poprvé. Předně jsem daleko klidnější. Dětský pláč sice pořád neposlouchám ráda, ale už ve mě nevyvolává tísnivé pocity. Za ty dva roky s Bertíkem jsem se ho naposlouchala tolik, že mě tak snadno nerozdhodí. Taky mě tolik nestresuje, že ho občas musí poslouchat i cizí lidi. Miminka prostě někdy brečí a jestli se kvůli tomu na mě bude někdo pohoršeně koukat v tramvaji, tak je to jeho problém, ne můj. Celkově jsem přestala řešit, co si o mě a o mých dětech myslí ostatní. Člověk se stejně nikdy nezvděčí všem, takže nejrozumnější je řídit se tím, co mi vyhovuje a jak to cítím. Nikomu jinému není nic do toho, jak moc budu svoje dítě chovat, jestli bude jezdit v kočárku nebo se nosit, kde bude spát, co bude jíst, jestli ho nechám nebo nenechám křičet atd. Nemá cenu se řídit názory zasloužilých matek, dětské lékařky ani chytrých článků na internetu. Je to jen na mě a mém muži. Vědomí, že se nemusím nikomu zodpovídat, je úžasně osvobozující. Díky tomu si mateřství užívám daleko víc. Vím, že tohle miminkovské období strašně rychle uteče, takže si ho chci vychutnat jak to jen jde. Bohužel ale na to už není tolik času. A to je jedna z mála věcí, které mi opravdu vadí. Často má pocit, že by bylo nejlepší se rozpůlit, abych se oběma chlapečkům mohla věnovat co nejvíc. Každý totiž potřebuje něco jiného, a to nejpozději hned. Snad se situace zlepší, až Prokop trochu povyroste a budeme moct některé věci dělat všichni dohromady. Do té doby budu lítat od jednoho k druhému a snažit se, aby nikdo nebyl ošizený.