pátek 28. listopadu 2014

Ve zkratce

Prokůpek roste jako z vody a ikdyž ještě pořád hodně spí, tráví už relativně hodně času i v bdělém stavu. Často si vystačí sám s hračkami zavěšenými na hrací dece, přesto mu ale věnuju čím dál víc pozornosti a času. Ten mi pak nezbývá na jiné věci-třeba psaní blogu. Takže ikdyž se toho kolem mě děje hodně, shrnu to jen stručně.
Bertík a já jsme byli nemocní. On měl zánět průdušek, já nejspíš něco dost podobného. Kromě jednoho dne, kdy měl teplotu, byl ale pořád neuvěřitelně veselý, čilý a akční. Já bohužel ne. V nejkritičtějších chvílích si ale naštěstí vzal muž dovolenou a pak pomohla tchýně. Prokop má trochu rýmu, ale podle doktorky je v pořádku. Tomu se dost divím-počítala jsem s tím, že to taky chytne.
Bertík mluví víc a víc. Výslovnost je ale zatím mizerná, takže bývá těžké pochopit, co chce říct. Konečně se přestal pojmenovávat "ty" a začal říkat "Betí".
Bertíkova posedlost světly pokračuje. Oblíbené téma hovoru je to, jestli svítí nebo nesvítí lampy a jestli je nebo není tma. Taky si hodně oblíbil tramvaje (dřív vedly autobusy)-doma si na ně často hrajeme. Dáme za sebe dvě židle, Bertík si sedne dopředu (protože je pan řidič), vezme si jedno z Prokopových kulatých chrastítek jako volant (tramvaj sice volant nemá, ale brát mu to nebudu), já si sednu za něj a jedeme. Na každé zastávce vystoupí a má z toho děsnou legraci. Často se nekouká na cestu, takže se vybouráme a pak musí celou tramvaj opravit, tj. prstem "utáhnout" šroubky na židli.
Prokůpek je úplně úžasné miminko. První měsíc nebo dva jen spal nebo řval, ale teď je z něj to nejusměvavější a nejpohodovější dítě široko daleko. Brečí jenom když má hlad, moc mokrou plínu nebo chce spát. V posledním případě ho stačí položit na postel mezi dva polštáře, do pusy strčit dudlík, přikrýt a můžu jít. Bez problému během chvilky sám usne. V noci se stále budí jen jednou (kolem třetí nebo čtvrté), vypije mlíko a za pár minut zase spí. Ráno se probouzí někdy i o hodinu dřív než já vstanu. Leží klidně vedle mě, kouká, brouká si a čeká, až přijde jeho chvíle. Teprve když ho začnu přebalovat a převlékat z pyžama, tak se ozve, že má hlad (často si ale mlíko vyžádá až teprve potom, co se nasnídáme my ostatní).
Podařilo se mi sehnat pro Bertíka takovou mikulášskou nadílku, která by byla pro mě přijatelná. Čokolády a podobné sladkosti mu dávat nechci, takže to nebylo úplně jednoduché. Máme slíbeno, že k nám Mikuláš přijde osobně, tak doufám, že se to Bertíkovi bude líbit.

Žádné komentáře:

Okomentovat